Inzerce
Inzerce
Inzerce

Negativní chování dítěte k otci

Mojí dceři je 2,5 roku a je zatím jedináček. Problém je, že se začala negativně chovat k manželovi. Ten jezdí kamionem, přes týden je v práci, domů přijíždí většinou v pátek a zůstává do neděle/pondělí. I z toho důvodu se manžel snaží zapojovat do chodu domácnosti a péče o dceru jak nejvíc to jde. Tráví s dcerou rána, chystá jí snídani, když já ještě lenoším v posteli. Dopoledne spolu chodí na procházky, když já potřebuji připravit oběd. Odpoledne jsme spolu všichni jako rodina - hrajeme si, chodíme na procházky, hřiště, návštěvy k prarodičům, výlety. Večer dceru manžel občas uspává. Také se s manželem snažíme projevovat si vzájemně city, aby si dcera zvykla na existenci manžela v naší rodině, i když je většinu týdne mimo domov. Dcera se na svého tátu těší, každé ráno se na něho ptá, v pátek se nemůže dočkat jeho příjezdu. Bohužel taková situace trvá obvykle do soboty večer a v neděli už je vůči manželovi protivná, když se manžel snaží nenásilně si s ní hrát nebo ji s něčím pomoct, dcera na vše říká "táta ne" nebo "nemám ráda tátu". Nevím, jestli mám takové chování přisuzovat jejímu věku nebo je to žárlivost na manžela nebo stud. Dost se totiž stydí před opačným pohlavím (dospělými i dětmi), ale vždy se po chvíli otrká. Dceři jsem prostřednictvím jejích oblíbených pohádkových postav vysvětlovala, že tak jako se mají rády ony, my se máme taky všichni rádi a že by se nikomu nelíbilo, kdyby si nemohl hrát s ostatními. Zdálo se, že to dcera v rámci svých možností pochopila, chvíli manžela brala, ale pak opět začala se svým odmítavým postojem. Moc mě celá situace tíží, zvlášť když vím, jak moc to manžela mrzí (všechen ten čas mimo rodinu jí chce vynahradit o víkendu a být jejím tátou). Chtěla bych poprosit o radu, jak mám s dcerou jednat - zda jí věc vysvětlovat nebo na ni netlačit a nechat to být, až ji to přejde samo. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Dobrý den, po pečlivém přečtení vašeho dotazu mě napadá jedna důležitá souvislost, píšete, že dcerka se na tátu těší a je klidná a vše probíhá normálně až do sobotního večera. Protivná začne být až v neděli. I když takové malé dítě nemá ještě pojetí o čase, tak zřejmě dcerka tuší, že táta odjede. Může to vycítit i z vašeho a manželova chování. Nemá ještě příliš mnoho prostředků, jak to říci nebo dát najevo, ale zlobí se, a dává to manželovi najevo svým negativním chováním k němu. Manžel ať si její chování nebere osobně, je to malé dítě, neumí své pocity jinak vyjádřit. V podstatě je ale její chování spíše známkou dobrého vztahu a lásky k tátovi a smutku, že tatínek zase odjede. Netlačte proto na dcerku, manžel ať si s ní hraje tak, jako doposud. Když ho dcerka bude odmítat, ať se stáhne a zkusí to znovu třeba za chvíli, nebo ať vyčká, až se dcerka na něj sama obrátí. Někdy je přílišná snaha ze strany dospělých něco dětem vynahrazovat spíše kontraproduktivní, holčička přece ví, že je jejím tátou, má ho evidentně ráda a to jsou jen manželovy pocity viny, které do ní promítá. On přeci ve svém povolání nic jiného dělat nemůže, nemusí si proto vyčítat, že s dcerkou není, jezdí přece pravidelně domů a věnuje se jí příkladně. Někteří tátové jsou doma sice celý týden, ale o svých dětech téměř nic neví. Vy také nebuďte smutná, netrapte se chováním dcerky k manželovi, děti jsou na rozpoložení maminky velmi citlivé a vycítí, když něco není v pořádku a jsou pak ještě více rozhozené. Je také možné, že z vás vnímá i smutek, že váš manžel opět odjede a reaguje na celou situaci, kterou ale ve svém věku nedokáže lépe zvládnout. Jak dcerka poroste, bude toho více chápat, bude vědět, že tatínek neodjíždí napořád a že ji i vás má rád, i když s ní není. Musíte mít trpělivost, dělejte vše jako doposud, máte evidentně dobrou mateřskou intuici a umíte velmi pěkně reagovat na vaše dítě. Vyprávění pohádek je výborný nápad, ale v tomto věku ani nemůže mít trvalejší efekt, dcerka je ještě příliš malá, aby z příběhu dokázala něco dlouhodoběji vyvodit a řídit se tím. S pohádkami ale nepřestávejte, jak holčička poroste, tak jim bude rozumět stále více, můžete volit také jiné tvůrčí aktivity s dítětem, malovat, modelovat a povídat si o všem kolem vás. Vzhledem k věku vaší holčičky se připravte také na nástup období vzdoru, kdy může začít odmítat nejen tátu, ale třeba i vás, zlobit se, vztekat se, vzdorovat, je to v tomto věku znak normálního vývoje a postupného osamostatňování, prostě to berte jako vývojový krok kupředu. Přeji vám hodně trpělivosti. Ještě jedna poznámka ke studu, stud před opačným pohlavím u dětí vzniká většinou až později, až tak kolem sedmého roku věku. Tipovala bych, že u dcerky se spíše jedná o menší zkušenost ve styku s muži, cítí se pak nejistá a projevuje se to stydlivostí. Na stydlivější dítě je dobré netlačit, vyčkat, až se samo osmělí, je také možné pomoci v navázání prvního kontaktu, naučit ho některé seznamovací fráze, kterými může prolomit bariéru v kontaktu s dětmi či dospělými. Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Odmítavý postoj dcery k otci

Dobrý den, prosím o Vaši radu. Již několik týdnů se potýkáme s odmítavým postojem naší dcery (budou jí 3 roky) k otci. Manžel se chová k dceři velmi hezky, chce si s ní užít každou volnou chvilku, když přijede z práce, je (oproti mně) velmi trpělivý a vše jí s klidem vysvětluje. Jen co se manžel objeví doma s úsměvem na tváři a otevřenou náručí, dcera začne mít poznámky typu: "nechci tátu, ať jde pryč, nemám tě ráda atd." Je mi manžela moc líto, vždycky k dceři tíhnul a je vidět, že ho celá situace velmi trápí a já nevím, jak mu mám pomoci. Když je s ním sama, řekla bych, že je situace lepší, jenže horší je, že ji spíš ani nemůžeme přesvědčit, aby s ním šla na procházku nebo jela na výlet, aby s ní prostě mohl být sám. Na druhou stranu, když se u nás objeví babička, jsem na druhé koleji i já, vyhání mě, zažili jsme i scény, kdy brečela, že s námi nikam nejde, že zůstane u ní, ať jdeme pryč apod. Nedávno se nám narodil druhý potomek, ale výše popisovaná situace byla už předtím, jen si myslím, že je teď více umocněna tím, že chce být pořád se sestřičkou a nechce se od ní hnout ani na krok. Ale opět stejná situace - manžel jí nedokáže odlákat ani na procházku po městě, ale s babičkou jde. Děkuji.

Inzerce

Odpověď: Dobrý den, nemusíte si dělat starosti, vámi popisované chování je obzvlášť u dětí v batolecím věku tj. 1-3 roky naprosto normální, typické a je dokonce znakem zdravého vývoje rozdílných vztahů s oběma rodiči. Preference jednoho z rodičů se během dětství mnohokrát mění, to, co dnes může udělat jenom maminka, může třeba za týden být činnost pouze pro tatínka. Rozhodně není dobré bojovat o náklonnost dítěte, rodič, který aktuálně není na výsluní zájmu dítěte, by neměl na dítě zanevřít, nebrat situaci osobně, ale měl by si užívat chvíle „volna“ od rodičovství, dát dítěti čas a přenechat kompetence preferovanému rodiči ať si je také užije. Ve vašem případě navíc máte v rodině další malé dítě, kam může „odmítaný“ tatínek určitě napřít svoji pozornost a věnovat se mu. Pokud se vztahy k rodičům vyvíjí normálně, pak si dítě nakonec najde a vybuduje vyvážený vztah k oběma rodičům, případně dalším vychovatelům (babičce). Jinak obecně platí, že dítě opakuje takové chování, které vyvolává u dospělých pozornost a zájem a čím více boji o přízeň holčičky věnujete pozornosti, tím více její chování posilujete, dobré je děvčátko nenutit do společných aktivit s tatínkem, ale nabídnout jí je, a vyčkat, dát jí tak možnost projevit o ně sama zájem. Mít ale na paměti, že dospělý je ten, kdo určuje pravidla, tedy kdy a kam se půjde, určitě nereagujte tak, že dívenka projeví o něco zájem, tatínek všeho nechá a okamžitě s ní půjde. Obdobně postupujte i v kontaktu s babičkou, nevnucujte se dcerce, ponechte péči na babičce, pokud je to v jejích možnostech, tak ať si lásku vnoučátka také užije. Scény, že s vámi nechce odejít od babičky a „hlídání“ mladšího sourozence mohou být také projevem žárlivosti, kdy se dcera takto ujišťuje o vaší lásce a zájmu. Poskytujte jí chvíle, kdy s vámi může být také sama bez sourozence a užít si společných aktivit, zapojte ji do péče o malou, aby se mohla cítit důležitá, nutný však je vždy dohled rodičů, aby z přemíry péče, kterou neumí odhadnout, malé sestřičce neublížila. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

 
Autor: Mgr. Michaela Matoušková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Mgr. Michaela Matoušková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Negativní chování dítěte k otci - diskuze

  • Tak to známe taky
    Když byly holce 2 a půl, tak odmítala všechny kromě mě. Když pak hlídala babička a já pro ni přišla, tak dostala hysterický záchvat že nechce maminku a nechce domů. Bylo to strašný období, který trvalo rok než se dokázala ovládat, ale přežili jsme to  
    Chloé   | 03.11.2014 22:00:10
    Reagovat | URL příspěvku
  • Náš malej to má stejné
    Tedy alespoň v tom smyslu, že odmítá tátu. A to ho má každý den doma. Já osobně si myslím, že je to spíš určitý druh vzdoru. On za ním jde, upozorňuje na sebe, šťouchá do táty, prostě ho provokuje a ve chvíli, kdy táta přistoupí na tuto hru a třeba ho zvedne, že ho zlechtá, tak malej okamžitě začne křičet "pomoc, pomoc". Nebo cokoli, co je třeba udělat, obléknout, vyčistit zuby, nebo prostě cokoli - "Táta ne, maminka". Na druhou stranu, když přijde babička, tak to u nás pro změnu vypadá takhle "Maminka ne, babička".
    Už se moc těším, až toto období odezní, jen se děsím, jaké bude to další období :oD
    Buik   | 03.11.2014 21:00:32
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Vztek

| Lexinkap | 24.02.2021, 11:04

Dobry den, prosim o radu ohledne me dcery (15 mesicu). Je to me prvni dite, nemam s detmi moc zkusenosti. Dcera zacala pred nedavnem projevovat prvni velke projevy nesouhlasu, kdyz se ji deje neco, co nechce. Napriklad oblekani, prebalovani atp. Zda se mi od mala dost vyraznou osobnosti, trvalo ji nez se sama rozhodla, ze se zacne pohybovat. Pomerne pozde se zacala plazit, teprve po roce lezt po ctyrech. Rehabilitacni sestra pri cviceni s ni vystihla jeji pohled jako 'ty me na kolena nedostanes' a i pediatr a jini doktori ji komentovali jako jakehosi pohodlneho palicacka s vybornou naladou, kdyz sama chce a naopak ostentativnim nesouhlasem, pokud se ji proste nechce. Stavet na nozicky se zacala take az pred par dny, lrozatim u nasi postele na kterou leze. Na jine veci se mi zda naopak moc sikovna (nocnik, pamatuje si spoustu veci, ktere zna z naseho kazdodenniho cteni, poznava obrazky v knizkach a vi ze patri k te a te rikance, brzy umela paci paci, varila mysicka a mnoho dalsiho, rika mama, baba, mimi...). Co me ale trapi jsou jeji vztekle vyjevy. Spoustec muze byt treba to, ze ji oblekam ponozku a ji se to nelibi. Nastve se, zacne kricet a pokud jeji vztek vygraduje, kousne me. Pripadne kousne do predmetu pobliz nebo do sebe. Strasne ji vadi, kdyz se jeji tatinek ke me priblizi, hladi me nebo mi da pusu. V teto situaci, kdy ma patrne pocit, ze blizkeho kontaktu rodicu bylo uz moc, zacne opet knourat, vztekat se, plakat, pripadne me zase kousne nebo prasti. Zarli na mou osobu, ale zaroven umi byt se mnou urcite nejvic protivna a agresivni. Denne si cteme, zpivame, mazlim se s ni, myslim si, ze ji davam najevo lasku dostatecne, mozna az moc. Chodily jsme na plavani dokud to slo. Doma se s tatinkem nepereme, nekricime na sebe. Snazim se najit nejaky stresovy faktor, ktery by ji mohl ovlivnovat a jedine, co me napadlo bylo, ze zijeme se spoustou zvirat (kone, prasata, oslove, kozy, slepice, smecka psu) a ta vyzaduje jednak spoustu prace, zajmu a citu a muze tedy mit pocit, ze se o me deli, ackoliv to zrovna u zvirat tolik nepozoruji. Ale take je pri tomto mnozstvi zvirat mnohdy nutne vychovne zakrocit a nekoho treba potrestat. O tom vim, ze to dcera nenese dobre a fyzicke tresty napriklad u psu ji stresuji a place, pokud se stalo, ze u nich byla pritomna.Dalsi vec, ktera trva asi dva nebo tri mesice je jeji plac v noci. Budi me temer kazdou noc placem treba i patnactkrat. Nemam ale pocit, ze ona je take vzbuzena, spis place ze spani. Pohladim ji, dam ji dudlicek, zapnu bily sum a zase spinka. Prisuzovala jsem to prorezavani zoubku a zanetu stredniho ucha, ktery prodelala. Ale.i po vyleceni to pokracovalo. Prosim o Vas nazor na tyto nocni desy ci jak to nazvat a na vztekle vylevy. Jak to zvladat? Co delat, kdyz me kousne? Co zarlenim dava najevo? Je normalni, ze na maminku, se kterou travi nejvic casu si muze take nejvic dovolit a tak si zkousi i fyzicky dovolovat? Moc a.moc dekuji za Vas nazor a radu.

Dobrý den,
popisujete, že u dcerky pozorujete vzteklé výlevy, zdá se vám, že žárlí, dále pak máte starosti s jejím neklidným spaním.
Podle všeho je holčička velmi bystrá, rychle se učí a zřejmě už od útlého věku dokáže dát jasně najevo svůj názor.
Nejprve začnu u toho vztekání. Vím, že se teď budu opakovat, ale určitě nemůžu opomenout tvrzení, že "je to období" (a dobrá zpráva je, že každé období jednou skončí a v tomto případě i vztekání se bude omezovat). Další zpráva je, že aspoň do určité míry můžeme vztek u dítěte ovlivnit, a to tak, že budeme více sledovat, co se nám dítě snaží sdělit, než ho odsoudíme jako "zuřivce, který se vzteká a přitom nemá důvod". Nakonec pak musíme přihlédnout k tomu, že každé dítě má jiný temperament, různé situace zvládá různě, takže i frekvence bouřlivějších reakcí je u každého opět různá.
Zkuste prosím nejprve v poradně pohledat mou odpověď na podobné téma, docela podrobně se tam o vztekání u dětí rozepisuji - najdete ji pod názvem Malý zuřivec.
Co se týká kousání batolat, je to relativně častý jev a taky i přechodný. Kousání  (podobně jako jiné projevy vzteku) vzniká často z bezradnosti dítěte, které neví, jak řešit pro něj nepříjemnou nebo nějak frustrující situaci jiným, konstruktivnějším způsobem.
Pokud pomineme, že tuto situaci dítě někde okoukalo (podobně s ním nebo i mezi sebou laškují rodiče apod.), je to způsob, kterým řeší nastalou nepohodu, frustraci, někdy i strach.
Některé děti zkusí kousnout jen jednou a při jasné reakci rodičů už v činnosti nepokračují. Pokud už má dítě kousání zafixováno, je jednak dobré pokusit se situacím, které k němu vedou, předcházet, případně nabízet dítěti alternativu (kousnout do něčeho jiného) a popřemýšlet, jak dítěti pomoci - uvádíte např., že se dcerce nelíbilo nasazování ponožek - jak v takovém případě reagujete? Co zkusit okomentovat její nelibost: "Vidím, že se ti oblékání ponožek nelíbí, třeba bys to už chtěla umět sama - na, dám ti tady ponožku, zkusíš si ji obléct sama (v tomto věku oblečení ponožek dítě nezvládne, ale může ho potěšit, že to může zkusit, případně si s ponožkou jen pohrát)? Když si oblečeme tyhle ponožky, můžeme pak jít... (doplňte činnost, co má dcerka ráda). V případě, že se ji podaří vás kousnout, je nutné dát najevo, že kousání není dobrá volba, důraznějším tónem, s příslušnou mimikou, aby si nemyslela, že to je legrace, ale zas nijak nekřičet a netrestat, protože by to vedlo k větší frustraci.
Píšete, že se dceři hodně věnujete, nezmiňujete, nakolik si je i blízká s tatínkem, zda se s ní mazlívá, jak s dcerkou tráví čas.
Pokud to jde, zkoušejte více zapojit do péče o dcerku tatínka, není špatné mu občas přenechat třeba uspávání, pohrání si s ním...
Co se týká kousání dcerky v situaci, kdy se k vám přiblíží dcerčin tatínek, zkuste, dcerku napřed pohladit, obejmout ji, říct jí, že jí máte rádi a s tatínkem se máte taky rádi, takže se taky pohladíte, obejmete... můžete dcerku vzít i mezi sebe...
Kousáním si nejspíš říká o více pozornosti, zkuste ji dcerce tedy poskytnout a pozorujte, oč si říká, kdy je spokojená, jaké další situace v ní vyvolávají stres a jak jim může předcházet, případně jak jí ho pomoci zvládat. Někdy se opravdu jen stačí dívat a dítě vnímat.
Snažte se mít s ní oba dostatek fyzického kontaktu a pozornosti, neznamená to však, že se nesmíte věnovat nikomu jinému. Obecně si tedy  nemyslím, že by přítomnost zvířat měla být pro dítě zásadní zátěží,  je dobré vědět, že není na světě samo - naopak se domnívám, že hlavně do budoucna je to pro dítě obohacující zkušenost. Pokud jste pro dítě emocionálně dostupní, reagujete na jeho potřeby, zkuste více zpomalit (rozumím, že na statku je spousta práce, takže co nejvíc toho dělat kolem zvířat s dcerou, dát jí nějakou důležitou funkci - pomáhat s krmením, pohladit zvířátka apod.) a věnovat dceři času ještě trochu více. Vhodné by asi bylo omezit i fyzické tresty zvířat, obzvlášť před dcerou, tady bych měla i obavy, aby tyto metody nechtěla realizovat i u lidí. Postupně by mělo kousání vymizet.
K dotazu noční spánek - tady bych vás odkázala do psychologické poradny BOL, kde jsem se tématu "divokého spaní" věnovala především v druhé polovině dotazu Časté buzení, noční spánek dítěte 11 měsíců - zkuste si ho prosím také pročíst.
Musíme brát v potaz, že dítě se v tomto období velmi bouřlivě vyvíjí, učí se spoustě novým dovednostem, mozek dostává velké množství podnětů a zároveň neustále dozrává. Je tedy časté, že se u dětí v tomto období spánek na přechodnou dobu zhoršuje, dítě spí neklidně, někdy pláče, kope. Obvykle nepotřebuje nic víc, než co děláte vy - pohladit, zklidnit a pokračuje ve spánku dál. Kromě toho, že je dobré zajistit především před spaním klidnou atmosféru s příjemným rituálem, celkové ztišení, třeba i včetně ztlumení světla i hlasu, se dá už jen čekat, až se tato méně klidná spací etapa zase změní v tu pohodovější.

Přeji hodně radosti s dcerou

Mgr. Michaela Krupková | Babyonline | 27.02.2021, 14:10
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce