Otec u porodu aneb psychologie páru za porodu - diskuze

II. doba porodní?

Já teda absolutně nechápu přístup porodnic, kde pustí otce k porodu až na II. dobu porodní!
V tu chvíli má žena úplně jiné starosti. Zdlouhavé otevírání má za sebou. Nejhorší částí porodu pro mě bylo otevírání z 8 na 10cm a partnera jsem hrozně potřebovala celou dobu do zániku děložní branky a z představy, že si tohle odkroutím sama, on přijde ve chvíli, kdy je mi ukradený, že tam je a ještě ho za to zkasírujou..
Nechápu!

nevím, jak mu to vysvětlit - JAK TO JE???

Já otce svého dítěte u porodu nechci! Možná, že kdyby těhotenství probíhalo jinak, měla bych i jiný názor, ale celá jeho snaha mi toto období ulehčit, spočívala v tom, že v období nevolností mi řekl, ať se začnu konečně chovat normálně a nejsem protivná, pak se odstěhoval, někde mezitím na mě doslova řval před mou mamkou (bylo mi v tu chvíli děsně!), pak se se mnou přestal bavit asi na 3 měsíce úplně, nechal mě na všechno samotnou, pak přišel jako by se nechumelilo. Koupil postýlku a donesl jeden svetřík. Toť celé. Práci nemá a když se zeptám, jak to mám jako celé s mateřskou (vypočítali mi ji na 3660,-) zvládnout, jen na mě zase začne řvát.
Opravdu nemám dojem, že právě tenhle člověk, který k tomu naprosto nerespektuje jakékoli mé přání (je mu prostě jedno, že mi vadí to, co dělá apod.), byl co platný u porodu. Můj názor již od začátku je takový, že porod je ženská záležitost (ok, doktory nepočítám) a že bych tam chtěla moji mamku, protože ta mi byla a je oporou již od začátku těhu a vím, že cokoli budu potřebovat, ona se mi pokusí vyjít vstříc!
S tím, že otec půjde k porodu, přišel jako s naprosto samozřejmou věcí, vlastně se neptal, oznamoval! Snažila jsem se mu všemožně vysvětlit, že u porodu bych se s ním necítila dobře, že ho tam nechci, bylo by mi to nepříjemné ... zkusila jsem snad všechny argumenty, MARNĚ
Když jsem tedy již dost otráveně konstatovala, že pokud já ho tam chtít nebudu, doktoři jej k porodu prostě nepustí, samolibě se usmál s tím, že on je otec a prostě ho tam pustí!
PROSÍM, je tohle možné??? Já se domnívám, že pokud já výslovně zakážu jeho přítomnost, musí toto mé přání personál respektovat. Pletu se já nebo on??????

Za me jednoznacne ano,je skvele,kdyz se oba domluvi a podstoupi to spolu.Je to opravdu vec obou rodicu.

chybí mi tu aspoň zmínka na opačný případ. Co když muž chce, ale žena má třeba strach, se před ním ukázat v bolesti a utrpení.
Já nevím, podle mě má svým způsobem na to právo tam být.
A chtěla bych říci, těm těhulkám, že nás tento společný zážitek opravdu sblížil. Naše milování je teď skvělé, už se nestydím projevit své pocity....

My jsme se dohodli, že oba chceme, aby tam byl. Byla to pro mě veliká psychická pomoc a myslím si, že mu určitě prospělo vidět, že porod není úplná brnkačka. :))

Podle mě by tam měl být. Byl u začátku, byl v průběhu těhotenství a měl by být i u konce. Měl by vědět, že je to na dýl a né že se dvakrát zatlačí a je to hotové. Navíc ten skvělý pocit, že si může sám přestříhnout pupeční šňůru (což nám se bohužel nepoštěstilo) nebo si popsat vlastní miminko je nezapomenutelný.

musím říct, že jsem se do manžela v ten momnet znovu zamilovala, vidět tu \"horu\" masa rozklepanou dojetím a štěstím...nelze slovy vyjádřit.

myslím, že otec u porodu (pokud je to chlap na svém místě) může být i pro personál velká pomoc. U prvního porodu jsme celou první dobu byli s manželem na pokoji jen my dva, PA přišla jen občas natočit monitor, zkontrolovat a tak. A to se mi líbilo

za mě otec u porodu ne. Myslím, že by mě ještě víc naštval, protože on je taková horká hlava a já taky, takže by stačilo jednou zakřičet a už bychom se hádali U porodu nebyl, ale čekal venku na chodbě a on byl první, kdo si dceru pochoval, on udělal fotky a sestřičky mu půjčily malou ve vozíčku, aby se s ní prošel a pokochal se. Myslim, že tohle je takový rozumný kompromis :)

navíc si myslím, že někdo tam být musí už jen proto - kdo by fotil ty první minuty života malého mimíska?
(i když jsou fotky z rozklepaných ruk, jsem ráda, že je mám)

bez manžela si to nedovedu představit. psychická, fyzická úleva a pak -- bylo krásné sledovat manželovy první pocity a jeho pohnutí.

mě to moc moc pomohlo, že tam byl.. když jsem tlačila, nechal mě být a jen u mě stál, kdyby bylo něco potřeba.. když už jsem myslela,že nemůžu, otíral mi čelo a slovně podporoval, takže díky němu jsem ještě našla sílu tlačit

nejen,ze mi pomahal dost psychicky,ale vedela jsem,ze kdyz po porodu ja jeste musim lezet,on muze byt uz s miminkem.bylo krasne videt je spolu..

jsem strasne moc rada,ze muj manzel tam byl se mnou a priste pujde zase.

manžel byl u porodu už od začátku; na sále jsem ležela asi 6 hodin; jeho přítomnost byla fajn než šlo \"do tuhýho\", to bylo fajn, mít tam někoho s kým si můžu povídat. Ale když už šlo do tuhýho, tak mně spíš rozptyloval od soustředění se na porod - musela jsem mu zakázat mluvit, hejbat se a lízt mi do zonýho úhlu :-)

náš tatínek u porodu byl, ale jen posledních 5 minut přijel na poslední chvíli, Verunka byla moc rychlá. Abych pravd řekla, tak mi to takhle úplně vyhovovalo...stejně by mi nepomohl a vytrpět jsem si to musela sama, ale my jsme měli rychlý porod. Asi kdybych tam měla trpět několik hodin, byla bych ráda, že tam je. Já jsem \"trpěla\" asi hodinku

Ani si to neumim predstavit,ze by tam muj manzel nebyl.Byla to velikanska oporda a je to opravdu vec nas dvou,jsme rodina a je dobre,ze jsme tam byli spolu..

my jsme byli u porodu taky oba a nevím, jak bych to bez muže zvládla.. moc mě podpořil, když už jsem myslela, že nemůžu.. nedokážu si to bez něj představit a i pro něj to byl obrovský zážitek, když malého donesli zpátky na sál, tekly mu slzy štěstí, to byl pro mě neskutečný pohled ho vidět brečet štěstím.. myslím, že si ženy pak i více váží, je to krásný a moc silný společný zážitek..

jen si tatinky sebou berte..ja byla tak rada,ze tam nejsem sama.je to nase spolecne dite a ten pocit,ze jste tam vsichni je nadhernej.ze ho prvni drzel,popisoval,utesoval..
pri porodu me hodne podporil,kdyz videl,jak nejde maly ven a doktor mi rve za bricho,druhy taha dite a treti urcuje co a jak,aby bylo vse ok,mel slzy na krjaicku,ze mi neco udelaji..byl to jeho nejsilnejsi zazitek v zivote..a chce jit znovu..

Kam s prvním synem?

Vlastně teď trochu řešíme situace, že asi nebudeme mít syna kam dát až budu rodit podruhé a manžel by byl rát opět u porodu. Nemáte s tím maminky některá zkušenost prosím? Myslíte že by sestřičky byly ochotné ho pohlídat? Jenže jak když mají samy plné ruce práce a porod bude trvat nevím jak dlouho? Tak nevím jak to uděláme :-(

Manžel byl se mnou u porodu a jsme oba rádi,že tam byl. Mě moc pomáhal. Aspoň si ten porod taky odpracoval Kontrakce jsem prodýchávala na míči a právě o manžela jsem se opírala,nevim jak bych to jinak bez něj zvládla... A pro něj byl největší zážitek vidět malou, jak se dere na svět a když bylo po porodu,byl ze všeho moc dojatej, děkoval mi a že je prej na mě pyšnej

Porod by mel zazit urcite i otec, je obrovskou oporou pro zenu. Hlavne ten pohled na nej, kdyz poprve uvidi malou a jeho slzy stesi.

Přesně tak, i mě byl manžel obrovskou oporou. Navíc na porod oba v dobrém vzpomínáme, i pro něho to byl krásný zážitek :-) Samozřejmě pokud vše probíhá bez komplikací...

Poprvé jsem rodila císařem,tak u toho manžel nebyl, teď to vypadá na normální porod,tak snad u toho bude, byla bych ráda