Hliník a rtuť ve vakcínách. Může se stát očkovaný přenašečem nemoci?

Používá se v současných vakcínách na území ČR nějaká se rtutí, jak poukazují odpůrci očkování?

Rtuť ve formě thiomersalu je ve vakcínách od 30. let minulého století. Dnes se využívá jako stabilizátor u vícedávkových kontejnerů. Z běžných vakcín postupně mizí a u nás je součástí pouze inaktivované celobuněčné vakcíny proti Japonské encefalitidě JE-Vax. Kdysi byla součástí vakcíny proti tetanu (Alteana a D.T.Vax – dnes již nedostupné) a pandemické vakcíny proti chřipce Pandemrix.

Jaký je přesný metabolizmus hliníku – kam jde po vpichu, vliv na nervové buňky, jak se vyloučí. "Stěhuje" se hliník po očkování do mozku? 

V roce 1926 byla u hliníkových solí objevena schopnost zesílit imunitní odpověď po podání očkovací látky. Od tohoto roku byly aplikovány ve světě milióny dávek vakcín s hliníkem. Během těchto aplikací nedošlo k poškození lidského organizmu prokazatelně způsobeným právě hliníkem.

Navíc z pouhého obsahu hlinitých solí ve vakcínách nelze odvozovat, jakému množství hliníku je očkovaný jedinec obecně vystaven. Nejedná se o stejné množství a vůbec nejde o vysoké dávky hliníku. Také je nutno brát v úvahu, že vakcíny jsou aplikovány do svalu nebo kůže a průnik solí hliníku do krevního řečiště je výrazně omezený díky jejich nerozpustnosti ve vodě. Jsou rozpustné pouze v intersticiální (mezibuněčné) tekutině, se kterou jsou v kontaktu při podání do žíly. Po aplikaci vakcíny s hliníkem do svalu se část hlinitých solí rozpustí v tekutině mezi tkáněmi, proniká do krve s následným transportem do tkání a nakonec se vyloučí močí. Během studií prováděných na králicích bylo prokázáno, že rozpouštění solí hliníku v tekutině mezi tkáněmi začíná prakticky okamžitě po aplikaci vakcíny do svalu, již za 1 hodinu od podání. Z hliníku vakcíny aplikovaného do svalu se v této tekutině rozpustilo 17 % hliníku z hydroxidu hlinitého a 51 % z fosforečnanu hlinitého a toto množství se vstřebalo do krve v průběhu 28 dnů. Močí se vyloučí 35 % hliníku z hydroxidu hlinitého a 43 % hliníku z fosforečnanu hlinitého. U osob s poruchou funkce ledvin by mohlo docházet k nižšímu vylučování hliníku z vakcíny. Hliník, který se v mezitkáňové tekutině nerozpustí, se do krve nevstřebává a pravděpodobně se v původní podobě vylučuje potem a kůží. 50 % hlinitých solí z vakcín je z těla vyloučeno za méně jak 24 hodin a 85 % pak během 3 týdnů.

Právě rychlá schopnost organizmu vyloučit hliník očkovací látky z lidského těla se podílí na dobrém bezpečnostním profilu vakcín s touto přídatnou látkou. Pouze malé množství hliníku, které se nevyloučí, může být hromaděno v orgánech a tkáních. Nejvíce se ho usazuje v kostech, dále v ledvinách, slezině, játrech, plicích, srdci či lymfatických uzlinách. Nejméně se usazuje a proniká do centrálního nervového systému. Minimální průnik solí hliníku do mozku je důležitý vzhledem k tomu, že nervový systém je nejcitlivější na toxické působení hliníku. Důkazem toho je progresivní encefalopatie u hemodialyzovaných pacientů (dialyzační demence), kdy se nemocným s ledvinným selháním opakovaně aplikoval do žíly dialyzační roztok připravený z neupravené vody s vysokým obsahem hliníku. Následná aluminiová intoxikace vedla k poškození CNS.

Naopak u zdravých osob pochází většina hliníku, který se usazuje v těle, z jídla a vody. V průběhu dětského života se může akumulovat v tkáních a orgánech 50 až 100 mg hliníku.
Hlinité soli používané ve vakcínách jsou, na rozdíl od hliníku v našem okolí, ve vodě nerozpustné a tudíž jejich průnik do krevního řečiště po očkování je velice omezený. Také jejich obsah ve vakcínách je již daleko nižší. Rodiče současných dětí byli očkováni vakcínami s obsahem hlinitých solí 4x vyšším než je v dnešních vakcínách.

Může se očkovaný člověk stát přenašečem původce nemoci, jak tvrdí odpůrci očkování?

Některá očkování, například proti pneumokokům, naopak jsou účinná také v prevenci vzniku právě nosičství. Znamená to, že dítě očkované proti pneumokokům je chráněno před možným usazením vybraných typům pneumokoka na sliznici nosohltanu, a tím zabraňuje, aby takovéto dítě nemoc dál roznášelo. Názory, že očkování nezabrání přenášení mikrobů, vychází pravděpodobně z jedné práce, která na malém množství paviánů ukázala, že paviáni i přes to, že byli očkováni proti černému kašli nebuněčnou vakcínou, se neubránili osídlení nosohltanu baktérií černého kašle při kontaktu s nemocnými opicemi. Očkované opice neonemocněly, pouze z výplachu jejich sliznic se získala baktérie. Z toho autoři usoudili, že očkování ochrání před nemocí, ale možná nemusí zabránit vzniku nosičství a tím i očkovaný člověk může roznášet infekci na ostatní vnímavé jedince. Zde je ovšem potřeba podtrhnout, že to je výsledek nikoli sledování lidí, ale paviánů, a že se jednalo o pouhé tři kusy zvířat. Myslím si, že pro udělání si závěru, že to samé se bude týkat lidí, je tento výsledek zcela nedostatečný.

Na dotazy odpovídal Prof. MUDr. Roman Chlíbek, Ph.D., vedoucí Katedry epidemiologie Fakulty vojenského zdravotnictví, Hradec Králové, vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP