Moje randění (Lucie73)

Mělo by to začínat větou: Rande? Tak to je moc dávno, že už si ani nevzpomínám.

Psal se rok 1992 a mně bylo krásných 19 let. Jela jsem s kamarádkou na folkový festival do Svojšic a tam jsem se seznámila s jedním klukem.
 
Byl to špinavý blonďák s kytarou a nádherným úsměvem. Pořád jsme po sobě pokukovali, usmívali se a bylo to tak moc hezké, až se tajil dech. Na pódiu hráli a zpívali Nedvědi a my s nimi. Bylo to fakt moc krásný.

Ani jeden z nás ale neměl odvahu zeptat se toho druhého na jméno nebo si říct o telefonní číslo. Až když jsme se při odjezdu loučili, vtiskl mi do ruky papírek, na kterém stálo:
 
Až se ti bude zdát, že na světě je málo lásky,
nečekej, vyskoč a zařvi „NEDVĚD"
a vytoč číslo 826359 :-)
Radim
 
Ještě ten večer jsem volala a dali jsme si sraz v Praze na Můstku u metra.:-)
 
Romantika se znásobila spolu s krásnou náhodou, že na místo, kde jsme se sešli, nějaký sprejer nastříkal obrovský nápis LUCIE a tak jsme se tam scházeli pokaždé a rádi.
 
Courali jsme se Prahou, líbali pod Petřínem, chodili do kina, milovali se pod piánem, na které mi hrával a slibovali si lásku napořád.

Ne každá první láska ale končí snubním prstýnkem, a ani my jsme nebyli výjimkou a nakonec jsme se po pár měsících rozešli.  Už nikdy jsem ho neviděla, ale tu básničku co mi tehdy napsal, už budu mít v hlavě napořád.
 
Bylo to moc krásný.

Uživatelce Lucie73 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce