Náš „běžný“ školkový den? aneb Každý začátek je těžký (Zuzanahuhu)

Když jsem přihlašovala naši malou Evičku do školky, ani ve snu mě nenapadlo, jak moc těžké to pro nás obě bude. Říkala jsem si: „je to dítě družné, na hřišti se hned k druhým dětem připojuje, i k těm starším (na které kouká jako na svatý obrázek). To půjde.“ Sázela jsem tedy na dětský kolektiv.

A když nastal ten velký den a já ji poprvé odvedla do školky, skoro jsem se dmula pýchou, přestože strach tam někde vzadu v duši rozhodně byl. Do třídy ji za ruku vtáhla nějaká holčička, která si hrála s kočárkem. Evička šla celkem ochotně, ještě nevěděla tak úplně, co ji čeká. Zatímco se bavím s paní učitelkou, najednou se k nám přiřítí s ukrutným řevem: „mamí, mamí!...“ Došlo jí to velice rychle…
Když si pro ni po obědě jdu, přivádějí mi jen hromádku neštěstí. Vzlyká tak, až škube celým tělem, po cestě domů z ní nedostanu nic víc než jen „ano“ a „ne“. Paní učitelka se vyjádřila, že si není jistá, jestli je Evička na školku zralá, což mě dorazilo. Prý vůbec nemluví, se vším jí musejí pomáhat, a co bylo nejhorší, 2x se počůrala. Z hysterického řevu… Jak já to doma obrečela, celý týden mi z toho bylo nanic, ale protože byla další návštěva školky naplánovaná až za týden, měly jsme obě čas se z toho celkem dobře sebrat.
A pak nastal další školkový den, tentokrát jsem to naplánovala na 3 dny za sebou, aby měla možnost si tomuhle novému režimu přivyknout. První den, hned od rána slyším: „kolky né“ (překlad: do školky ne). V šatně už převlíkám mírně hysterické dítě.

Ve dveřích do třídy nás vítá jiná paní učitelka, střídají se po týdnu. Vidí moje řvoucí dítě, zkušeným nadhozem si ji vyzdvihne do náručí, já jí stačím jen vlepit rychlou pusu a málem mi to urve srdce, jak je vidím spolu odcházet, tu menší s děsem v očích a v neustálém křiku s rukama napřaženýma mým směrem. V kapsičce zástěrky má pro všechny případy moji fotku. Jen taktak se mi podaří zamáčknout slzu, nesmí mě přece vidět brečet, to by bylo ještě horší. Po dvou hodinách, během kterých jsem doma stihla udělat pomalu vánoční úklid, se s obrovským napětím řítím ke školce. Ostatní děti jdou ven, jen naše Evička má ode mě naordinovaný mírnější režim. Sedí ve třídě v křesle, ovšem nebrečí a prohlíží si tu fotku, kterou jsem jí podstrčila. Přiběhne ke mně a ukazuje: „mamí, dívej“. Nová paní učitelka mi oznamuje, že celou dobu Evička seděla v křesle a pozorovala dění kolem. Prý jí moc nerozumí, ale většinou se dovtípí. Nepočůrala se, šly spolu na záchod. A prý, jestli nemá něco s nožičkama. Jak tohle poznala z jedné návštěvy záchodu, nechápu. Nosíme ortézky už od ledna, tak jsme se domluvily, že i do školky jí je můžu dávat.
Cestou domů panuje úplně jiná nálada než po prvním pokusu. Evička vypadá, jako by ve školce vůbec nebyla, je to moje veselé dítě. Druhý den ráno však vyzkoušela všechny možné fígle, jak zdržovat. Nemohla jsem ji probudit. To pořád říkala: „hají“. Pak po snídani chtěla: „mlíko“, pak „ještě mlíko“. Mezitím pobrekávala: „kolky né“, a „domů“ Nicméně při tom všem celkem spolupracuje při oblékání, česání a čištění zubů.

Dalším pokusem před odchodem bylo: „ham“, na mou připomínku, že měla mlíko s kaší, odpovídá: „jídlo“ (tím myslí, takové, co mívá na oběd ?). Tak jí říkám, že jestli chce, můžu jí dát po cestě banán. „Banán né, jídlo“. Poslední pokus pak ještě zní: „bobek“. V časovém presu ji posadím na záchod, ale samozřejmě nic se neděje. Kvůli tomu, co všechno na mě vyzkoušela, musíme jet kočárkem. Po cestě si chytře vzpomněla: „banáááán“. Ten samozřejmě nemám. Pak znovu: „domů“, „kolky né“, „čůrat“ (asi 4x) a ve finále v šatně ve školce: „čůrat – venku“ a „domů“.
Scéna s odtrháváním dítěte od matky násilím se opakuje i dnes, ale po dvou hodinách mě paní učitelka vítá s téměř idylickou zprávou – na včerejší křeslo si Evička ani nevzpomněla, trochu se zapojila do hry a dokonce šla s dětmi i svačit ke stolečkům. Když začaly děti běhat, vzala ji prý paní učitelka za ruku a provedla ji školkou, aby ji, našeho hypotonička, některé z dětí nesrazilo k zemi a ukazovala jí, co kde je. To jsem úplně hleděla – přesně tohle moje ustrašené dítko potřebuje. Opět mě vítá s mojí fotkou v ruce, ale usmívá se jako sluníčko. Zase lepší nálada.

Třetí den: ráno opět trošku protestuje, ale se včerejškem se to nedá srovnávat. Cestou do školky potkáme několik dětí, jdoucích do školy, tak jí vykládám, jak malé děti jdou do školky, větší do školy a ona na to, že se tam učí A, E, I, O, U. No chytrá po mamince.. Prokecaly jsme tak celou cestu, jak padá listí, jak popeláři vysypávají popelnice, jak si bude s dětmi hrát…. a hele – ve školce mi to dítě samo vchází do třídy! Sice má výraz, jako že každou chvíli spustí pláč, ale učitelka k ní hned utíká se slovy: „Už tam běžím, ať se mi nerozbrečí“. Po dvou hodinách mě ve školce čekají ještě lepší zprávy: hrála si, sice opatrně, svačila v kolektivu a prý, kdybych ji nechala až do oběda, nic by se nestalo. Taky mi řekla, že je málo dětí, které si zvykají tak rychle jako náš Evík. (Tak a co si teď mám myslet o těch řečech, že není zralá?... (Jak já jsem byla šťastná. Tím jsme bohužel vyčerpali povolenou dobu pobytu pro tento měsíc, protože 3 roky nám budou až v listopadu.
A co z toho plyne? Každá učitelka holt nemá ten dar, umět se vypořádat s každým dítětem. V naší školce jsme ze dvou narazili alespoň na jednu, která to s dětmi umí. Mohli jsme sice dopadnout i lépe, ale díkybohu aspoň za tu jednu..

Uživatelce Zuzanahuhu děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.