Inzerce
Inzerce
Inzerce

Kam s dětmi na výlet? (Buik)

Již spoustu let jezdí děti od bratrů k babičce na prázdniny. A já jakožto nejmladší vždy babičce pomáhám, aby tu smečku zvládla. Jenže co s tou tlupou? Nejideálnější samozřejmě je vzít je ven, dostatečně utahat – to pak budou spinkat. Když byli prckové ještě malí, vždy jsme je vytáhli na Ještěd, do Zoo a podobně, ale tyto výlety vždy postrádaly nějaký závěr, něco jako třešničku na dortu. Řešení nám nabídl jeden z mých bratrů. Takže teď, když s dětmi jdeme na výlet – nejdeme vlastně na výlet, ale děláme výpravu do tajuplných míst, kam třeba piráti ukryli poklad – alespoň tak jsme jim to říkali, když byli ještě malí. Ale jak to vlastně všechno začalo?

Je to nějaký rok zpátky, co si bráška takhle s rodinkou seděl v jednom kempu a pozoroval skupinu lidí, kteří tam něco hledali. A jelikož je to hodný človíček, šel se jich zeptat, zda nepotřebují pomoct. Oni po sobě chvíli tak divně koukali a pak mu řekli, že nic nehledají, jen hrají hru zvanou Geocaching. Po návratu domů to bratrovi nedalo a začal hledat na internetu, co to vlastně je. Veškeré informace předal druhému bráchovi a nakonec i mně. Musím přiznat, že mě to vysloveně uchvátilo. Díky této hře jsem se podívala na místa, kam bych se jinak určitě nevypravila. Je pravda, že to byla nejen krásná místa, ale i místa děsivá, nehostinná, že jsem lezla po stromech, komínech, zdech. Vkrádala jsem se do kanálů, jeskyní, spouštěla se po skalách. Dokonce jsou takové úkryty, které vás nutí potopit se pod vodu s dýchacím přístrojem – to jsem naštěstí zatím nevyzkoušela.

Jestliže chcete přesně vědět, co je to geocaching, doporučuji zadat tento pojem do Wikipedie.

Jedna z našich prvních krabiček byla samozřejmě v Liberci, kde bydlíme. Konkrétně se jmenovala Kamenná vrata. Její umístění bylo nedaleko vrcholu Ještědu. Na Ještěd jsme vyjeli sedadlovou lanovkou, což sklidilo ohromný úspěch. Pak jsme pěšky došli na vrchol Ještědu, kde jsme udělali malou svačinku. Pak jsme vyndali GPSku a děti se začali dohadovat, kdo z nich zadá souřadnice. Líbí se mi, že ti starší se ukázali jako moudřejší a nechali tuto práci těm menším. Ti byli tak nadšení, že jim byl svěřen tento zodpovědný úkol, že při zadávání souřadnic udělali chybu. Ale to jsme zatím netušili.

Inzerce

Vyrazili jsme tedy na zadané souřadnice. Je pravda, že nás překvapovalo, kam nás to táhne a že nevidíme žádnou schůdnou cestu, která by tam vedla. (Doma, když jsme se koukali na mapy, tak tam cesta byla vidět!) Po průchodu březovým lesíčkem najednou vidíme cestičku. Máme radost, to je určitě kačeří cestička (kačer = hledač krabiček). Děti začínají hezky zrychlovat chůzi, takže jim s babičkou jen tak tak stačíme. Najednou se nám ztrácí i tak „kačeří cestička“ a to je opravdu divné. Velím, aby zastavili. Všichni se snaží srotit se kolem mě. Zase vyndávám papír, kde máme vytištěny souřadnice. Kontroluji tyto souřadnice s GPSkou – je to jasné, je tam chyba.

Inzerce

Opravím souřadnice a již se vydáváme správným směrem, ale neproniknutelným lesem. Nohy nám vysloveně rozdírají ostružinové výhonky. Přes ruce nás šlehají stromečky, ale děti se stále ženou za šipkou. Po možná půl hodině dorážíme na správné místo. Nejstarší z dětí zavelí a všichni se zastaví. Pak řekne, že krabička je kolem něj do vzdálenosti 6 metrů. Děti se rozprchnou – každé na jinou stranu a najednou ten nejmenší zakřičí: „Mám ji!“. A opravdu, už drží malou krabičku v ruce. Děti se opět seskupí a každé se chce podívat do krabičky, zjistit, zda tam není něco, co by se mu líbilo a co by vyměnil za jinou věc (je zákon, jestliže z krabičky něco vezmeš, musíš tam zároveň něco vložit). Pak se ještě všichni zapíšeme do knížečky, která je také v krabičce umístěna.

Teď děti odcházejí spokojeně po cestě, která je dovede až k domovu. Doma se ještě přihlásíme na stránky geocaching a všichni poctivě zapíšeme, že jsme krabičku našli. Holt chybami se člověk učí, příště musíme kontrolovat souřadnice hned.

A víte, co je na tom nejkrásnější? Za celou dobu cesty jsme neslyšeli: „Mě bolí nožičky.“, „Já chci domů.“, „Mě už to nebaví.“. Dokonce neproběhla ani jedna stížnost, jak krutě mají odřené nohy a to opravdu měli. I mě pálily úplně nepředstavitelně. A celou cestu domů si ještě nadšeně vyprávěli, jak skvělé to bylo místo, jak velká byla krabička, co v ní bylo všechno zajímavého. A jako bonus se mě doma zeptali: „A kam půjdeme zítra pro krabičku?“

Připojuji fotografie z našich dalších dobrodružných cesta za pokladem - mimo jiné z Chorvatska či Anglie.

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Kam s dětmi na výlet? (Buik) - diskuze

  • Moc pěkně napsané. My už v GC jedeme docela dlouho, ale musím přiznat, že příchodem malého jsme naopak hooodně polevili. Občas nás absťák na lov vyžene, ale to co "za svobodna" už to rozhodně není. Ale pořád doufám, že se zase zvetíme, až z toho malý bude mít rozum  
    titi   | 24.09.2012 23:27:34
    Reagovat | URL příspěvku
  • Ten geocaching mě začíná zajímat čím dál víc.Mimochodem,moc krásné fotky   
    veverka77   | 22.09.2012 16:40:24 | Reakcí: 1, poslední: 22.09.2012 19:49:57
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Nedivím se ... a to byla jen malá ukázka všech nádherných fotek z míst, kam jsem se díky gecachingu dostala. Většinou fotím výhled od nějaké krabičky a nebo cestu k ní. Pak mám další hromadu fotek, kde fotím různé "kačery" v akci a ty teda taky stojí za to :oD.
      Buik   | 22.09.2012 19:49:57
      Reagovat | URL příspěvku
  • Jééé, my taky propadli kouzlu geocachingu, zatím jsme skupinka dospěláků a už se hrozně těším, až k nám přibudou dětičky -to podle mě dostane zase nový rozměr:)
    Můžu jen doporučit, je to opravdu skvělé dobrodružství, trocha pohybu a člověk objeví neskutečně zajímavá místa...lovu zdar 
    evasantos   | 20.09.2012 18:43:01 | Reakcí: 6, poslední: 22.09.2012 15:22:18
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
  • Prima. Je to super koníček. A je to pravda - děti ty výlety zvládají mnohem líp, když se jde na "poklad".      
    nadule1   | 20.09.2012 16:58:47 | Reakcí: 1, poslední: 21.09.2012 20:56:55
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
  • Naprosto úchvatný článek, momentálně máš můj hlas.  A je vás tady hledačů víc a pokaždé když o této bezva zábavě čtu,mám chuť se taky přidat.   
    Evulik25   | 20.09.2012 16:37:35 | Reakcí: 1, poslední: 21.09.2012 20:56:34
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Naprosto chápu, teď se do toho zapojili i bratránci :oD, taky jsou nadšeni a co teprve jejich děti. Malého mi kačeři i pokřtili :o). Našla jsem si mezi nima spoustu kamarádů
      Buik   | 21.09.2012 20:56:34
      Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce