Hezký den, mám 3,5letou holčičku. Vychovávám ji s prarodiči a začínám častěji sledovat, že když něco nechce, tak se vzteká a až hystericky pláče. Zpravidla je to u uspávání, případně u něčeho co nechce dělat - na procházku, jídlo, atd. Myslel jsem si, že se to časem zpraví nebo že se vybrečí. Někdy to pomůže, ale má vydrž minimálně půl hodiny. Přiznám se, že mě jí je taky líto a někdy polevím, což nevím, zda je dobře. Nepomáhá ani “stoický” klid nebo rozzlobení. Mě se zdá, že když kolikrát je to intenzivnější, že snad ji je líto, že se zlobím nebo se o ní nestarám.Nevím zda to patří k tomu, ale rád bych se poradil, co bych měl dělat, co bych mohl dělat lépe, abych ji kvůli kolikrát maličkostem neučinil nějaký blok. Děkuji za raduRI
Odpověď odborníka:

Dobrý den,
popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.
Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.
Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).
Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za případné vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá, je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.
Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak by chtěli.
Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam, půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.
Jinak zde na BOL bylo téma vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete
Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.
Přeji hodně radosti s dcerkou.
Pro akci je nutné přihlášení
Pro akci je nutné přihlášení
Související články
Aktuální soutěže
Aktuální testování
Těhotenská kalkulačka
Vypočtěte si v naší těhotenské kalkulačce, kdy Vás čekají ultrazvuky, kdy obdržíte těhotenskou průkazku, kdy se podrobíte triple testu, kdy se vyšetřuje streptokok, kdy se provádí amniocentéza, kdy byste si měla nachystat věci do porodnice, kdy nastupujete mateřskou dovolenou.
TĚHOTENSKÉ E‑MAILY
Zaregistrujte se na Babyonline.cz, uveďte termín porodu a každý týden vám automaticky přijde e-mail s informacemi o vašem těhotenství týden po týdnu a vývoji miminka!
Vybraná anketa
Bylo vaše dítě očkováno proti pneumokokům? Jakou vakcínou?
20 %
14 hlasů
0 %
0 hlasů
7 %
5 hlasů
55 %
38 hlasů
17 %
12 hlasů
Celkem hlasovalo 69 unikátních návštěvníků
Související články

Maminka Veronika: Mléko Nutrilon 4 obsahuje důležité látky pro vývoj dítěte
Mohlo by vás zajímat
Zodpovězené dotazy
Celkem 5 498 zodpovězených dotazů
Dobrý den, mám dvojčátka narozená o 7 týdnů dříve, dnes je jim 10 měsíců a stále se nám nechce lozit... Od čtyř měsíců cvičíme Vojtu. Teď už je ale cvičení nad mé síly, kluci se brání, z daných pozic mi "utíkají". Má takové cvičení vůbec smysl? Kluci se od 6 měsíců přetáčí, plazit se začali mezi 8.-9. měsícem a tohle jim zatím zůstává. Žádná další dovednost se jim nechce. Je ještě nějaká možnost, jak podpořit k lezení? Děkuji za váš čas!
Doporučuji pokračovat ve cvičení - jak Vám to čas a děti dovolí, cvičení podporuje rozvoj a zapojování správných svalových skupin k danému pohybu - tedy i k lezení. U předčasně narozených dětí jde rozvoj pohybu pomaleji, vytrvejte. Doporučuji kontrolu na rehabilitaci.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,můj čtyřletý syn se doma chová zcela normálně. V rodině máme ještě dvouletou dceru a pětiměsíční miminko. Jeho vztah k nim je podle mého názoru zdravý. Povahu má ale takovou, že v cizím neznámém prostředí stojí a kouká, nereaguje na dotazy ostatních lidí ani dětí. Na dětském hřišti se drží spíše stranou a je v roli pozorovatele. Osobně bych tomu dala čas, že po společenské stránce určitě dozraje. Chápu jeho pocity nejistoty v kontaktu s novými lidmi, protože já i manžel jsme spíše introverti a nevyhledáváme společnost mnoha lidí. Problém však nastal ve školce, kam syn chodí na pět hodin denně a už dva měsíce tam jen stojí a kouká, do hry se nezapojí, s dětma nekomunikuje, s učitelkou se ale baví. Sám si nedojde na záchod (občas se i počůrá), neobleče se, i když to všechno umí. Říká mi, že se stydí si říct, že se stydí před dětmi. Do školky chodí rád, není problém při loučení, říká, že má paní učitelky rád. Už 14 dní mi říká, že na záchod chodí sám a že se i sám obléká, ale dnes jsem se od paní učitelky dozvěděla pravý opak. Syn mi tedy začal říkat asi to, co chci slyšet a z čeho jsem měla radost, vymýšlel si.... Paní učitelka sama neví, jak syna zapojit do hry a zabavit nějakou hračkou, s ničím si nechce hrát, nic ho nezajímá, ani venku, jen stojí a kouká. Mám obavy, jak ho ostatní děti ve školce budou přijímat do budoucna. Mám několik kamarádek s podobně starýma dětma a s těma je syn kamarád, rád si s nima hraje, povídá, těší se na ně, běhá. Budu ráda za jakoukoli radu, jak se synem pracovat a jak spolupracovat se školkou. Děkuji za odpověď.
Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení