Vánoční snění (Lucie73) 

Tak a je to zase tady, Vánoce se přiblížily skoro na dosah a mě se zase víc a víc vybavuje moje krásné dětství o Vánocích.

Vzpomínám na Vánoce, které se sice odehrávaly v 70.- 80. letech, ale i přesto, že to byla doba těžká hlavně pro naše rodiče, byly opravdu krásné.

Už celý měsíc před nimi bylo ve vzduchu cítit to tajemno, maminka se zavírala do ložnice a něco tam dlouho štrachala a my děti tušily překvapení a hořely zvědavostí a hlavně nedočkavostí.

Tehdy v prosincových dnech už býval sníh, no možná nebýval, a já si to jen myslím, protože na dětství skoro každý vzpomíná jen v dobrém. Jsou zapomenuty všechny křivdy a smutky a s úsměvem si vybavujeme ty nejhezčí vzpomínky.

Jedna ze vzpomínek je určitě ta, že se celá škola i školka připravovala na dny předvánoční i vánoční a pořádala besídky, malovaly jsme rodičům přání, lepily do nich vánoční stromečky a nesmělým rukopisem přály šťastné a veselé Vánoce. Ve školách se na besídce ozdobil stromeček a dávaly jsme si dárky. Byly to hlouposti, ale tak milé, že je mi až někdy teskno, že se na tohle už docela zapomnělo.

Poslední den školy se na tabuli psala barevnou křídou památná věta:
Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naší třídu.
A učitelky většinou podlehly vánoční atmosféře a opravdu nás nezkoušely.

Celý prosincový měsíc jsme ale také usilovně sháněly dárky pro naše nejbližší. Pro maminku voňavku se živými květy nebo Fialky. Kdo pamatuje se určitě teď pousmál. Byla to vůně, na kterou se nezapomíná. Ale maminky každý rok tak nádherně jásaly po rozbalení „dalších“ voňavek, že se tomu prostě nedalo odolat.
Tatínkové dostávaly knihu detektivek, která se prodávala v každém tabáku, nebo taky sbírku známek a když bylo víc peněz, tak to byl barbus nebo štětka na holení.
Mladší generace asi netuší, co taková štětka na holení je. O lehkou dívku, která holila pány, se ale nejedná.

Spousta dárků ale přímo lákala, aby si je člověk nadělil pod stromeček sám a tak jsme s přilepenými nosy na výlohách pozorovaly ty úžasné hračky, které se odrážely v odlesku vánočních koulí a nechtělo se nám domů.

Vzpomínám hodně i na každodenní sáňkování na blízkém kopci, kde jsme jezdily až do úplné tmy a pak celí promáčení s bobama na šňůře pomalu odcházely do tepla svých domovů.

Tam už se peklo vánoční cukroví. Maminky v zástěrkách od vanilkového cukru vyráběly takové dobroty, že by jsme to nejradši snědly hned první večer, ale druhý den ráno krabice záhadně zmizely do nám neznámých míst a objevily se až na Štědrý den.

Vůbec jsme hodně času trávily venku i na Vánoce, ač bylo v televizi hodně pohádek, zdaleka to nebylo jako dnes, kdy se člověk od televizí nemusí ani hnout protože jedna pohádka střídá druhou. Shlédly jsme klasiku počínaje Popelkou a konče Mrazíkem a zase uháněly na sníh, který tak báječně chroupal, když se na něj došláplo.

Ve vanách plavali kapři, na stolech zářily úžasné kulaté pomeranče ze zemí, o jakých jsme neměly ani potuchy, jak to tam může vypadat, ale záviděly jsme dětem, které banánů a pomerančů měly dostatek. Žádný nebyl kyselý, ani jeden, přísahám, byly jako z medu a banány voněly tak zvláštně cizokrajně, až se tajil dech.

Maminka rozkrojila jablíčko a taky nám jedno dala, abychom zahnaly nudu a ozdobily ho hřebíčkem, skořicí a badyánem a spolu se svíčkou prozářily už nazdobený stůl.

A večer po večeři, kdy tátové ještě obírali poslední kostičky, my už nedočkavě postávaly u dveří, za kterými na nás čekal stromeček a pod ním už od rána ležely ty dva balíčky pro mámu a tátu a možná.........i něco pro nás.

Zacinkal zvoneček a pokojem se roznesla vůně jehličí, zapálených opravdických svíček a prskavek a v našich očích zářilo štěstí. JEŽÍŠEK OPRAVDU PŘILETĚL.

Uživatelce Lucie73 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.