Výlety mého mládí :)) (Ivbara)

Tak jsem tu opět se vzpomínkou jiné generace. Dnes mi přes Skype volala kamarádka z SVVŠ (pro pamětníky: Střední všeobecně vzdělávací škola, maturitní ročník 1967), dala mi hlás za březnové povídání o hlídání mimča v roli babičky a také mi řekla, že jsem jí svým příběhem mluvila z duše. Prý když byla mladá, tak by ji ani nenapadlo, jaká oběť je od babičky hlídat takhle malé šídlo. Asi před dvěma měsíci mi říkala, že hlídá vnučky, ale už starší, na maličké by si prý netroufla. Já sama to za oběť vůbec nepovažuji, ale pravda je, že to někdy bývá docela náročné.

Dnes se chci rozepsat o výletech v průběhu let, hlavně o rozdílech tehdy a teď, které si uvědomoji, a které podle mne hodně souvisí se změnami ve společnosti. Tehdy byl poměrně klídek, o sobotách a nedělích se podnikaly výlety, ale teď se podle mých dětí a známých velmi často dohání to, co se přes týden nestihlo.

Na výlety, které se podnikaly, když jsem byla malá, si už moc nepamatuju. Tedy až na jeden, to mi bylo nějakých  8 let. Pamatuji si, že jsem pořád naříkala, jak mě bolí nohy, jak mám žízeň apod....Podle těchto útržkovitých vzpomínek jsem musela být pěkně protivné dítě. Na moji obranu - tenkrát jsme šli pěšky kolem Sázavy na Zbořený Kostelec, takže ten, kdo to tam zná, pochopí můj nářek. :-)

Kolem 20 let jsem jezdívala s mým mužem (tehdy to ještě nebyl manžel) hodně po výletech . Jezdili jsme jako študáci a správní mladí dobrodruzi pod širák, a to stopem nebo vlakem. Na víkend jsme většinou jeli  Posázavským Pacifikem z Bráníka k Sázavě. Tehdy byla cesta vlakem jinačí než teď. Vlak byl plný trampů a chatařů, zpívaly se v něm trampské písničky a bylo tam živo a legrace.

Pamatuji si na náš první delší letní výlet do Českého ráje. Naložili jsme si bágly plné konzerv (jako študáci jsme počítali každou kačku a konzervy jsme měli ze studených večeří v Menze) a vyrazili jsme na okraj Prahy. Řekli jsme si, že pojedeme tam, kde nám zastaví první auťák. Zastavil nám před Sobotkou. Pak jsme pokračovali ještě stopem ke Kosti a odtud už převážně pěšky. Díky tomu jsem se seznámila s krajem, který jsem do té doby neznala, ale potom už jsem se tam mockrát vracela.

První noc jsme strávili s trampy v Barboře (bývalé velká jeskyň u Plakánku teď už je dávno zavřená) a poté jsme pokračovali pěšky, stopem a vlakem přes Rovensko pod Troskami, Hrubou skálu, Kozákov, Tatobity, údolí Jizery až do Jablonce na Nisou. Potom tramvajkou do Liberce, lanovkou nahoru na Ještěd. Odtud jsmese vydali  směrem na Český Dub a stopem (traktorem s jahodami) jsme pokračovali do malé vesničky, kde málem končil svět. Po týdnu jsme se rozhodli, že vyrazíme domů.  

Večer jsme nějak dorazili na nádraží do Bakova nad Jizerou a před půlnocí už jsme byli v Praze. Přesnou trasu našeho výletu už si bohužel nepamatuji, ale ta místa už jsou dávno zcivilizovaná, takže přespávání v jeskyních už možné není, pod širákem to sice jakžtakž možné je, ale pohodlné to tedy není ani trochu. :-)  Nesli jsme si s sebou celty, kdyby náhodou pršelo, ale naštěstí bylo krásně.

Když bylo našim synům 10 a 7 let a dceři 2 roky, přestěhovali jsme se z Prahy do Jablonce nad Nisou - ideální místo na výlety na všechny strany. Městským autobusem se dostanete až  do Jizerek, na druhou stranu busem MHD do Českého Ráje nebo tramvajkou do Liberce a lanovkou nebo pěšky na Ještěd. Navíc je to kousek vlakem nebo autobusem i do Krkonoš. To vše byly naše oblíbené trasy, na výlety jsme jezdili každou sobotu a neděli, ať bylo teplo nebo zima. Tehdy tam byla ještě dost necivilizovaná příroda, dnes je již vše krásně upravené, zastavěné a dá se dojet autem až  na místo. Přesto si myslím, že doba před 30 lety byla  krásnější..:)).

Já osobně jsem nejraději jezdila do Českého  Ráje - autobusem na Frýdštejn a odtud pěšky na Malou skálu nebo městským busem (tehdy dvojkou) na konečnou do Horního Maxova. Odtud je to jen pár kroků na rozhlednu Bramberk, v hospodě pod ní tehdy dělali úžasné bramboráčky plněné masem. Potom se člověk jen skulí do Jabloneckých Pasek (to je část Jablonce) a může smočit nohy v jablonecké přehradě.

Dcerka nejraději jezdila do Harrachova. Autobusem jsme dojeli skoro až k Mumlavě a několikrát jsme došli do Krakonošovy zahrádky. Většinou jsme ale skončili u vodopádů nebo na houbách a borůvkách, kterých bylo tehdy v nejbližším okolí spousty. Dá se projít i k vláčku a vrátit se jinou cestou.

Jak děti odrostly a osamostatnily se, začala jsem cestovat sama. Moje první cesta vedla do Tater. Poté jsem se vydala na Lipno, projela také celou Moravu a můj poslední výlet do Českého Středohoří pod hrad Hazmburk skončil tak, že tu jsem už 7 let. :-)

Fotky z dřívějších dob bohužel nemám, jen přikládám fotky Českého Středohoří, zátoky Ohře v Libohovicích a  hradu Hazmburk, pod kterým teď žiju a tímto Vás zvu na krásný výlet  na Hazmburk a zámek v Libochovicích s krásným zámeckým parkem a skleníkem.

Uživatelce Ivbara děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce