Verona a předporodní blues

Rozárka zrovna začala chodit a já už čekám druhý dítě.  Vím, že jsem ještě nedávno chtěla počkat, ale nakonec je všechno jinak. Manžel je neskutečně nadšenej, neustále se se mnou o miminku baví, ve volných chvílích si hraje s Rózou, abych si mohla odpočinout a slibuje mi, že tentokrát to po narození dítěte bude jiný.

Moc dobře ví, čeho se tolik bojím. Jak to, že on strach nemá? Vracím se ve vzpomínkách o patnáct měsíců zpátky.

Po narození první dcery jsem cítila neskutečnou radost, pořád jsem ji chtěla chovat, pozorovat, mazlit se s ní při kojení i po něm, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Malinké ručičky, drobné prstíčky, našpulená pusinka a očíčka jako dva korálky. Byla perfektní! Bohužel mi tahle euforie nevydržela dlouho. Trvala pouhý tři dny, a pak přišla krize. Najednou jsem se cítila bídně, začala jsem plakat a vlastně nevím, jestli jsem vůbec někdy během těch prvních šesti měsíců přestala. Mám pocit, že jsem slzela i ve spánku, takhle špatný to se mnou bylo. Prý se tomu říká poporodní blues. Já tomu říkala neschopnost a slabost.

Nedokázala jsem se o Rózu starat tak, jak bych chtěla a jak by asi „pořádná“ máma měla. Můj stav vyžadoval neustálou přítomnost dalšího dospělýho, a tak se u mě střídala maminka s Tomem. Chodila jsem k doktorovi s dcerkou (naštěstí prospívala skvěle a vystačily jsme si s běžnýma kontrolama a očkováním), a pak taky se sebou. To mi dost pomohlo. Psychiatr mi vysvětlil, že za nic z toho, co se děje, nemůžu a postupně jsem se s té nepochopitelné apatie a toho děsivého smutku dostala.

Máma se vrátila do práce, Tomáš mohl v kanceláři zase zůstávat dýl. Často mě pak doma objímal a pořád mi říkal, jak moc mě miluje. Rozárka začala lézt po čtyřech a náš život se pomalu vrátil do normálu. Snažila jsem se na tu černou můru zapomenout, ale s plnou tíhou se mi vybavila právě teď, kdy jsem po osmi měsících klidu ve třetím měsíci těhotenství a zase prožívám strach.

Co když se to bude opakovat? Můžu vůbec ještě mít další dítě? Není na to brzy?

Bojím se oznámit tu novinku mámě, přece jenom si se mnou užila svoje, Tomáš to ale vidí jinak.

„Veru, Rozárka bude mít sourozence, bude to bezva, uvidíš.“

„Už nechci selhat.“

Chytil mě do náruče a nepustil, dokud jsem mu neslíbila, že na to nebudu myslet. Že si vůbec nebudu připouštět, že by se deprese mohla vrátit. Že se spolu na další dítě budeme těšit tolik, kolik si to malé v bříšku zaslouží.

Vím, že můj muž má pravdu. Děti jsou i pro mě velkým požehnáním a taky si vzpomínám, jak jsme vždycky plánovali vychovat tři. Nejen proto si říkám: "Tak hlavu vzhůru, holka, pohlaď pupendo a usměj se, Róza ti zrovna nese kostky, jde se stavět komín". Usměju se na holčičku a v duchu děkuju svýmu strážnýmu andělu, protože v tuhle chvíli jasně cítím, že všechno je tak, jak má.

P.S.  Rodit budu začátkem května, tak mi držte pěsti.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2104

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2111