U této otázky dle mého více než jinde platí: "Nikdy neříkej... - diskuze

Taky jsem ráda, že jsem -prozatím-byla ušetřena nutnosti rozhodování.Pravda, první dceru jsem měla zasvobodna a celkem brzo, rodiče nadšení nebyli, že jim zůstanu na krku i s dítětem, ale moje rozhodnutí, dítě si nechat plně podpořili.Asi je to tím, jaké má kdo zkušenosti-moje mamka si moc vytrpěla s tím, aby mě a bratra vůbec donosila, měla několik samovolných potratů, takže u nás slovo interupce nepadlo ani náhodou.Spíš se jim nelíbilo mé pubertální rozhodnutí zůstat svobodná, protože" TOHO CHLAPA UŽ TAK MOC NEMILUJU A NECHCI S NÍM ŽÍT", ale po počátečním šoku rozdýchali i to.Syn byl plánovaný a moc chtěný a tahle třetí opička byl pro mě trochu šok,ale od počátku nebylo co řešit, bydlet máme kde, jíst taky máme co, oblečení chodíme slušně a ikdyž by peněz bylo potřeba dvakrát tolik, nouzí netrpíme, takže důvod pro přerušení nebyl.Manžel by si přál ještě jedno a věřte mi, udělám vše pro to, aby se to nestalo, zdravotně na tom nejsem ideálně a ty nervy už taky nemám jak zamlada a moc nerada bych řešila otázku-nechat si to ,nebo dát pryč?A nedej Bože, kdyby se nám přece jen povedla ta dvojčata, brrr.Interupce nezavrhuji, ale ani je neberu jako antikoncepční metodu.Já bych to hodně těžko nesla, nechci se v této situaci ocitnout.A vůbec jako nejhorší varianta mi připadá -z hlediska svědomí-dítě donosit a dát k adopci.vím, že je plno lidí, co počít nemohou, a byli by štastní za adopci takového miminka, ale to bych tedy nerozdejchala.ale to už by byl námět na úplně jinou diskuzi.....