Náš příběh s histaminovou intolerancí

Když bylo synovi něco přes dva roky, začala jsem mít zvláštní pocit. Ten, který zná asi každá máma: „Něco není v pořádku.“ Nebyl to jen vzdor. Nebyl to jen temperament. Byl skoro pořád nespokojený. Měl průjmy, časté stolice, byl nevrlý, přecitlivělý, spousta věcí mu vadila. Jenže měl zároveň spoustu jiných, silných alergií. Desítky. Tak jsem hledala příčinu tam. Vysazovala, zkoušela, vracela zpět.

Podezření na konkrétní potraviny

Dlouho jsem si myslela, že stačí najít „tu jednu“ problematickou potravinu. Třeba rajče. Měla jsem podezření, vysadila jsem ho. Pak jsem zkusila dát jedno rajče a nic se nestalo. Tak jsem si řekla, že mu „nevadí“. jenže u histaminu to takhle nefunguje. Nejde o jednu potravinu, jde o tzv. histaminovou vanu. Každé jídlo s vyšším obsahem histaminu tu vanu trochu naplní. A když přeteče, tělo to už nezvládne. Jedno rajče bylo v pořádku. Rajče + ohřívaný oběd + něco dalšího během dne? To už bylo zle.

Diagnóza, která všechno vysvětlila

O histaminové intoleranci se dříve skoro nemluvilo. Upřímně – ani mě to nenapadlo. Až po několika návštěvách alergologie jsme s paní doktorkou zkusili otestovat právě i hodnoty ukazující histamin. Najednou to dávalo smysl. Hodnoty byly mimo normu a my nasadili přísnou dietu. A doma jsme během pár týdnů měli úplně jiného chlapečka. Usměvavého, klidnějšího, spokojenějšího, bez trávicích obtíží.

Ten rozdíl byl obrovský. A zároveň strašně dojemný, protože jsem si uvědomila, jak dlouho mu vlastně nebylo dobře.

Náročné dodržování diety

Dodržování diety bylo náročné. Čerstvost potravin byla klíčová. Žádné dvakrát ohřívané jídlo, vaření skoro každého chodu zvlášť. Plánování dovolených se stalo logistickou operací.

Byly chvíle, kdy jsem byla vyčerpaná. Ale když jsem viděla, jak je mu lépe, věděla jsem, že to stojí za to.

Dnes je všechno jinak

Dnes je mu šest. Už asi rok a půl dietu držet nemusí. Hodnoty histaminu má v normě. Není to úplně „bez hlídání“. Stále si dávám pozor, aby se vana zbytečně nepřeplňovala. Ale jsme úplně jinde. A paradoxně nás to jako rodinu naučilo jíst čerstvěji, jednodušeji, vědoměji.

Co bych chtěla sdílet s ostatními maminkami

Tenhle příběh nepíšu proto, abych někoho strašila. Píšu ho proto, že kdyby mi ho tehdy někdo řekl, možná bychom to odhalili dřív. A pokud jako máma cítíš, že něco nesedí… věř si.

Možná jen hledáš odpověď na něco, o čem se zatím moc nemluví.

Příběh nám svěřila maminka, která si přála zůstat v anonymitě. Děkujeme za důvěru. Zpracovala redakce Babyonline.