A to jsme měli tak krásně naplánováno (Zanlena)

Když bylo staršímu synovi zhruba 10 let, byli jsme na dovolené v Českém Švýcarsku. Na jeden den jsme si naplánovali výlet na Pravčickou bránu a současně na lodičky v Hřensku. Cesta měla vypadat takto: start v Jetřichovicích a lesem na loupežnický hrad, pak přes Mezní Louku na Pravčickou bránu a odtud do Hřenska na lodičky, které nás měli dopravit zpět na Mezní Louku a poté dojít pěšky do Jetřichovic. Vlastně téměř celá cesta byla převážně lesem po turistických značkách.

Ráno kolem 8. hodiny jsme tedy vstali a vypravili se na výlet, samozřejmě vybaveni turistickou mapou. Po cestě jsme minuli loupežnický hrad Šaunštejn - byl to vlastně skalnatý útvar v lese. Tento hrad jsme si prolezli. Výstup na vrchol byl sice po žebříku a mezi těsnými skalami, ale stálo to za to. Z jeho vrcholů, které bylo zajištěno zabradlím, se nám naskytl krásný výhled na lesy Českého  Švýcarska. Potom jsme pokračovali dále lesem po turistických značkách směr Mezní Louka, kde byly nějaké stánky s občerstvením a restaurace. Dali jsme si tam tedy něco k jídlu a pochodovali jsme dále směr Pravčická brána. Zatímco od místa našeho startu až po Mezní Louku moc turistů nechodilo, tak od Mezní Louky se tohle změnilo a turistů bylo na náš vkus až až. Když jsme došli k Pravčické bráně byli jsme ohromeni tím, co příroda dokáže a i vyhlídky u Pravčické brány byly nádherné. Bylo jasno a tak jsme viděli hodně daleko. Když jsme si pohled na krajinu dostatečně vychutnali, dali jsme si ještě nějaké občerstvení přímo pod Pravčickou bránou, kde byl stánek a pokračovali jsme dále směr Hřensko a lodičky.

Jaké bylo ale naše zděšení, když jsme zjistili, že poslední lodička odjela někdy před půl hodinou. Začla jsem tedy přemýšlet, co budeme dělat. Bylo už na večer a taky tam s námi byl Ondra, který už toho za ten den nachodil hromadu na to, že túry v průběhu roku nepořádáme. Kdyby jsme tam byli bez Ondry, tak by mě to nechalo asi úplně v klidu. Napadla mne tedy varianta, že si někde zaplatíme nocleh. Další varianta byla kouknout, jestli nejede nějaký autobus.Našli jsme tedy autobusovou zastávku a zjistili, že nám za chvilku jede poslední autobus naším směrem, tedy zpět na tu Mezní Louku. Za ten autobus jsem tehdy byla nesmírně ráda, protože bylo už po 18. hodině a domů to bylo tak 15 km. Svezli jsme se tedy autobusem a zbytek šli pěšky. Po cestě jsme natrefili ještě na restauraci a tak jsme se stavili na večeři a poté pokračovali směr chatka. Příchod do chatky byl kolem 22. hodiny. Jen co Ondra lehl, tak hned usnul. My jsme se podivovali, že na to, kolik jsme toho nachodili, cca přes 30 km, tak si ani nestěžoval, že ho bolí nohy a zvládl to velmi dobře.  My jsme následně s tatínkem přehodnotili situaci a řekli si, že na mapě to sice vypadá kousek, ale příště to raději více přehodnotíme a podobný výlet rozložíme na několik úseků. Nepočítali jsme totiž s některými zastávkami, kde jsme se dost zdrželi a s tím, že poslední lodička jela v 18 hodin.

Druhý den jsme pak nasedli do auta a vyrazili směr Hřensko. V Hřensku jsme nasedli na lodičku, která byla tak pro 20 lidí a s průvodcem, který  nám podával výklad a i pádloval, jsme projeli Tichou soutěskou řeky Kamenice. Soutěska byla vlastně řeka, která byla obklopea skalnatými útvary, porostlými mechem, trávou a nad řekou se nacházel les. Na konečné jsme vystoupili a šli jsme upravenou cestou lesem, kolem řeky k další lodičce a propluli jsme si Divokou soutěsku řeky Kamenice, ale to byl jen název, jinak řeka byla úplně klidná. Když jsme propluli i touhle soutěskou tak jsme se vrátili zpět lesem k lodičce co plavala po Tiché soutěsce a svezli jsme se zpět do Hřenska, které jsme si prošli a dostali se tak i na hranice s Německem a k řece Labe.

Uživatelce Zanlena děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce