Nejhorší období (Tumik)

Když se Eliška narodila, byl to takový malý uzlíček, dvě kila třicet. Pro nás to bylo nejkrásnější a nejroztomilejší miminko na světě. Trvalo 14 dní, než jsme mohli domů z nemocnice. Tam byla naprosté zlatíčko, stále spící princezna. Po 14ti dnech jsme si jí přinesli domů. Všichni jí hned chtěli vidět a rozplývali se, jak je malinká, krásná a hodná. Hodná byla, ale jen přes den. To jsme ještě netušili, že v noci se mění v malinkého křiklouna. Roztomilost zmizela počínaje půlnocí. Byla schopná klidně tři hodiny v kuse plakat. S manželem jsme vymýšleli všelijaké finty, různé druhy nošení a pohupování. Ostatní to komentovali tím, že tohle je to nejhorší období. A když se překoná, pak už to bude dobré.

Ano období nočního brečení pominulo, začalo ale období nové. Přeskočím otáčení na bříško, u kterého jsem musela pokaždé asistovat, protože když nebyl směr, kterým chtěla Eli koukat podle jejího, spustila křik. A začnu u lezení a období malého průzkumníka.

Největší lákadlo byla psí miska. Vylévat vodu a rozhazovat granule je přece ohromná zábava. Strkat do pusy, na co přijdu, je přece v popisu práce všech batolat. I tohle období ostatní komentovali slovy, tohle je nejhorší období. Vydrž, pak už to bude dobré.

Následovala éra prvních krůčků. Boule nebyly ničím výjimečným. Můj postřeh se značně zlepšil. Zachytit zároveň padající dítě i právě ukořistěné klíče mířící do kanálu a balancovat k tomu s taškou plnou nákupu, žádný problém. Na moje občasné vzdechy jsem slyšela mně dobře známou odpověď. Teď je to nejhorší období, musíš vydržet.

Zároveň s prvními krůčky dorazily i první pokusy s konverzací. Podobně znějící slova dokážou kde komu zamotat hlavu. Byla jsem poměrně hrdá, že rozumím tomu, co moje dcera říká a že můžu tlumočit babičkám i tatínkovi, co jim chce sdělit. Že „pají“ může být pálí a nebo panenka, to podle situace apod.

Občas, ale došlo i mezi mnou a Eliškou ke komunikačnímu šumu. Jako když mi jednoho dne sdělila „boba“, což obyčejně bývá bota a já jí nadšeně odpovídala. „Ano Eli, panenka má botu“. Eliška mi ovšem nechtěla říct bota, ale bobek, který právě udělala vedle nočníku a rozťapala po celém bytě. Učení na nočník je další období a podle ostatních nejhorší a když se překoná, bude líp.

Já osobně si myslím, že každé období je nějakým způsobem osobité, jedinečné a krásné. I když zrovinka v tu chvíli nám může přijít obtížné. Ale přesto se na každé příští, nejhorší období těším. A v každém tom období je a bude naše Eli tím nejroztomilejším a nejhodnějším dítětem na světě.

Uživatelce Tumik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce