Carla a terapie láskou

V srpnu jsme odlétali na Zakynthos. Do poslední chvíle jsem měla pocit, že nestihnu zabalit, že se něco podělá v práci, že doktoři manželovi nakonec dovolenou zakážou, že v domě propukne nějaká havárie, nebo že vybuchne další sopka a odlet nám zruší. Nakonec se nestalo NIC. Když jsem ale večer před odjezdem na letiště seděla na kufrech a s vypětím všech sil se je snažila zamknout, uvědomila jsem si, že se VŮBEC netěšim. Že jsem vyhodila spoustu peněz a vlastně nevim, jestli nám to pomůže.

Jistě – děti už týdny nemluvily o ničem jiným, přesto jsem byla skeptická. Obávala jsem se, že jsem (jak je mým zvykem) jednala rychlejc, než jsem přemejšlela a fakt mě zachvátila hrůza, že jsem za 14 dní  na pláži utratila veškerý naše úspory.

„Mysli pozitivně,“ přišla mi SMS od kámošky.

„Jak se to dělá?“ Původně jsem chtěla odepsat, ale pak jsem zprávu vymazala a skepticky se ušklíbla. Myslet pozitivně, zapomenout na pesimistický scénáře, mít se ráda, milovat svoje bližní a nemoc brát jako zkušenost, která nás posune dál. Jako zkoušku. Jako něco, co nás i náš vztah posílí. Kecy. VŠECHNO jsem zkusila a všechno bylo na prd.

Zakynthos a jeho obr želvy (jak ráda bych vlastnila stejně velký krunýř) byly mojí volbou. Hozeným stéblem – možná tím posledním před utonutím, přemýšlela jsem, zatímco jsem v baráku zavírala vodu.

Nakonec nás skutečně odbavili a když nám letuška nabídla na palubě drink, řekla jsem si o vodku. Hubert vytřeštil voči, ale mlčel. Odšroubovala jsem závit na mini lahvičce a její obsah vypila na ex. V ten moment dětem narostla křídla a Hubert se uzdravil. Je tohle to pozitivní myšlení? Tak fajn.

Někdy je pravda taková, že čím víc se člověk něčeho obává, tím víc ho daná věc může překvapit. Přesně jako naše dva řecký tejdny. Děti se nechaly adoptovat od sousedů v hotelu a my o nich skoro nevěděli. Já jsem po dlouhý době dokonce přečetla román a Hubert se věnoval přemejšlení. O sobě, o nás a hlavně o nemoci, kterou mu údajně spustil stres. Tak jak byl poslední měsíce laxní a podivně odevzdaný, najednou jako by získal sílu. Odvahu a touhu. Denně uplaval několik kilometrů v moři a vracel se ke mně s úsměvem. Koukala jsem na něho a znovu si vzpomněla, proč jsem se do něj zamilovala. NAJEDNOU se přestal bát se mnou mluvit. A ulevilo se nám oběma.

Pauza a změna prostředí nám prospěly. Vrátili jsme se na konci prázdnin a domů si s sebou přivezli novou strategii. Umínili jsme si, že to zvládnem. Že nemoc nás nezastaví. Po večerech jsme hledali informace – co jíst a jak, na koho dalšího se obrátit, jaká bylinka je k čemu a kdo jiný vedle doktorů nám může pomoct.

Manžel byl u léčitele, kterej pomohl jeho kolegovi z práce. Já byla u konopný báby a přivezla kapky i mast. Uvěřili jsme sami v sebe (najednou to šlo) a ať je to jak chce, Hubertův stav se začal lepšit. Možná je to právě v tý víře a možná taky v tom, že jsme si vybavili slib, který jsme si před sedmi lety pod širým nebem dali: V nemoci i ve zdraví, v dobrém i ve zlém...

Myslete na nás J.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2111

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2114