Roztomilost sama (Buik)

Vím, že všichni poctivě popisují svoje zlatíčka, ale přiznám se, že to naše zlatíčko se ještě příliš neprofilovalo a tak přesně nevíme, co nás čeká. Na druhou stranu, když se nad tím tak zamyslím, máme se na co těšit. Protože, jestli bude jen trošku po nás, tak nás opravdu lituji.

Po mamince

Když jsem byla malá, byla jsem opravdu velké číslo. Vždycky, když je nějaká rodinná sešlost, brácha přidává k dobru jednu až dvě historky. Moje nejoblíbenější historka je o tom, jak jel za svou přítelkyní vláčkem. A jelikož naše maminka chtěla mít jistotu, že se bude chovat slušně, vyfasoval svou milou sestřičku (tedy mě) s sebou. Mně mohly být tak dva až tři roky, takže jemu sedmnáct nebo osmnáct. Já se vždycky moc těšila na jeho přítelkyni, měla jsem ji opravdu moc ráda. Když se za ní jelo, tak jsme nejdřív šli pěšky na nádraží a pak jsme jeli vláčkem asi čtyři stanice. Ten den byla velká zima, všude spousta sněhu. Do vlaku jsme přišli hezky zmrzlí, ale jen chvilička mi stačila na to, abych zase ožila. Tenkrát jezdil vláček jen s těmi lavicemi, žádné kupé a tak byl hezký rozhled. Sedli jsme si a já se rozhlídla. Líbila se mi paní vedle a tak jsem si s ní začala povídat. Brácha se jen tak usmíval, ale to netušil, jaké zbraně vytasím.
„Ahoj paní, já jsem Lucinka. Víš, my jedeme za Jituškou. To je bráchova přítelkyně, víš. Ona je moc hezká, ale má krátké vlasy a tak jí nemůžu česat. Ale Jiřík ji miluje, víš. Je to láska veliká. Jituška bydlí ve velkým baráku a má pejska. Pejsek sice smrdí, ale je krásnej.“ To už mě brácha čapnul a táhnul ke dveřím. A já mu bezelstně povídám: „Ale Jiříku, tady Jituška nebydlí, my musíme jet ještě jednu stanici!“. Celej vagon se začal smát a já měla pocit, že jsem řekla něco moc vtipného a tak jsem se začala taky smát. Brácha zase zapadl na lavici a jen s vyděšenýma očima čekal, co dalšího ještě lidem povím, čím dalším je ještě pobavím.

Po tatínkovi

Maminka dává po obídku Martínka spinkat. Martínek pozoruje strop, nechce se mu spinkat. Jeho pohled zaujme deka, kterou je přikrytý. Začne ji detailně studovat, otáčet, obracet až najednou jeho očka zaujme taková divná věc. Ta deka je v jednom místě nějaká divná, je tam řidší a je vidět nějaké jakoby pírko. Neváhá, strká do té řídké tkaniny nejdřív jeden prstík, pak druhý, třetí, celou ruku. „Jeee, co to je? Ta deka je plná pírek!“ Nejdřív vyndává pět pírek, pak dalších pět pírek, pak už pírka nabírá celýma rukama a má ohromnou radost, jak poletují po místnosti.
Po nějaké době ho přijde zkontrolovat maminka – neví, jestli se má smát, anebo brečet. Místnost vypadá, jako kdyby byla zasněžená. Všude je spousta pírek a uprostřed toho všeho spokojeně spinká Martínek.

Tak co myslíte, že z něj bude? Ukecanej loupežník?? Loupežnickej ukecánek??
Já doufám, že andílek :oD

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce