Výlet na sraz BOL (Val.J35)

Výlety s dětmi jsou, aspoň u nás, vždy velmi zajímavé. Zase od té doby, co děti máme, bez nich nikam nejezdíme, takže už bychom si mohli zvyknout. Bohužel si asi nikdy úplně nezvyknu, protože mě vždy dokážou něčím šokovat. Vzhledem k tomu, že děti nemáme kam odložit, jsou naše výlety vždy naprogramované tak, aby se hlavně zabavili potomci.

Naším posledním výletem byl sraz BOLu na Mariánské pouti v Kolodějích. Hned jak jsem se dozvěděla, kde se letošní sraz koná, nadchla jsem se. Představa toho, že já si popovídám a užiju si, zároveň krásně zabavím děti, mě potěšila a bylo to jasné - jedeme. Už týden před srazem jsem varovala děti, že kdyby si zlámaly všechny končetiny, přitáhly tuberu, dýmějový mor nebo cokoli podobného, jsem ochotná je nechat doma, ale já odjíždím v každém případě. Mé varování si vzaly k srdci a soboty se dožily v plném tělesném i duševním zdraví.

Internet mi prozradil kudy a jak dlouho jet a podle toho jsem naplánovala ranní vstávání. V 5:30 zazvonil budík a já ochotně vylezla z postele. Měla jsem tak 30 minut pro sebe, než jsem vzbudila rodinu, to nastoalo po 6. hodině ranní. I přes mírné protesty se mi podařilo a těsně po 7. hodině byli všichni včetně věcí naloženi v autě. Mohlo se tedy vyrazit. Děti byly však velmi čilé, takže komentovaly každou krávu, koně, pole i les, okolo kterých jsme projížděli. Neustále po mně chtěli, abych se dívala jinam, než jsem skutečně potřebovala, a to vše prokládaly dotazy typu "kdy už tam budeme?". Občas mi vynadaly, že nás někdo předjel a vzápětí zase zajásaly, když jsme předjeli nějaké auto my. Náš nenarozený vetřelec se chtěl toho všeho také účastnit, naštěstí jsou ale jeho schopnosti omezené. Spokojil se tak alespoň s tím, že mě nutil dělat venčící přestávky. Takže tentokrát to nebyly děti, ale já, kdo občas potřeboval zastavit za účelem odběhnutí do blízkého lesíka. Cesta jinak probíhala poměrně klidně, manžel se jako navigátor osvědčil, takže i Táborem jsme projeli bez jakéhokoli bloudění.

Zhruba 30 minut před cílem jsem potřebovala ještě jednou zastavit. Bohužel nic zlého netuše jsem zastavila u pumpy s tím, že já si doběhnu na WC a dětičky dostanou Tic tac. Úkol splněn. Bonbony zafungovaly, tak jak jsem doufala, vzadu se rozhostilo nádherné ticho. Klid ale trval přesně do chvíle, kdy jsem se radovala, že do cíle to máme asi 2 km. V té chvíli se zezadu ozvala naše dcera: „Mamíí, mně bolí nos." Na můj klidný dotaz, proč by jí měl bolet nos, mi oznámila, že si do něj strčila ten Tic tac. V tu chvíli mně blesklo hlavou, že to snad dělá naschvál, ani jako miminka si nic do nosu nestrkaly. Tic-tac už měly několikrát a nikdy je nic podobného nenapadlo.... Zoufale jsem zaječela, jestli se úplně nezbláznila a ona na svoji obhajobu práskla i bratra. Měl úplně stejný problém. Zbytek cesty proběhl za kvílení dětí, mých vzteklých nadávek a lakonických poznámek manžela. V okamžiku, kdy jsme dojeli na parkoviště před areál, vylétla jsem z auta, postupně z něj vytáhla děti a dostaly oba na zadek. Nakonec se ukázalo, že to byla velmi účinná akce. Já se uklidnila a oni asi díky řevu vysmrkaly oba bonbon z nosu. Tím se oklepaly, uklidnily a konečně jsme si mohli výlet užívat.

Areál zámečku mě nadchl hned při vstupu. Rozsáhlý tak akorát, všude bylo spousta prostoru a při tom i poměrně přehled, kde se tak zhruba děti nacházejí. Soutěží pro malé i velké bylo připraveno mnoho, spousta stánků a hlavně stánek BOLu, kde jsme okamžitě potkali známé tváře. Zbytek dne probíhal k mé plné spokojenosti. Mohla jsem si v klidu prohlídnout zámeček - bohužel 90 % je v rekonstrukci, tak toho mnoho ke koukání nebylo - posedět a popovídat si, občas se věnovat dětem a jít s nimi splnit nějaký ten úkol. Obě děti zase prokázaly, že ve vhodném prostředí jsou plně samostatné jednotky a rodiče potřebují jen v okamžiku, kdy řeší nějaký problém. Pokud za námi doběhly, bylo to proto, že potřeboval najíst, napít, koupit nějakou zbraň, navštívit WC - prostě samé důležité věci, na které se rodiče ještě hodí. Jitka ve svých 4 letech prokázala, že si poradí i ve složitých situacích. Když jsme se přestěhovali ze sluníčka do stínu a nestihli to dětičkám oznámit, podařilo se jí ulovit maminku shodou okolností také z BOLu (Sazičku), v klidu se jí představila, dokonce věděla, co mám na sobě a pak nebyl problém mě najít.

Den utekl velmi rychle, dokonce i počasí nám přálo, bylo krásně slunečno. K večeru byla tombola, každé dítko, které soutěžilo, dostalo nějakou cenu. Náš chlapeček vyhrál balík sušenek a byl na ně patřičně hrdý. Večer bylo na programu posezení u ohně. Vzhledem k tomu, že v areálu se dal postavit stan, využili jsme této možnosti a přespali pod stanem. Pro nás to byla nejpohodlnější varianta. Děti jsou na podobné spaní zvyklé, je možné je do stanu odložit a jít se věnovat večerní zábavě, takže nejsme nuceni někam odjíždět, pokud jsou unavení. Jen já jsem ale v noci zjistila, že tento noclech není pro těhotné zrovna to nejlepší. Pokud jdete 3krát za noc na záchod doma, je to sice nepohodlné, ale dá se to. Ovšem daleko horší je, když vás podobná potřeba vyžene z teplého stanu do studené noci. Postrádá to veškerou romantiku. A pokud to za noc několikrát opakujete, nijak vám to náladu nezlepší.

Ráno nás čekal budíček v 7. hodin. Obě dětičky byly nabité energií. Naštěstí ale mysleli hodní pořadatelé i na neděli, takže ranní káva nebyl žádný problém. Dopoledne proběhlo ve znamení pomalého probouzení rodičů, čilého pobíhání a bojů dětiček, které i po ránu našly v areálu spoustu kamarádů a všichni musely ještě vyzkoušet získané zbraně. Následovalo balení věcí do auta a příprava na odjezd domů. Vzhledem k tomu, že krásné počasí pokračovalo i v neděli, nikam jsme nepospíchali, nechali jsme v klidu usušit stan i věci od ranní rosy a vyjížděli k domovu až v poledne. Děti utahané dopolední zábavou usnuly v autě během pár minut a dvouhodinovou cestu domů v klidu prospaly.

Výlet na Mariánskou pouť v Kolodějích mohu doporučit jako skvělou zábavu pro malé i velké, a to i v případě, že tam zrovna nebude sraz BOLu. Z mého pohledu to mělo jen 2 malé chyby. Jednou je množství Toi WC. Ono přeci jen jeden WC pro dámy a jeden pro pány je na takovou akci dost málo. Druhou chybou byl vzhledem k počasí jen jeden stánek s pitím a minimum nealko nápojů. Pokud pominu kávu a čaj, mohla jsem si vybrat mezi teplou neperlivou vodou v pet lahví, nebo točenou studenou malinovkou. Nic proti malinovce a aspoň byla studená, ale celý den se to moc pít taky nedá.Ovšem jinak to byl zase jeden z krásných výletů a velmi dobře strávený víkend.

Uživatelce Val.J35 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.