Můj malý chytrolín (B.E.R.U.S.)

Náš miláček se nám narodil 9. května 2011. V tu dobu jsem byla v posledním ročníku VŠ. Studium jsem měla dálkové a přerušit si ho kvůli malému, jsem nechtěla. Státnice jsem se rozhodla dělat až v lednu, ale i tak jsem měla hodně zkoušek, které jsem musela zvládnout, jinak bych se musela s titulem rozloučit. Jistě mi dáte za pravdu, že po porodu jsou trochu jiné starosti, ale i tak jsem se hned po návratu z nemocnice musela každou chvíli věnovat studiu.

Tatínek i babička v práci, já na všechno sama. Ještě že byl malý hodňoučký. Ani nevíte, jak se mi nechtělo učit, ale nic naplat, zkouška se blížila. Protože mi kamarádka v den zkoušky odřekla hlídání, poprosila jsem na poslední chvíli bratra mého přítele. Bratr měl 25 let a s dětmi žádnou zkušenost, ale já neměla žádnou jinou možnost. Zkoušku jsem měla 20.5. v devět hodin. Malý spal a já doufala, že to zaspí, protože švagr by ho nedokázal ani chytit, natož přebalit. Dudlík nepoužíval a na lahvičku si nezvykl. Prostě značka ideál.

Postupně jsme přicházeli do třídy. Zkoušku jsem měla z matematiky a skládala se z písemné a z ústní. Nejdříve jsem si vytáhla otázky a začala počítat příklady. Jeden jsem měla skoro dopočítaný, když jsem nejednou uslyšela řev z chodby. Úplně mi zatrnulo. Snažila jsem se pokračovat dál, ale vůbec to nešlo. Jako by mi vyndali mozek. Byla jsem zmatená jako sáňky v létě. Následovalo prozvonění od švagra a já věděla, že je zle. Zvonění znamenalo, že je v koncích. Se psíma očima jsem se obrátila na zkoušející a poprosila jsem ji, zda si mohu přijít pro malého. Souhlasila, pod podmínkou, že nebude řvát. Malého jsem si donesla v peřince. Kdyby jste tam byli, tak se smějete ještě dnes. Prcka jsem dala k levému prsu, pravou rukou jsem začala pokračovat v počítání. Nemohla jsem se vůbec soustředit. Přes velké ticho bylo slyšet, jak malý polyká a funí. Také se párkrát odtáhl a já i prcek jsme pak byli celí mokří.

Nakonec se mi podařilo příklady nějak dopočítat a napsat i nějakou tu teorii. Na ústní už malý jen koukal. Paní magistra se nejdřív vyptávala, kdy se malý narodil, a že má stejně starou vnučku, atd. Kájík byl moc hodný. Docela bych řekla, že poslouchal a ukládal si vše do hlavičky. Nakonec se vyučující začala vrtat v teorii. Něco jsem jí řekla, ale pořád to nestačilo. Když jsem si už myslela, že mě snad i vyhodí, malý začal řvát. A řval a řval. Naštěstí to milé profesorce stačilo, dostala jsem za B a velmi rychle nás odprovodila ven. Po zavření dveří Kájík hned přestal. Jistě věděl, že mámě teče do bot a že potřebuje píchnout. V ten den jsem si řekla, že když půjdu na zkoušku, tak jedině s malým (to jsem už ale raději ze strachu nezkusila).
Zkoušky jsem všechny zvládla a státnice jsem dělala o rok později. Úspěšně. To si ale necháme zase na příště.

Uživatelce B.E.R.U.S. děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce