Verona dopisuje román 6/10

Večer pokročil. Ani jsme se nenadály a už bylo devět. Sandra skoro nevečeřela a neustále hlídala mobil. Nedalo mi to a šla jsem za ní.

„Starosti?“

„Ještě nikdy jsem od nich sama neodjela, navíc je Karinka nemocná, jsem jako na trní,“ přiznala.

„Oni to zvládnou, neboj.“ Snažila jsem se ji uklidnit. „Holky už určitě v klidu spěj a manžel si nalil koňak, zapálil doutník a dal nohy hore.“

„Myslíš?“ Pořád pochybovala.

„Uvolni se. Zítra jsi doma a zase budeš máma na plnej úvazek. Vo nic nejde!“

„Asi máš pravdu. Můžu ti ho dát?“ Podávala mi telefon a konečně se usmála.

„Zabavuje se, ráno se vo něj přihlaš.“

„Tak jo. Dám si víno, chceš taky něco?“

Ukázala jsem na břicho a poděkovala s tim, že si vystačim s vodou.

„Jasně. A Veru – díky.“

Všimla jsem si, že Carla už je celkem opilá a zrovna táhne Lindu ven na cigáro. Dona si povídala s Adinou, která by skoro mohla bejt její máma a možná proto si tak rozuměly, Edita s Miou si vyměňovaly nějakej recept a Beka mávala na Sandru, aby si s ní šla ťuknout. Jedinou Theu jsem nikde neviděla.

Oblíkla jsem si na pokoji bundu a šla se podívat do zahrady. Zaslechla jsem, jak se Carla svěřuje Lindě, že doma je to na pytel, že je nemocí manžela vyčerpaná a že to nikomu nedokáže přiznat. Že ani na chat se vypsat nemůže,protože neví, kdo všechno to čte a nerada by, aby se to k Herbertovi doneslo. Jak moc ho chce podržet a jak se snaží být nad věcí a pozitivně naladěná a jak ji to sžírá zevnitř. Nešlo to neslyšet, ale měla jsem se vynořit ze tmy a tím jejich rozhovor přerušit? Rychle jsem se klidila do chaty. Theu jsem stejně nenašla.

Ještě na chodbě mě zastavila  Mia. „Stalo se něco?“

„Ne, proč myslíš?“

„Vypadáš, jako bys venku viděla ducha.“

„Hledala jsem Theu, ale neviděla jsem nikoho.“ Úplně přiznat barvu se mi vůbec nechtělo.

„Není na pokoji?“

„Nevim, zkusíme zaklepat?“

„Za chvíli, jo? Chtěla jsem s tebou mluvit.“

„Aha, tak pojď ke mně.“ Zapluly jsme na můj pokoj, sundala jsem si bundu, pověsila ji na věšák a s tázavym pohledem se otočila k Mie. „Tak co se děje v ráji?“ Usmála jsem se.

„Jak to víš?“

„Tušim. Vždycky jsou to buď nemocný děti, pubertální výrostci, nebo mizernej chlap.“

„Třeba se neděje nic a jenom hledám problémy, kde nejsou.“

„Nevykrucuj se jak žížala a vyklop to.“

„Pan Láska nebeská pije.“

„To si děláš srandu!“

„Na každým rande z něj cítim pivo.“

„Tak to bacha!“

„Neni opilej, ale ani střízlivej. Dost mě to žere.“

„Mluvilas s nim vo tom?“

„Ještě ne.“

„Ale to budeš muset! Než bude pozdě, Nebeskej nastěhovanej u tebe v bytě a už s nim nehneš.“

„Já vim. Vypadá to, že v tomhle životě prostě normálního chlapa nepotkám.“

„Nekecej nesmysly, to víš, že potkáš!“

„V důchoďáku?“ Rozesmála se.

„Sakra, tenhle vypadal tak nadějně.“

„Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“

„To teda!“

Objala jsem ji a na oplátku jí jako první zašeptala to sladký tajemství, který jsem se dozvěděla včera. „Čekáme druhou holčičku.“

„Moc ti ji přeju.“

„A já tobě nějakýho fajn fešáka. Počkej příští rok, cejtim v kostech, že pro obě bude šťastnej!“

„Nezbývá než doufat.“

Ruku v ruce jsme sevrátily k ostatním. Do půlnoci zbývaly dvě hodiny a Thea stále nikde.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2130

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2137