Jeden den v nemoci (Liberte)

Angína je ošklivá věc a u dětí obzvlášť. Zavítala i ke Štumpajzlíkům. Teda k jednomu, ale druhý neváhal a ať není stranou dění, obstaral si alespoň ranní kašel a večerní soplík. Po jednom krušném uplakaném dnu a návštěvě pohotovosti nastává přemýšlení nad tím, zda simulují oba, což dokazuje jejich skákání, lítání, hulákání a další příšerné činnosti a zaobírání se tím, jak vlastně vypadá běžně nemocné dítko. Představa týdne doma v izolaci je přímo hororová.

Celou neděli jsem trávila vymýšlením záchranného plánu, ani ne pro děti, ale pro sebe. Každý den nějaká činnost unavující nejen mysl, ale u nás i tělo dítek, protože jinak mě přivedou do cvokhausu.

Ráno si vyžádali své medicínky, antibiotika, bonbonky na bolest v krku, stříkli si do nosu mořskou vodu, vytáhli si vysavač, nasadili odsávačku,vzájemně si vysáli nosy a vyrazili bourat byt a mou maličkost.
První činností je ustlání postelí, což jim jde tak napůl dobře…totiž odnesou z ložnice všechny deky a polštáře do herny a skáčou do nich po hlavách. Fyzicky poměrně náročné. Tu zbylou část musím obstarat já a to nacpat vše do úložného prostoru jedné válendy v herně, čemuž se snaží oba zabránit. Po pár minutách přetahování se, praní a smíchu skončí oba i s dekama ve válendě, tudíž mě fyzicky odrovnají hned po ránu:D. Vrháme se tedy na malování a já čmárám bílou voskovkou na bílý papír něco a nevím ani co, oni se usmívají asi tak, že maminka je blázen, že tam nic není a prostě maminka to vůbec neumí. Aby mi to dokázali, berou štětce a začínají plácat barvu na můj papír. Vidět jejich výraz, když jim najednou z pod modré barvy vykoukne poměrně pěkný sněhulák, dalšímu stromek a vločky je nezapomenutelné. Stoupám v jejich očích co by matka kouzelnice a tvoříme dál. Stříháme o duši a máme autobus, pasažéry, schody a oni malují a lepí a já jdu raději vařit.

Dostat normální oběd do dětí, co si myslí, že právě při obědě umírají na chorobu, je nadlidský výkon a já to vzdávám a vrážím jim přesnídávku a pouštím pohádky. Do půl hodiny spí a já také. Hladové probuzení je donutilo sníst oběd a ještě si dokonce přidat a aby asi neztloustli, musí se pustit do cvičení. Proč mě k tomu ale potřebují, mi nejde na rozum. Jsem lokomotiva a musím nakládat vagonky cestou po bytě, vagonky se strkají, utíkají, tahají a smějí se ubohé mašince. Usmlouvám s nimi hru na indiány a přesvědčím je, že musím být zajatec. Ležím a oni mě mučí, lochtají, hladí, sedí na mě a spousty dalších věcí, co pokládají za mučení, jako prdění za krk, pusinkování atd..

Svačina probíhá klidně a jdou raději trápit hračky. Za chvíli je v herně jak po výbuchu a společně uklízíme. Hrajeme na honěnou, na babu,chvilku malujeme, čteme oblíbené knížky a tancujeme.

To jim vydrží až do večera, kdy se vrhají na tatínka. Asi po půl hodině jim dojde, že jsou vlastně nemocní a dají to tatínkovi náležitě vyžrat. Chudák neví, koho mazlit dřív, pofoukat bolavý krk, utřít nudli apod. Slibuje jim něco dobrého, když budou zdraví a nechají ho vypít kávu a z těch těžce nemocných, málem omdlelých dětí jsou skákající draci, co přesně po dopití kávy vyžadují slíbenou dobrotu.

Místo vany je jen rychlá sprcha, jejich samostatné obstarání si léků, nosů, vysavače, kaše a tvrdý spánek. A já přemýšlím, co budeme dělat zítra a pozítří a popozítří….

Uživatelce Liberte děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce