Otec u porodu aneb psychologie páru za porodu - diskuze

Nedovedu si svůj první porod bez přítomnosti tatínka absolutně představit. Byl mi velkou oporou, povzbuzoval milými slovy, držel mě za ruku a Mišulku jsme tak přivítali na světě oba společně. Neodsuzuji tatínky, kteří se na to necítí, ale mám velkou radost, že manžel se do toho hrne i podruhé.

Manžel byl u obou porodů,a má z toho určitě zážitek na celý život.Sice stál vždycky za sklem,ale vždycky byl nadšený a šťastný.

Pro mě to bylo velmi důležité ,že jsem měla manžela u porodu. Strašně to té ženě pomůže. Je to velká opora. Každá žena, která má tu možnost mít u porodu může, by to měla chtít.

Nádherný zážitek

Tak poprvé manžel u porodu být nechtěl, já jsem ho tam sice chtěla, ale respektovala jsem, že chce raději zůstat za dveřmi. Jelikož se porod ale velice protahoval, nakonec zůstal a byl moc rád. Já jsem mu byla moc vděčná a opakovala jsem to snad 3 dny, jak moc mi pomohl. Podruhé už to bylo jasné, prý o takový zážitek nemůže přijít.

nechám to na něm...

manželovi se k porodu zatím moc jít nechce, já i když bych byla ráda abych byl u toho, určitě ho nebudu do ničeho nutit ani si nebudu myslet že by snad byl horší otec, zatím se mu snažím vysvělit co ho asi tak čeká, aby věděl jak to bude asi tak vypadat, třeba ještě změní názor a když ne určitě mu to pak všechno barvitě povyprávím:-))

Můj manžel chtěl k porodu jít, ale zároveň měl strach, aby tam nebyl spíš na obtíž. Bál se, aby to tam s ním nešvihlo a nepřidělal tak ještě práci setřičkám. Domluvili jsme se že půjde a kdyby něco, tak může kdykoliv odejít. Nakonec to ke svému překvapení zvládl naprosto skvěle a já byla ráda, že tam byl.Byl mi psychickou oporou, masíroval záda, podával pití a hned jak se malý narodil, tak fotil. Pak ho sestřičky vzali s sebou, když ošetřovali Vašíka a tak zároveň ohlídal, že nám ho dobře označili. Sám o tom mluví jako o velkém emocionálním zážitku a myslím že má k synovi větší citové pouto. Zvlášt poté, co mimčo uteklo z dosahu kardiotokografu a nebylo slyšet srdíčko. Všechno naštěstí dobře dopadlo. Dnes jsou klukovi dva roky a na červenec čekáme druhé. Manžel už se moc těší a na 100% k porodu půjde. Teda když to stihne, samozřejmě

souhlasím s catarinou

můj důvod pro otce u porodu byl ten, žejsem si říkala, že "na chlapa si netroufnou" a můj muž se navíc nedá jen tak odbýt (na rozdíl ode mě), nevím, jak by to probíhalo, kdyby tam nebyl, ale asi bych si připadala velmi osaměle, protože jsem měla pocit, že si mě moc nevšímali, když už jsem ležela na sále a měla kontrakce a nebyla schopná se hnout, natož promluvit, byla jsem docela vděčná, že mohl PA zavolat on
mám tuto zkušenost i v součas. těhu : setkala jsem se při jednom vyšetření s nerudnou sestrou (po 30 min. totální ignorace, kdy jsem se jí opakovaně snažila strčit do ruky žádanku od mé gynekoložky a ona odpovídala buď vůbec, nebo jen "nemám čas") a pak mě vynadala, jaktože jsem si dovolila přijít pozdě (JÁ tam byla včas, ale ONA neměla půlhodiny čas vzít si papírek)- ještě, že tam manžel byl, jinak věřím, že by mě nevzali.

Byl pro mne oporou

Přítel byl u porodu se mnou.A musím říct,že mi to hodně pomohlo.Hlavně proto,že personál byl nepřívětivý.Když mně můj Honza držel za ruku aspoň jsem si nepřipadala jako jen kus masa co otravuje."Vždyť těch porodů je teď tolik!"Když konečně přišel na tento svět náš malý poklad Ondrášek hned nám ho odnesli aniž by nám jej alespoň ukázali.Ale slyšeli jsme ho plakat,tak jsme doufali,že je v pořádku.Honzu za ním pustili až za 5min.Mě malého donesli až za 30min.Musím říct,že jediné co mě drželo v klidu bylo,že jsem věděla,že náš malinký není sám,ale s tatínkem,který už na něj dá pozor.Honza,i když vypadal chvílema velice bledě,byl statečný.Samozřejmě si myslím,že muž není špatný,když se rozhodne u porodu nebýt.Ale co znám muže,kteří u porodu byli každý to popisuje jako neuveřitelný zážitek.A možná jediný moment v dospěláckém životě co jim i slza ukápne.

Naše první mimi

S manželem čekáme první miminko a můj muž si hrozně moc přeje u porodu být.Čím víc se nám ale blíží termín porodu (2.11) tím víc jsem nervózní aby vše klaplo a manžel to stihl včas.

Můj manžel u porodu byl...

Můj manžel k porodu jít chtěl, brali jsme to tak nějak přirozeně a dnes jsem za to ráda. Přijel dopoledne v 11, rodila jsem v 15 hod. Podával mi džus, masíroval mi záda a sprchoval mě, když už jsem bolestí brečela, podporoval mě, a u samotného porodu mě držel za ruku a říkal, že to zvládám skvěle, což mi hrozně pomohlo a za 2 minutky nebylo co řešit Ale každý pár je jiný a rozhodnutí by mělo být na obou...

Já svého bývalého manžela u porodu neměla, poprvé prohlásil, že je to "můj boj" a podruhé se od nás dva měsíce před porodem odstěhoval.Tak jsem na to byla vždycky sama. Teď poprvé si užívám těhotenství, kdy se někdo zajímá o to jak mi je a přítel se mnou u porodu rozhodně bude - chce to tak!

Táta u porodu - samozřejmě

U nás to bylo hned považováno za samozřejmost, že manžel k porodu půjde, chtěl to i on i já. Ale bohužel nakonec vše dopadlo úplně jinak. Byl se mnou celou dobu před samotným porodem (celých 19,5 hodiny v porodnici), ale pak pro nepostupující porod a padající ozvičky miminka byl proveden akutní císařský řez. Jelikož to byl hrozný fofr, nikdo se o taťku nestaral a on zůstal sám s jednou sestřičkou na porodním sále a mne rychle převáželi na operační. Za to při druhém porodu byl císařský řez naplánován, takže tam se mnou byl opravdu od úplného začátku až do úplného konce. A bylo to super. Ta psychická podpora při obou porodech je asi přímo nepopsatelná.