4. Nadační fond

Rozhovor byl pořízen v lednu 2013

Před pěti lety jste založila Nadační fond Hanky Kynychové, který pomáhá dětem z dětských domovů. Rozhodla jste se pro podporu na základě svých zkušeností z práce vychovatelky?

Pro nadaci jsem se rozhodla, protože chci pomáhat. Děti z dětských domovů jsem si vybrala, protože jsem věděla, že u nich pomoc zvládnu. Chtěla jsem zase předávat dál volnočasovou aktivitu, která by dětem vyplnila jejich čas v domově. Začátky byly těžké, děti se na sportování zpočátku tvářily rozpačitě, ale já si dala rok na to, že to zlomím a bude se o nás vědět. Pomáhaly mi tety, které se o děti v domovech starají a dnes, po šesti letech trénování dětí, máme výborné výsledky. Některé z dětí dokonce uvažují o studiu na konzervatoři. To je ohromné! Věřím, že bez mé pomoci by se k tomuto kroku nikdy neodvážily.

S dětmi si prý velmi rozumíte, spojuje Vás tanec a zpívání?

Určitě ano. Chci od nich tvrdou práci a oni najednou vidí, že tanec je dřina, a že to s tancem mohou někam dotáhnout. Závody berou ohromně vážně, všichni chtějí vyhrát. Vidí, že za jejich píli se dostaví odměna, jejich sebevědomí každým tréninkem a úspěchem roste. V dětských domovech jsem potkala hodně nadaných dětí, ve kterých je bezva jejich talent probudit a posilovat.

Pro děti z dětských domovů pořádáte i letní tábory, kde děti denně několik hodin tančí. Jak se jim takový aktivní program líbí?

Letní soustředění trvá týden. Líbí se jim to moc. Opustí prostředí dětského domova a šest hodin denně tančí. Cíleně trénují se mnou či s mými kolegy, učíme je hip-hop, zumbu či MTV dance. Děti poznávají disciplínu a taky to, že pokud chtějí být dobří, musí makat.

Líbí se mi, že v dětech probouzíte sebedůvěru, ukazujete jim jejich nadání a sílu, jaké jsou děti z dětských domovů?

Určitě uzavřenější, mají za sebou silné prožitky, které s nimi ale nepitvám. Jinak jsou některé děti zlobivé, některé citlivé, některé jsou smutné, jsou tedy úplně stejné jako děti v rodinách. Narozdíl od mých dětí znají často fyzické a psychické násilí, ale to se bohužel děje i v rodinách, to zná hodně dětí. Děti z dětských  domovů jsou v kontaktu s ostatními opatrnější, svou pozici si u nich musím získat. Snažím se je povzbuzovat a chválit.

Co se učíte naopak Vy od nich?

Učím sebe i své kolegy nezapomínat na to, že projekt nadace není jen pro nadané děti, ale pro všechny děti. Učím se být trpělivější, ne všechny děti chápou stejně dobře, co po nich chci, neustále si připomínám, že tuto práci s dětmi dělám pro radost a hezké prožitky.

Váš názor na adopci je mi velmi sympatický. Sama si na ni netroufáte, vysvětlíte proč?

Adoptivní rodiče velmi obdivuji, všem kteří to zvládli blahopřeji a držím jim palce, klobouk dolů. Sama mám tři děti a vidím, že každý má jinou povahu, vím, odkud moje děti pocházejí a už u nich umím předvídat, umím jejich chování pochopit. Kdybych si vzala cizí dítě, neznala bych jeho předky, nevěděla bych, jak se k němu kdo kdy zachoval, neměla bych tolik času se mu věnovat tak, jak by takové dítě potřebovalo. Bojím se, že nejsem tak dobrý psycholog, abych výchovu adoptovaného dítěte zvládla.

Rozhovor pořídila: Beáta Matyášová, http://www.facebook.com/bea.matyas

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

1. Dětství a mládí na Moravě

2. Kariéra a život v Praze

3. Mateřství

Další části rozhovoru:

5. Životní styl