Jak se vyrovnat s potratem? - nové diskuze

KOnečně to přešlo

Ahoj holky tak vám taky připíšu mou zkušenost. Před dvěma lety jsem čekala třetí miminko,první dvě těhu byly nádherné a tak mne ani ve snu nenapadlo, že by to nemělo vyjít. Děti se těšily na sourozence od pátého týdne měly jméno vymyšlené. Bohužel jsem špinila měla klid na lůžku a brala léky na udržení. Dva dny před štědrým dnem jsem jela na kontrolu do porodnice konečně v klidu zdálo se mi že vše se zlepšilo byl to 10tt a já už věřila že miminko uvidím. Doktorovi se něco nezdálo takže další vaginální UZ a tam to přišlo.Pan doktor s lítostí v hlase řekl že nevidí srdíčko a že jde o samovolný potrat. Došla jsem zpět na poradnu a zhroutila se.Papíry na krev jsem převzala ani nevím jak odběry probrečela a druhý den nástup na revizi. Noc byla děsná spala jsem sotva půl hodiny manžel mě celou noc držel a uklidňoval, ale nic nepomáhalo.Bolest kterou jsem měla v sobě byla děsivá. Děti nechápaly co se děje ale vyvsvětlili jsme jim to. Ráno příjem sestřička nebyla moc milá, ale bylo mi to jedno měla jsem chuť jen už být doma se svými dětmi a chovat je. Odvedli mě na pokoj byl jak za trest v zaní části porodnice někde mezi sklady prádla nebo co.Málem mě trefilo když jsem to viděla. Naštěstí se prý spletli a odvedli na normální oddělení. Hned jsem si říkal že to mají jako trest nebo co.Pak to šlo rychle naštěstí. Po probrání z narkózy jsem jenom brečela což mátlo sestřičky, protože si mysleli že mám bolesti. Fyzicky mi bylo dobře jen to prázdné břicho bylo divné.Odpoledne jsem mohla jít domů.Byly to nejhorší vánoce jaké jsem zažila.Radost v očích dětí nad dárky bylo to jediné co mne trochu drželo. Trvalo mi víc než rok abych byla schopná o tom mluvit bez slz a výčitek k sobě.Manžel byl naštěstí chápavý a netlačil na nic.Věděla jsem že ho to taky bolí, ale nemluvil o tom aby mi nedělal starosti. Rady všech že to přejde jsem nevnímala a když mi někdo řekl že už mám dvě děti myslela jsem že ho kopnu.Ano měla jsem dvě krásné zdravé děti a o to víc se těšila na třetí. Dnes tu sedím a v bříšku mi kope mrňousek který tady bude za šest týdnů. Začátek byl sice taky komplikovaný, ale udržel se je to bojovník a já se na něj s celou rodinou moc těším. Přeji všem které budou nebo mají tuhle smutnou zkušenost, aby se držely a nevzdávaly se naděje ta umírá poslední. Držím všem palečky a přeji plno dětí

Zamlklý potrat v 10tt

Ahoj holky,jsem tu vlastně poprvé. Už jsem se těšila, že začnu psát k tématu těhotenství, ale dnes jsem byla u doktora.Potvrdil mi 10tt, ale podle ultrazvuku prý nevidí srdíčko ťukat. Takže mi napsal na příští pondělí rozbor krve a nějaká vyšetření a prý pokud nic neuvidí, jedná se s největší pravděpodobností o zamlklý potrat a budou mi muset udělat revizi. Je mi teď hrozně smutno, nějak se s tím nemůžu srovnat. Vloni se mi stalo něco podobného, ale bylo to prý v 7tt a vyčistilo se to samo. Máte s tím určitě některá zkušenost. Prosím Vás tedy o radu.Děkuju, Veronika

Zamlklý potrat v 6 měsíci

Ahoj VŠEM.Jsem tu dnes poprvé a ráda bych se s váma podělila o bolestivou událost z minulého týdne.V říjnu minulého roku jsem ztratila otce.Dlouhou dobu jsem byla neštastná,nikdo mi nerozumněl a se smutkem ve tváři jsem si říkala,jak je život nespravedlivý.Chut na otěhotněmí jsem ztratila,ale.. příroda byla mocná a v únoru jsem poprvé otěhotněla.Zjistila jsem to v březnu,kdy jsem s touto zprávou čekala,než odjedu s rodinou do Paříže, ale kdo by to vydržel.. koupila jsem mé mamince malé bílé botičky a pro brášku \"budoucího strejdu\" malý dudlík.Přítele jsem poinformovala o par dní dříve a nebot to na mém usměvu a atmosféře poznal,těšil se,až to rodině vysypu za tepla.Celých 6 měsícu jsem žila v radosti a v hlavě si říkala:škoda,že ten můj taťulda se toho nedožil,byl by to úžasný dědeček,budu mít chůlapečka hurá a minulý týden rána!Určitě víte,kam směřuji-ANO,je to tak,na UTZ jsem neviděla srdíčko,dítě mrtvé.Sama jsem přestala dýchat a říkala si,že když sem před 20ti dny byla na kontrole po AMC(amniocentéze-odběr plodové vody)a bylo vše v pořádku,co se děje?S pláčem jsem jela do nemocnice v Č.B.,kde pan doktor 20 minut jezdil po mém břiše a viděl to samé co já.Můj sen se zhroutil.Můj břáška seděl v čekárně a modlil se,že je to špatný vtip,ale nebyl.Večer jsem dostala injekce na uklidnění,3 DILAPANY na otevření-příjemné to nebylo,ale vydržíte to a čekalo se do rána a hladila si tvrdé bříško a cítila,jak v něm můj malý Daniel leží a netluče mu srdíčko.Ráno doktor usoudil,že vstupní cesta je otevřena,tak zavedl tabletu na vyvolání kontrakcí.Upozornil mě,že to může nastoupit velice rychle,at se neleknu té bolesti.Než sem došla do pokoje a usnula,začalo to..bolesti.Po 3h jsem byla odvedena na kontrolu,kde mě lékař vyšetřil..myslela jsem,že mu bolestí utrhnu hlavu,ale jela jsem ihned na sál.Už sem nemohla ani chodit,ale každé pohlazení a útěcha od porosních asistentek se dala stále zvládnout a vydržet to..ale..příjezd na sál byl prvním strašným zážitkem,kdy slyšíte rodící ženu někde ve vedlejším sale,jak čerstvě narozené miminko křičí a ona pláče štěstím a vy jedete doslova na porážku.Ležela jsem na tom malém sále se zelenýma dlaždičkama sama s porodníma asistentkama a každou chvilku přišla paní doktorka a kontrolova mě.Byla jsem ve skvělé péči,stále jsem chtěla studený hadr a sestra mě hladila a utěšovala a paní doktorka byla ohleduplná a vyšetřovala mě opatrně a chlácholila příjemnýma slovama a hezkým úsměvem,ale já měla takové bolesti,že jsem jen ležela a čekala.Pak jsem se zmínila o Epiduralu.Byla jsem dost otevřená,aby to doktor schválil..protože potom jsem byla uvolněná,bylo mě krásně a nic mě nebolelo.Pak jsem najednou cítila to malé \"žblunknutí\" jak Daniel jde pomalu nožičkama ven.Najednou kolem mě bylo 6 sester a 4 doktoři.Nikdy nezapomenu,jak jsem cítila ty jeho malé nožičky,parkrát jsem zatlačila a chlapeček byl venku.Potom jsem byla uspaná a probudila se za hodinku,kdy bylo po všem.Ted je to týden,co jsem si tento hruzný zážitek-jak já říkám-hodně špatný sen prožila a musím říct,že i těch 6 měsíců bylo krásných a ikdyž jsem porodila se \"špatným koncem\", slíbila jsem na porodním sále,že do r.2010 budu bud těhotná nebo se tam sejdeme a já přijedu s veeeeelkým bříškem a konečně porodním se \"štastným koncem\".Ted vám tady píšu svůj příběh a mého partnera bráchy manželka je těsně před porodem.Ted tady byla a celá partnerovo rodina se usmívala a radovala(já vše jen slyšela,neměla sem sílu jít si popovídat-nemam sílu na návštěvy),že už je to tady a bude rodit.Já bohužel byla v patře a vše slyšela a s bolestí na srdci si říkala,že má holka štěstí a na své štěstí si já musím počkat,ale tu bolest na srdci,prázdnotu a myšlenky je jediný lék a to je ČAS a SÍLA.Bohužel mě ted od pátku ta síla a statečnost opustila o bojuji,ale přiznávám, že jsem si přečetla holky všechny vaše příspěvky a opravdu jsme na jedné lodi a nejsme v tom samotné a chce to se podpořit.. Tak se hlavně držte a VYPLAČTE TO, VYKŘIČTE a i já vám všem přeji, ať čas nám dá sílu a určitě na VŠECHNY přijde řada, jen musíme být trpělivé a MY TO ZMÁKNEME!!! Zatím ahoj,Vali. PS:Pokud máte chut si někdo psát,budu ráda a napíši vám také.Email:Val.i@email.cz

Už jsem tady zase

Vůbec jsem teda netušila, že se tady opět \"ukážu\".Jěště před 3 týdnama jsem měla šílenou radost,že se nám po tak dlouhé době opoět zadařilo.....byla jsem nesmírně šťastná a už počítala termín porodu,jak já jsem se těšila.Ale bohužel. V pondělí jsem měla šílené bolesti v podbříšku a tak jsem jela do nemocnice. Po veškerém vyšetření mě převlíkla sestřička do nemocničního, vzali mi krev na HCG a moc hodný pan doktor, řekl, že počkáme.Tak jsme čekali.V úterá HCG bylo 1370-krásně rostlo,ale na UTZ stále nebylo nic vidět.Ach jo, čekali jsme. Měla jsem pořád bolesti a taky jsem špinila,ale pořád věřila, že to dobře dopadne.ve středu mi zase bralo HCG bylo 2100 a na UTZ stále nic, jen sliznice byla vysoko.pan doktor mi řekl,že při tak vysoké hodnotě,už musí jít něco vidět,řekl mi,že zdřejmě jde o mimoděložní těhu. Zbořil se mi tímto svět.Miminko ve mě je,je v bříšku,roste,vyvíji se,ale proboha proč někde jinde než má.Tak mě hnedka vzali na sál. Ano jednalo se o mimoděl.těhu.bylo na levé straně.Tak mi vzali levý vejcovod,plakala jsem jako malá.Tak moc to na srdíčku bolí.Dneska mě pustili domů.mám jěště bolesti v podbříšku,ale to se spraví. Te´ˇd se musím uzdravit a jít dál.Ani nevím jestli jěště další mimnko bude, už jsem přišla od vě a mám strach aby to zase špatně nedopadlo.Tak jsem se vypsala,slzičky mi stékají po tváří...Všem přeji nádherný den. Alena

Jedna ze šťasnějších

Když se mi tenkrát na těhotenském testu objevili dvě čárky, bylo to jako ve snu. Hned jsem se ponořila do nádherných představ jak můj čtyřletý syn bude mít konečně sourozence. U doktora jsem obdržela průkazku a zářila jsem samým štěstím. V toto chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že by to nemuselo vyjít. Brala jsem to tak nějak samozřejmě, že se mě něco jako potrat netýká, že to je věc \"těch druhých\". Před Vánocemi jsem měla jít na další z prohlídek, ale den před tím jsem začala trošičku špinit. Doktor mě vyšetřil a nařídil mi okamžitý nástup do nemocnice. V tu chvíli jako by se mi zhroutil celý svět. Nemohla jsem přestat brečet a nechtěla jsem nikoho vidět. V nemocnici byla hrozne zlá jedna doktorka, což mi s mou psychikou zamávalo ještě víc a tak jsem po probuzení z narkózy podepsala reverz a utekla domu. Trvalo mi skoro rok než jsem byla schopná upřímně říct, že je to za mnou. Tento příběh se mi stal před necelými pěti lety a teď tu houpu v kolíbce naší tříměsíční princeznu. Konečně to vyšlo a já jsem jedna z těch šťastnějších.

Jedna ze šťasnějších

Když se mi tenkrát na těhotenském testu objevili dvě čárky, bylo to jako ve snu. Hned jsem se ponořila do nádherných představ jak můj čtyřletý syn bude mít konečně sourozence. U doktora jsem obdržela průkazku a zářila jsem samým štěstím. V toto chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že by to nemuselo vyjít. Brala jsem to tak nějak samozřejmě, že se mě něco jako potrat netýká, že to je věc \"těch druhých\". Před Vánocemi jsem měla jít na další z prohlídek, ale den před tím jsem začala trošičku špinit. Doktor mě vyšetřil a nařídil mi okamžitý nástup do nemocnice. V tu chvíli jako by se mi zhroutil celý svět. Nemohla jsem přestat brečet a nechtěla jsem nikoho vidět. V nemocnici byla hrozne zlá jedna doktorka, což mi s mou psychikou zamávalo ještě víc a tak jsem po probuzení z narkózy podepsala reverz a utekla domu. Trvalo mi skoro rok než jsem byla schopná upřímně říct, že je to za mnou. Tento příběh se mi stal před necelými pěti lety a teď tu houpu v kolíbce naší tříměsíční princeznu. Konečně to vyšlo a já jsem jedna z těch šťastnějších.

Versaček mi připomněl kamarádku na kterou musím pořád myslet. Poznali jsme se v porodnici, rodila pár dní předemnou, byla to šťastná maminka. V poslední době jsme si povídali o naší porodnici a ona se rozpovídala. Před pěti lety čekala první dítko, gynekolog ji poslal na vyvolání porodu ve 38tt, něco se mu nezdálo. V nemocnici nechápali jeho důvody a nechali ji ještě týden doma. Při další kontrole už bohužel srdíčko netlouklo a ona musela porodit mrtvou holčičku. Dalšího mimíska potratila v 9tt. Když tohle dořekla já měla husí kůži po celém těle a úplně mně přepadla zimnice. Naštěstí má teď vymodlenou Vanesku, ikdyž její příchod také nebyl jednoduchý, je krásná a zdravá.

holky napisu to sem...i kdyz se me to primo netyka,doooost me to vzalo.Ted jsme meli na gynde pani ktera byla 40+2 a zjistilo se ze miminko je mrtve,museli jsme ji vyvolat porod a ona chudera musela porodit mrtve dite....strasny...celej tejden na ni myslim a obdivuju jeji statecnost.Holky je to hrozny,doufam ze uz se budou rodit jen zdrava a ziva miminka

Smutek a beznaděj

Ahoj holky, tak jsem zavítala na tyto stránky, abych se lépe srovnala se svým smutkem a získala pocit, že v tom nejsem sama, že nás je víc s podobným problémem, proto bych se chtěla svěřit se svým příběhem.Já bohužel nemohu mít děti normálním způsobem a jelikož nemám vlastní vajíčka musím mít od dárkyně a to je proces dlouhý na čas a hlavně stojí hodně peněz, protože si vše musím platit sama. Tak jsem sehnala peníze, čekala půl roku v pořadníku a šla na první pokus umělého oplodnění.Bohužel ze tří embryí se neuchytilo žádné. Oplakala jsem to. Začala znova shánět peníze, čekala v pořadníku a šla na druhý pokus. Výsledek stejný, ze tří ani jedno.Zase jsem to oplakala. Poslali mě na vyšetření na protilátky, tam něco zjistili a naordinovali mi léky a injekce pro další pokus. Tak jsem, teď už mnohem pracněji, sehnala peníze, vyčkala v pořadníku a šla na třetí pokus s malou nadějí.Tentokrát mi zavedli 4 embrya. Výsledek při první kontrole: HCG přes 9000, těh.testy pozitivní, podařilo se, otěhotněla jsem.Nemohla jsem tomu uvěřit, ale pohled na ultrazvuku mě ujistil, že tam něco je. Já sama na sobě jsem cítila, že je něco jinak, že se něco změnilo. Za 14 dní jsem měla jít zase na kontrolu, kde by mi přesně řekli, kolik embryí se uchytilo. Jenže vše dopadlo jinak. Na kontrole zjistili, že se uchytilo jedno, ale že je špatné a nevyvíjí se. Výsledek: Zamlklý potrat v 6. týdnu a hned mě poslali na revizi.Dnes jsem druhý den po revizi a je mi hodně smutno. Každá maličkost, která mi připomene moje \"těhotenské\" období mi hrne slzy do očí. Jsem hrozně unavená a psychicky vyčerpaná. Ještě před pár dny jsem měla naději, že se miminka dočkám a teď zase nic. Jen zase dlouhé čekání a pracné shánění peněz, které už jsem vyčerpala a nevím, zde je vůbec dám dohromady a výseledek nejistý. Nevím, zda mám ještě sílu to zkoušet dál, ale vzdát se mi to taky jen tak nechce, život bez dítěte si neumím představit.Pořád se mi vrací ten měsíc a půl, kdy jsem cítila, že jsem těhotná a nemohu se srovnat s tím, že už to tak není.Jak se s tím mám vyrovnat? Mám bojovat dál?Přeji všem, ať se jim jejich miminko povede a těm, které mohou mít mimi normálně bych chtěla říct, ať nezoufají, vždyť až překonají smutek ze ztráty, mohou se přitulit ke svému milému a pokusit se počít nový život jak často budou chtít bez čekání a finančních výdajů, ať si toho váží a užijí si to. A těm ostatním přeji hodně sil a nervů a hlavně víry, že se to jednou povede. Já se také pokusím být silná, i když nevím zda to dokáži.Držte se!

smutně ukončené těhotenství

Ahoj holky, dnes jsem se odhodlala požádat o radu. V květnu 2008 jsem musela ve 12. týdnu těhotenství na revizi. Miminku přestalo tlouct srdíčko. Brečela jsem jako želva, po operaci jsem podepsala reverz,nedokázala jsem ležet vedle těhulek, za kterými chodily rodiny s dětmi. Po týdnu krvácení a bolestí mi na kontrole v nemocnici oznámili, že při první operaci se nepodařilo odstranit vše a že musím absolvovat další operaci. Na příští kontrole už u mého gynekologa mi bylo zjištěno, že zákrok byl dost drastický a přišla jsem o veškerou sliznici. Od té doby jsem 6 měsíců brala antikoncepci, aby sliznice dorostla, ale moc se jí nechce. A tak jsem letos v únoru brala nějaké hormony a od března chodím na injekce, abych dostala alespoň menstruaci. Prý by stačilo, kdyby sliznice dorostla 6 mm, momentálně je 4 mm. Po roce čekání ztrácím naději, navíc je mi už 33 let. Nevíte někdo, co by růst urychlilo? I kdyby se mi povedlo otěhotnět, bez sliznice se miminko neudrží. Moc děkuji za vaše rady a podporu.

taky mě to potkalo

Už bohužel patřím mezi Ty, které potkal spontánní potrat. Konečně jsem po dlouhém hledání našla člověka, se kterým chci mít dítě, konečně se nám to podařilo a ten šok...co pak přišel...měla jsem pocit, že život končí... a to jsem byla teprve na začátku těhotenství.Nejhorší byl pocit zoufalství, bezmoci a beznaděje; když jsem šla pod narkózu, připadala jsem si, jako kdybych šla na porážku. Chci věřit, že bude líp, ale zatím tomu tak není Jsem ráda, že mi nenutili neschopenku, doma bych se zbláznila, tak se aspoň šetřím - žádné kolo, žádný běh, žádná posilovna...*držme si všechny pěsti, přece to nevzdáme

PLÁČU...

Ani nevím, proč jsem sem vlasntně zabloudila... Snad jsem chtěla vidět tvrdou realitu. Asi ano! Holky moje, já vás strašně moc obdivuju a když to všechno čtu, tak pláču. Jste strašně silné, já si neumím představit, že bych to takhle zvládla. Proč je život takhle nespravedlivý k těm, které si to zaslouží a hlavně chtějí... Já vlastně chtěla jen říct, jak vám moooc držím palce a jak moc vás obdivuju, jak jste silné...