Téma deváté: Máte i vy zkušenosti s poporodním blues či dokonce s laktační psychózou?

Edita:

Spadlo to na mě asi dva týdny po porodu Maxe. Měla jsem nějaké zdravotní potíže a Max celé dny jenom řval, Alex v práci do večera a mně začalo hrabat. Plácala jsem se v tom ale sama, vlastně jsem ani neměla nikoho, komu bych se mohla svěřit. Manžel by to určitě nechápal. Po šestinedělí mi už bylo mnohem líp, ale ke třetímu dítěti už jsem nesvolila. Myslím, že i tohle byl jeden z důvodů.

Adina:

Po narození Alex se to na mě navalilo hned v porodnici. Novopečený tatínek se ukázal až druhej den a ani si ji nepochoval. Měla jsem pocit, že vůbec není pyšnej, že máme takovou krásnou holku a přikrytá pod peřinou jsem probulela aspoň hodinu. Křivdila jsem mu, ale hormony měly jasno J.

 Mia:

Na poporodní blues si ani u jedný holky nevzpomínám, ale občas prožívám spíš mateřský blues. Někdy mě přepadnou pocity, že holky špatně vychovávám a že je nezvládám. To pak jenom sedím a usedavě pláču. Být sama na tři děti je někdy hrozně těžký.

Carla:

Celý šestinedělí po prvním porodu jsem byla na palici. Všechno bylo špatně a úplně jinak, než jsem si to v těhotenství představovala. Nejvíc mě na týhle zkušenosti štve ten absolutní nedostatek informací. Proč mi nikdo dopředu neřekl, že k tomu může dojít a že je to celkem přirozený? Nikdy mi nikdo nezmínil, že nějaký poporodní deprese existujou – ani gynekoložka, moje obvoďačka nebo dětská doktorka. Připadala jsem si jako hysterická kráva. Všude jsem potkávala vysmátý matky (aspoň mi to tak přišlo) a já toho nebyla schopná, pořád jsem bulela jako želva. Tohle byla jediná věc, který jsem se u druhýho dítěte bála, ale s dcerou se naštěstí nic podobnýho neopakovalo. Ulevilo se mi.

Belinda:

Po porodu Janinky propukl na sále pořádnej fičák, hemžilo se to doktory, dítě odnesli, ani mi ho neukázali, nikdo mi nic nechtěl říct, křičela jsem hrůzou a vstávala, ani jsem se nenechala zašít. Fakt mazec. Až za dvě hodiny jsem se dozvěděla, že máme holčičku a že ji museli oživovat. Do papírů mi doktoři napsali, že jsem se chovala hystericky a že jsem odmítala spolupracovat. Vím to, protože jsem je chtěla žalovat, ale po šestinedělí z toho sešlo. Nakonec jsem byla šťastná, že mi holčičku zachránili. Možná ale právě komplikacemi při porodu byl náš první společný půlrok tak těžký a dodneška mám pocit, že tehdy se stalo něco, co mezi nás dvě zasadilo podivný klín.

Rebeka:

V tomhle směru mám velké štěstí, po všech třech porodech, kdy mi přinesli zdravou a krásnou holčičku, jsem se cítila šťastná a pyšná. Mnohem horší vzpomínky si vybavuji po vyvolaném porodu ve 21. týdnu těhotenství, kdy jsem se musela vzdát svého nemocného miminka. Psychicky i fyzicky jsem se složila – málem jsem na stole vykrvácela a možná bych to i zabalila, ale doma na mě čekalo roční děťátko, které mě tolik potřebovalo. Nemít Esterku, kdo ví, jak by to se mnou tehdy dopadlo.

Dona:

Lui měla novorozeneckou žloutenku. Od narození jsem ji měla u sebe, ale třetí den mi ji vzali s tím, že ji musej svítit. Nechtěla jsem ji pusti, oči se mi zalily slzama a z prsou teklo mlíko. Sestřičky mě marně uklidňovaly, že si aspoň přes noc odpočinu. Že budu Luisu chodit kojit a že mi ji co nejdřív přinesou zpátky. Jako bych je neslyšela. Řvala jsem mámě do telefonu a vyhrožovala, že vyskočim z okna. Dneska tohle vůbec nechápu, ale asi to jedno učebnicový blues bylo J.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2108

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2113