Ráno, ráno, raníčko (Lucia23)

Jak začít? Jak vlastně začíná takový normální den? No, pravděpodobně by venku měli zpívat ptáci, sluníčko by se mělo prodírat skrz zatažené žaluzie, zavřeným oknem by k nám měl doléhat smích dětí pospíchajících do školy, z kuchyně by se měla linout vůně čerstvě umleté kávy a ještě teplých rohlíků. Probouzející se žena v saténovém pyžamu by se měla nejprve líně protáhnout a pak se ještě na chvilku zavrtat do bílého povlečení. Samozřejmě má roztomile zcuchané vlasy a sametovou pleť bez vrásek a kruhů pod očima. S úsměvem na tváři procitá a ladnými pohyby jde pomalu do sněhobílé perfektně uklizené koupelny, kde má dostatek času na ranní hygienu a všechny možné rituály s ní spojené.
U snídaně ještě v klidu přečte noviny a jde si vybrat oblečení pro dnešní den. Možná si obleče ten světle modrý kostým, který si minulý týden pořídila ve značkovém butiku v okresním městě. Večer se vrátí do bytu, který zůstal ve stejném stavu, v jakém ho před několika hodinami opustila. Kabelku pohodí na stůl, vyzuje si lodičky a dlaní si masíruje nohy unavené z chůze po kanceláři. O celkovou relaxaci se pak postará vana s horkou voňavou pěnou a dvojka kvalitního červeného vína. Pozdě v noci pak ulehá opět do saténových peřin a čeká, až přijde spánek.

„Mamííííííí, kakalo!!!“ V šoku vyletím z bavlněných zmuchlaných peřin, cestou zakopnu o psa a zamotám se do něčeho vlhkého a studeného a přistávám hlavou přímo k rohu postýlky, ve které mé mladší dítě pomalu dostává hysterický záchvat, protože stále ještě nedostal kakalo. Nikdy si na tahle rána nezvyknu. Pokaždé je to tak stejné a přeci jiné. Vyndávám syna z postýlky a z nohou si odmotávám ručník, který ani nevím, kde se tam vzal, podruhé šlápnu na psa a rozlepuji oči. Malý se sápe z rukou a přitom mi ještě stihne naslintat do vlasů. „Mamí, kakalo“ …dělám, že neslyším a zatímco jednou rukou otvírám žaluzie, druhou zkouším prohmatávat končetiny psa, který se podezřele dlouho zvedá z pozice, ve které jsem ho zašlápla. Zas prší, ta okna by potřebovala umýt…opět.

Než vyjdu z ložnice, slyším už oba z dětského pokoje, jak se hádají. Rychle si snažím vybavit nejkratší cestu k Benešovskému babyboxu…je pozdě. Jednomu je 9 a druhému 2, ani jeden z nich by se tam nevešel. Opouštím myšlenku hodnou macechy a letím do kuchyně. „Matesi, neškrť Nikolku, ona ještě dneska musí do školy“.

V kuchyni se marně snažím nasát vůni čerstvé kávy, která tu samozřejmě není a nikdy nebyla. Bude, až si jí sama uvařím a potom za dvě hodiny ji vypiju, ale to už zas nebude vonět, protože studená káva prostě nevoní. To už mám vyzkoušené. Z ošatky vytahuju dva dny staré rohlíky a dávám je rozpéct do mikrovlnky. „Mamí, kakalo!“ vyndávám rohlíky a nalévám hrnek mléka. Rukou si projíždím vlasy, které jsou zplihlé, bez lesku a slepené lakem na vlasy.

„Mamí, co si mám oblíct do školy?“, „Obleč si rifle a to červený triko“ řvu z kuchyně a vytírám mléko z mikrovlnky. „Mamí kakalo! Mamí kakalo!“ . Bože, jak já nesnáším kakalo!!! „a proč si mám oblíct to červený triko?“, „Protože jsem to řekla“ , „Tak fajn“. Konečně je kakao hotové a malý je spokojený. Sesune se na sedačku a já vím, že mám zhruba dvě minuty na to, nachystat Niki do školy. Řítím se do pokojíku, přeskakuji červené triko a rifle pohozené na zemi a snažím se dostat ke skříni…sakra, ten pes byl přece před chvílí v ložnici. „Vem si co chceš, hlavně už ale prosím Tě něco“ stočím pohled na hodiny na zdi, které neúprosně odměřují čas.

„Mamí, kakalo! Další!“ jsem ráda, že ve dvou letech tak krásně mluví a skládá věty, jen kdyby nezkracoval ty intervaly mezi jednotlivými větami. „Asi si vemu to červený a kde mám rifle?“ protáčím oči a snažím se vysoukat z vytahaného pyžama. „Maminko, Masýsek taky do školy pude, tašku má“ , to není dobrý…letím do obýváku a hážu školní věci zpět do tašky, ze které jsem vytáhla Matese. Všechno se snažím dělat dostatečně rychle a nenápadně…blbě. „Mamí, já už ho mám fakt plný zuby. Chtěla jsem sestřičku, ta by tohle určitě nedělala“ ,marně se snažím vysvětlit, že dělala. Půl osmé…děti jdoucí do školy pod okny řvou jako na lesy. Je čas….svačinu, pusu a pa… “Poslouchej paní učitelku a odevzdej ty peníze na keramiku a družinu“, „Jasně mami, musíš mi to pořád říkat? Když mi to pořád říkáš, tak si pak myslím, že jsem úplně blbá“. Zamává a odchází pryč. Po chvíli mi dojde, že ani nevím, co měla na sobě. No, snad to nebude špinavý, děravý, nebo plavky. Nezbývá než doufat. Plavky má ve skříni. Oddechnu si.

„Mamíííí, Masýsek penál má“ ….ježiši kriste, snažím se vyhnout psovi a letím ke dveřím, podařilo se mi ho nezašlápnout. Vzdávám myšlenku běžet za Nikčou a předat jí penál. Na jedné noze mi visí pes a na druhé Mates. „Maminko, nepakej…peníze máš“ vytahuje buclatou ručičkou z penálu peníze na keramiku a družinu.

Uživatelce Lucia23 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce