Kdo nehledá, najde (Bea-Matyas)

Kdysi jsem měla pocit, že ten první kluk bude ten pravý. Ten jediný a jedinečný.  Nebyl. Rozchod jsem oplakala asi sto tisíckrát a okamžitě, jak jsem svého milého viděla s jinou, začala jsem se horečně rozhlížet kolem. Malé aférky a někdy i trochu větší, ale nebylo to ono.

Psal se rok dva tisíce tři, seznamování přes internet bylo v módě. Působilo to tak romanticky! Můj inzerát zněl: Hledám toho levého. Bohužel jsem jich měla okamžitě na každém prstě několik. Doslova těch nepravých. Jeden se mi svěřil, že ještě ve svých pětadvaceti spí v posteli s maminkou, druhý mi poslal fotku Muže roku a snad tomu i věřil (ovšem realita byla zcela jinde) a třetího stačilo zahlédnout z tramvaje a slušnost šla stranou (nedokázala jsem ani vystoupit). Poslední pokus skončil  pro změnu potupou mou: Psala jsi, že jsi štíhlá. Silné kafe. Dvě láhve vína a moře slz.

Svého pana Darcyho jsem hledala dlouho.  A když jsem to vzdala, když už jsem přestávala věřit, že i já potkám muže svých snů, toho, který mě vezme pod svá ochranná křídla, zplodí se mnou děti a bude mě milovat až za hrob, byl tu. A stále je.

Miluju Tě, Roberte.

Uživatelce Bea-Matyas děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce