Jak vypadá neklidné miminko? Bylo takové i to vaše?

Narodilo se nám miminko (aneb Ukažte mi toho smělce, který vymyslel úsloví Spát jako miminko)

Konečně je to tady. Miminko. Je krásné, převážně voňavé, úžasné, zkrátka vaše. Jste trochu unavená, ale naštěstí tu jsou endorfiny, takže vám zase tolik nevadí, že moc nespíte, ostatně v porodnici se vyspí do růžova málokdo. Pravda, ostatní maminky by i spaly, jejich děti taky spí, jen to vaše miminko tak trošinku ruší. Kojíte, chováte, přebalujete, ale miminko každou chvíli pláče. Ječí a řve. Kroutí se a tváře mu brunátní. Zářivky na chodbě osvětlují vaši unavenou tvář, když se s postýlkou hrkáte sem a tam po chodbě, míříte bezradně na sesternu, aby vám sestřičky poradily, co může děťátku chybět. Mléka máte dost, dítě vypadá po zdravotní stránce v pořádku, sestry konstatují, že některé děti zkrátka jsou takoví uplakánci (použijí nejspíš jiný termín, ale v závěru to vychází nastejno).

Je možné, že už někdy teď ve vás začínají hlodat pochyby, obzvlášť, pokud je miminko váš první kousek…Co dělám špatně, proč to moje dítě nespí, proč sebou pořád hází, proč ani na váze nejde pořádně zvážit (jen těžko vysvětlujete rázné sestře, proč nezapisujete poctivě přírůstky na váze – to, že dvoudenní dítě v klidu na váze bez zmítání nevydrží, zní jako za vlasy přitažené, spolumatkám z pokoje děti zvážit jdou)?

Každopádně nastane den, kdy vás pustí domů. Je to dojemné, celá rodina se těší, nacpete tedy řvoucího tvorečka do slavnostního oblečku, tatínek donese autosedačku a jede se domů. Miminko se nají, přebalí, pochová a je čas na malinkého šlofíka. Jak malinký ten šlofík bude, zjistíte po 10 minutách, kdy se z načančané kolébky ozve jekot. Chováte, konejšíte, nosíte…možná to pomůže, křik utichne a vy opatrně (o-p-a-t-r-n-ě) pokládáte ten krásný uzlíček zpět do kolébky. Tentokrát celých 5 minut a opět křik…Tatínek zneklidní: „Co mu je? Nebolí ho (ji) něco? Neměla bys zavolat doktorce?“ Toto jsou otázky, které napadnou v podobné situaci snad každého.

Po povinné návštěvě pediatra, který zkonstatuje, že některé děti zkrátka jsou takoví uplakánci (ano, to už jsme někde slyšely…) a „Vydržte, maminko, však on(a) z toho vyroste," pokračujete s miminkem v krasojízdě. Původně nevinné slovní spojení „spát jako mimino“ nyní vnímáte úplně jinak. Je vám jasné, že tohle mohl vymyslet jedině člověk bezdětný nebo…nebo…zkrátka měli jiné miminko. Ostatní kamarádky s malými dětmi vám volají, že se doma nudí, protože jejich dítě stále spí. I když to teď nevypadá, ony to s vámi nemyslí zle (tedy…nejspíš :-) ), ony jen nemají doma vaše miminko. Když jim povídáte, jak (ne)spíte, netváří se úplně chápavě. To vám taky nepomáhá. Co dělám špatně? Jsem opravdu tak hrozná matka?

Týdny utíkají a na návštěvu dorazí babička – houpy, hou, houpe ta dobrá žena své vnoučátko a s láskou pokládá zívající a zjevně unavené dítě do postýlky, aby si odpočinulo. „Když děti spí, tak rostou," pronese známou pravdu a vy propadnete panice, že z vašeho dítěte bude zákonitě trpaslík. Dítě ulehne, na 5 minut vzorně usne, do toho poškubává nohama, rozhodí ručkama a po 5 minutách, hle – pláče… Babička je nespokojená: „Co mu je? Proč nespí? Musíííí spát“… To nikoho nepovzbudí. Sama nevíte, co se děje, proč se to děje a ještě musíte uklidňovat okolí, které kroutí hlavou a diví se, protože „tohle jsem u svých dětí neznala“ atd.

Ano, vaše dítě špatně spává, je často neklidné, nespokojené, ale je vaše, vy ho milujete a potřebujete vědět, jak na něj. Jak pomoci dítěti, ale i sobě, celé rodině, protože, co si budeme povídat, je to náročné pro všechny zúčastněné.

Pokud máme zvládnuté věci kolem výživy dítěte (kojení se daří, případně dítě dobře prospívá na umělém mléce), už poznáme, kdy dítě trápí bříško (zdaleka ne každý pláč po jídle nebo večer můžeme svést na tzv. „tříměsíční koliku“), můžeme se příště zaměřit na samotný neklid, nespavost a pláč, pouvažujeme nad tím, zda bychom už u miminka mohli poznat, zda se nejedná o ADHD.