Hola, hola, škola volá! (Lucia23)

Září…..pro mnohé rodiče čas radostí, pro děti čas starostí. Radostí myslím samozřejmě to, že nemusíme vymýšlet sáhodlouhé strategie o umísťování školou povinných ratolestí do „náhradních rodin“, čímž mám na mysli rodiny příbuzensky či přátelsky s námi spřízněné. Jinak na září z pohledu rodiče vidím pramálo pozitivního. Vyjma rodičů dětí vysoce intelektuálně nadaných, pracovitých a pilných. Já spadám asi do takového „jaksi“ průměru, který se vyznačuje třemi základními aspekty:

1. Potomek přicházející domů ze školy ze zásady na otázku, „co bylo ve škole?" odpovídá následovně:

a) dobrý
b) nic
c) v pohodě

2. Potomek na naléhání, aby si připravil úkoly do školy, reaguje:

a) nereaguje
b) reaguje pod výhružkami typu… „nikdy, jestli, dokud,  tak…"
c) úkoly splní v řádově několikahodinovém časovém rozmezí, sestavujícího se ze  dvou svačin, desetiminutového monologu, proč by ty úkoly měl dělat (v lepším případě), později, (v horším případě) nikdy. Což je můj případ.   

3. Potomek vždy v neděli upadá do jakési letargie, ze které zázračně procitá:

a) vždy v pátek odpoledne
b) o prázdninách
c) v době udělení ředitelského volna (za mých studií to byly uhelné prázdniny

Již klasické školní ráno se u nás setkává s postupně se zvyšujícími negativními vibracemi. Hádkou „Co si má obléct do školy“ počínaje a otázkou „A fakt tam jako dneska musím?“ konče. Je jedno, jestli večer poctivě nachystám tmavě modré rifle a růžové tričko. Je jedno, jestli na svačinu udělám rohlík se šunkou. Dokonce je jedno i to, jestli potomka, respektive v mém případě „potomčici“, budím pozitivně laděnou písní o velkém přínosu školy do jejího budoucího života. Stejně si nakonec obleče černé kalhoty, zelené tričko, svačinu zapomene doma a moji snahu o zpříjemnění školního rána dostatečně neocení, ba naopak pohaní a ještě můj zpěv přirovná ke zvuku, který vydává jelen v říji.

Když se mi tedy nakonec podaří vyhnat dítě z bytu, několikrát zamknout a z okna se přesvědčit, že opravdu odešlo, mám napůl vyhráno. Napůl říkám proto, že celé dopoledne můžu pak trnout, jaké překvapení mi robě přinese odpoledne ze školy  :-) Což v našem případě, i přes moje přesvědčení, že už mě to moje dítě ničím nepřekvapí, asi abych nevypadla ze cviku, vždy překvapí… Ať už je to zajímavá známka :o( nebo sdělení učitele, popřípadě pak lísteček s upozorněním, že jsme neuhradili, co jsme uhradit měli…, tohle je potom to nejúsměvnější, a vždy mám chuť vytáhnout ty peníze, které už týden nosí v peněžence, jen je jaksi zapomene odevzdat, a fyzicky ji s nimi napadnout :-), …obrazně samozřejmě:-).

Návraty ze školy pak bývají velice různorodé. Poslední dobou často slýchám například "já bych se chtěla mít jako ty, ty nemusíš dělat nic". Abyste rozuměli, mít se jako já obnáší být doma na mateřské s dvouletým synem a nic nedělat :-), tedy nevařit, neuklízet, nevyřizovat úřady, nejezdit nakupovat potraviny a ostatní radosti s mateřskou dovolenou spojené.

Naučila jsem se na tuto otázku nereagovat, protože jsem usoudila, že to tak bude lepší jak pro mě, tak pro mou milující dceru.
Když se nám potom odpoledne podaří udělat ty úkoly a splnit povinnosti (marně si snažím teď vybavit jakékoliv povinnosti, které to moje starší dítě má), můžeme vyrazit s klidným, někdy i neklidným svědomím ven, kde ve většině případů navštívíme dětské hřiště, prolézačky, výběh se zvířátky, nebo zajdeme na návštěvu ke kamarádce, která zatím nemá to potěšení vychovávat, nebo se snažit vychovat dítě školou povinné, neb její synové jsou povinni pouze školkou v jednom případě, v tom druhém se taky ta dotyčná maminka má, protože je doma na mateřské a tudíž nedělá nic.

Zde děti mohu volně vypustit do zeleně a chvilku se nebát, teda bát se o něco míň, co zlého by je mohlo potkat. Po návštěvě plné zajímavých okamžiků, sdělování si fyzického a psychického stavu našich dětí, několika ošetření mírných a život neohrožujících povrchových zranění můžeme vyrazit k domovu, kde si ještě několik hodin mohu užívat vysvětlování, proč je opravdu nezbytně nutné navštěvovati základní školu a radosti s tím spojené.

Když tohle všechno překonáme, můžu pak večer s klidným svědomím ulehnout do peřin a usínat s vědomím, že pro to moje dítko školou povinné jsem udělala a dělám maximum a že, ať už mi zase zítra přinese trojku z češtiny, nebo neodevzdá peníze do družiny, vždycky ji budu milovat pořád stejně a ani o trošku míň, i přestože,  jak ona sama říká, miluji jen jejího mladšího bratra a jí ne :-)

Uživatelce Lucia23 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.