Otec u porodu aneb psychologie páru za porodu - diskuze

II. doba porodní?

Já teda absolutně nechápu přístup porodnic, kde pustí otce k porodu až na II. dobu porodní!
V tu chvíli má žena úplně jiné starosti. Zdlouhavé otevírání má za sebou. Nejhorší částí porodu pro mě bylo otevírání z 8 na 10cm a partnera jsem hrozně potřebovala celou dobu do zániku děložní branky a z představy, že si tohle odkroutím sama, on přijde ve chvíli, kdy je mi ukradený, že tam je a ještě ho za to zkasírujou..
Nechápu!

nevím, jak mu to vysvětlit - JAK TO JE???

Já otce svého dítěte u porodu nechci! Možná, že kdyby těhotenství probíhalo jinak, měla bych i jiný názor, ale celá jeho snaha mi toto období ulehčit, spočívala v tom, že v období nevolností mi řekl, ať se začnu konečně chovat normálně a nejsem protivná, pak se odstěhoval, někde mezitím na mě doslova řval před mou mamkou (bylo mi v tu chvíli děsně!), pak se se mnou přestal bavit asi na 3 měsíce úplně, nechal mě na všechno samotnou, pak přišel jako by se nechumelilo. Koupil postýlku a donesl jeden svetřík. Toť celé. Práci nemá a když se zeptám, jak to mám jako celé s mateřskou (vypočítali mi ji na 3660,-) zvládnout, jen na mě zase začne řvát.
Opravdu nemám dojem, že právě tenhle člověk, který k tomu naprosto nerespektuje jakékoli mé přání (je mu prostě jedno, že mi vadí to, co dělá apod.), byl co platný u porodu. Můj názor již od začátku je takový, že porod je ženská záležitost (ok, doktory nepočítám) a že bych tam chtěla moji mamku, protože ta mi byla a je oporou již od začátku těhu a vím, že cokoli budu potřebovat, ona se mi pokusí vyjít vstříc!
S tím, že otec půjde k porodu, přišel jako s naprosto samozřejmou věcí, vlastně se neptal, oznamoval! Snažila jsem se mu všemožně vysvětlit, že u porodu bych se s ním necítila dobře, že ho tam nechci, bylo by mi to nepříjemné ... zkusila jsem snad všechny argumenty, MARNĚ
Když jsem tedy již dost otráveně konstatovala, že pokud já ho tam chtít nebudu, doktoři jej k porodu prostě nepustí, samolibě se usmál s tím, že on je otec a prostě ho tam pustí!
PROSÍM, je tohle možné??? Já se domnívám, že pokud já výslovně zakážu jeho přítomnost, musí toto mé přání personál respektovat. Pletu se já nebo on??????

Za me jednoznacne ano,je skvele,kdyz se oba domluvi a podstoupi to spolu.Je to opravdu vec obou rodicu.

chybí mi tu aspoň zmínka na opačný případ. Co když muž chce, ale žena má třeba strach, se před ním ukázat v bolesti a utrpení.
Já nevím, podle mě má svým způsobem na to právo tam být.
A chtěla bych říci, těm těhulkám, že nás tento společný zážitek opravdu sblížil. Naše milování je teď skvělé, už se nestydím projevit své pocity....

My jsme se dohodli, že oba chceme, aby tam byl. Byla to pro mě veliká psychická pomoc a myslím si, že mu určitě prospělo vidět, že porod není úplná brnkačka. :))

Podle mě by tam měl být. Byl u začátku, byl v průběhu těhotenství a měl by být i u konce. Měl by vědět, že je to na dýl a né že se dvakrát zatlačí a je to hotové. Navíc ten skvělý pocit, že si může sám přestříhnout pupeční šňůru (což nám se bohužel nepoštěstilo) nebo si popsat vlastní miminko je nezapomenutelný.

musím říct, že jsem se do manžela v ten momnet znovu zamilovala, vidět tu \"horu\" masa rozklepanou dojetím a štěstím...nelze slovy vyjádřit.

myslím, že otec u porodu (pokud je to chlap na svém místě) může být i pro personál velká pomoc. U prvního porodu jsme celou první dobu byli s manželem na pokoji jen my dva, PA přišla jen občas natočit monitor, zkontrolovat a tak. A to se mi líbilo

za mě otec u porodu ne. Myslím, že by mě ještě víc naštval, protože on je taková horká hlava a já taky, takže by stačilo jednou zakřičet a už bychom se hádali U porodu nebyl, ale čekal venku na chodbě a on byl první, kdo si dceru pochoval, on udělal fotky a sestřičky mu půjčily malou ve vozíčku, aby se s ní prošel a pokochal se. Myslim, že tohle je takový rozumný kompromis :)

navíc si myslím, že někdo tam být musí už jen proto - kdo by fotil ty první minuty života malého mimíska?
(i když jsou fotky z rozklepaných ruk, jsem ráda, že je mám)

bez manžela si to nedovedu představit. psychická, fyzická úleva a pak -- bylo krásné sledovat manželovy první pocity a jeho pohnutí.

mě to moc moc pomohlo, že tam byl.. když jsem tlačila, nechal mě být a jen u mě stál, kdyby bylo něco potřeba.. když už jsem myslela,že nemůžu, otíral mi čelo a slovně podporoval, takže díky němu jsem ještě našla sílu tlačit

nejen,ze mi pomahal dost psychicky,ale vedela jsem,ze kdyz po porodu ja jeste musim lezet,on muze byt uz s miminkem.bylo krasne videt je spolu..

jsem strasne moc rada,ze muj manzel tam byl se mnou a priste pujde zase.

manžel byl u porodu už od začátku; na sále jsem ležela asi 6 hodin; jeho přítomnost byla fajn než šlo \"do tuhýho\", to bylo fajn, mít tam někoho s kým si můžu povídat. Ale když už šlo do tuhýho, tak mně spíš rozptyloval od soustředění se na porod - musela jsem mu zakázat mluvit, hejbat se a lízt mi do zonýho úhlu :-)

náš tatínek u porodu byl, ale jen posledních 5 minut přijel na poslední chvíli, Verunka byla moc rychlá. Abych pravd řekla, tak mi to takhle úplně vyhovovalo...stejně by mi nepomohl a vytrpět jsem si to musela sama, ale my jsme měli rychlý porod. Asi kdybych tam měla trpět několik hodin, byla bych ráda, že tam je. Já jsem \"trpěla\" asi hodinku

Ani si to neumim predstavit,ze by tam muj manzel nebyl.Byla to velikanska oporda a je to opravdu vec nas dvou,jsme rodina a je dobre,ze jsme tam byli spolu..

my jsme byli u porodu taky oba a nevím, jak bych to bez muže zvládla.. moc mě podpořil, když už jsem myslela, že nemůžu.. nedokážu si to bez něj představit a i pro něj to byl obrovský zážitek, když malého donesli zpátky na sál, tekly mu slzy štěstí, to byl pro mě neskutečný pohled ho vidět brečet štěstím.. myslím, že si ženy pak i více váží, je to krásný a moc silný společný zážitek..

jen si tatinky sebou berte..ja byla tak rada,ze tam nejsem sama.je to nase spolecne dite a ten pocit,ze jste tam vsichni je nadhernej.ze ho prvni drzel,popisoval,utesoval..
pri porodu me hodne podporil,kdyz videl,jak nejde maly ven a doktor mi rve za bricho,druhy taha dite a treti urcuje co a jak,aby bylo vse ok,mel slzy na krjaicku,ze mi neco udelaji..byl to jeho nejsilnejsi zazitek v zivote..a chce jit znovu..

Kam s prvním synem?

Vlastně teď trochu řešíme situace, že asi nebudeme mít syna kam dát až budu rodit podruhé a manžel by byl rát opět u porodu. Nemáte s tím maminky některá zkušenost prosím? Myslíte že by sestřičky byly ochotné ho pohlídat? Jenže jak když mají samy plné ruce práce a porod bude trvat nevím jak dlouho? Tak nevím jak to uděláme :-(

Manžel byl se mnou u porodu a jsme oba rádi,že tam byl. Mě moc pomáhal. Aspoň si ten porod taky odpracoval Kontrakce jsem prodýchávala na míči a právě o manžela jsem se opírala,nevim jak bych to jinak bez něj zvládla... A pro něj byl největší zážitek vidět malou, jak se dere na svět a když bylo po porodu,byl ze všeho moc dojatej, děkoval mi a že je prej na mě pyšnej

Porod by mel zazit urcite i otec, je obrovskou oporou pro zenu. Hlavne ten pohled na nej, kdyz poprve uvidi malou a jeho slzy stesi.

Přesně tak, i mě byl manžel obrovskou oporou. Navíc na porod oba v dobrém vzpomínáme, i pro něho to byl krásný zážitek :-) Samozřejmě pokud vše probíhá bez komplikací...

Poprvé jsem rodila císařem,tak u toho manžel nebyl, teď to vypadá na normální porod,tak snad u toho bude, byla bych ráda

Nedovedu si svůj první porod bez přítomnosti tatínka absolutně představit. Byl mi velkou oporou, povzbuzoval milými slovy, držel mě za ruku a Mišulku jsme tak přivítali na světě oba společně. Neodsuzuji tatínky, kteří se na to necítí, ale mám velkou radost, že manžel se do toho hrne i podruhé.

Manžel byl u obou porodů,a má z toho určitě zážitek na celý život.Sice stál vždycky za sklem,ale vždycky byl nadšený a šťastný.

Pro mě to bylo velmi důležité ,že jsem měla manžela u porodu. Strašně to té ženě pomůže. Je to velká opora. Každá žena, která má tu možnost mít u porodu může, by to měla chtít.

Nádherný zážitek

Tak poprvé manžel u porodu být nechtěl, já jsem ho tam sice chtěla, ale respektovala jsem, že chce raději zůstat za dveřmi. Jelikož se porod ale velice protahoval, nakonec zůstal a byl moc rád. Já jsem mu byla moc vděčná a opakovala jsem to snad 3 dny, jak moc mi pomohl. Podruhé už to bylo jasné, prý o takový zážitek nemůže přijít.

nechám to na něm...

manželovi se k porodu zatím moc jít nechce, já i když bych byla ráda abych byl u toho, určitě ho nebudu do ničeho nutit ani si nebudu myslet že by snad byl horší otec, zatím se mu snažím vysvělit co ho asi tak čeká, aby věděl jak to bude asi tak vypadat, třeba ještě změní názor a když ne určitě mu to pak všechno barvitě povyprávím:-))

Můj manžel chtěl k porodu jít, ale zároveň měl strach, aby tam nebyl spíš na obtíž. Bál se, aby to tam s ním nešvihlo a nepřidělal tak ještě práci setřičkám. Domluvili jsme se že půjde a kdyby něco, tak může kdykoliv odejít. Nakonec to ke svému překvapení zvládl naprosto skvěle a já byla ráda, že tam byl.Byl mi psychickou oporou, masíroval záda, podával pití a hned jak se malý narodil, tak fotil. Pak ho sestřičky vzali s sebou, když ošetřovali Vašíka a tak zároveň ohlídal, že nám ho dobře označili. Sám o tom mluví jako o velkém emocionálním zážitku a myslím že má k synovi větší citové pouto. Zvlášt poté, co mimčo uteklo z dosahu kardiotokografu a nebylo slyšet srdíčko. Všechno naštěstí dobře dopadlo. Dnes jsou klukovi dva roky a na červenec čekáme druhé. Manžel už se moc těší a na 100% k porodu půjde. Teda když to stihne, samozřejmě

souhlasím s catarinou

můj důvod pro otce u porodu byl ten, žejsem si říkala, že "na chlapa si netroufnou" a můj muž se navíc nedá jen tak odbýt (na rozdíl ode mě), nevím, jak by to probíhalo, kdyby tam nebyl, ale asi bych si připadala velmi osaměle, protože jsem měla pocit, že si mě moc nevšímali, když už jsem ležela na sále a měla kontrakce a nebyla schopná se hnout, natož promluvit, byla jsem docela vděčná, že mohl PA zavolat on
mám tuto zkušenost i v součas. těhu : setkala jsem se při jednom vyšetření s nerudnou sestrou (po 30 min. totální ignorace, kdy jsem se jí opakovaně snažila strčit do ruky žádanku od mé gynekoložky a ona odpovídala buď vůbec, nebo jen "nemám čas") a pak mě vynadala, jaktože jsem si dovolila přijít pozdě (JÁ tam byla včas, ale ONA neměla půlhodiny čas vzít si papírek)- ještě, že tam manžel byl, jinak věřím, že by mě nevzali.

Byl pro mne oporou

Přítel byl u porodu se mnou.A musím říct,že mi to hodně pomohlo.Hlavně proto,že personál byl nepřívětivý.Když mně můj Honza držel za ruku aspoň jsem si nepřipadala jako jen kus masa co otravuje."Vždyť těch porodů je teď tolik!"Když konečně přišel na tento svět náš malý poklad Ondrášek hned nám ho odnesli aniž by nám jej alespoň ukázali.Ale slyšeli jsme ho plakat,tak jsme doufali,že je v pořádku.Honzu za ním pustili až za 5min.Mě malého donesli až za 30min.Musím říct,že jediné co mě drželo v klidu bylo,že jsem věděla,že náš malinký není sám,ale s tatínkem,který už na něj dá pozor.Honza,i když vypadal chvílema velice bledě,byl statečný.Samozřejmě si myslím,že muž není špatný,když se rozhodne u porodu nebýt.Ale co znám muže,kteří u porodu byli každý to popisuje jako neuveřitelný zážitek.A možná jediný moment v dospěláckém životě co jim i slza ukápne.

Naše první mimi

S manželem čekáme první miminko a můj muž si hrozně moc přeje u porodu být.Čím víc se nám ale blíží termín porodu (2.11) tím víc jsem nervózní aby vše klaplo a manžel to stihl včas.

Můj manžel u porodu byl...

Můj manžel k porodu jít chtěl, brali jsme to tak nějak přirozeně a dnes jsem za to ráda. Přijel dopoledne v 11, rodila jsem v 15 hod. Podával mi džus, masíroval mi záda a sprchoval mě, když už jsem bolestí brečela, podporoval mě, a u samotného porodu mě držel za ruku a říkal, že to zvládám skvěle, což mi hrozně pomohlo a za 2 minutky nebylo co řešit Ale každý pár je jiný a rozhodnutí by mělo být na obou...

Já svého bývalého manžela u porodu neměla, poprvé prohlásil, že je to "můj boj" a podruhé se od nás dva měsíce před porodem odstěhoval.Tak jsem na to byla vždycky sama. Teď poprvé si užívám těhotenství, kdy se někdo zajímá o to jak mi je a přítel se mnou u porodu rozhodně bude - chce to tak!

Táta u porodu - samozřejmě

U nás to bylo hned považováno za samozřejmost, že manžel k porodu půjde, chtěl to i on i já. Ale bohužel nakonec vše dopadlo úplně jinak. Byl se mnou celou dobu před samotným porodem (celých 19,5 hodiny v porodnici), ale pak pro nepostupující porod a padající ozvičky miminka byl proveden akutní císařský řez. Jelikož to byl hrozný fofr, nikdo se o taťku nestaral a on zůstal sám s jednou sestřičkou na porodním sále a mne rychle převáželi na operační. Za to při druhém porodu byl císařský řez naplánován, takže tam se mnou byl opravdu od úplného začátku až do úplného konce. A bylo to super. Ta psychická podpora při obou porodech je asi přímo nepopsatelná.