Inzerce
Inzerce
Inzerce

Jak vypadá neklidné miminko? Bylo takové i to vaše?

Narodilo se nám miminko (aneb Ukažte mi toho smělce, který vymyslel úsloví Spát jako miminko)

Konečně je to tady. Miminko. Je krásné, převážně voňavé, úžasné, zkrátka vaše. Jste trochu unavená, ale naštěstí tu jsou endorfiny, takže vám zase tolik nevadí, že moc nespíte, ostatně v porodnici se vyspí do růžova málokdo. Pravda, ostatní maminky by i spaly, jejich děti taky spí, jen to vaše miminko tak trošinku ruší. Kojíte, chováte, přebalujete, ale miminko každou chvíli pláče. Ječí a řve. Kroutí se a tváře mu brunátní. Zářivky na chodbě osvětlují vaši unavenou tvář, když se s postýlkou hrkáte sem a tam po chodbě, míříte bezradně na sesternu, aby vám sestřičky poradily, co může děťátku chybět. Mléka máte dost, dítě vypadá po zdravotní stránce v pořádku, sestry konstatují, že některé děti zkrátka jsou takoví uplakánci (použijí nejspíš jiný termín, ale v závěru to vychází nastejno).

Je možné, že už někdy teď ve vás začínají hlodat pochyby, obzvlášť, pokud je miminko váš první kousek…Co dělám špatně, proč to moje dítě nespí, proč sebou pořád hází, proč ani na váze nejde pořádně zvážit (jen těžko vysvětlujete rázné sestře, proč nezapisujete poctivě přírůstky na váze – to, že dvoudenní dítě v klidu na váze bez zmítání nevydrží, zní jako za vlasy přitažené, spolumatkám z pokoje děti zvážit jdou)?

Každopádně nastane den, kdy vás pustí domů. Je to dojemné, celá rodina se těší, nacpete tedy řvoucího tvorečka do slavnostního oblečku, tatínek donese autosedačku a jede se domů. Miminko se nají, přebalí, pochová a je čas na malinkého šlofíka. Jak malinký ten šlofík bude, zjistíte po 10 minutách, kdy se z načančané kolébky ozve jekot. Chováte, konejšíte, nosíte…možná to pomůže, křik utichne a vy opatrně (o-p-a-t-r-n-ě) pokládáte ten krásný uzlíček zpět do kolébky. Tentokrát celých 5 minut a opět křik…Tatínek zneklidní: „Co mu je? Nebolí ho (ji) něco? Neměla bys zavolat doktorce?“ Toto jsou otázky, které napadnou v podobné situaci snad každého.

Inzerce

Po povinné návštěvě pediatra, který zkonstatuje, že některé děti zkrátka jsou takoví uplakánci (ano, to už jsme někde slyšely…) a „Vydržte, maminko, však on(a) z toho vyroste," pokračujete s miminkem v krasojízdě. Původně nevinné slovní spojení „spát jako mimino“ nyní vnímáte úplně jinak. Je vám jasné, že tohle mohl vymyslet jedině člověk bezdětný nebo…nebo…zkrátka měli jiné miminko. Ostatní kamarádky s malými dětmi vám volají, že se doma nudí, protože jejich dítě stále spí. I když to teď nevypadá, ony to s vámi nemyslí zle (tedy…nejspíš :-) ), ony jen nemají doma vaše miminko. Když jim povídáte, jak (ne)spíte, netváří se úplně chápavě. To vám taky nepomáhá. Co dělám špatně? Jsem opravdu tak hrozná matka?

Týdny utíkají a na návštěvu dorazí babička – houpy, hou, houpe ta dobrá žena své vnoučátko a s láskou pokládá zívající a zjevně unavené dítě do postýlky, aby si odpočinulo. „Když děti spí, tak rostou," pronese známou pravdu a vy propadnete panice, že z vašeho dítěte bude zákonitě trpaslík. Dítě ulehne, na 5 minut vzorně usne, do toho poškubává nohama, rozhodí ručkama a po 5 minutách, hle – pláče… Babička je nespokojená: „Co mu je? Proč nespí? Musíííí spát“… To nikoho nepovzbudí. Sama nevíte, co se děje, proč se to děje a ještě musíte uklidňovat okolí, které kroutí hlavou a diví se, protože „tohle jsem u svých dětí neznala“ atd.

Inzerce

Ano, vaše dítě špatně spává, je často neklidné, nespokojené, ale je vaše, vy ho milujete a potřebujete vědět, jak na něj. Jak pomoci dítěti, ale i sobě, celé rodině, protože, co si budeme povídat, je to náročné pro všechny zúčastněné.

Pokud máme zvládnuté věci kolem výživy dítěte (kojení se daří, případně dítě dobře prospívá na umělém mléce), už poznáme, kdy dítě trápí bříško (zdaleka ne každý pláč po jídle nebo večer můžeme svést na tzv. „tříměsíční koliku“), můžeme se příště zaměřit na samotný neklid, nespavost a pláč, pouvažujeme nad tím, zda bychom už u miminka mohli poznat, zda se nejedná o ADHD.

Inzerce
Autor: Mgr. Michaela Krupková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Mgr. Michaela Krupková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Jak vypadá neklidné miminko? - diskuze

Poradna

Dobrý den, chtěla bych poradit. Řeším problém se skoro 2letou dcerou (31. 7. má 2 roky), zatím jedináček. Myslím si, že vyrůstá v pohodové rodině. Má moc ráda děti, ale zároveň, když je v kolektivu s dětmi, tak jim "ubližuje", ohání se po nich a útočí teda zejména na hlavu, štípe ... Myslela jsem si, že je to žárlivost, upoutání pozornosti (sestra má 8měsíční dvojčátka a jsme spolu každý den, takže je má jako sourozence by se dalo říct), ale ona to dělá, i když je věnována zrovna momentálně jenom jí, bezdůvodně prostě plácne, štípne, ožene se po obličeji druhého dítěte, i když stojím zrovna vedle ní, ať menším dětem než je ona, ale i starším (4,5leté kamarádky) ... Já bych tomu ráda přišla na kloub a chtěla bych jí pomoci. Proč to dělá, jak s tím pracovat s ní ... neustále jí to vysvětluji ... ona to má teoreticky zmáknuté, pak mi při uspávání říká, že udělala to a to, nemůže se to, bude plakat, atd., ale praxe pokulhává. Moc děkuji za názor a radu.

Dobrý den, každé dítě je jinak temperamentní a jinak kontaktní ve směru k druhým dětem. Vaše dcera, jak jste psala, má druhé děti ráda a bude zřejmě společenská. Snaží se proto navazovat kontakty tak, jak to umí. Jen dosud není na takové vývojové úrovni, aby s ostatními dětmi dokázala navázat kontakt podle jejích představ. Schopnost kooperace a spolupráce při hře se u dětí vyvíjí kolem třetího roku věku, což je také období vhodné pro nástup do předškolního zařízení. V tomto věku děti potřebují společnost druhých dětí a je pro ně přínosná, přispívá jejich zdravému sociálnímu vývoji. Vaše dcerka se v necelých dvou letech hře s dětmi teprve učí a jako každý, kdo se něčemu učí, má nárok na chyby a přešlapy. Projevuje o děti zájem prostě vlastním způsobem. Vždyť útok na obličej je jistě velmi efektní a vyvolá mnoho pozornosti a akce. Napadené dítě předpokládám pláče, maminka dítěte i vy se dcerce začnete hned věnovat, proč tedy přestávat s takovou zábavou? Schopnost empatie a vcítění se do druhého se u vaší dcerky také teprve vyvíjí a bude trvat ještě nějaký čas, než bude schopná porozumět a uvědomit si, co cítí dítě, kterému ublížila. U dítěte nejdříve musí proběhnout rozvoj sebeuvědomění, vlastního já, kdy o sobě v první osobě také začne mluvit. Dokáže pak odlišit svoje vlastní prožitky od prožitků a pocitů jiných. Poté je potřeba rozvinout schopnost poznat a uvědomit si vlastní emoce a teprve poté se může rozvíjet schopnost rozpoznat, porozumět a vcítit se do emocí jiných. Dítě zpočátku také nedovede rozlišit mezí svými potřebami (hlad, žízeň apod.) a pocity (radost, zlost). Proto je dobré s dítětem o pocitech i o signálech vlastního těla mluvit, popisovat je a učit se je rozpoznávat. Ve vašem případě vám, pokud nechcete stále dokola řešit potíže, asi nezbude, než se do hry vaší dcery s ostatními dětmi zapojit a ukazovat jí, jak si má hrát. Jít prostě vlastním příkladem a hru dětí trochu vést a moderovat. Věnovat zájem chování žádoucímu, tedy pokud si dcerka zatím asi spíše vedle dětí (dle stupně svého vývoje) pěkně hraje a ne teprve zasahovat až vznikne nějaká konfliktní situace. Společná hra ji bude těšit postupně více, než zábava na někoho zaútočit. Je potřeba praktická ukázka žádoucího chování a ne teoretické rozebírání nežádoucího chování, kterému vaše dcerka ve svém věku není schopna plně porozumět a jediné, co si z vašeho večerního rozebírání odnáší, je pocit, že je nějaká špatná a špatné spaní. Pokud nastane nějaká konfliktní situace, tak ji řešte hned nejlépe tím, že dceru ze hry stáhnete (prostě třeba odnesete) a pozornost nevěnujte jí a jejímu chování, ale dítěti, kterému bylo ublíženo. Po zklidnění situace pak s dcerou krátce, stručně a konkrétně proberte, co by dělat neměla a co po ní konkrétně chcete (např. nechci, abys chlapečka škrábala do obličeje, pokud se to bude opakovat, tak ze hřiště budeme muset odejít). Můžete dceru také vést k tomu, aby se omluvila. Pokud řeknete, že ze hřiště odejdete, pak je potřeba svoje slovo dodržet, jinak ztrácí účinek. Na omluvě však nekompromisně netrvejte, takto malé dítě toho zřejmě nebude ještě schopno a pokud ano, tak stejně obsahu omluvy ještě přesně nerozumí. K situaci, kterou jste již společně vyřešili, se už nevracejte, nerozebírejte. Přeji vám hodně trpělivosti a nebojte se, vaše dcerka z tohoto chování, pokud k ní budete přistupovat vstřícně a citlivě, sama vyroste.
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 06.05.2021, 12:39
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce