Verona dopisuje román 5/10

„Hola, hola, je tu někdo?“ Probudilo mě volání přicházející z chodby. Nejdřív jsem si rychle nemohla vzpomenout, kde jsem, ale pak mi to došlo, vyskočila jsem z postele, spěšně na sebe mrkla do zrcadla a otevřela dveře pokoje.

„No, nekecej! Verona?“ Mílovými kroky se ke mně řítila štíhlá gizela.

„Jo, ahoj, ty musíš být Adina.“ Její styl byl nakažlivý.

Pohodila vlasy a přisvědčila: „Jsi dobrá. Tak pojď sem!“ Objaly jsme se a Adina se hned hrnula ke mně do cimry. „Spíme spolu, nebo ne?“

„Už asi jo.“ Pořád jsem se smála, jak jsem měla ještě zjistit, s touhle ženskou to ani jinak nešlo.

„Jé, sorry, ty máš asi nějakej seznam, co?“

„Kašli na něj.“

„Nedáš si kafe?“

Než branou projelo další auto,  měla jsem pocit, že se s Adinou známe odjakživa. Nervozita ze mě spadla, srkala jsem voňavý kapučíno a přemejšlela vo tom, jestli mě někdy Adina vůbec pustí ke slovu. Je strašně užvaněná J.

Asi za dvacet minut jsme ze zahrady zaslechly další hlasy. Šly jsme se mrknout, kdo naříká nad váhou tašky (kdo ji asi balil J) a nemohly se mýlit – Carla a Linda. Carlu byste těžko přehlídly. Nemá zrzavý vlasy jako Aňa, ale možná je někdy měla. Momentálně je na blond a směje se od ucha k uchu. Na sobě má krásnej kabát a na nohou luxusní kozačky. Našlapuje zlehka a táhne značkovou kabelu narvanou k prasknutí. Oproti ní je Belinda nenápadná šedá myška oblečená v bundě neurčitý barvy a hnědejch manžestrákách. Ten kontrast bije do očí, ale vypadá to, že si holky rozuměj a to jsem hrozně ráda.

„Jakto, že jste jely spolu?“ Nedá mi to, nezeptat se.

„Ále, Linda měla včera cestu do Pardubek, tak u nás na dnešek přespala. Minulej tejden jsme se domluvily, že si ten víkend trochu protáhnem.“

„Bezva, tady máte klíče, váš bude červenej pokoj.“ Ukázala jsem směrem na konec chodby.

„Červenej?“ To je jak z bordelu, ne?“

„Padejte.“ Adina do Carly šťouchla a pozvala holky na kafe. Za chvíli už nás u stolu sedělo pět, protože než se Carla převlíkla „do domácího“ – takovej vohoz bych já nosila skoro do práce J, dorazila pěšky z nádraží ještě Dona.

„Jejda, kdo je tohle kuřátko?“ Carla si neodpustila poznámku na Donin věk a ta na ni málem vyplázla jazyk. Hodila jsem na rozjetou modelínu pohled „nechceš trochu ubrat“, a tak chytla Donu kolem ramen a vzala ji na bar na malýho panáčka. Nebezpečí zažehnaný a mejdan se pomalu rozjížděl.

Kolem pátý odpoledne se v jídelně objevila Beka. Vysmátá holka s pleteným kulichem zasypanym sněhem. „Poslušně hlásím, že jsem tady.“ Šla z náruče do náruče, objednala si svařák a mezitím, než jí ho Radka připravila, se nastěhovala k Doně.

Další dvě holky spolu přijely taky skoro zároveň. Venku už byla dost velká tma a fučel hroznej vítr, když se otevřely hlavní dveře penzionu a dovnitř vběhla Edita s Miou.

„To je peklo,“ hudrovala Edita, zatímco se snažila vyklepat z vlasů sněhový vločky. Mia ji chtěla obejít a dostat se k nám, už mi podávala ruku, když v tom na dlažbě uklouzla a bolestivě dopadla na zem. Nejdřív jsme se lekly, ale když se ozvalo: „Au, moje řiť!“, řvaly jsme smíchy.

Předposlední dojela Sandra s tím, že má nemocnou malou a že dlouho váhala, jesti raději nezůstat doma a úplně nakonec se k nám přidala Thea. Během odpoledne jsem jí poslala několik zpráv, na který nereagovala, a když už jsem chtěla říct holkám, že fakt asi nedorazí, zatroubil před chatou taxík a Thea vystoupila jako královna. Objala jsem ji jako první, vzala za ruku a vedla dál. Holky už měly pusy rozběhnutý, skoro jsem je nedokázala překřičet, abych jim oznámila, že jsme konečně komplet. Ozval se nadšený jásot.

Pozvedla jsem svojí sklenku s deckou červenýho, zacinkala na ni a pronesla přípitek: „Holky moje zlatý, děkuju, že jste tady! Tímhle večerem jsem si splnila svý letošní vánoční přání a zároveň doufám, že obdarovala i každou z vás. Takže na naše přátelství a na všechno krásný, co nás spojuje!“

Adina: „A do dna!“

Carla: „Tak na to se napijeme!“

Beka:„Amen!“

Mia: „Díky, Verono!“

Usadily jsme se za velikym stolem, čtyři proti čtyřem a dvě do čela, jedna druhý jsme si skákaly do řeči a pusy nám nedokázala zavřít ani slavnostní večeře, kterou Radka právě servírovala. Prostě radost ze setkání na živo byla ohromná a my si chtěly užít každou vteřinu, kdy jsme se odtrhly od rodin a svejch domovů a vyrazily si s kamarádkama. Dobře jsme věděly, že za pár hodin se zase vrátíme ke svým dětem a ke svejm počítačům a že tohle už se nemusí opakovat. Koukla jsem na Lindu a ta jako by přemýšlela o tom samým, co právě já, na mě mrkla a ukázala zvednutý palec. Usmála jsem se na ni a cítila se naprosto skvěle.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2129

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2133