banner

Mojí dceři je 2,5 roku a je zatím jedináček. Problém je, že se začala negativně chovat k manželovi. Ten jezdí kamionem, přes týden je v práci, domů přijíždí většinou v pátek a zůstává do neděle/pondělí. I z toho důvodu se manžel snaží zapojovat do chodu domácnosti a péče o dceru jak nejvíc to jde. Tráví s dcerou rána, chystá jí snídani, když já ještě lenoším v posteli. Dopoledne spolu chodí na procházky, když já potřebuji připravit oběd. Odpoledne jsme spolu všichni jako rodina - hrajeme si, chodíme na procházky, hřiště, návštěvy k prarodičům, výlety. Večer dceru manžel občas uspává. Také se s manželem snažíme projevovat si vzájemně city, aby si dcera zvykla na existenci manžela v naší rodině, i když je většinu týdne mimo domov. Dcera se na svého tátu těší, každé ráno se na něho ptá, v pátek se nemůže dočkat jeho příjezdu. Bohužel taková situace trvá obvykle do soboty večer a v neděli už je vůči manželovi protivná, když se manžel snaží nenásilně si s ní hrát nebo ji s něčím pomoct, dcera na vše říká "táta ne" nebo "nemám ráda tátu". Nevím, jestli mám takové chování přisuzovat jejímu věku nebo je to žárlivost na manžela nebo stud. Dost se totiž stydí před opačným pohlavím (dospělými i dětmi), ale vždy se po chvíli otrká. Dceři jsem prostřednictvím jejích oblíbených pohádkových postav vysvětlovala, že tak jako se mají rády ony, my se máme taky všichni rádi a že by se nikomu nelíbilo, kdyby si nemohl hrát s ostatními. Zdálo se, že to dcera v rámci svých možností pochopila, chvíli manžela brala, ale pak opět začala se svým odmítavým postojem. Moc mě celá situace tíží, zvlášť když vím, jak moc to manžela mrzí (všechen ten čas mimo rodinu jí chce vynahradit o víkendu a být jejím tátou). Chtěla bych poprosit o radu, jak mám s dcerou jednat - zda jí věc vysvětlovat nebo na ni netlačit a nechat to být, až ji to přejde samo. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Dobrý den, po pečlivém přečtení vašeho dotazu mě napadá jedna důležitá souvislost, píšete, že dcerka se na tátu těší a je klidná a vše probíhá normálně až do sobotního večera. Protivná začne být až v neděli. I když takové malé dítě nemá ještě pojetí o čase, tak zřejmě dcerka tuší, že táta odjede. Může to vycítit i z vašeho a manželova chování. Nemá ještě příliš mnoho prostředků, jak to říci nebo dát najevo, ale zlobí se, a dává to manželovi najevo svým negativním chováním k němu. Manžel ať si její chování nebere osobně, je to malé dítě, neumí své pocity jinak vyjádřit. V podstatě je ale její chování spíše známkou dobrého vztahu a lásky k tátovi a smutku, že tatínek zase odjede. Netlačte proto na dcerku, manžel ať si s ní hraje tak, jako doposud. Když ho dcerka bude odmítat, ať se stáhne a zkusí to znovu třeba za chvíli, nebo ať vyčká, až se dcerka na něj sama obrátí. Někdy je přílišná snaha ze strany dospělých něco dětem vynahrazovat spíše kontraproduktivní, holčička přece ví, že je jejím tátou, má ho evidentně ráda a to jsou jen manželovy pocity viny, které do ní promítá. On přeci ve svém povolání nic jiného dělat nemůže, nemusí si proto vyčítat, že s dcerkou není, jezdí přece pravidelně domů a věnuje se jí příkladně. Někteří tátové jsou doma sice celý týden, ale o svých dětech téměř nic neví. Vy také nebuďte smutná, netrapte se chováním dcerky k manželovi, děti jsou na rozpoložení maminky velmi citlivé a vycítí, když něco není v pořádku a jsou pak ještě více rozhozené. Je také možné, že z vás vnímá i smutek, že váš manžel opět odjede a reaguje na celou situaci, kterou ale ve svém věku nedokáže lépe zvládnout. Jak dcerka poroste, bude toho více chápat, bude vědět, že tatínek neodjíždí napořád a že ji i vás má rád, i když s ní není. Musíte mít trpělivost, dělejte vše jako doposud, máte evidentně dobrou mateřskou intuici a umíte velmi pěkně reagovat na vaše dítě. Vyprávění pohádek je výborný nápad, ale v tomto věku ani nemůže mít trvalejší efekt, dcerka je ještě příliš malá, aby z příběhu dokázala něco dlouhodoběji vyvodit a řídit se tím. S pohádkami ale nepřestávejte, jak holčička poroste, tak jim bude rozumět stále více, můžete volit také jiné tvůrčí aktivity s dítětem, malovat, modelovat a povídat si o všem kolem vás. Vzhledem k věku vaší holčičky se připravte také na nástup období vzdoru, kdy může začít odmítat nejen tátu, ale třeba i vás, zlobit se, vztekat se, vzdorovat, je to v tomto věku znak normálního vývoje a postupného osamostatňování, prostě to berte jako vývojový krok kupředu. Přeji vám hodně trpělivosti. Ještě jedna poznámka ke studu, stud před opačným pohlavím u dětí vzniká většinou až později, až tak kolem sedmého roku věku. Tipovala bych, že u dcerky se spíše jedná o menší zkušenost ve styku s muži, cítí se pak nejistá a projevuje se to stydlivostí. Na stydlivější dítě je dobré netlačit, vyčkat, až se samo osmělí, je také možné pomoci v navázání prvního kontaktu, naučit ho některé seznamovací fráze, kterými může prolomit bariéru v kontaktu s dětmi či dospělými. Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Odmítavý postoj dcery k otci

Dobrý den, prosím o Vaši radu. Již několik týdnů se potýkáme s odmítavým postojem naší dcery (budou jí 3 roky) k otci. Manžel se chová k dceři velmi hezky, chce si s ní užít každou volnou chvilku, když přijede z práce, je (oproti mně) velmi trpělivý a vše jí s klidem vysvětluje. Jen co se manžel objeví doma s úsměvem na tváři a otevřenou náručí, dcera začne mít poznámky typu: "nechci tátu, ať jde pryč, nemám tě ráda atd." Je mi manžela moc líto, vždycky k dceři tíhnul a je vidět, že ho celá situace velmi trápí a já nevím, jak mu mám pomoci. Když je s ním sama, řekla bych, že je situace lepší, jenže horší je, že ji spíš ani nemůžeme přesvědčit, aby s ním šla na procházku nebo jela na výlet, aby s ní prostě mohl být sám. Na druhou stranu, když se u nás objeví babička, jsem na druhé koleji i já, vyhání mě, zažili jsme i scény, kdy brečela, že s námi nikam nejde, že zůstane u ní, ať jdeme pryč apod. Nedávno se nám narodil druhý potomek, ale výše popisovaná situace byla už předtím, jen si myslím, že je teď více umocněna tím, že chce být pořád se sestřičkou a nechce se od ní hnout ani na krok. Ale opět stejná situace - manžel jí nedokáže odlákat ani na procházku po městě, ale s babičkou jde. Děkuji.

Odpověď: Dobrý den, nemusíte si dělat starosti, vámi popisované chování je obzvlášť u dětí v batolecím věku tj. 1-3 roky naprosto normální, typické a je dokonce znakem zdravého vývoje rozdílných vztahů s oběma rodiči. Preference jednoho z rodičů se během dětství mnohokrát mění, to, co dnes může udělat jenom maminka, může třeba za týden být činnost pouze pro tatínka. Rozhodně není dobré bojovat o náklonnost dítěte, rodič, který aktuálně není na výsluní zájmu dítěte, by neměl na dítě zanevřít, nebrat situaci osobně, ale měl by si užívat chvíle „volna“ od rodičovství, dát dítěti čas a přenechat kompetence preferovanému rodiči ať si je také užije. Ve vašem případě navíc máte v rodině další malé dítě, kam může „odmítaný“ tatínek určitě napřít svoji pozornost a věnovat se mu. Pokud se vztahy k rodičům vyvíjí normálně, pak si dítě nakonec najde a vybuduje vyvážený vztah k oběma rodičům, případně dalším vychovatelům (babičce). Jinak obecně platí, že dítě opakuje takové chování, které vyvolává u dospělých pozornost a zájem a čím více boji o přízeň holčičky věnujete pozornosti, tím více její chování posilujete, dobré je děvčátko nenutit do společných aktivit s tatínkem, ale nabídnout jí je, a vyčkat, dát jí tak možnost projevit o ně sama zájem. Mít ale na paměti, že dospělý je ten, kdo určuje pravidla, tedy kdy a kam se půjde, určitě nereagujte tak, že dívenka projeví o něco zájem, tatínek všeho nechá a okamžitě s ní půjde. Obdobně postupujte i v kontaktu s babičkou, nevnucujte se dcerce, ponechte péči na babičce, pokud je to v jejích možnostech, tak ať si lásku vnoučátka také užije. Scény, že s vámi nechce odejít od babičky a „hlídání“ mladšího sourozence mohou být také projevem žárlivosti, kdy se dcera takto ujišťuje o vaší lásce a zájmu. Poskytujte jí chvíle, kdy s vámi může být také sama bez sourozence a užít si společných aktivit, zapojte ji do péče o malou, aby se mohla cítit důležitá, nutný však je vždy dohled rodičů, aby z přemíry péče, kterou neumí odhadnout, malé sestřičce neublížila. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

 

Následující článek:

Vztek dítěte

Negativní chování dítěte k otci - diskuze

Tak to známe taky

Když byly holce 2 a půl, tak odmítala všechny kromě mě. Když pak hlídala babička a já pro ni přišla, tak dostala hysterický záchvat že nechce maminku a nechce domů. Bylo to strašný období, který trvalo rok než se dokázala ovládat, ale přežili jsme to

Náš malej to má stejné

Tedy alespoň v tom smyslu, že odmítá tátu. A to ho má každý den doma. Já osobně si myslím, že je to spíš určitý druh vzdoru. On za ním jde, upozorňuje na sebe, šťouchá do táty, prostě ho provokuje a ve chvíli, kdy táta přistoupí na tuto hru a třeba ho zvedne, že ho zlechtá, tak malej okamžitě začne křičet \"pomoc, pomoc\". Nebo cokoli, co je třeba udělat, obléknout, vyčistit zuby, nebo prostě cokoli - \"Táta ne, maminka\". Na druhou stranu, když přijde babička, tak to u nás pro změnu vypadá takhle \"Maminka ne, babička\".
Už se moc těším, až toto období odezní, jen se děsím, jaké bude to další období :oD

Poradna

Období vzdoru?
avatar Siry 16. 07. 2025

Dobrý den, nevím zda se to řadí mezi období vzdoru, protože Peťa (v srpnu 3 roky) byl vždycky svéhlavý a vše dělal po svém. Jinak, než by udělal kdokoliv z nás, nebo kterékoliv jiné dítě. Je hodně akční, neposedí ani u jídla a když už ho tedy přemluvím, tak alespoň houpe nohama, nebo listuje knížkou. Rád hází věcmi, od malička vším a je těžké ho to odnaučit, ale je fakt, že hází velice dobře. A i když to zní jako ADHD, nemyslím si, že je to náš případ, protože když se s ním učím logopedii nebo čtu knížku, nebo dělám jakékoliv jiné aktivity tak u toho vydrží i hodinu v kuse. Nevím, možná se mílím, spíš to tak cítím. Učíme se logopedii už od 1 roku, protože má oboustranný rozštěp rtu i měkkého a tvrdého patra. S tím by to taky nemělo souviset je to jen kosmetická vada. Vše zvládá s přehledem. Spíš mě teď trápí to, že minulý týden začal hodně zlobit ve školce (v malé skupince dětí). Chodí tam už 3 měsíce a teď znovu hází věcmi (to už přestal dělat) i po dětech, plácá děti, dělá naschvály, nechce chodit spávat s ostatními dětmi a neposlouchá, paní učitelky jsou mu pro smích i když se zlobí. Nejde to ani po dobrém, ani po zlém. Někdy chytne amok, že brečí když není po jeho a kdybych neodvedla pozornost někam jinam tak brečí třeba celé hodiny. Někdy ani odvést pozornost nestačí. Když se uklidní, tak mu to vysvětluji a on poslouchá a sám řekne ,,ne, nedělá se to, nejde to. Ovšem neuběhne ani 5 minut a jsme tam kde jsme byli. Pokud je to tedy období vzdoru tak prosím alespoň o potvrzení. Nechci to podcenit, pokud by to bylo vážnější, chci to řešit za včas tak jako když jsem řešila vše kolem rozštěpu. Předem moc děkuji za zpětnou vazbu. S pozdravem Sarah Člupná.

Dobrý den, podle popisovaného chování vašeho syna se s největší pravděpodobností jedná o projevy období vzdoru. V této době se dítě teprve učí pracovat se svými emocemi a zvládat je, jeho psychika není ještě dostatečně rozvinutá,  aby je mohlo zvládnout rozumově. K dítěti je potřeba přistupovat laskavě a trpělivě se současným nastavováním hranic a pravidel,  vytvořit mu bezpečné a přijímající prostředí. Projevy chování mohou zhoršit či posílit prožívané zátěžové situace jakou je například nástup do školky.  Adaptační reakce může být i odložená a v plné míře se projeví teprve potom co si dítě uvědomí,  že školka není pouze hraní si v dětské herně,  ale že se jedná o jakousi dětskou povinnost ( obdobu zaměstnání). Zároveň pobyt ve školce klade na dítě také nároky sociální ve formě rozvoje vztahů s cizími dospělými a vrstevníky a rozvoj kooperace s nimi. Dobré je předávat si vzájemně se školkou zkušenosti, které postupy a metody se vám u syna osvědčily a co u něj zabírá,  například zmiňované odvedeni pozornosti.  Velmi pěkně postupujete,  když se synem po jeho uklidnění situaci probíráte.  Doporučila bych vám se hodně konkrétně zaměřit na chování,  které by syn dělat měl,  které je požadované a pouhou snahu o něj velmi ocenit. Neříkat si tedy pouze to, co by dělat neměl, co je špatně. Dítě totiž často neví,  jakým jiným chováním by to nežádoucí mělo nahradit. Můžete využít přehrávání různých situací s pomocí hraček, na trhu jsou i různé dětské knížky určené k rozvoji rozpoznání a porozumění emocím a k práci s nimi a jsou i pro takto malé děti s hodně obrázky a názornosti.  
 

Ohledně rozštěpu rtu a patra se do budoucna bude jednat o spíše kosmetický problém ( i když se již dá velmi dobře řešit a nebude na synovi jistě nic poznat), avšak předpokládám,  že syn v raném dětství zřejmě podstoupil a ještě bude postupovat určité lékařské zákroky možná spojené s operací v anestezii. Tyto rané zážitky, i když jsou nevědomé, se mohou promítnout do vývoje křehké dětské psychiky a projevit se například vyšší dráždivostí dítěte či specifiky v chování při zátěži, které by však postupně měly odeznít. 
 

Ohledně podezření na ADHD se jedná o diagnózu psychiatrickou, kterou by měl rozhodnout dětský psychiatr,  v naší terminologii se používá pojem porucha pozornosti s hyperaktivitou nebo hyperkinetická porucha chování (ADHD je pojem užívaný v americké klasifikaci nemocí). Tuto diagnózu psychiatr obvykle neuzavírá před šestým rokem věku dítěte,  pokud tedy projevy nejsou extrémně silné.  Jinak se totiž může jednat jen o přirozený vývoj a zrání nervového systému,  kdy se dítě jako hyperaktivní může jevit, ale " vyroste z toho", jak se říká, právě přibližně do věku šesti let. Postupně se můžete snažit prodlužovat dobu zaměřené pozornosti i u aktivit, které syna tolik nezajímají,  strukturovat čas na dobu volné hry a nějaké povinnosti. Přirozeně tuto schopnost trénujete také procvičováním logopedie. 
 

V případě prohlubování výchovných obtíží ve školce bych doporučila zkusit se obrátit na Pedagogicko-psychologickou poradnu k posouzení možnosti nějaké podpory ve školce,  případně k doporučení kontaktovat další odborníky či výchovná doporučení. 
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

 

Mohlo by vás zajímat

Knihy vysoce hodnocené odborníky i rodiči zaštiťuje matka-lékařka Jana Martincová.

Set 5 dětských knížek 0–8 let

Předškolní vzdělávání
Včetně jediné komplexní předškolní přípravy s mnoha praktickými aspekty pro život. Předejte svému dítěti jedinečné kvalitní know-how lékařky-vzdělavatelky s vysokými nároky na všeobecné vzdělání. „Na prvních 6 letech extrémně záleží,“ říká Jana Martincová, matka ADHD dítěte, díky kterému se stala autorkou a vydavatelkou, a své dítě tak posunula ve vývoji.
cena pouze u nás: 1 425 Kč
Set 5 dětských knížek pro chytré hlavičky