Vztek dítěte

1. Vztek jako přirozená emoce

Vztek je základní emoce, která byla popsána již před několika tisíci lety. Je to tedy něco přirozeného, součást našich životů. Je to široké téma, které se pokusím shrnout pouze v obecné rovině.

Jako u všeho je třeba zmínit individualitu. U někoho je vztek častější emocí než u jiného. Z velké části je to ovlivněno vrozenými temperamentovými vlastnostmi. Častěji je vztek připisován jedincům s cholerickým laděním osobnosti. Tím, že je vztek přirozený, není dobré jej potlačovat, ale naopak se s ním učit pracovat a rozlišovat, zda je adekvátní emoční reakcí nebo zda je užíván za účelem dosáhnout svého.

Vztek, jak vyplývá z předchozího odstavce, se objevuje u mnohých v průběhu celého života. Jsou však popsána období, kdy se záchvaty vzteku objevují častěji i u jedinců, kteří k tomu nejsou osobnostně disponováni.

2. Období vzdoru kolem 3. roku

V dětství je popsáno tzv. období vzdoru, které je časováno nejčastěji kolem třetího roku. Projevit se však může v podstatě již od 18. měsíce do 5. roku. Také jeho intenzita bývá u každého jiná. Někteří rodiče uvádějí, že tuto fázi u svého dítěte ani nezaznamenali. U většiny je ale toto období rozpoznatelné a pro rodiče velmi náročné. Přesto je však důležité pro vývoj dítěte.

Dítě si v tomto období vymezuje vlastní „já”, vytváří se jeho osobnost. Je třeba na to takto pohlížet a obrnit se trpělivostí.V konečném důsledku přece nechceme, aby se z dítěte stal nemyslící plnič našich rozkazů. Navíc by mohlo být v dospělosti jeho absolutní podléhání autoritám nebezpečné (propadnutí sektám či skupinám narkomanů apod.).  Je ale samozřejmé, že dítě nesmíme nechat, aby ovládlo situaci.

Dítě v období vzdoru reaguje negativisticky, na naše požadavky reaguje zamítnutím, či opačnou činností. Záchvaty vzteku jako nástroj k dosažení svých požadavků je velmi silnou a často používanou zbraní. Touto zkouškou mnoho rodičů neprojde a podléhá, což dítěti potvrzuje účinnost tohoto způsobu. Níže popisuji obecná doporučení, jak v těchto situacích reagovat a s dítětem komunikovat.

3. Vztek v dospívání

Dalším vývojovým obdobím, kdy je vzdorování a výrazné emoční reakce častější, je fáze dospívání. Časově se opět může objevit ve velmi širokém pásmu, a to od 11. do 16. roku. Dítě prochází mnoha fyziologickými, hormonálními a psychologickými změnami, snaží se vyznat ve svých proměnlivých náladách, snaží se najít svou roli, vytvořit si svou image a celkově poznat, kdo je, kam patří a kam směřuje. Je to velmi složitá životní fáze. Projevuje se zvýšenou vzdorovitostí, kritičností a přecitlivělostí. Pro rodiče je to opět velká zátěž.

Nyní puberťák potřebuje více volnosti, avšak ohraničené základními pravidly. Na reakce dítěte je dobré raději nereagovat, nebo jen v klidu, jednoduchými argumenty. Výbuchy, zákazy a fackami vzájemný vztah s puberťákem jen zhoršujeme. Rodiči nezbyde než doufat, že výchovná opatření, stanovené hranice a pravidla, jež vkládá do dítěte před zahájením tohoto období, zapůsobí a pomohou dítěti překonat jeho dospívání ve zdraví.

4. Doporučení pro rodiče – jak zvládat vztek dětí?

Nyní se pokusím shrnout pár obecných výchovných doporučení, která by měla být při zvládání jakéhokoliv vzteku dodržována.

Ve výše popsaném období dětského vzdoru je na místě pokusit se předejít případným projevům vzdoru a vzteku. Dítěti je dobré předem popsat, co se chystá či co se bude dít, aby bylo lépe schopno přijmout Vaše požadavky, např. „Až dostavíš věž z kostek, začneme se oblékat k odchodu.” Vhodné je dítěti často nabízet volbu, např. „Uklidíš si ty hračky nyní nebo až po večeři?” apod.

Jak už bylo mnohokrát napsáno, nejdůležitější je stanovit si pravidla, hranice, případné sankce za nedodržování a důsledně trvat na jejich dodržování. Jakmile dítěti v obchodě, kde se vzteká, že chce koupit medvěda, řekneme „ne” a po neustávajícím záchvatu vzteku povolíme a dítěti hračku koupíme, je to pro něj do budoucna signálem, že Vaše „ne” nic neznamená a také, že vztekáním se dá lecčeho dosáhnout.

Při záchvatu vzteku je dobré zůstat v klidu a zůstat lhostejný. Dítěti sdělit bez emocí jasně a stručně argumenty a nerozčilovat se. Dítě bude vědět, že vztekem nedosáhne svého cíle a ani našeho rozlobení. Když vycítí naši nervozitu a rozrušení, ví, že bitvu má již napůl vyhranou.

Důležité je neustoupit. Týká se to mnohokrát omýlané důslednosti. Vyzkoušet si známou techniku rozbité gramofonové desky a opakovat dokola svůj postoj k situaci.

Pro dítě je důležitý projev pochopení, to, že si uvědomujeme, že si moc přálo například to nové auto.

Není dobré příliš diskutovat o našem postoji. Dlouhá vysvětlování dítě často není schopno vyhodnotit a jsou jen pokusem omluvit naše rozhodnutí.

Předpokladem je ovládnutí svého vlastního vzteku, který v nás chování dítěte vyvolává. Při přestřelení či neovládnutí vlastních emocí je dobré se dítěti omluvit. Stoupneme tak v jeho očích v ceně a navíc to pro něj bude poučné, že neovládnutí vzteku není samozřejmost. Pro rodiče je důležité nabýt jistotu a klid, která na dítě zapůsobí.

Jak již bylo zmíněno, jedná se o obecná doporučení, která je záhodno používat. Pokud se Vám po jejich vyzkoušení nedaří vztek dítěte ani svůj zvládat a vztek přetrvává i přes stanovená období, je dobré probrat situaci s odborníkem. Případně je vhodné docházet na terapeutická setkání s dítětem, kdy ve spolupráci s psychologem budete hledat vhodné cesty zvládání Vaší situace. Je zcela přirozené, že doporučení, která zabírají u některých, nemusí být řešením pro Vaši konkrétní situaci.

5. Vaše dotazy

Jak reagovat u hysterického řevu 2,5letého dítěte?

Můj 2,5letý syn se vzteká a já vůbec nevím, jak v takové situaci reagovat. Příkladem je třeba situace, kdy chce na letadélko (atrakce v supermarketech), tak jej nechám jednu jízdu, dojede ji a chce ještě, tak mu ukážu, že je konec a že jdeme domů. Následuje vzteklý hysterický řev, který řeším tím, že jej prostě odnesu z obchodu v náručí řvoucího. Stejné je to s vynucováním sladkostí. Chce bonbon, hezky ukáže, tak jej dostane, chce další, ten už nedostane a opět následuje hysterický vzteklý řev, který i graduje tím, že po mně začne házet věci. Tohle nikdy nedělal, vždy si nechal všechno v klidu vysvětlit a byl hodný. Poslední dobou, když mu něco nejde, tak se vzteká, když není po jeho, tak se vzteká. Vůbec nevím, jak se s touto situací vypořádat, protože občas sáhne i k tomu, že po mě něco hodí nebo mě chce třeba štípnout nebo škrábnout a to většinou skončí tak, že mu ji přes ručku plácnu nebo ho taky štípnu (samozřejmě jemněji) a snažím se mu ukázat, že to bolí. Jak mám v těchto situacích reagovat?

Odpověď Mgr. Lucie Šešulkové: Při popisu synova vztekání, které, jak říkáte, se začíná objevovat v poslední době, mi ihned naskočila charakteristika prvního dětského období vzdoru. Váš syn i věkem již spadá do této pro rodiče náročné vývojové fáze, která se může v podstatě objevit kdykoliv od 18 měsíce do 5 roku. V různých intenzitách si tímto úsekem prochází každé dítě. Je to důležité pro jeho vývoj. V kapitole o vzteku na této stránce se tímto obdobím více zabývám. Charakteristické je výrazné vzdorování, negování požadavků rodičů, doprovázené výbuchy vzteku. Dobré je nenechat se odradit, trvat na svých požadavcích, i když to stojí velké úsilí. Podlehneme-li, dítě se naučí, že si tímto způsobem prosadí své.  Velmi vhodné při předcházení vzteku je předem si ujasnit podmínky, předem popsat, co se bude dít. V případě letadélka např. „Ano, povolím ti se svézt, ale jen jednou, pak už půjdeme domů.“ apod.  Vhodné je také dát dítěti možnost volby, aby mělo pocit, že se rozhodlo samo např.„ Chceš se jednou svézt nyní, nebo až půjdeme z obchodu?“ „Uklidíš to auto nyní, nebo až po večeři?“.  Je třeba nenechat dítě rozhodovat, i když to bude dost hlasitě a intenzivně zkoušet, do budoucna by se to obrátilo proti nám. Když dítě mnohokrát zažije, že si vztekem nedosáhne svého, přestane jej používat (alespoň ne často). Vhodné je tedy zachovat klid, rozhodnost, nerozčilovat se, jen jako gramofonová deska opakovat svůj postoj. Toto období je velmi psychicky náročné, ale nevyhnutelné. Když víte, že se tím odehrává důležitý vývoj Vašeho dítěte, tak je třeba to tak brát a obrnit se klidem, dobrou náladou a sílou být důsledná.

Pokárala jsem dítě správně?

Dobrý den, ráda bych se svěřila s jedním výchovným problémem, který mě trápí, a poprosím o názor odborníka. Mám dvě dcery - starší je 2,5 roku a mladší 1,5 měsíce. Vždy jsem měla předsevzetí, že své děti budu vychovávat bez křiku a tělesných trestů, což se mi i dařilo. Ovšem pouze do doby, než jsem podruhé otěhotněla. V těhotenství jsem byla dost unavená a podrážděná, bylo mi špatně od žaludku atd. Starší dcera navíc začala mít přesně v té době vzdorovité a odmlouvací období (po narození druhé dcery zase únava z nevyspání, vypjaté chvilky, kdy miminko brečí a není k utišení atd.). Takže nastaly situace, které jsem psychicky nezvládla a bohužel jsem se několikrát uchýlila nejen ke křiku, ale bohužel i k plácnutí na zadek, přes pusu, trošku hrubšího uchopení za paži a odvedení (odnesení) dcery (třeba když se zrovna vzdorovitě válela po zemi). Následně jsem si to vždycky vyčítala, protože si uvědomuji, že za mým jednáním byl především vztek a pocit bezmoci. Vadí mi hlavně, že je to jednání, které dítě nesmírně poníží. Když to bylo možné, dceři jsem vysvětlila, že mě rozzlobilo její chování, které se mi nelíbí a neschvaluji jej a že jsem měla vztek a ve vzteku jsem ji uhodila, což mě mrzí. Že se zlobím, ale uhodit, že jsem ji nechtěla. (Jedinou výhodu spatřuji snad v tom, že i dcera se nyní dokáže následně omluvit za své nevhodné chování.) Vždy si po takové zkušenosti říkám, že už dceru nikdy neuhodím, ale bohužel zase někdy nastane situace, kdy se neovládnu...Můžete mi, prosím, napsat svůj názor?

Odpověď Mgr. Šešulkové: Dobrý den, děkujeme za svěřenou důvěru. Myslím, že spousta rodičů se zamýšlí nad podobnými otázkami jako vy. Před zahájením rodičovství máme spoustu plánů a předsevzetí, jak budeme ve výchově dětí postupovat, čeho se chceme vyvarovat apod. Život však přinese situace, které nezapadají zcela do našich předjímaných vzorců, a my můžeme mít pocit, že jsme porušili své sliby sobě. Jsme však jen lidé a každému z nás se stává, že nám každodenní starosti přerostou přes hlavu a nepodaří se nám vždy zachovat chladnou hlavu a zareagovat dle našich přesvědčení. Je dobré, když si to uvědomíme a pokusíme se ze situace poučit a popřemýšlet, zda bylo možné zareagovat jinak. Vaše starší dcera dle Vašeho popisu prochází obdobím vzdoru, zároveň bojuje o pozornost se svou mladší sestřičkou. Jak už bylo vícekrát popsáno, období vzdoru je zákonité a každé dítě v různé intenzitě jím prochází. Snaží se zkoušet dělat věci po svém, prosazovat svou osobnost a čeká, kde budou rodičem nastaveny mantinely. Je důležité být v tomto období důsledný, pevný a vytrvalý. Zároveň je dobré, když jednotné postoje k situacím jsou zastávány oběma rodiči. Dítě v nás potřebuje mít jistotu, potřebuje mít pro svůj pocit bezpečí přesvědčení, že je rodič všemocný. Když se pak dítěti podvolujeme a ono cítí, že si s námi může dělat, co chce, přestává věřit v rodičovskou moc. Potom může jeho chování přecházet v neustálé zkoušení toho, kam až může zajít v podvědomé touze dostat rodičovskou stopku. Co však dělat konkrétně, když se dítě vzteká? Nejideálnější je, pokud to situace povoluje, říct jasně, stručně a klidně svůj postoj k situaci. Možno nechat dítě chvíli odreagovat, je-li to možné. Poté dítěti vysvětlit, co bylo na chování špatného (tak jak správně činíte, hodnotit chování, činy, ne samotné dítě) a zmínit, že při opakovaném chování se budeme opět zlobit. Dobré je vyvarovat se nekontrolované agresi. Nutno dodat, že zlost však je přirozená kontrolovaná emoce, na kterou máme nárok a dítě má právo vědět, jaké emoce v nás jeho chování vyvolalo. Vyhnout bychom se měli vyhrožováním s tresty, které nemůžeme dodržet („Už tě nikdy nepustím na kolotoč“, „Nesmíš se dívat půl roku na pohádku“ apod.). Děti potřebují řád, pokud je tedy trest - i ten fyzický na místě, dítě chápe a rozumí. Pokud však nenastane tam, kde by měl být, uškodí to spíše dítěti a vyvolá to v něm zmatek. Pokud však afektivně zareagujeme v situaci, kdy si to dítě již nezaslouží, hledá si pro sebe náhradní vysvětlení a začne se obviňovat, protože věří, že rodič ví nejlépe, co je dobře a co ne. Píšete, že Vaše dcera dokáže zhodnotit nevhodnost některých projevů chování a následně se omluvit. Myslím, že takový ukazatel vnímání hranic lze brát velmi pozitivně, a právě to je často cílem výchovných postupů. Dle dodaných informací nevidím na Vašem výchovném stylu žádné zásadní nedopatření. Pokud ve Vás stále přetrvává nejistota, můžete ji zkonzultovat při osobním setkání u psychologa, kde přímá interakce pomůže často více nahlédnout do situace.