Inzerce
Inzerce
Inzerce

Hola, hola, škola volá! (Lucia23)

Září…..pro mnohé rodiče čas radostí, pro děti čas starostí. Radostí myslím samozřejmě to, že nemusíme vymýšlet sáhodlouhé strategie o umísťování školou povinných ratolestí do „náhradních rodin“, čímž mám na mysli rodiny příbuzensky či přátelsky s námi spřízněné. Jinak na září z pohledu rodiče vidím pramálo pozitivního. Vyjma rodičů dětí vysoce intelektuálně nadaných, pracovitých a pilných. Já spadám asi do takového „jaksi“ průměru, který se vyznačuje třemi základními aspekty:

1. Potomek přicházející domů ze školy ze zásady na otázku, „co bylo ve škole?" odpovídá následovně:

a) dobrý
b) nic
c) v pohodě

2. Potomek na naléhání, aby si připravil úkoly do školy, reaguje:

a) nereaguje
b) reaguje pod výhružkami typu… „nikdy, jestli, dokud,  tak…"
c) úkoly splní v řádově několikahodinovém časovém rozmezí, sestavujícího se ze  dvou svačin, desetiminutového monologu, proč by ty úkoly měl dělat (v lepším případě), později, (v horším případě) nikdy. Což je můj případ.   

3. Potomek vždy v neděli upadá do jakési letargie, ze které zázračně procitá:

a) vždy v pátek odpoledne
b) o prázdninách
c) v době udělení ředitelského volna (za mých studií to byly uhelné prázdniny

Inzerce

Již klasické školní ráno se u nás setkává s postupně se zvyšujícími negativními vibracemi. Hádkou „Co si má obléct do školy“ počínaje a otázkou „A fakt tam jako dneska musím?“ konče. Je jedno, jestli večer poctivě nachystám tmavě modré rifle a růžové tričko. Je jedno, jestli na svačinu udělám rohlík se šunkou. Dokonce je jedno i to, jestli potomka, respektive v mém případě „potomčici“, budím pozitivně laděnou písní o velkém přínosu školy do jejího budoucího života. Stejně si nakonec obleče černé kalhoty, zelené tričko, svačinu zapomene doma a moji snahu o zpříjemnění školního rána dostatečně neocení, ba naopak pohaní a ještě můj zpěv přirovná ke zvuku, který vydává jelen v říji.

Když se mi tedy nakonec podaří vyhnat dítě z bytu, několikrát zamknout a z okna se přesvědčit, že opravdu odešlo, mám napůl vyhráno. Napůl říkám proto, že celé dopoledne můžu pak trnout, jaké překvapení mi robě přinese odpoledne ze školy  :-) Což v našem případě, i přes moje přesvědčení, že už mě to moje dítě ničím nepřekvapí, asi abych nevypadla ze cviku, vždy překvapí… Ať už je to zajímavá známka :o( nebo sdělení učitele, popřípadě pak lísteček s upozorněním, že jsme neuhradili, co jsme uhradit měli…, tohle je potom to nejúsměvnější, a vždy mám chuť vytáhnout ty peníze, které už týden nosí v peněžence, jen je jaksi zapomene odevzdat, a fyzicky ji s nimi napadnout :-), …obrazně samozřejmě:-).

Inzerce

Návraty ze školy pak bývají velice různorodé. Poslední dobou často slýchám například "já bych se chtěla mít jako ty, ty nemusíš dělat nic". Abyste rozuměli, mít se jako já obnáší být doma na mateřské s dvouletým synem a nic nedělat :-), tedy nevařit, neuklízet, nevyřizovat úřady, nejezdit nakupovat potraviny a ostatní radosti s mateřskou dovolenou spojené.

Naučila jsem se na tuto otázku nereagovat, protože jsem usoudila, že to tak bude lepší jak pro mě, tak pro mou milující dceru.
Když se nám potom odpoledne podaří udělat ty úkoly a splnit povinnosti (marně si snažím teď vybavit jakékoliv povinnosti, které to moje starší dítě má), můžeme vyrazit s klidným, někdy i neklidným svědomím ven, kde ve většině případů navštívíme dětské hřiště, prolézačky, výběh se zvířátky, nebo zajdeme na návštěvu ke kamarádce, která zatím nemá to potěšení vychovávat, nebo se snažit vychovat dítě školou povinné, neb její synové jsou povinni pouze školkou v jednom případě, v tom druhém se taky ta dotyčná maminka má, protože je doma na mateřské a tudíž nedělá nic.

Zde děti mohu volně vypustit do zeleně a chvilku se nebát, teda bát se o něco míň, co zlého by je mohlo potkat. Po návštěvě plné zajímavých okamžiků, sdělování si fyzického a psychického stavu našich dětí, několika ošetření mírných a život neohrožujících povrchových zranění můžeme vyrazit k domovu, kde si ještě několik hodin mohu užívat vysvětlování, proč je opravdu nezbytně nutné navštěvovati základní školu a radosti s tím spojené.

Když tohle všechno překonáme, můžu pak večer s klidným svědomím ulehnout do peřin a usínat s vědomím, že pro to moje dítko školou povinné jsem udělala a dělám maximum a že, ať už mi zase zítra přinese trojku z češtiny, nebo neodevzdá peníze do družiny, vždycky ji budu milovat pořád stejně a ani o trošku míň, i přestože,  jak ona sama říká, miluji jen jejího mladšího bratra a jí ne :-)

Uživatelce Lucia23 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Hola, hola, škola volá! (Lucia23) - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce