Kam s dětmi na výlet? (Buik)

Již spoustu let jezdí děti od bratrů k babičce na prázdniny. A já jakožto nejmladší vždy babičce pomáhám, aby tu smečku zvládla. Jenže co s tou tlupou? Nejideálnější samozřejmě je vzít je ven, dostatečně utahat – to pak budou spinkat. Když byli prckové ještě malí, vždy jsme je vytáhli na Ještěd, do Zoo a podobně, ale tyto výlety vždy postrádaly nějaký závěr, něco jako třešničku na dortu. Řešení nám nabídl jeden z mých bratrů. Takže teď, když s dětmi jdeme na výlet – nejdeme vlastně na výlet, ale děláme výpravu do tajuplných míst, kam třeba piráti ukryli poklad – alespoň tak jsme jim to říkali, když byli ještě malí. Ale jak to vlastně všechno začalo?

Je to nějaký rok zpátky, co si bráška takhle s rodinkou seděl v jednom kempu a pozoroval skupinu lidí, kteří tam něco hledali. A jelikož je to hodný človíček, šel se jich zeptat, zda nepotřebují pomoct. Oni po sobě chvíli tak divně koukali a pak mu řekli, že nic nehledají, jen hrají hru zvanou Geocaching. Po návratu domů to bratrovi nedalo a začal hledat na internetu, co to vlastně je. Veškeré informace předal druhému bráchovi a nakonec i mně. Musím přiznat, že mě to vysloveně uchvátilo. Díky této hře jsem se podívala na místa, kam bych se jinak určitě nevypravila. Je pravda, že to byla nejen krásná místa, ale i místa děsivá, nehostinná, že jsem lezla po stromech, komínech, zdech. Vkrádala jsem se do kanálů, jeskyní, spouštěla se po skalách. Dokonce jsou takové úkryty, které vás nutí potopit se pod vodu s dýchacím přístrojem – to jsem naštěstí zatím nevyzkoušela.

Jestliže chcete přesně vědět, co je to geocaching, doporučuji zadat tento pojem do Wikipedie.

Jedna z našich prvních krabiček byla samozřejmě v Liberci, kde bydlíme. Konkrétně se jmenovala Kamenná vrata. Její umístění bylo nedaleko vrcholu Ještědu. Na Ještěd jsme vyjeli sedadlovou lanovkou, což sklidilo ohromný úspěch. Pak jsme pěšky došli na vrchol Ještědu, kde jsme udělali malou svačinku. Pak jsme vyndali GPSku a děti se začali dohadovat, kdo z nich zadá souřadnice. Líbí se mi, že ti starší se ukázali jako moudřejší a nechali tuto práci těm menším. Ti byli tak nadšení, že jim byl svěřen tento zodpovědný úkol, že při zadávání souřadnic udělali chybu. Ale to jsme zatím netušili.

Vyrazili jsme tedy na zadané souřadnice. Je pravda, že nás překvapovalo, kam nás to táhne a že nevidíme žádnou schůdnou cestu, která by tam vedla. (Doma, když jsme se koukali na mapy, tak tam cesta byla vidět!) Po průchodu březovým lesíčkem najednou vidíme cestičku. Máme radost, to je určitě kačeří cestička (kačer = hledač krabiček). Děti začínají hezky zrychlovat chůzi, takže jim s babičkou jen tak tak stačíme. Najednou se nám ztrácí i tak „kačeří cestička“ a to je opravdu divné. Velím, aby zastavili. Všichni se snaží srotit se kolem mě. Zase vyndávám papír, kde máme vytištěny souřadnice. Kontroluji tyto souřadnice s GPSkou – je to jasné, je tam chyba.

Opravím souřadnice a již se vydáváme správným směrem, ale neproniknutelným lesem. Nohy nám vysloveně rozdírají ostružinové výhonky. Přes ruce nás šlehají stromečky, ale děti se stále ženou za šipkou. Po možná půl hodině dorážíme na správné místo. Nejstarší z dětí zavelí a všichni se zastaví. Pak řekne, že krabička je kolem něj do vzdálenosti 6 metrů. Děti se rozprchnou – každé na jinou stranu a najednou ten nejmenší zakřičí: „Mám ji!“. A opravdu, už drží malou krabičku v ruce. Děti se opět seskupí a každé se chce podívat do krabičky, zjistit, zda tam není něco, co by se mu líbilo a co by vyměnil za jinou věc (je zákon, jestliže z krabičky něco vezmeš, musíš tam zároveň něco vložit). Pak se ještě všichni zapíšeme do knížečky, která je také v krabičce umístěna.

Teď děti odcházejí spokojeně po cestě, která je dovede až k domovu. Doma se ještě přihlásíme na stránky geocaching a všichni poctivě zapíšeme, že jsme krabičku našli. Holt chybami se člověk učí, příště musíme kontrolovat souřadnice hned.

A víte, co je na tom nejkrásnější? Za celou dobu cesty jsme neslyšeli: „Mě bolí nožičky.“, „Já chci domů.“, „Mě už to nebaví.“. Dokonce neproběhla ani jedna stížnost, jak krutě mají odřené nohy a to opravdu měli. I mě pálily úplně nepředstavitelně. A celou cestu domů si ještě nadšeně vyprávěli, jak skvělé to bylo místo, jak velká byla krabička, co v ní bylo všechno zajímavého. A jako bonus se mě doma zeptali: „A kam půjdeme zítra pro krabičku?“

Připojuji fotografie z našich dalších dobrodružných cesta za pokladem - mimo jiné z Chorvatska či Anglie.

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.