Inzerce
Inzerce
Inzerce

Neklidné dítě - může se jednat o ADHD?

Neklidné dítě. Možná je to zrovna vaše dítě, možná dítě vašich sousedů, možná s vámi kdysi chodilo do školy, třeba se s ním setkáváte nyní.                                               

Poznáte ho brzy. Je ho všude plno. Zpočátku se éterem nese jen jeho silný hlas. Ptáte se: „Jak může tak malé miminko tolik křičet?“, později se přidává neustálý pohyb, leckdy méně koordinovaný, ale o to vydatnější, k tomu připočítejme sníženou koncentraci pozornosti, impulzivitu, negativismus. A než se nadějeme, je tu nástup do (před)školního zařízení a začneme si všímat, že specifických projevů u dítěte přibývá, nebo nás na ně začne upozorňovat naše okolí.  Dost možná kvůli všem těmto projevům zapomeneme na to, jak moc je naše dítě skvělé. Jedinečné. Často velmi vnímavé, citlivé i soucitné, má smysl pro humor, je tvořivé, má fantazii…

Je skvělé, ale rozhodně se nevychovává samo, natožpak snadno. Neklid může být záležitostí určitého vývojového období a z neklidného miminka se může vyklubat zcela pohodové batole či později předškolák (školák), jindy jde neklid spolu s dítětem dlouho, předlouho jako věrný společník, kterého si ovšem samo nevybralo. Pojďme se společně podívat, s jakými projevy neklidu se v jednotlivých životních etapách dítěte můžeme setkat, co to pro dítě i jeho okolí může znamenat a jak k neklidu coby nevyžádanému společníkovi přistoupit tak, aby se s ním dítěti i jeho blízkým lépe žilo i pracovalo.

Inzerce

Je také možné, že i přes veškerou naši snahu se nám nebude dařit tak, jak bychom si přáli a dojdeme k názoru, že potřebujeme vyhledat odbornou pomocnou ruku, naslouchající ucho a otevřené srdce. Třeba se vám zrovna teď v hlavě ozývá hlásek, který našeptává: „Nemůže se jednat o ADHD?“ A spolu s touto otázkou se objevují další: „Má každé neklidné dítě ADHD? Jak ADHD poznám? Existuje vůbec nebo slouží jen jako omluvenka pro zlobivé děti, případně pohodlné rodiče?“  V našem seriálu o neklidu se společně pokusíme najít odpovědi na tyto otázky, nejprve se však vraťme na začátek k našemu dítěti. Jakéže tedy bylo jako miminko?

Autor: Mgr. Michaela Krupková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Mgr. Michaela Krupková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Neklidné dítě - může se jednat o ADHD? - diskuze

Poradna

Dobrý den, chtěla bych poradit. Řeším problém se skoro 2letou dcerou (31. 7. má 2 roky), zatím jedináček. Myslím si, že vyrůstá v pohodové rodině. Má moc ráda děti, ale zároveň, když je v kolektivu s dětmi, tak jim "ubližuje", ohání se po nich a útočí teda zejména na hlavu, štípe ... Myslela jsem si, že je to žárlivost, upoutání pozornosti (sestra má 8měsíční dvojčátka a jsme spolu každý den, takže je má jako sourozence by se dalo říct), ale ona to dělá, i když je věnována zrovna momentálně jenom jí, bezdůvodně prostě plácne, štípne, ožene se po obličeji druhého dítěte, i když stojím zrovna vedle ní, ať menším dětem než je ona, ale i starším (4,5leté kamarádky) ... Já bych tomu ráda přišla na kloub a chtěla bych jí pomoci. Proč to dělá, jak s tím pracovat s ní ... neustále jí to vysvětluji ... ona to má teoreticky zmáknuté, pak mi při uspávání říká, že udělala to a to, nemůže se to, bude plakat, atd., ale praxe pokulhává. Moc děkuji za názor a radu.

Dobrý den, každé dítě je jinak temperamentní a jinak kontaktní ve směru k druhým dětem. Vaše dcera, jak jste psala, má druhé děti ráda a bude zřejmě společenská. Snaží se proto navazovat kontakty tak, jak to umí. Jen dosud není na takové vývojové úrovni, aby s ostatními dětmi dokázala navázat kontakt podle jejích představ. Schopnost kooperace a spolupráce při hře se u dětí vyvíjí kolem třetího roku věku, což je také období vhodné pro nástup do předškolního zařízení. V tomto věku děti potřebují společnost druhých dětí a je pro ně přínosná, přispívá jejich zdravému sociálnímu vývoji. Vaše dcerka se v necelých dvou letech hře s dětmi teprve učí a jako každý, kdo se něčemu učí, má nárok na chyby a přešlapy. Projevuje o děti zájem prostě vlastním způsobem. Vždyť útok na obličej je jistě velmi efektní a vyvolá mnoho pozornosti a akce. Napadené dítě předpokládám pláče, maminka dítěte i vy se dcerce začnete hned věnovat, proč tedy přestávat s takovou zábavou? Schopnost empatie a vcítění se do druhého se u vaší dcerky také teprve vyvíjí a bude trvat ještě nějaký čas, než bude schopná porozumět a uvědomit si, co cítí dítě, kterému ublížila. U dítěte nejdříve musí proběhnout rozvoj sebeuvědomění, vlastního já, kdy o sobě v první osobě také začne mluvit. Dokáže pak odlišit svoje vlastní prožitky od prožitků a pocitů jiných. Poté je potřeba rozvinout schopnost poznat a uvědomit si vlastní emoce a teprve poté se může rozvíjet schopnost rozpoznat, porozumět a vcítit se do emocí jiných. Dítě zpočátku také nedovede rozlišit mezí svými potřebami (hlad, žízeň apod.) a pocity (radost, zlost). Proto je dobré s dítětem o pocitech i o signálech vlastního těla mluvit, popisovat je a učit se je rozpoznávat. Ve vašem případě vám, pokud nechcete stále dokola řešit potíže, asi nezbude, než se do hry vaší dcery s ostatními dětmi zapojit a ukazovat jí, jak si má hrát. Jít prostě vlastním příkladem a hru dětí trochu vést a moderovat. Věnovat zájem chování žádoucímu, tedy pokud si dcerka zatím asi spíše vedle dětí (dle stupně svého vývoje) pěkně hraje a ne teprve zasahovat až vznikne nějaká konfliktní situace. Společná hra ji bude těšit postupně více, než zábava na někoho zaútočit. Je potřeba praktická ukázka žádoucího chování a ne teoretické rozebírání nežádoucího chování, kterému vaše dcerka ve svém věku není schopna plně porozumět a jediné, co si z vašeho večerního rozebírání odnáší, je pocit, že je nějaká špatná a špatné spaní. Pokud nastane nějaká konfliktní situace, tak ji řešte hned nejlépe tím, že dceru ze hry stáhnete (prostě třeba odnesete) a pozornost nevěnujte jí a jejímu chování, ale dítěti, kterému bylo ublíženo. Po zklidnění situace pak s dcerou krátce, stručně a konkrétně proberte, co by dělat neměla a co po ní konkrétně chcete (např. nechci, abys chlapečka škrábala do obličeje, pokud se to bude opakovat, tak ze hřiště budeme muset odejít). Můžete dceru také vést k tomu, aby se omluvila. Pokud řeknete, že ze hřiště odejdete, pak je potřeba svoje slovo dodržet, jinak ztrácí účinek. Na omluvě však nekompromisně netrvejte, takto malé dítě toho zřejmě nebude ještě schopno a pokud ano, tak stejně obsahu omluvy ještě přesně nerozumí. K situaci, kterou jste již společně vyřešili, se už nevracejte, nerozebírejte. Přeji vám hodně trpělivosti a nebojte se, vaše dcerka z tohoto chování, pokud k ní budete přistupovat vstřícně a citlivě, sama vyroste.
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 06.05.2021, 12:39
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce