Jaký je Váš vztak k interupcím? - diskuze

Interupci neuznávám,ale šla bych na ni buď ze zdrav.důvodů a taky určitě ze znásilnění.protože i kdybych to dítě donosila,nevím,jak bych se zachovala po porodu,buď adopce,jenže kdoví,jak bych to nesla-těžko říct,takže asi radši interupce.

Šla bych jen v případě,že by bylo vážně ohroženo zdraví.Jinak, co si člověk uvaří, měl by i sníst.Pokud by byla nouze o zázemí pro miminko, raději bych ho porodila a dala do adopce.Vždycky jsou jiné možnosti než miminko zabít.Ono za to nemůže,že si ho někdo nezodpovědně pořídil.

jsem proti interupci,vlastně ne proti ní samotné,myslím že existují vážné důvody proč na ní jít,jen prostě nechápu ty,kteří si myslí že,,vycucnou,,neživý zárodek,nic se neděje a jde se dál.Viděla jsem maketu dítěte v tzv.interupčním stádiu,má všechno to,co každý z nás,jen malou velikost.Byla jsem ohromená a ujistilo mě to jen v tom že bych svému dítěti právo na život nevzala.

Ja osobne bych na interrupci nikdy nesla. Treba kvuli tomu, ze zrovna mam moc prace, malo penez, nevhodne bydleni, rodinne starosti. To vse se da, myslim, vyresit. A navic, neumim si predstavit, jak bych s tim zila dal. Nedokazala bych se s tim vyrovnat. Porad bych si predstavovala, jake to dite mohlo byt, kolik by mu uz bylo let. Ale jsem vdecna osudu, ze me nikdy nepostavil pred volbu, zda mit ci nemit postizene dite. Obdivuji ty, ktere se rozhodnou ho, i pres postizeni mit. Neumim si predstavit, jestli bych to dokazala.
Ale kazdopadne jsem nazoru, ze kazdy si to musi rozhodnout sam a vyrovnat se se svym svedomim. Zakaz by nic neresil, dochazelo by k tomu stejne. Jen by zeny nemely brat interupci jako formu antikoncepce. To vazne odsuzuji

Interupce je vždycky těžké rozhodnutí.Ale nikdy neodsuzuji ty co se pro ní rozhodnou z jakýchkoli důvodů.Podle mě je v tomto případě interupce daleko lepší než nechtěné dítě,nikdy nemáte jistotu že hormony zafungují tak úplně správně a mamince po porodu tak nějak dojde že to dítko vlastně chtěla.I já jsem stála před tímto rozhodnutím a nebylo to v první chvíli lehké.Koukala jsem na 3měsíční mimi s vědomím toho že jsem znova těhotná,že tohle jsme přeci neplánovali a teď nevíme jestli to zvládnem.Poi 3 dnech rozhodování (už jsem měla vyběhané papíry na interupci)zvítězil názor,že pokud dítko bude zdravé tak ho vlastně chcem.Nelituju toho,obě děti milujem a Jituška je zlatíčko,ale chápu jak těžké je se někdy rozhodnout.

Já jsem taky ráda že se u nás ženy mohou svobodně rozhodnout...ale absolutně neuznávám ukončení těhu z důvodu kariéry,to bych tu dotyčnou nejraději...
Na učňáku nám pouštěli interupci na videu,asi jako antikoncepci,pěkně hnusný a určitě u mnoha z nás zafungovalo .
Já ,sama za sebe ,jsem byla vždy přesvědčená ,že bych na potrat nikdy nešla,ale když jsem prvně otěhotněla a začala jsem si pilně studovat různé knížky ,sledovala maminky s dětmi a vůbec vše,co se týkalo miminek. Přišla mi na mysl i otázka :"co když se mi narodí postižené dítě"?
A přiznám se bez mučení,že to bych nezvládla,ne fyzicky,ale psychicky a nedokázala bych vlastní dítě dát do ústavu.Proto obdivuji všechny maminky co tohle zvládají a moc jim fandím a přeji aby se jim i náš stát snažil více pomáhat
Takže jak napsala Jani(Calamity)Nikdy neříkej Nikdy!

Je to strašně těžké rozhodnutí.Já jsem byla vždy na opačné straně,děti jsem mít nemohla a proto jsem to nemohla pochopit.Pak jsem měla maličkého Honzu,měl asi 4 měsíce a já jsem zjistila,že jsem těhotná.Byl to pro mě strašný šok.Nedovedla jsem si představit,vychovat dvě malé děti,tak brzo po sobě a ještě Gabku v první třídě.Prožila jsem si taky pár bezesných nocí.A i já velký odpurce interupcí jsem na ní začala myslet.Styděla jsem se sama před sebou.Ale došla jsem k rozhodnutí,že bych nemohla,byla by to vražda.No příroda rozhodla za mě a zrovna když už jsem se s myšlenkou na další dítě smířila,tak jsem samovolně potratila.Hodně jsem to obrečela a dodnes si v den kdy by se to dítě mělo narodit vzpomenu.Nakonec jsem rok na to otěhotněla znova a mám Zuzanku.To už jsem neměla ani trošičku pochyby.Jsem stále odpurce,ale připouštím,že jsou momenty,kdy je i interupce omluvitelná.

U této otázky dle mého více než jinde platí: "Nikdy neříkej nikdy!"
Vzpomínám si na 3 případy, jichž jsem byla účastna přímo nebo zprostředkovaně přes manžela:
1. Studentky, kterým se přihodilo - těch bylo několik, půl na půl skončilo porodem nebo interupcí
2. Porod dítěte - anencefala (bez lebeční kosti a části mozku) - na přelomu 80. a 90. let, kdy již bylo naprostým unikátem, matka dítě donosila proto, že byla silně věřící, dítě žilo pouze několik hodin
3. Dívka pod zákonem na interupci, která i matce odmítala říci otce dítěte

Ani u jednoho z těchto případů se neodvažuji nahlas říci, co bych v jejich případě dělala já. Jinak se rozhoduje v pohodové situaci tzv. od stolu a jinak v okolnostech, ve kterých se výše zmíněné těhotné ženy nacházely, a které bych si uvědomila až v jejich reálné situaci.

Jsem upřímně ráda, že mě život zatím před první a druhou nepostavil a moc si přeji, abych nečelila ani té poslední.

Svoboda rozhodnutí

Jsem ráda, že u nás je možnost se svobodně rozhodnout - i např. pro používání antikoncepce. Když si vzpomenu, že nedávno a Polsku řešili zákon na zákaz interupce, připadalo mi to naprosto šílené... Určitě se mohou ženy někdy ocitnout v situacích, kdy není jiné východisko. Nakonec, každý by měl soudit jen sám sebe.