Takový normální psí den (Udunka)

Jmenuji se Čegy a jsem pejsek mojí adoptivní maminky Udunky. Až donedávna jsem byl středobodem v našem bytečku jen já, ale před půl rokem se to změnilo. Maminka přinesla domů dalšího člena naší smečky. Pro mě to nebylo nic nového. Už dávno jsem věděl, že u maminky v bříšku roste štěně. Myslím si, že jsem to dokonce věděl dřív než maminka s taťkou a hned jsem se o maminku začal mnohem více starat.

Popíšu vám jak moc práce má v člověčí smečce takový normální pes. Ráno mě většinou vzbudí rachtání v postýlce naší Aničky. Zvednu hlavu a kouknu, jestli je v pořádku. Mamka s taťkou většinou ještě spokojeně spí. Počkám chvíli, jestli rachtání přestane, a když ne, tak jdu vzbudit taťku. Přeskočím k němu do postele a začnu mu olizovat nohy, to je totiž to jediné, co čouhá z peřiny. Taťku to zbudí a ten šťouchne do maminky a řekne jí, že se Anička vzbudila. Maminka vstane a přinese Aničku do postele. Nastane moje nejoblíbenější část dne, chvíli se totiž tulíme všichni společně v posteli. To je taková paráda. Potom bohužel musí tatínek do práce, ale maminka s Aničkou zůstávají každý den se mnou. Je to mnohem lepší, než když maminka chodila do práce. To jsem pak byl doma sám a musel jsem vymýšlet jak se zabavit. A když už jsem si vymyslel nějakou bájo zábavu, jako třeba vyndavat věci z igelitek nebo košů, tak pak přišel domů taťka a ještě jsem dostal vynadáno. Maminky by do práce chodit neměly.

Když se Anička od maminky napapá, jdeme na první ranní procházku. Většinou na ni už čekám jako na smilování, protože už se mi strašně chce… vy víte co. Projdeme se na louku a do obchodu pro rohlíky a pak spolu s maminkou ještě chvíli před barákem cvičíme. Bůh ví proč si myslí, že ze mě musí být nějaký cvičený pes. Na druhou stranu jsem rád, že se mi věnuje a navíc, když dobře cvičím, tak dostanu piškot a já piškoty moc rád.

Když se vrátíme z procházky, tak se maminka nasnídá a já zatím hlídám Aničku na hrací dečce. Pak si chvíli zase všichni hrajem anebo nám maminka čte. Já mám nejraděj pohádky o zvířátkách. Třeba Dášenku. Potom jde maminka vařit oběd a já zase musím hlídat mimino. Po obědě jdem na další procházku. Nevím jak je to možné, ale tuhle procházku většinou Anička v kočárku prospí. Okolo je přitom taková spousta věcí k vidění a prozkoumávání. Nejvíc se mi líbí psí holky. Cestou z procházky se většinou stavíme u prababi a pradědy, kteří bydlí kousek od nás. Tam chodím rád. Vždycky od pradědy dostanu 7 piškotů. Už je umím spočítat, když jich dostanu 6, tak čekám na další. Doma si pak zase hrajeme nebo si třeba na chvíli zalezeme do postele a tulíme se.

Navečer pak přijde taťka. Někdy mu jdem k trolejbusu naproti, a i když ne, tak já ho stejně cítím, že už jde a sedím jako na trní a čekám, až vejde do dveří. Musím ho totiž náležitě uvítat. Vím totiž, že je hlava smečky, a že se o nás všechny stará. Jsem navíc rád, že ze mě sejme to břímě, protože když není doma, musím se o ty naše ženské starat já. Když tatínek přijde včas, vezme mě s Aničkou na velkou procházku. Někdy mě vezme i samotného a to, když jdeme spolu na trénink ragby. Tam chvíli s taťkou běhám a pak čekám, než můžeme jít spolu zase domů. Někdy už jsem nervózní jestli to doma ty naše holky beze mě zvládnou a tak táhnu tatínka honem, honem domů.

Večer nám dá maminka všem najíst, Anička jde spinkat a já s mamkou a taťkou chvíli ještě koukáme na televizi. Tedy oni koukají, já už jsem většinou tak utahaný, že se zatočím na gauči a usnu. Po večerní procházce jdou rodiče do postele a já jdu také do svého pelíšku. Dlouho tam ale nevydržím. Lépe mi je s mojí smečkou a tak tiše vylezu z pelíšku a opřu se pacičkami o postel. Tatínek mě tam vidí a po chvíli řekne: „Tak pojď.“ Já se stočím u něj do nohou a spokojeně usnu.

Mám rád svojí smečku a za nic bych je nevyměnil, i když to nejsou pejsci.

Uživatelce Udunka děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč..