Dobrý den,

ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.

Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.

Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.

V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně? 

Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.

Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?

Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?

Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?

Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?

Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.

Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...

Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě  vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a  nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.

Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.

Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.

Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.

Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.

Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně  ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.

Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Dobrý den. Varlátka by ještě mohla sestoupit, na vývoj dítěte to nemá vliv.

Dobrý den, jendorázové požití alkoholu na začátku těhotenství by vývoj plodu nemělo nijak ovlivnit. Stejně tak i aplikace spasmoanalgetik, které jste vyjmenovala.

Dobrý den, může se stát, že jste otěhotněla později a tudíž na UZ ještě není vidět plod. Pokud to byl první ultrazvuk, pak je důležitý hlavně vývoj. Nevím, na kdy si Vás gynekolog pozval znovu, ale pokud bude např. za týden vypadat UZ stejně, pak se zřejmě těhotenství nevyvíjí - musí být vidět progrese a růst plodu.

Dobrý den, ve vašem dotazu si vlastně sama tak trošku sama odpovídáte. Jste zřejmě velice citlivou a dobrou pozorovatelkou a dobře jste si všimla, že v průběhu pobytu na dovolené se upřednostňování tatínka dcerou vlastně téměř ztratilo. Tato situace bývá opravdu častá, že dítě ja-koby více tíhne k otci, který je pro něj vzácnější než maminka, se kterou je vlastně pořád a jejíž pří-tomnost považuje za samozřejmou. Celý problém tak zřejmě souvisí s časovou zaneprázdněností otce a atraktivními činnostmi, které holčičce nabízí a navíc netrestá že. Nenechte se ale mýlit, to nezna-mená, že vás má dcerka ráda méně, nebo že vás ignoruje, vy jste pro ni hlavním zdrojem bezpečí a jistoty a že také to, že je schopna tak dobře navazovat vztahy jak k manželovi, tak k prarodičům, to je jen vaše zásluha jako její maminky. Vždyť kdyby se holčička cítila nejistá a byla úzkostná, tak by vám visela, jak se říká „za sukni“, a nechtěla by se od vás hnout. Pokud vše probíhá tak, jak má ve výchově i vývoji dítěte, tak děti přirozeně milují oba své rodiče. Nelze chtít po malém dítěti, aby si mezi rodiči mělo nějakým způsobem „vybírat“ či „volit“, to je situace pro dítě neřešitelná. Ve vzta-zích opravdu nejde o žádnou soutěž a poměřování či předhánění se, koho vlastně má dítě více rádo. Vy jako dospělá se musíte naučit se situací vyrovnat a zvládnout ji, i když to asi pro vás není jedno-duché. Užívejte si, že dcerka má otce ráda, vždyť kolik maminek by za to dalo nevím co. Můžete si ale s manželem o vašich pocitech promluvit, vysvětlit mu, proč jste pak někdy na něj protivná a spo-lečně se můžete pokusit o nějakou změnu. Manžel by se mohl v rámci svých časových možností více zkusit zapojit nejen do herních aktivit s dítětem, ale také do běžných činností jako je právě oblékání, přebalování, zejména pokud tyto činnosti od něj dcerka vyžaduje, tak proč ne. Také by vás však měl podpořit, když dcerce dáte nějaký příkaz nebo pokyn. Děti jsou na nejednotnost rodičů velmi citlivé a rychle se ji naučí velmi dobře využívat ve svůj prospěch. Pokud tedy dcerce řeknete, aby se šla obléct, a ona se schová za manžela, tak by ji měl pobídnout, ať se jde za vámi obléct a stejně tak u dalších činností. Na daném příkazu byste oba měli trvat, dokud jej holčička nesplní. Rozhodně ji nenechte formou uchýlení se k manželovi splnění pokynu se vyhnout. Jste zřejmě velice dobrou ma-minkou, na výchovu a správný vývoj dcery dbáte a vynakládáte hodně sil a energie, proto chápu, že se můžete cítit jaksi nedoceněná, dítě ale za to nemůže, problém bude opravdu ve vás a vašem pří-stupu, který však lze změnit. Zkuste se pro dcerku udělat také trošku vzácnější, vyjít si sama někam ven, věnovat se nějakým vlastním aktivitám, třeba cvičení, káva s kamarádkami a dcerku nechejte v péči tatínka nebo třeba babičky. Pokud jdete holčičku k prarodičům vyzvedávat a je vám nepříjemná situace, že běží za tátou a vás nevítá, můžete zkusit této situaci předejít, budete tak chránit i samu sebe. Běžte buď dcerku vyzvednout sama, nebo naopak pošlete jen manžela a počkejte třeba v autě, nebo venku. Dcerka bude asi překvapená, kdepak maminka je. Věnujte se také společným aktivitám s dcerkou i s manželem a užívejte si společné chvíle, kdy jste s holčičkou samy, a kdy píšete, že vše je v pořádku. Víte, když se na věc podíváte očima manžela, tak on vzhledem ke své časově náročné práci s holčičkou tráví zřejmě mnohem méně času než vy, což by přeci také mohl považovat za křiv-du, žárlit nebo se cítit ve výchově nedoceněný, jde jen o úhel pohledu. Pokud byste i nadále trpěla pocity žárlivosti a bylo to pro vás neúnosné, bylo by dobré poradit se s odborníkem například v Manželské a rodinné poradně, kam byste mohli zajít i společně s manželem. Služby poraden zřizova-ných státem jsou zdarma, v soukromých či církevních zařízeních budou služby zřejmě zpoplatněny.

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.

Podobný dotaz již psycholožka, paní Mgr. Matoušková odpovídala, přikládáme tedy odkaz: http://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/psycholog-radi/negativni-chovani-ditete-k-otci#odmitani.

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete typické projevy období vzdoru, které spadají do vývojového období, ve kterém se vaše holčička právě nachází. Jedná se o znak zdravého vývojového pokroku, který je v tomto období naprosto normální, není to signál vaší výchovné chyby, ani toho, že by bylo něco v rodině v nepořádku. Mnoho informací o tomto období je možné najít v odborné literatuře o vývoji dítěte, ale také přímo na stránkách internetového portálu Babyonline, kam jste vložila svůj dotaz, pro jistotu vkládám odkaz: https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/obdobi-vzdoru.  Najdete zde nejen vysvětlení, proč se toto období objevuje, ale také cenné rady, jak k dítěti v tomto období přistupovat, jak jej zvládat výchovně. Zdravím

Dobrý den, chování vašeho chlapce si neberte osobně, nepřestal vás mít rád, jen ho vaše úzkost zneklidňuje, cítí váš strach a také se pak bojí. Vaše obavy a úzkost vznikly na reálném podkladu ve strachu o vaše dítě a jsou zcela pochopitelné a legitimní, avšak aktuálně blokují vývoj vašich vzájemných vztahů. Doporučila bych vám proto vyhledat odbornou psychologickou pomoc klinického psychologa pro dospělé, který vám vaše obavy pomůže překonat a odbourat. K synovi se snažte chovat co nejpřirozeněji, nejklidněji, dodržujte rutinní postupy, rituály, které jej uklidní, nepropadejte panice. Pokud bude doma manžel nebojte se a přepusťte mu ošetřování a péči o chlapce, který se v jeho přítomnosti aktuálně cítí dobře a to je důležité. Vše si se synem vynahradíte až se dáte psychicky do pořádku. 

Dobrý den,

chápu zcela Vaši netrpělivost, ale postupovala jste bohužel nevhodně. Není správné začít testovat po pár dnech d zavedení, Stejně vývoj naprosto nijak neovlivníte a pouze znervózníte a nikdo Vým stejně nemůže říci, jaký bude další vývoj. Poprvé testovat po transferu embrya je vhodné nejdříve po 14 dnech od zavedení embrya.

Držím Vám v každém případě palce.

Dobrý den, děti mají v průběhu vývoje mnoho období, kdy spinkají nebo usínají lépe a jindy zase hůře. Obtíže se spánkem mohou souviset s mnoha okolnostmi jako je třeba prudký vývoj nervové soustavy dítěte, růstový spurt, kdy se u kojeného dítěte zvyšuje spotřeba mléka a chvíli trvá, než se jeho tvorba potřebám dítěte přizpůsobí, období růstu zoubků, nebo zátěžovější období v rodině, které dítě vnímá apod. Pokud dcerka nechce dudlík, pak se asi budete muset smířit s tím, že její uklidnění může být náročnější, ale zase nevznikne návyk, který pak budete složitě odbourávat, o vlivu dudlíku na vývoj chrupu ani nemluvím. K dceři určitě přistupujte citlivě, reagujte na její signály a potřeby. Budete se asi muset rozhodnut, jestli ji budete uspávat ve vaší posteli u kojení, nebo vytrváte a budete ji přendávat ke spánku do postýlky. Neměla byste způsoby ukládání stále nebo často měnit. Je potřeba vytvořit si určitý rituál, pořádek a ten se snažit před spaním dodržovat. Rituál vytvořte samozřejmě takový, který vám oběma vyhovuje a dodržte jej, i když se momentálně vyskytují obtíže. Změny v zaběhnutém pořádku by dítě ještě více rozhodily a obtíže by se mohly prohloubit, což ovšem neznamená, že dítě nemáte pochovat a uklidnit pokud pláče, jen je potřeba se pak zase vrátit ke stejnému ukládacímu postupu, i když jej budete třeba muset vícekrát zopakovat. Je předpoklad, že při dodržení stejného způsobu ukládání se po pominutí důvodů k horšímu spánku vše zase vrátí do původních kolejí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

celý první trimestr je zatížený nejvyšší incidencí spontánních abortů či zamlklých těhotenství. Určitě je na místě vyčkat výsledků genetického vyšetření, jinak se toho nyní poradit moc nedá, takové ty běžné věci jako vyhýbání se nadměrné a nepřiměřené zátěži, vyvážená strava, užívání těhotenských vitamínů, nic z toho ovšem není všemocné a má to spíše podpůrný charakter.

Dobrý den, pravidelná stolice během těhotenství je vždy tou lepší variantou, než zácpa - ta však bývá v těhotenství častá. Můžete vyzkoušet kompoty, mléčné produkty, případně se dá zakoupit v lékárně Magnosolv - dávkování 1-0-1 (rozpustný hořčík, který pomáhá pravidelné stolici). První týdny v těhotenství fungují na principu - vše nebo nic. Buď se těhotenství uchytí a pokračuje, nebo ne. Uvidíte na příštích kontrolách u Vašeho gynekologa. Pro optimální průběh těhotenství je vhodný zdravý životní styl, pestrá strava, vyvarovat se škodlivých a návykových látek, psychická pohoda, ale ve spoustě ohledech hraje roli samotná příroda. V prvním trimestru se provádí 1. screeningové vyšetření (ultrazvuk + vyšetření z krve) na nejčastější chromozomální vady - mezi které patří také Downova choroba, dále se dělá 2. ultrazvukový screening ve druhém trimestru, biochemický screening defektů neurální trubice - o všem Vás bude gynekolog předem informovat. Hezký den.

Dobrý den,

podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.

Dobrý den, pouze na základě vámi popisovaného chování, bez možnosti osobního kontaktu s dítětem není možné potvrdit či vyloučit vaše podezření. Může se jednat skutečně o všechny vámi popisované varianty. Obecně z vývojového hlediska je ve dvou letech dítě sebestředné a není schopné brát ohledy na druhého. Oheduplnosti a tolerance k jiným lidem se dítě teprve učí a tento proces trvá třeba celý život. Nemůžete tedy od syna očekávat, že sám od sebe porozumí, že máte miminko a nepoleze přes něj. To jej teprve musíte naučit. Samozřejmě je ve hře žárlivost na nejmladšího sourozence, proto také chlapec zvýšeně vyhledává fyzický kontakt s vámi, který se mu snažte poskytnout. Syn není ještě na takové vývojové úrovni, aby to rozumově pochopil. Nedokážu však zodpovědně posoudit, co je čím v jeho chování způsobené, navíc věk dítěte je na takové podezření poměrně nízký. Doporučila bych vám proto konzultaci nejdříve s ošetřujícím pediatrem vašeho syna a řídit se jeho doporučením. Ve výchově určitě nezapomínejte také na starší dceru, kterou považujete za šikovnou a bezproblémovou, aby nebyla upozaděná. Jinak vývoj dívky a chlapce se skutečně může dosti výrazně lišit, většinou jakoby v neprospěch chlapců stejného věku a to včetně vývoje řečového a sociálního. Nemusí však za tím být žádná patologie, ale odlišené tempo vyzrávání nervovené soustavy chlapců a dívek. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, nemám dostatek informací o celkovém vývoji vašeho syna a také vzhledem k jeho velmi nízkému věku je obtížné posoudit příčinu potíží. Může se jednat o přecitlivělost jeho nervové soustavy, nebo o nějaké specifikum jeho vývoje. Doporučila bych vám konzultovat vámi popisované projevy chování s ošetřujícím pediatrem a postupovat podle jeho doporučení.  Synovi se snažte vytvořit co nejklidnější a stabilní rodinné prostředí, eliminujte vliv stresových faktorů a vzniku rozrušení. Pokud víte, že se některých zvuků bojí, snažte se ho jim co nejméně vystavovat. Mluvte na něj klidným hlasem, vysvětlujte mu situace jednoduchými, věku přiměřenými slovy. Postupně můžete trénovat přiblížení k vypnutému zdroji zvuku, nechat syna si ho ohmatat, vyzkoušet (např. vysavač). Ohledně schopnosti samostatné hry je v tomto věku normální, že se dítě samo dovede zabavit pouze krátkou dobu a na většinu svých činností potřebuje rodiče. Můžete se synem hrát různé pro věk přiměřené senzomotorické hry, které vám oběma budou přinášet potěšení a zároveň stimulovat jeho vývoj. Velké množství dětských her a námětů k nim je možné najít na internetu, nebo v literatuře. V případě, že budete potřebovat vykonat různé činnosti v domácnosti, tak lze dítě podle jeho věku do činností také zapojit. Je možné mu pořídit například stupínek nebo tzv. "učící věž", což je také vlastně takové stupátko například ke kuchyňské lince, které dítěti umožní bezpečně dosáhnout na linku a zapojit se do činností. Postupně s věkem a vývojem by se v souladu s vývojem dětské hry měla prodlužovat doba, kdy se syn dokáže zabavit sám. Volná hra je pro vývoj dítěte velmi důležitá a mělo by k ní mít dostatek času a prostoru. Vzhledem ke specifikům vývoje vašeho synka je na vás zvážit případný větší věkový rozestup mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče  může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.

Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele  (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve  vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).

Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu  rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za  případné  vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá,  je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.

Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu  dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak  by chtěli.

Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam,  půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.

Jinak zde na BOL bylo téma  vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete

Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Přeji hodně radosti s dcerkou.

Dobrý den, ohledně připravenosti dítěte na nástup do předškolního zařízení je to obdobné jako s nástupem do školy. Obecně platí, že většina dětí v daném věku (u MŠ 3 roky u ZŠ 6 let) je na zahájení docházky do kolektivního zařízení či školní docházky připravena. Proto jsou na základě psychologických poznatků o vývoji dítěte věkové hranice takto nastaveny. Ale vývoj každého jedince, tedy dítěte, probíhá individuálně, protože každý člověk je prostě originál. Nervový systém dítěte tedy může vyzrávat odlišnou rychlostí a není to žádná porucha, vada nebo patologie. Jedná se o poměrně velké procento dětí, u odkladu školní docházky se jedná cca o 20 % dětí, které ještě na zaškolení nejsou připravené v 6 letech. Dá se to proto analogicky vztáhnout i na zralost dětí pro nástup do MŠ. Přitom ale to, že dítě není připravené na nástup do školky, vůbec nemusí znamenat, že v budoucnu bude mít odklad školní docházky. Vývoj totiž probíhá individuálním tempem, může být nerovnoměrný, zrychlovat se či zpomalovat. Některé děti se vysloveně vyvíjejí skokově. Podle popisovaného chování vašeho syna to působí, že se jedná o šikovného normálně se vyvíjejícího chlapce, který ale ještě není připraven na oddělení od rodičů. Samozřejmě ne úplně šikovný přístup paní učitelky ve školce situaci nepřidal a syna zřejmě vyděsil. Zkuste ho opatrně zapojovat mezi děti formou kroužku, kdyby ale měl z docházky trauma, objevovaly by se noční děsy, plačtivost a podobně, pak ji raději přerušte a chlapce nenuťte. Ohledně školky si zkuste se synem o všem přiměřeně jeho věku povídat, můžete ho připravovat pomocí her na školku, nebo vhodných knížek o prostředí MŠ (na trhu jsou různé), které hravou a pohádkovou formou dítě na vstup do školky připravují. Případné spontánní dotazy syna na školku úměrně jeho věku pravdivě zodpovězte. S docházkou můžete zkusit začít zase v pololetí, ale pokud by syn špatně reagoval, pak by pro něj bylo vhodnější počkat až na další školní rok. Bylo by vhodné si předem promluvit s učitelkami ohledně přístupu k synovi, co váš chlapec potřebuje, aby se cítil dobře. Obecně lze říct, že braní cizího dítěte do náruče není nejvhodnějším způsobem prvního kontaktu a většina dětí by reagovala strachem. I když dobré úmysly paní učitelky jsou pochopitelné. Možná byla také sama nervózní a chtěla chlapečka rychle uklidnit. Přeji, aby se podobná zkušenost neopakovala a aby váš chlapec brzy dozrál k docházce do školky, která mu přinese mnoho radostí, kontaktu a zážitků s ostatními dětmi. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog