Neklidné batole – jedná se už v tomto věku o ADHD?

Naše batole je asi trochu živější (aneb Slezte z toho lustru, Donalde, vidím Vás!)

Tak už nám to naše děťátko chodí a to je důvod k radosti. Možná začalo s chůzí dříve nebo naopak později, než uvádí příručky (mezi námi – podle příruček se řídí málokteré dítě, netřeba se tedy vzrušovat), možná při cestě za prvními krůčky vynechalo lezení a rovnou se postavilo. Buď, jak buď, hlavně, že chodí. A ono chodí pořád. Je k nezastavení. Chodí, pobíhá, klopýtá a škobrtá. Brzy vyleze úplně všude nebo se o to aspoň pokusí. Pády přestáváte počítat a občas nostalgicky vzpomenete na dny, kdy dítě jen leželo. Sice leželo hlasitě, ale aspoň byla záruka, že jste ho vždy našla tam, kde jste ho položila.

Co se začalo samo pohybovat, pláče sice méně často, přece jen má nyní více podnětů, takže i více zábavy, ale když už s pláčem začne, stojí to za to. Nikdy nevíte, co všechno může záchvat pláče vyvolat. To, že mu oblékáte ponožky. To, že mu vysvlékáte ponožky. To, že jdete ven, to, že jdete domů. Není toho málo. Je dobré podotknout, že u batolat to není nic neobvyklého – zkrátka to tak mají - smích a pláč v jednom pytlíčku. Ze smíchu plynule přechází v usedavý pláč a naopak. Jejich emoce jsou silné, ale rychle odeznívají. Obdobím batolecího vzdoru si projdou v nějaké formě snad všechny děti.                                                                       

U neklidného dítěte vše probíhá intenzivněji

Potud je vše v pořádku. Ale u toho našeho batolete je všechno nějak intenzivnější. Všimnete si toho hlavně mezi dalšími dětmi a všimne si toho i vaše okolí. Že je věčně v pohybu, ale přitom zvláštně neobratné (častěji padá nebo mu něco padá). Napadají ho takové nápady, které ostatní děti nenapadnou, takže musíte být stále ve střehu. S ostatními dětmi touží být v kontaktu, ale často na to jde moc hrr a děti ho proto odmítají. Občas nějakého toho kolegu z pískoviště vezme lopatkou po hlavě, zatahá za vlasy, při odchodu z hřiště ztropí scénu. U hry dlouho nevydrží a situaci nám navíc neulehčuje, že komunikace mezi námi a potomkem zatím vázne. Dítě toho moc nenamluví, možná mu bude trvat déle, než se rozmluví, případně se ve vývoji řeči objeví nějaké potíže (řeč je méně srozumitelná, někdy i hůře rozumí ono nám). Jako vždy, výjimky existují, třeba zrovna to vaše dítě mluví od časného věku velmi hezky, srozumitelně, dokonce i to „r“ mu zadrnčí ještě před nástupem do školky. A mluví rádo a hodně, někdy „páté přes deváté“.

Téměř neustále vyžaduje naši pozornost, velmi často potřebuje naši náruč a nepřetržitě zkouší naši lásku a trpělivost. Není to snadné, popravdě je to občas docela dřina a vy si v tajných fantaziích přehráváte různé scénky, oblíbená bývá např. ta, ve které figurujete jen vy a kafe, které zvládnete vypít dřív, než úplně vychladne. Protože však mnoho podobně živých dětí denní spaní nekompromisně zruší, aniž by to s vámi předem konzultovalo, víte, že na dlouho zůstane jen u fantazie. V těch vzácných chvílích, kdy máte pro sebe trochu klidu, přemýšlíte, proč je tak obtížné vyjít s vlastním dítětem. Proč působí často nespokojeně, proč je neustále jak z hadích ocásků, co máte dělat víc nebo líp, aby vám spolu bylo hezky? 

Nemůže to dítě mít ADHD? Jak už jsme zmínili v kapitole o neklidném miminku, na diagnózy je brzy a pokud budeme mít v tomto směru nadále pochybnosti, může nám naše  podezření odborník určit s větší přesností nejdříve u předškoláka.                

Neklid u batolete může být způsoben ledačím. V první řadě se může jednat o naše zkreslené představy pojmů, jako je „hyperaktivita“, „pohybový neklid“ apod. Jednoduše řečeno – máme doma naprosto zdravé, pouze živější, aktivnější dítě, ale z různých důvodů (např. jsme odlišného temperamentu než potomek, případně máme malou zkušenost s dětmi tohoto věku, máme na dítě nároky neodpovídající jeho věku apod.) ho vnímáme jako „hyperaktivní“. V tomto případě, pokud si budete chtít aspoň trošku postěžovat, dozvíte se obvykle od svého okolí nejspíš jen to, že máte být rádi, že máte veselé, živé dítě, protože takto alespoň víte, že je v pořádku, protože dítě, co byste večer našli ve stejném koutě, kam jste ho ráno posadili, by v pořádku nejspíš nebylo. A opravdu - když se více zaměříte na pozorování dětí podobného věku, všimnete si, že „živých“ batolat je všude dost, je to tak v pořádku a vy můžete být i s tím vaším Neklidem zcela v klidu.           

Jiný případ, kdy se děti jeví jako zvýšeně neklidné, až „zlobivé“ a nemusí se přitom jednat o ADHD, je nevhodně zvolený výchovný přístup. Příliš liberální, bez hranic a jakýchkoliv omezení. Dítě tedy může být pouze nevychované, ale zároveň nelze vyloučit, že může mít ADHD a nesprávným výchovným vedením se projevy ještě zesilují. Zkrátka to není jednoduché, určitě se k této problematice ještě později vrátíme. Zatím se v příští kapitole podívejme na to, co můžeme nabídnout neklidnému batoleti. Ostatně i tomu klidnému. Všem.