Můj malý pštros (B.E.R.U.S.)

Malému byly zrovna dva měsíce a šli jsme na očkování hexavakcíny. Vše proběhlo dobře a tak jsme na druhý den odjeli na chatu. Kájík usnul po cestě v autě (15:00 h) a tak jsem ho pak opatrně přenesla do obýváku na gauč. Protože už bylo kolem šesté a malý nekřičel, každou chvíli jsme se na něho chodili koukat. V osm hodin se chtěl dědeček dívat na televizi a tak jsem ho přenesla do ložnice rodičů (mysleli jsme, že se malý musí každou chvíli probudit). Já jsem šla nachystat do podkrovního pokoje cestovní postýlku.

Bylo to vlastně poprvé od narození, co jsme byli na chatě. Aby malý byl výš, dala jsem mu do postýlky dvě na sobě dané matračky. Jelikož matračka nebyla stejně dlouhá, vyskládala jsem do vzniklé díry ve dvou sloupcích oblečení pro malého. Televize hlučila, pořád někdo chodil kontrolovat malého, jestli pořád dýchá, ale malý spal dál a dál. Už jsem se i začínala bát (už spal sedm hodin, což nebylo normální). Kolem dvanácté jsme Kájíka přenesli do postýlky a šli spát. Byl spokojený a jen si odfukoval. Najednou mě ze spánku vyruší nějaké kňourání. Jelikož nemáme v podkroví žádnou lampičku a pouliční lampa už nesvítila, byla tam tma jako v pytli.

Automaticky jsem šla pro malého do postýlky. Oči jsem měla ještě skoro zavřené. Hmatám, hmatám a malý nikde. Vrátím se do postele a hledám malého v posteli. Říkala jsem si: „Že by ho vzal Kaj do postele? Ale tohle nikdy neudělal, vždy spí jako zabitý a nic ho nevzbudí.“ Ale malý tam nebyl. Zase se ozvalo slabé kňourání. Vzbudila jsem tatínka, který mi s klidem řekl, ať se podívám do postýlky. Rada nad zlato. Však to určitě dámy znáte. Pomoc tatínků je někdy k nezaplacení. Zase se ozve kňourání. „Kájíčku“, zavolám potichu, „kdepak jsi?“ Vůbec jsem netušila, kam se mi mohl malý podít.

Znovu jdu hmatat do postýlky. Hmatám a hmatám a najednou nahmátnu….NOHU. „Ha, našla jsem ho.“ Snažím se nahmátnout i zbytek a úplně jsem se zděsila. Představte si, že ten malý šprček se po jednom měsíci na světě, odkopal právě do té vzniklé díry. Tělíčko a nohy měl na těch dvou hromádkách oblečení. A hlavu obličejem dolů měl narvanou v díře, ve které nic nebylo. Ležel zešikma a já se divím, že se neudusil. Moc místa tam na tu hlavu neměl. Rychle jsem si ho vzala do náruče, prohmatávala jsem ho, jestli je v pořádku. Kájíček byl v klidu, vůbec neřval. Vlastně byl v polospánku. Položila jsem ho za námi do postele, kde jsem ho nakrmila a v obětí s ním usnula. Spali jsme až do rána.

Teď se divím, že náš chlapík vydržel psát11 hodin. Také jsem ráda, že jsem ho slyšela, protože to jeho kňourání bylo tak tak slyšet.

Uživatelce B.E.R.U.S. děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce