Role mužského vzoru ve výchově

Na výchově dětí má nepochybně zásadní podíl osobnost obou rodičů. Přítomnost mužského i ženského pozitivního vzoru je při vytváření osobnosti dítěte a jeho dalšího chápání rolí nepopíratelně velice důležitá. Nejpříhodnější variantou je, když zastávají v rodině obě pohlaví svoji funkci zodpovědně. Častěji se však objevují modely, kdy v rodině mužské vzory chybí, tj. otcové chybí fyzicky, nebo se ve výchově dětí příliš neangažují. Pro dívky, ale především pro chlapce, je to chybějící článek ve výchově. Mužský způsob výchovy i hry totiž dětem nabízí jiné pojetí světa než způsob matčiny výchovy. Otec například u dítěte oceňuje tendence prosazování se a jeho schopnosti, matka zase učí své dítě překonat bolest a vyrovnat se s porážkou. Doplňování mužských a ženských prvků ve výchově je tak pro dítě velmi přínosné. Ještě o něco komplikovanější je však postrádání mužského vzoru u synů. Protože stejně jako se dívka identifikuje s matkou, by se měl chlapec separovat od matky a identifikovat se s otcem - přes něj si postupně vytvářet svou vlastní identitu. Je-li však mužský vzor nedostupný, jak má postupovat?

Co se však považuje za„pozitivní vzor"? Otec by ve vztahu k synovi neměl zastávat roli kritika, vládce, pasivní loutky nebo snad neznámé osoby, která doma netráví příliš mnoho času. Nejvhodnější je propojení vzájemného emočního vztahu a důsledné výchovy. Důležité je si uvědomit, že dítě vychováváme nejvíce vlastním příkladem. Dobré je proto trávit s dětmi co nejvíce času, sdílet s nimi společné smysluplné činnosti s legrací, ale i poučením.

Nezastává-li muž svoji funkci zodpovědně, hrozí, že jeho vzor nebude v rodině fungovat pozitivně. Mnohaletou zkušeností máme potvrzeno, že rodičovské vzory jsou často velmi obdobným způsobem opakovány svými následníky. To znamená, že si děti mohou přivlastnit i to negativní a uplatňovat to pak ve svém vlastním životě. Může jít o závislosti, násilné chování, promiskuitu apod. Je tedy otázkou, zda je dobré se za každou cenu snažit udržet rodinu pohromadě, když jedna polovička fungující složkou není. Odpověď není jednoduchá.

Existuje spousta rodin, kde mužský vzor z nějakého důvodu chybí. I když by mohly z předchozích informací o důležitosti této výchovné stránky vzniknout obavy, že dítě musí zákonitě v rodině bez pozitivního mužského vzoru strádat, není tomu tak. V těchto případech někdy dětem může chybějící mužský vzor nahradit nějaký muž z jejich okolí, kterého mohou prostřednictvím matky poznat a setkávat se s ním. Může to být příbuzný, rodinný přítel, nový partner matky, ale i trenér, učitel apod. Od nich se může chlapec naučit, jak se má chovat a dívka díky tomu může poznat, jaký může muž být, že je možné se o něj opřít, že má také své vrtochy, ale dokáže být i pečujícím ochráncem apod. Nevlastní otec může být pro dítě někdy plnohodnotnou náhradou, někdy může být dokonce i přínosnější než ten biologický. Dostatečným vzorem však může být i vlastní otec byť z rozvedené rodiny, má-li o dítě zájem. Zároveň, jak uvádí psychoterapeut Michal Vybíral z Ligy otevřených mužů (zdroj: http://web.ilom.cz/lanky-odjinud/108-otcove-druh-na-vymeni.html), když není v rodině muž, může být řešením situace převzetí částí maskulinity i otcovství matkou. I žena může ukázat dítěti hry, činnosti a postoje spíše přisuzované mužům (posekat dříví, přibít hřebík, postarat se o finance apod.).

Je samozřejmé, že nejideálnější pro děti je, funguje-li v rodině jak mužský, tak ženský vzor. Když to ale není možné, vhodná je i alternativa, jenž může dítěti zajistit zdravý vývoj. Podmínkou je, že si rodič musí uvědomit, že dítě potřebuje pro svůj život znát oba pohledy - mužský i ženský. Proto by nemělo být dítě o jeden z nich ochuzeno a mělo by být ve výchově směřováno ke skutečným vzorům.