Vývoj dítěte

Položit dotaz

Jsem pod vlivem sousedů

| def | 24.07.2017, 12:25

Dobrý den.
Bydlíme (já, žena, 1,5 a 3,5 roční děti) ve starém činžáku. Náš byt je v osobním vlastnictví. Pod námi bydlí vitální důchodci (muž 80 let, žena 94) ve státním bytě. Sousedi jsou staří komunisté (povoláním kontroloři), bezdětní, většinu dne doma. S každým (z jejich pohledu) hlučnějším zvukem bouchají na svůj strop nebo si u nás následně stěžují. Stejné problémy s nimi měli i dvoji předchozí nájemníci našeho bytu (kteří ani neměli děti).

V bytě jsme udělali desítky opatření: Zrušení plovoučky, odhlučnění podlahy, položené lino a koberce, děti doma nemají dřevěné hračky/míče/o­drážedla, doma nenosí bačkory s tvrdou podrážkou. Zrušení skříně s hlučnými pojezdy, odhlučnění pračky,…

Děti vstávají v cca 8 hodin, dopoledne je menší na hřišti, starší ve školce, po obědě spí, odpoledne až do podvečera jsme každý den venku. Večery jsou u nás klidné. Doma děti neskáčí, netancují, večer jsou v kompletním klidu, učíme je k tomu, že doma se neběhá a nechodí po patách.

Děti jsou doma tedy jen pár hodin a zkrátka fungují normálně, občas popoběhnou a občas jim něco upadne. Klasika.

Se sousedem se jednat nedá, nenechá dokončit větu, jen vyhrožuje a je verbálně agresivní. Jeho paní už jsem si pozval i na kafe a snažil se najít nějaké řešení. Ona to chápe, ale „starýho“ prý nezmění. Bohužel z jejich strany nepřišlo žádné opatření, pouze mají požadavky. Další schůzku už nechce, protože to z jejich pohledu k ničemu není.

A teď, o co mi jde:
Psychicky mi není dobře. S každým hlučnějším zvukem, který děti udělají, mám obavu: Nebylo to moc nahlas? Co na to sousedi? Zabouchají? Prostě nežiju svůj život, ale žiju život jejich. Co s tím? Rád bych se tohoto pocitu zbavil, ale nevím jak. Poradíte?

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Dobrý den,

Obracím se na vás s problémem, který se stal včera v noci. Náš syn (5 let) při horečkách blouzní - většinou běhá po bytě, křičí, že se něčeho bojí ale vždy ho dokážeme utišit. Včera kolem půlnoci, jsem ho šla zkontrolovat, protože má od rána horečku, chystala jsem se spát a před spaním jsem mu chtěla dát napít a přeměřit horečku, ať mohu v klidu spát .
Budím ho, ať si sedne že dáme vodičku a změříme, to otevřel oči, otočil se na mě ale díval se jakoby skrz mě, neodpovídal, nereagoval ani když jsem mu 10x zopakovala ať si sedne, odešla jsem pro obklad a když jsem se vrátila a promluvila na něj, sedl si a začal hystericky křičet, obličej měl v křeči, zatnuté,vyceněné zuby, mluvil skrze ně, takže jsme mu nerozuměli, něco skrz ně vrčel, ukazoval na zeď pak jsme mu rozuměli právě to, že se bojí, že chce dolu tak jsem mu chtěla pomoct z postele na zem jenže se bál právě mě, odstrkoval mě, takže ho vzal manžel a začal ho tišit, nic nepomáhalo, nereagoval na věci, které obvykle neodmítá, chvilku jsem se ho bála protože vypadal, jak z hororu, kde člověka posedne ďábel, asi 15 minut blouznil, vrčel a mluvil skrz zuby že jsme mu nerozuměli, ruce měl pokrčené, v pěst jako by se chtěl bránit, po 15ti minutách se najednou sám od sebe sklidnil. Ptala jsem se ho, jestli se mu zdálo něco ošklivého, stále byl v šoku,udýchaný, očička vykulené křišel že Joo, že tam byla mama a byla velká a zlá. To jsem ho utěšovala, že maminka by mu nikdy neublížila, že ho má moc ráda a jestli půjdeme spinkat. Lehl si do naší postele ať ho máme na očích, horečku jsem mu stáhla z 39,60 na 38,40 a šla v klidu spát.
Ve 2:30 ráno se opět vzbudil a celý proces se znovu opakoval. Ráno, když jsem se ho ptala, jestli mu je dobře tak odpověděl že Ano. Prala jsem se, jestli se má zdál ošklivý sen, odpověděl, že ne. Když jsem se ptala, jestli se bál večer maminky, odpověděl že ne.
Nechápu proč se bál rovna mě, nikdy jsem mu nic neudělala, občas, když hodně zlobí, dostane plácačku na zadek, ale to dostane i od táty ale rukou na zadek snad není důvod abych ho při blouznění děsila na smrt...

Je to normální? nebo to máme nějak řešit?
Mockrát děkuji za radu a přeji pěkný den.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Nález na kyčlích

| Milli87 | 19.07.2017, 07:11

Dobrý den, byla jsem s dcerou na vyšetření kyčlí. Dnes je jí 10 dní a má nález 2a. Bylo mi doporučeno široké balení plen. Zjišťovala jsem si nějaké informace a názory na toto se rozcházejí. Někdo nedoporučuje, že tento nález v tomto věku je fyziologický, normální. Prosím o radu, jak to vidíte Vy. Děkuji a přeji pěkný den. Milotová

Nález 2a v tomto věku může být, široké balení je preventivně, podporuje vývin kyčle, velmi často zabrání nutnosti Frejkovy peřinky.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 19.07.2017, 07:46

Dobrý den,
mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.
Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě.
O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.
Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až.
Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.
Děkuji za radu.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Poruchy s usínáním

| Osvobozeni30 | 30.06.2017, 16:59

Dobrý den, potřebovala bych radu. Máme 6-ti týdenní holčičku a od narození má problém s usínám, usne nám pokaždé na rukou, ale jakmile ji položíme do postýlky, tak se vzbudí a nechce spát a když ji tak necháme, začne plakat a pláč sílí a sílí dokud zase nepochováme na rukou. Děkuji za radu.

Byť má holčička 6 týdnů, jedná se pravděpodobně o zlozvyk, může nastat i u tak malých dětí. Chování je jí přijemné a vyžaduje si jej. Obrňte se trpělivostí, neznamená to ale, že dítě necháte v postýlce křičet několik hodin. Opakovaně dítě pochovejte, položte do postýlky, postupem času si přivykne.

 
MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 03.07.2017, 17:44

Dobrý den. Moje nyní desetiměsíční dcera od narození špatně jedla. Nyní se ale zdá, že si k jídlu vytvořila úplný blok. Posledních 14 dní hubne. Množství příkrmů, které je ochotna sníst, se snížilo na řádově 10 lžiček denně a poslední 2 dny už je počet lžiček 0. Brečí, už když se blížím s miskou. Občas (tak jednou za 5-6 hodin) vezme na milost lahev s mlékem. Proč se obracím na psycholožku: Co se týče gastroenterologických a neurologických příčin, byla důkladně vyšetřena, je sledována a léčena (reflux) a také má suplementaci vitamínu B12, ale nyní se již odborníci tváří, že víc pro nás udělat nemůžou, jen sledujou váhu a časem asi navrhnou výživu sondou. Myslím tedy, že je tam psychologická příčina a té je třeba se zbavit. Nevím ale, jak.Samozřejmě se snažím nenutit ji, předkládám jídlo hezky upravené, a také ji nabízím jídlo ve formě, aby si ho sama mohla dát (to si občas něco zobne). Ale nic nepomáhá a já nevím, jaký mám zvolit postup. Nepomáhá ani nabízení jinými osobami, nebo jídlo ve společnosti jiných dětí, které rády jedí. Budu ráda za rady, jak blok k jídlu odstranit. Děkuji.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 03.07.2017, 06:48

Vysvětlení diagnózy

| Izabela P. | 22.06.2017, 12:34

Dobrý den, mám 3,5 měsíční holčičku. Dcera je vývojové v pořádku. Diagnóze mc nerozumím, tak bych Vás chtěla poprosit o vysvštlení. V diagnóze od dětského neurologa má napsáno v DG.souhrn:
Levostranná predilekce Ibi, odeznívájici centr. hypertonický syndrom na akrech končetin, osová hypotonie, lehký funkční pravostranný hemisyndrom, anamn.hyperexcitabilni syndrom u dítěte s akt. vyvojovou úrovni počátku II.pol.I.tr., bez výraznějších raných rizik.
Děkuji za Vaši odpověď.

Podle neurologického vyšetření vývoj holčičky odpovídá úrovni 3. měsíce, má pedilekci vlevo - to je pozůstatek nitroděložní polohy a s tím spojené držení těla a dolních končetin. V tomto věku stav nevyžaduje rehabilitaci, stav se postupně vývojem upraví.
MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 23.06.2017, 07:53

Dítě stále neleze

| Nikky... | 21.06.2017, 06:08

Dobrý den. Mám syna, je mu 10 měsíců a stále nechce lézt a ani se plazit. Už jsem z toho nešťastná. Naše dětská MUDr. nás chce poslat na cvičení Vojtovy metody. Existuje ještě jiný způsob, jak dítě navést ke správnému lezení či plazení? Děkuji za odpověď.

Doporučila bych vyšetření dětským rehabilitačním lékařem, ten vám řekne, zda Vojtu ano či ne.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 21.06.2017, 07:17

Dobrý den,
už nevíme s manželkou, jak své dítě vychovávat dál. Máme téměř 5letou a 2letou dceru. Problémy jsou nyní hlavně s tou starší.
Na veřejnosti nebo někde na chatě, kam jezdíme s kamarády, bývá zlaté dítě, neodmlouvá, všichni ji chválí a téměř závidí. Jenže když je doma nebo venku sami, promění se v divoké dítě, které neví, kdy přestat. Nejhorší stav je tehdy, když je unavená a přetažená. To mám dojem, že už neví o světě kolem, a upne se na jednu věc, kterou chce udělat, ale my to nedovolíme, protože je přetažená. Dám příklad: Na jednu akci dojela s manželkou na kole, já za nimi později autem. Tam řádila, hrála si, tzn. po třech hodinách byla přetažená. Zpátky jsme rozhodli, že pojede se mnou autem, kolo dáme do kufru, protože by jízdu na kole nemusela zvládnout. Chytla hysterický záchvat, že chce jet na kole, začala brečet, křičet, dupat. Nepovolili jsme a jela se mnou autem, ikdyž připoutat do sedačky nebylo jednoduché. Za jízdy pořád vřískala a kopala do sedadla před sebou. To jsem byl ještě v klidu. Doma jsem ji musel vytáhnout z auta, nechtěla jít do výtahu, musel jsem ji odnést i do bytu (nemohl jsem ji tam nechat, vezl jsem i druhé), po celou dobu vřeštěla, dupala, kopala a máchala rukama. Doma už jsem to nevydržel, dal jsem jí na zadek, opláchnul v chladnější vodě, a začala křičet, že chce jít pryč. Pak uložili a usnula.
Vím, že to bývá z únavy, je občas těžké tomu předcházet, ale nikdy neměla takový záchvat, že by tak dupala, a křičela, že chce pryč.
Samozřejmě druhý den jí to připomínám, protože to mám v sobě (asi to není správné řešení), ale myslím si, že by měla vědět, že nás to trápí, a že není správné se takhle chovat.
Zda-li má pocit odstrčení kvůli mladšímu sourozenci to nevím, snažíme se jim hodně věnovat, jezdíme na kole, na výlety, na různé akce, doma si hrajeme, nesedíme u PC a TV.
Hodně mě mrzí to její chování, a hlavně mě mrzí to, že nevím, jak reagovat, aby se to neopakovalo nebo aby se uklidnila. (v tomhle případě jsem ji i choval a mluvil na ni v klidu, hladil po ruce, stejně to nepomohlo).
Děkuji za jakoukoliv radu, asi spíš potřebuju poradit, jak my máme reagovat na tyto problémy.
Děkuji.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 16.06.2017, 18:27

Projevy náklonosti

| Renáta Hazuchová | 06.06.2017, 22:25

Dobrý den, ráda bych se zeptala, co znamená toto chování chlapců. Abych popsala situaci, mám 16-ti měsíční holčičku a kamarádíme se s chlapečkem, který je o 6 týdnů starší a v poslední době, když se spolu setkají, tak ji povalí a zasedne nebo zalehne. Začne se na ní i válet. Ne zepředu, ale zády k ní. Nevím, jak toto vyhodnotit. Již to samé na ni dělal jiný chlapeček, byla ani ne roční a jemu byl rok a půl. Je to u chlapců nějaký vývojový stav? Jak to máme s jeho maminkou řešit? Děkuji za radu.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Problémy s chováním

| ajsbirka | 18.05.2017, 14:41

Dobrý den,
ráda bych Vás touto cestou požádala o radu. Mému synovi je 5 let a bohužel občas má problémy s chováním. Asi bude nejlepší když uvedu příklady. Syn hraje fotbal a když měli zápas a čekali na začátek, tak jen tak schválně šlápnul na nohu vedle stojícímu chlapečkovi, který mu nic neudělal. To jsem si ještě řekla, budiž, jsou to malé děti, dělají blbosti. Za to co udělal se omluvil, slíbil že už to neudělá. Jenže pak byl na plavání, na které chodí už od září. Po skončení lekce ho trenérka přivedla pobrekávajícího za ruku a opět ( už se to stalo jednou ) na mě spustila, že jí opět neposlechl, že na ní hulákal, když po něm něco chtěla, že ho i vykázala na chvíli z bazénu, že takhle to nejde, že takhle s ní mluvit nemůže. Když jsem jí řekla, že potom co už se to jednou stalo, jsem mu domlouvala, že to nesmí dělat, že musí poslouchat, a pokaždé mu to opakuji před začátkem hodiny a on mi na to už občas naštvaně odpovídá, že už mu to nemusím řikat, že to ví, že mu to pořád řikám, mi odvětila,že to je přesně ono, že pětileté dítě se mnou nemá co diskutovat, naznačila, že by mu dvě "flákla" a byl by klid. Potíž je v tom, že já s tímto řešením nesouhlasím. Navíc pak z vyprávění syna vyšlo najevo, že se to stalo v okamžiku, kdy byli ve velkém bazénu, kde ručkovali u kraje a učitelka po něm chtěla aby se během toho potopil a područkoval tyčku. Z čehož on měl strach, nechtěl to udělat, ale ona ho stále držela za ruku a nutila ho. Nevím, ale nejednal by i dospělý stejně ? Já pokud bych měla z něčeho strach, tak bych to asi také nechtěla udělat a bránila bych se. Bohužel byl včera syn opět na tréninku fotbalu, a vím to jen z vyprávění, osobně jsem tam nebyla, ale provokovala ho tam jedna holčička a on bohužel zareagoval tak, že jí několikrát vší silou bouchnul do zad. Na což trenér zareagoval tím, že na něj zařval ať vypadne. I když se mu na konci přišel omluvit, že to přehnal, jsem z toho opravdu špatná. Takto už párkrát zareagoval, ale vždy jen na o dva roky staršího bratra, nikdy ne na cizí dítě. On má občas problémy se vztekem, je to jak kdyby se mu zatmělo před očima a jde a bouchne a když už nemůže nikoho bouchnout tak aspoń kopne do zdi nebo dveří. Prostě má problém na to že mu někdo ublíží nebo se mu posmívá nebo prostě jen se mu nelíbí jak se k němu někdo zachová nebo po něm někdo chce aby udělal něco co on zrovna nechce, adekvátně zareagovat. Já vím, že je mu teprvě pět let a spoustu věcí ještě neumí nebo neovládá, ale je nepřijatelné, aby se takto choval. On po chvíli "vychladne", omluví se, řekne jak ho to mrzí, že ví, že to nemá dělat, že už to nikdy neudělá, ale stejně se to pak znovu stane. Poradíte co s tím ? Jak ho naučit reagovat více v klidu ? Jak s ním vůbec tyto situace řešit ? Nechci ho bít, myslím že ani zákazy nic neřeší, ale upřímně už nevím jak na něj. Domluva prostě nezabírá. A já nechci mít strach pokaždé když půjde mezi ostatní děti, aby je v takové situaci opět nebouchnul.
Děkuji za radu.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Blok dcery při převlékání

| Ewyen | 25.04.2017, 22:23

Dobrý den,
před asi 14dny dcera (2roky) byla na očkování - u kterého jí musíme držet, hysterický pláč, nechce si lehnout atd. Odpoledne na to zapomněla.

Dnes jsme byly na plavání a při odchodu - převlékání, se mi utrhla lepenka od plenky při přebalování. Jakmile to viděla, hysterický pláč - jestli si myslela, že je to náplast, a že jí chci dávat injekci. Kažodpáně jsme jí převlékli a po příjezdu si hrála, byla v pohodě. Doma to začalo, hysterický pláč, že nechce novou plínku, nechce ani kalhoty, nechce si ani lehnout. Já, moje máma a táta jsme jí horem dolem utěšovali, že nic nedostane, nic na nožičce nemá, i jsem jí potom hladila, zkoušela jsem to i zamluvit. Při další zkoušce nandání pleny znovu hysterický pláč, až se třásla. Už jsme byli v koncích co s ní. Chodit taky nechtěla, chtěla nosit, a sahala si pořád na nohu. Nakonec jsem plenku na ní s pláčem dostala, ale kalhoty na spaní už ne. Rozhodla jsem se, že jí je dám až usne. Další problém bylo jít do postýlky, chtěla jen nosit, chodit nechtěla. V postýlce se nepoložila stála, při položení vstala a řvala.. po asi 30 vyčerpávajících minutách se položila a usnula.

Mohu se prosím zeptat, jak v takových situacích, kdy dostane blok a nic s ní nehne, se zachovat? Bojim se, aby z toho neměla nějaké psychycké problémy, a hlavně si nevíme ani s mými rodiči rady... jsem v takových to situacích zoufalá. Neposlouchá nedá si nic vymluvit, a někdy mi ujedou nervy, že zakřičim či dam lehce na zadek, vím že se to nemá, až mi je z toho potom smutno.

Děkuji za radu :) Eva

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Dobrý den, paní doktorko, chtěla jsem požádat o Váš názor/radu: Můj 12ti měsíční syn se od 7 měsíců plazí - velmi svižně - a tak od 9 měsíců se staví, chodí kolem nábytku, začal před sebou tlačit vozíček, kočárek, křesílko a vydá se s tím "do prostoru". Ale neleze po čtyřech (jen občas pár "kroků") nebo si na kolínka klekne a popoleze, když se chce u něčeho postavit. Nijak jsem ho v plazení ani nyní v chození moc nepodporovala, ale jak si na to přišel sám, nedá se moc zastavit. Všude čtu, jak je lezení po čtyřech důležité, ale jak přinutit dítě, aby místo plazení se zvedlo bříško a lezlo po kolenou? Měla bych třeba i schovat kočárek/vozíček - aby neměl u čeho ťapat? Dnes na roční prohlídce to naše paní doktorka moc nijak nekomentovala, jen do průkazu napsala "PMV vývoj hraniční", "nepodporovat". Při jejím dotazování jsem měla tedy ještě "negativní odpověď" na to, zda malý říká máma, táta. On si žvatlá "tatata", "áďa", "dede", "mamama",ukazuje "ťo" brnčí jako auto nebo hafá jako pejsek, ale cíleně slova na označení mě či otce nepoužívá. Dcera už slova v jeho věku používala. Mohu pro uvedené odchylky v PMV něco víc já udělat? Mám vyžadovat rehabilitaci nebo ještě vyčkat? (Na rehabilitaci jsme již chodili mezi 3.-5. měsícem - nechtěl moc zvedat hlavičku na bříšku, pak zvedal, ale špatně - tahal to za krkem a ne správně celými zády už od zadečku - cvičili jsme Vojtovku a bylo OK). Děkuji za Vaše rady. Hezký den, H.L.

Dobrý den, doporučila bych vyšetření neurologem, nebo rehabilitačním lékařem, aby posoudili, zda je nutné nějaké další cvičení, nebo ne.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 21.04.2017, 09:00

Dobrý den, s manželem máme 3letou dceru a čeká nás rozvod. Během mé rodičovské dovolené (3 roky) jsem se o dítě starala výhradně já. Otec o péči a výchovu nejevil zájem. Nyní by chtěl přístup změnit a trvá na střídavé péči. Z mého pohledu se jedná spíš o gesto, aby ublížil mně, protože zájem nikdy příliš nejevil. Nyní máme zkušební období, jak by taková péče mohla v reálu vypadat. Bohužel mám z dcery pocit, že je velmi zmatená. Po týdenním pobytu u otce neposlouchá, odmítá školku, do které dříve bez větších problémů chodila. Dělá scény, že se z práce nevrátím a má strach.
Můj dotaz tedy zní, myslíte, že je taková péče pro dítě vhodná a měla bych tedy přistoupit na manželův návrh na střídavou péči? Především mi jde o zájmy a potřeby dcery.
Děkuji za odpověď, Sedmíková

Dobrý den,

střídavá péče je komplikovaná záležitost a bez dobré znalosti problematiky se takto na dálku radit nedá. Dítě potřebuje ve výchově i v životě oba rodiče a jejich rozchod je jednou z nejhorších situací, které jej mohou potkat. Rozvod nebo rozchod je vždy ztrátový pro všechny strany, i když v některých situacích může být tím nejlepším, nebo dokonce jediným řešením. Motivaci vašeho manžela nelze také jen tak jednoduše posoudit, také vývoj vztahu otce k dítěti je obvykle odlišný od vývoje vztahu k matce. Reakce dcery na aktuální situaci je přirozená, přišla o velkou část své jistoty - zázemí, se svými rodiči se setkává odděleně, místo společně, také jejich chování k ní či jejich výchovný přístup může být odlišný. Proto se vám vrací od otce "rozhozená" a doma vyhledává vaši přítomnost a její strach a obavy, že o vás přijde, jsou z jejího pohledu opodstatněné, je také přirozené, že nechce chodit do školky a odloučit se od vás. Dalším faktorem v jejím neposlouchání však kromě rodinné situace může být i její vývojové období vzdoru, kdy jsou takové projevy normální. Snažte se o co nejvíce klidný, citlivý a trpělivý přístup, s manželem co nejvíce ohledně dcery komunikujte, domlouvejte se na výchovném přístupu, který by měl být co  jednotný, případné spory, či konflikty neřešte před dcerou, ta by se měla dozvědět vždy až pouze výsledek vaší domluvy. Snažte se v maximální možné míře dodržovat domluvy a běžné denní rituály, na které je vaše dcera zvyklá, poskytněte dceři čas k přivyknutí na novou náročnou situaci. Vaše argumenty a popis chování dcerky je spíše potřeba říci u soudu, případně sociální pracovnici, která by měla postupovat v zájmu dítěte a hájit jej. Na soudu také je, aby posoudil a případně pomocí soudně znaleckých posudků rozhodl, co ve vaší situaci bude pro vás všechny nejlepším řešením. Ve hře je také vztah dítěte k otci, jak se doposud formuje, jak dítě zvládá pobyt u něj a také to, jak spolu vy jako rodiče dokážete po rozvodu komunikovat. V případě, že komunikace probíhá mezi rodiči bez potíží, pak je určitě větší šance na zdárný průběh střídavé péče a tím i profit z ní pro všechny zúčastněné strany. Dobré by ve vašem případě možná bylo vyhledat mediační službu, kterou poskytují například poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, kde jsou odborníci, kteří se vám budou věnovat a pomohou vám dojít k dohodě. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 21.04.2017, 08:07

Neklidné usínání

| zzuuzzaa | 13.04.2017, 22:33

Dobrý den, mám dvouměsíční holčičku, která přes den venku usne hned, doma ji chvilku pochovám a spí. Chodíme hodně ven, jezdíme na návštěvy (ne denně), jezdíme tramvají atd. Přijde večer, vykoupaná, mlíko a uspávání. Sama v postýlce - šílený řev. Na ruce a sedím - šílený řev. Prostě mě donutí hodinu chodit po bytě a chovat. Musím chodit. Ovšem já už fyzicky nemůžu, záda mě bolí, jak se zastavím, oči přes půl hlavy. Pak si lehnu do naší postele (to už ale musí být polotuhá), ona hodinu usíná, usne, vzbudí mě, máchá rukama nohama, rejdí očima, usne a zas vzhůru a takhle furt dokola, nakonec vytuhne. Akce od 19/20 do 21/22 hodin. Musím být u ní, jinak řev. Jakoby se neumí uklidnit. Asi zpracovává všechny zážitky? Nevím, zda nedělám něco špatně. Možná se ji dovyvíjí nervová soustava? Děkuji.

Dobrý den, večerní pláč miminka může být způsoben mnoha faktory, případně jejich kombinací. Může to být množství podnětů, které miminko přes den zažilo a potřebuje je zpracovat, narušení denního režimu a rytmu, spánkový režim dítěte přes den (například příliš mnoho denního spánku, který již děťátko v některém z období vývoje nepotřebuje), důležitý vliv může mít také nervozita maminky z pláče dítěte před usnutím. Snažte se proto dodržovat jednoduché spánkové rituály, které si s vaším dítětem zavedete a které vám i jemu budou vyhovovat také ze zdravotních důvodů (pokud vás bolí záda, pak určitě večerní nošení v náručí není vhodným rituálem a také není nutné). Dávejte pozor, abyste večerní uspávací rituály stále neměnila a nestřídala, podle různých "zaručených" rad kamarádek či známých. Zvolte prostě jeden rituál a u toho vytrvejte, než se miminko zklidní a naučí se předvídat, co bude následovat, může to trvat třeba týden, nebo i déle, po tuto dobu je potřeba zachovat klid, trpělivost a vytrvat. Miminkům k usnutí často výborně pomáhají fyzické doteky například se osvědčuje hlazení čelíčka, kolem očiček, či hlazení po hlavičce, některé maminky si chválí masáž chodidel dítěte, která ho uklidňuje. Důležité je také vaše chování při uspávání dítěte, jste-li nervózní a nejistá, pak to vaše miminko z vás vycítí a také znervózní a znejistí a reaguje pláčem a neklidem. Soustřeďte se na svůj dech, dýchejte klidně, hluboce, jako při spánku, mluvte na děťátko tichým a klidným hlasem, některým miminkům pomáhá stejná večerní písnička - ukolébavka. Pokud chcete miminko naučit spávat v jeho postýlce, pak jej do neberte do vaší postele, ale hlaďte a konejšete jej v jeho postýlce. Pokud vám spaní vašeho dítěte ve vaší posteli nevadí a vezmete si ho tam, pak to také neměňte a snažte se, aby dítě usínalo vždycky stejně, ne pokaždé jinak a jinde. Můžete zkusit také mírně regulovat denní spánkový režim vašeho dítěte, snažte se mu naslouchat, pozorovat ho, kdy se zklidňuje a dodržovat jeho denní rytmus. Zachovejte hlavně klid a trpělivost, výsledky se určitě dostaví v podobě zklidnění a lepšího usínání vaší holčičky. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.04.2017, 09:39

Noční pomočování

| synacek | 04.04.2017, 22:21

Dobrý den,
synovi je 6,5 roku, chodí do 1. třídy ZŠ. V noci se často pomočuje, nepomohla léčba léky ani to, že ho dáváme v noci vyčůrat a večer nesmí pít. Nyní má jeho třída jet na školu v přírodě a já nevím, zda ho tam poslat. Mám obavu, aby se mu děti nesmály, když se ráno probudí pomočený a aby to následně nemělo nepříznivý vliv na jeho psychiku. Není vyloučeno, že jeho problémy mohou být psychického rázu, zatím to s dětskou lékařkou zjišťujeme. Jaký na to máte názor? Poslat nebo ne? Moc děkuji za odpověď.

Dobrý den, noční enuréza je problémem, který trápí mnoho dětí. V Evropě je noční pomočování u dítěte považováno za normální do pěti let věku, v USA jsou tyto hranice širší a hovoří se dokonce až o sedmi letech věku dítěte, kdy se vyvíjí jeho nervová soustava. Stav vašeho synka konzultujte a řešte ve spolupráci s dětskou lékařkou, po vyloučení možné organické příčiny a potvrzení psychického rázu potíží, bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci řešit ve spolupráci s ním. Rozhodnutí, zda poslat dítě, které se pomočuje na školu v přírodě,  je na rodičích, není na to žádný správný jednoduchý návod či recept. Vycházejte z toho, že vašeho chlapce znáte nejlépe, víte na co jak reaguje, zda si přeje jet na školu v přírodě, nebo ne. Konzultujte tuto situaci s lékařkou, s učitelkami ve škole, jejichž spolupráce je velmi důležitá. V nabídce obchodů se také nacházejí speciální plenkové kalhotky, které jsou určeny k zachycení moči v případě nehody. Bylo by třeba možné pro příležitost účasti na ŠVP tyto kalhotky použít a tím se vyhnout potížím s mokrou postelí a pyžamkem a tím i možným posmíváním. S pozdravem

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.04.2017, 09:49

Dobrý den, náš syn, 3,5 roku, už jí přes rok stále jen předsmažené kuřecí safari a předsmažené kuřecí hranolky, občas rybí prsty a vařené brambory. Bohužel cokoliv jiného odmítá ochutnat. Jí toto jídlo celý den, ráno, dopoledne, odpoledne i večer. Dávám mu ještě trochu jogurtu, ale moc toho nesní. Nepomáhá ani to, že to vidí jíst nás a zatím ani, když to vidí u dětí. Do školky kvůli tomu nechodí. Zkoušela jsem mu celý den nedat nic, jen to, co odmítá, a radši celý den nejedl. Jeho pediatr nám jen řekl, že hubený není. Měří 105 cm a váží 17,4 kg a nemocný nebývá.
Pak bych se ještě chtěla zeptat na jeho chování. Ještě nedávno byl hodně fixovaný na určité věci. Chodil na procházky na stejná místa, nechal si obléci jen jedno tričko, pije jen z jedné flašky(je to pití od Waterrr). Teď má ještě takové období (řekla bych, že od loňska), že se bojí, když jede kolem auto po silnici i přes to, že my jsme na chodníku, bojí se kuchyňských robotů, zkrátka všeho hlučného.
Na ty procházky už jde i jinam a oblečení už také nosí jakékoliv. I to pitíčko už zkouší jiné, ale vždycky nakonec zůstane u toho, co zná. Nevím, jestli mu jiné příchutě prostě jen nechutnají, ale nevezme si to už jen proto, že to má jiný obal. Někteří moji známí, kterým jsem o malém říkala, tak mi doporučovali navštívit psychologa, že by to mohli být příznaky autismu nebo nějaká jiná porucha. Chtěla bych se Vás tedy zeptat, jestli máme k tomu psychologovi jít nebo jestli jsou některé děti prostě jen takové? Bojíme se, abychom něco nezanedbali. Jinak kolektiv dětí má hrozně rád, ačkoliv do školky nechodí, právě proto, že skoro nic nejí a nechce pít z hrnečku. A celkově to moc psychicky nezvládal. Moc Vám děkuji za Váš čas a odpověď.
S pozdravem
Kopecká Kateřina

Dobrý den, se synkem bych vám určitě doporučila kontaktovat co nejdříve odborníky, může to být dětský klinický psycholog, ale lépe bych vám doporučila kontaktovat dětského psychiatra. Popisované projevy chování vašeho dítěte skutečně vykazují znaky možného rozvoje poruch z okruhu autistického spektra (Dětský autismus, Aspergerův syndrom). Více vám takto po mailu pomoci nemohu a také tuto diagnózu musí stanovit odborník. Doporučila bych vám návštěvu u odborníka neodkládat, v případě potvrzení diagnózy je potřeba s chlapcem začít odborně pracovat a pomoci mu bezproblémově se včlenit do společnosti. Informováni a  poučeni, jak s chlapcem pracovat, by také měli všichni vychovatelé, kteří s ním budou přicházet do kontaktu, aby nedocházelo k neurotizaci dítěte. Řešit situaci až po nástupu dítěte do kolektivního zařízení (od příštího školního roku se mj. zavádí povinný předškolní rok vzdělávání), až narazí na potíže s jídlem, v kolektivu, či jiné, by bylo velmi nezodpovědné především vzhledem k synkovi. Syn si zároveň potřebuje začít zvykat na pobyt v kolektivu ostatních dětí v prostředí mateřské školy, není dobré jej nechávat doma. Pro děti s diagnostikovanými poruchami autistického spektra existují také specializovaná centra a zařízení. kde se jim dostane odborné péče. Odborníci vám také poradí, jak k chlapci přistupovat doma, aby se správně rozvíjel. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.04.2017, 09:48

Lhaní dítěte

| michaela.spivak | 23.03.2017, 17:20

Dobrý den, můj dotaz se týká ohledně chování syna. Nyní je mu 5 let. Začal být hodně vzpurný, na vše říká opak: půjdeš se vykoupat, řekne, chci se sprchovat. Hodně lze i přesto že ví že to není správné a z jakého důvodu, že mu pak nebudeme věřit. Není schopný si hrát chvilku sám. Stále vybíhá z pokoje s tím, že si už hrál, vydrží tam maximálně dvě minuty. Když ho pošlu do pokojíčku hrát si znovu, vzteká se. Pořád potřebuje něčí přítomnost.
Problém je i v tom, že když něco provede, začne mluvit o něčem, co ho hodně mrzí a rozbrečí se.
Když mu něco říkám, neposlouchá, nebo vůbec nereaguje, neodpovídá. Přitom ve školce učitelka říká, že je živější, ale bez problémů. Nerespektuje mě, když ho potrestám, tvrdí, že ho nemám ráda jako nikdo. Neustále mu to vysvětluji. Neplatí prakticky nic, domluva, zákaz, když dostane na zadek. Nevím si už rady. Dekuji.

Dobrý den, na základě vašeho popisu mám velmi málo informací, abych vám mohla nějak kvalifikovaně poradit, jak se synem pracovat a co může být příčinou jeho chování. Dotaz je nadepsaný Lhaní, ale nic o něm pak v dotazu prakticky nepíšete. Doporučila bych vám proto kontaktovat se synkem odborníka k osobní konzultaci, aby se vás mohl vyptat na všechny potřebné údaje, udělat si ucelenější obraz a odborně vám pak pomoci a poradit. Vhodný by byl například dětský klinický psycholog, kteří zdarma poskytují své služby při zdravotnických zařízeních např. poliklinikách, nebo je možné kontaktovat pedagogicko - psychologickou poradnu. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.04.2017, 09:46

Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o radu, má nejmladší dcera, jsou jí 3 roky a je stále o plenách, zkoušela jsem již několikrát ji odebrat pleny, ale stále se počůrává. Bez plen nechce jít spát. Zkoušela jsem ji i na noc nedávat tolik pít, ale bez pití prostě spát nejde. Dala jsem ji už jen malinko na dno láhve, vysvětlila ji, že už na noc nesmí tolik pít, ale když už ji nějak přesvědčím aspoň na trošku pití, tak se zadaří, že pak usne ještě před spaním, vyčůrá na nočník a ráno vždy vstane a má plínu durch mokrou a i postel je celá mokrá. Už nevím, jak s ní dál, už je nepije, je vyčůraná, tak nechápu, kde se to v ní bere, že je vždycky pročůraná. Můžete mi poradit nějakou radu, jak na ni? Přes den je to v pořádku, dojde si kdykoliv sama i si řekne, ale jak jdeme ven nebo jde spát, tak prostě odmítá jít bez pleny. Děkuji moc za jakoukoliv radu. Kvůli tomu v podstatě ani nemůže jít do školky, takže s ní musím být doma, protože ji ve školce nechtějí.

Dobrý den, schopnost udržování tělesné čistoty během noci souvisí se zralostí nervové soustavy dítěte. Každé dítě vyzrává individuálně, každé dítě je jiné a každé potřebuje různě dlouhou dobu, než čistotu zvládne dodržovat. V Evropě se za normální považuje výskyt nočního pomočování do pěti let věku dítěte, kdy jeho nervová soustava fyziologicky dozrává. Pokud zvažujete nějaká režimová opatření (jako omezení tekutin, buzení dcery na močení během noci apod.), tak bych vám je určitě doporučila konzultovat s ošetřujícím pediatrem. Začněte nejdříve s nácvikem nepomočování během pobytu venku, můžete zkusit natrénovat čůrání na travičku, na kanálek, aby se dcerka nebála jít ven bez plenky. Potom přejděte k nácviku udržování čistoty během odpoledního spánku, s tímto nácvikem je vhodné začít, pokud se odpoledne objeví u dcery suchá plena. Teprve po zvládnutí odpoledního pomočování přejděte k pomočování nočnímu. Pokud se dcerka bude pomočovat jen v noci a ne odpoledne, tak není důvod, aby nedocházela do školky, naopak děti v tomto věku kontakt s vrstevníky potřebují a je důležitý pro další rozvoj jejich sociálních vztahů a kontaktů. V dnešní době, kdy se připravuje docházka do MŠ u dvouletých dětí, by ale ani nemělo být problémem dohodnout si ve školce použití pleny na odpolední spánek. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.04.2017, 09:55

Počůrávání

| Lucinka3 | 13.03.2017, 13:19

Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o radu, má nejmladší dcera má 3 roky a je stále o plenách. Zkoušela jsem již několikrát ji odebrat pleny, ale stále se počůrává a bez plen nechce jít spát. Zkoušela jsem ji i na noc nedávat tolik pít, ale bez pití prostě spát nejde. Dala jsem ji už jen malinko na dno láhve, vysvětlila ji, že už na noc nesmí tolik pít, ale když už ji nějak přesvědčím aspoň na tu trošku pití, tak se zadaří, že pak usne, ještě se před spaním vyčůrá na nočník a ráno vždy vstane a má plínu durch mokrou a i postel je celá mokrá, už nevím, jak s ní dál, když už nepije, je vyčůraná, tak nechápu, kde se to v ní bere, že je vždycky pročůraná. Můžete mi poradit nějakou radu, jak na ní? Přes den je to v pořádku, dojde si kdykoliv sama i si řekne, ale jak jdeme ven nebo jde spát, tak prostě odmítá jít bez pleny. Děkuji moc za jakoukoliv radu. Kvůli tomu v podstatě ani nemuže jít do školky, takže s ní musím být doma, protože ji ve školce nechtějí.

Doporučila bych nefrologické vyšetření.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 14.03.2017, 07:48

Vzdorující dítě

| Janucha74 | 06.03.2017, 21:26

Dobrý den, mám holčičku, v květnu ji budou 3 roky. Začala chodit do školky, moc se ji tam nelíbí, ráno pláče, ale pak se jakž takž zapojuje do aktivit školky, ale začala nějak více zlobit doma, vzdorovat na vše, začala říkat NE! Nechci oblíkat, nechci jíst atd. Nebo na vše pravý opak - půjdeme ven? Nepůjdem. Ukliď si po sobě hračky! Neuklidím! Prostě vše odmítá! Jsme z toho nešťastní! Na babičku, kterou miluje je take ošklivá, říká ji např. nechci babičku, ty jdi pryč! Je toho hodně, nevím si s ní rady, myslím si, že je to období vzdoru. Potřebovala bych radu, jak s ní správně jednat. Od malička to byla neposeda a měla vždycky svou hlavu, ale posledních 14 dní je to neúnosné! Vyrůstá v milující rodině, doma nemáme mezi sebou žádné problémy, žádné hádky ani neshody. Přijde mi také, že je poslední dobou i nějaká smutná, pořád podrážděná. Prosím o radu. Děkuji, Jana

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete typické projevy období vzdoru, které spadají do vývojového období, ve kterém se vaše holčička právě nachází. Jedná se o znak zdravého vývojového pokroku, který je v tomto období naprosto normální, není to signál vaší výchovné chyby, ani toho, že by bylo něco v rodině v nepořádku. Mnoho informací o tomto období je možné najít v odborné literatuře o vývoji dítěte, ale také přímo na stránkách internetového portálu Babyonline, kam jste vložila svůj dotaz, pro jistotu vkládám odkaz: https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/obdobi-vzdoru.  Najdete zde nejen vysvětlení, proč se toto období objevuje, ale také cenné rady, jak k dítěti v tomto období přistupovat, jak jej zvládat výchovně. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.04.2017, 09:42

Cucání prstů

| BaraKp | 01.03.2017, 20:29

Dobrý den, prosím o radu jakým způsobem a kdy je vhodné začít odnaučovat cucání prstů u batolete. Dceři je 13 měsíců a cucá si prsty, hlavně při usínání a během spánku. Dudlík od malička odmítá. Rukavička je za hysterického pláče vždy rychle sundána. Děkuji

Dobrý den, cucání prstíků souvisí se sáním a je u kojenců a batolat normální, podle některých údajů se objevuje až u 80 % dětí. Prstík je pro dítě snadno dostupný, dosažitelný, nikam se neztratí, nespadne. Děti ho mohou cucat, když se chtějí uklidnit, nudí se, sání samotné jim přináší příjemné pocity.  Většina dětí s cucáním prstíků sama přestane ještě v batolecím či předškolním věku. Násilné odnaučování by mohlo vést k neurotizaci dítěte. Můžete však zkusit vysledovat situace, kdy si dcera prstíky cucá, můžete jí zkusit nabídnout nějakou alternativu, jako hračku, plenku, případně ji zabavit něčím jiným. Před spaním ji můžete třeba několikrát pohladit, položit jí vaši ruku na tvářičku, ukonejšit ji. Dudlík jí nevnucujte, když jej odmítá. 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 10.03.2017, 08:38

Motorika 3-letého dítěte

| rosee | 24.02.2017, 21:23

Můj právě 3letý syn chodí od ledna do školky a po 3 dnech mi bylo řečeno, že nic neumí, tedy co se týče samostatnosti v oblékání a jídle. Je pravda, že oblékat jsem ho moc neučila a např. polévku jsem mu raději podávala sama. Ovšem teď přišla p. učitelka s tím, že syn má špatnou motoriku, že snadno upadne, když do něj někdo strčí a že má obavy, aby příp. úraz nebyl na jejich odpovědnost. Také tvrdí, že chodí dokolečka, naráží na autismus? Aby prý syn mohl chodit do školky, žádá po mně speciální vyšetření neurologa. Může tímto vyšetřením podmínit synovo docházku? Její názor nesdílím, jeho motorika mi nepřijde abnormální, občas zakopne z nepozornosti, nikdy neměl žádný úraz. Musím ho takovému vyšetření podrobit? Děkuji.

Zkonzultujte stav dítěte se svým pediatrem, zda je neurologické vyšetření nutné.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 26.02.2017, 16:04

Plazení jazyka

| Szkipet | 22.02.2017, 19:09

Dobrý den, mám 5-ti tydenní dceru. Dcera již od narození vyplazuje jazyk. V podstatě neustále. Když spí, má ho schovaný. Také je velmi spavá. Dočetla jsem se, že by to mohla být známka Angelmanova syndromu. Mohla bych poprosit o Váš názor? Děkuji.

Omlouvám se, ale to nedovedu posoudit, zkonzultujte se svým pediatrem a požádejte o odborné vyšetření - ORL, neurolog.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 23.02.2017, 07:44

Dobry den, už jsem v koncích, moje dítě nechce chodit do školky, já jsem pro něj vzduch, neposlouchá mě, už jsem byla už i u psycholožky. Ta mi řekla, že je vše v pořádku, ale já nemůžu do práce, mám ještě pětiletého syna a ten je v pořádku. Rád chodí do školky a poslouchá, ale ten, o kterém se bavím, je mu sedm let, už nevím, co mám dělat. Jsem nešťastná, nikdo mi s ním nepomůže, přítel už taky neví, co mám dělat. Když není po jeho, řve, mlátí, už se ho začínám i bát. Nemám už na něj sílu, chci jít do práce a nemůžu. Děkuji za odpověď, Petra Šléglová.

Dobrý den, doporučila bych Vám se synkem vyhledat dětského psychiatra a realizovat u něj konzultaci, případně vyšetření. Psychiatrovi pečlivě popište projevy Vašeho dítěte, zejména jeho sklony k agresivitě a v jakých situacích se objevují. Pokud má chlapec již sedm let, pak má zřejmě odklad školní docházky a bude muset v příštím školním roce zahájit docházku do školy. Proto bych Vám také vzhledem k Vámi u syna popisovaným projevům doporučila komplexní pedagogicko psychologické vyšetření v pedagogicko psychologické poradně. Vyšetření by mělo být zaměřené na zjištění školní připravenosti chlapce, abyste věděli, co ještě případně procvičovat a také na zjištění úrovně jeho rozumových schopností, včetně posouzení jeho zralosti a vyspělosti emocionální a sociální a také na případná nastavení vzdělávacích doporučení a podpory. O doporučená vyšetření požádejte co nejdříve, protože čekací doby dětských psychiatrů i pedagogicko psychologické poradny jsou poměrně dlouhé. S pozdravem 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 21.02.2017, 08:29

Syn odmítá chodit na nočník

| Cailin | 15.02.2017, 11:54

Dobrý den,
můj už skoro tříletý syn odmítá chodit jak na nočník, tak na toaletu s redukcí. Přitom to už dávno umí, ale pokaždé, když mu ráno plenu nedám, vydrží i hodinu plakat, nosí mi plíny jednu za druhou, snaží se sám do pleny zabalit. Když jsem zkoušela dát pleny z jeho dosahu, vždy se snažil sebrat plenu mladší sestře a sám se do ní zabalit. Myslela jsem, že to pochopí, když začnu učit na nočník sestru, ale stále se pleny odmítá vzdát. Přitom na nočník umí perfektně. Nikdy se nevyčůral vedle. Potřebuji poradit, jak na to, aby z toho synek neměl trauma.
Děkuji za radu. L.S.

Dobrý den vašemu dotazu zcela přesně nerozumím, píšete, že syn odmítá chodit na nočník i na záchod s redukcí a chce plínky, ale posléze zase píšete, že na nočník chodit umí perfektně a nikdy se nevyčůral vedle. Vyvozuji z toho, že se jeho potíže pravděpodobně týkají stolice, že čůrání na nočník zvládá. S vyměšováním spojeným se stolicí u dětí bývají často spojené různé psychosomatické potíže, proto pokud syn potřebuje na vyprázdnění zatím ještě plenku, pak mu ji dejte. Mohlo by se stát, že mu odmítáním pleny přivodíte psychogenní zácpu, začne stolici zadržovat a způsobíte si tím i jemu mnohem větší problém než to, že syn v necelých třech letech kaká do plenky. Takže pokud si syn řekne, tak mu plenu dejte a nechte ho do ní vyprázdnit, nějakou dobu ho nechte v klidu, netlačte na něj s nácvikem kakání na záchod ani na nočník, vždyť chlapec musí zažívat velký stres, když má potřebu a všemožně se snaží získat plenu, aby ji mohl vykonat. Je možné, že syn se zklidní a sám postupně bude chtít zkusit jít na záchod nebo na nočník, pokud ne, tak mu to třeba po 14 dnech navrhněte vy, velmi oceňte i každý jeho pokus a snahu o to jít na toaletu (sednutí si na záchod/nočník, zatlačení), i když se výsledek nemusí hned dostavit. Pokud se pak dostaví úspěch, tak jej velmi oceňte, odměňte. Vývoj každého dítěte je individuální a je potřeba poskytnout mu pouze dostatek času. Kdyby potíže přetrvávaly dlouhodobě, pak se zkuste poradit s vaší dětskou lékařkou třeba při pravidelné tříleté prohlídce. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 17.02.2017, 07:25

Narušení denního režimu

| Kepuhahe | 06.02.2017, 15:45

Dobrý den paní doktorko, chtěla bych se Vás zeptat na následující. Máme pětiměsíční holčičku. Snažím se dodržovat denní režim, je to pro mě i pro miminko přece jen příjemnější a přehlednější. Nicméně se samozřejmě nevyhnu například celovíkendovým návštěvám prarodičů a kamarádů, kdy dojde k narušení denního rožimu miminka. Ukládání ke spánku, kojení, koupání je vždy stejné, ať se děje cokoliv. Ale během dne se režim změní. Přesto, že sleduji náznaky únavy, abych dítě dala ke spánku, v době čilosti s ním komunikuji a hraju si, je to jiné protože je u toho někdo další, "cizí". Vždy když návštěva odjede, všimla jsem si, že je holčička velice nervní, což trvá několik dní. Nedokáže sama během dne usnout, musím ji všemožně uspávat, kolíbat, nosit,houpat atd. Cpe si celou ručičku do pusinky, v hlasovém projevu jde slyšet nespokojenost a vztekání. Celkově je neklidná po těle, různě se kroutí. Již při samotném usínání sebou cuká a mírně hází. Z toho všeho jsem vyvodila, že se jedná o narušení rituálů, zvyků a jistot a proto je to následně vždy stejné. Je můj odhad opravdu správný? A dá se tomu nějak zabránit? Nechci se odstřihnout od přátel a návštěv, zároveň chci miminku zajistit klid a pohodu, pokud je její reakce taková jaká je. Zvykne si na to časem? Nebo je to citlivý jedinec? Dělám něco špatně?
Velice Vám děkuji za Váš čas a Vaši odpověď. Přeji příjemný den.
K.P.

Dobrý den, vaše děťátko pravděpodobně opravdu reaguje vámi popsanými projevy na změny denního režimu. Dodržování režimu je pro miminko důležité a je dobré a jak i píšete mnohem pro rodiče i děťátko pohodlnější, dodržovat určité zaběhnuté rituály, ze kterých dítě čerpá pocit jistoty a bezpečí a které usnadňují jeho vývoj a výchovu. Pokud dojde k narušení rituálů a režimu, může se to projevit nervozitou a neklidem dítěte. Řešením však není uzavření se doma bez kontaktu s přáteli a příbuznými, je to součást života, na kterou si dítě postupně zvykne. Při těchto vybočeních se snažte co nejvíce dodržovat aktivity, na které je dítě zvyklé, neměňte obvyklé rituály, zejména týkající se ukládání, krmení či kojení.

Pokud jste doma zvyklá holčičku krmit a uspávat o samotě, pak by bylo dobré požádat o chvilku soukromí při těchto činnostech i u příbuzných či přátel. Řiďte se svou rodičovskou intuicí, je poznat, že jste vnímavá a pozorná maminka, přesto se některým projevům v chování dítěte po narušení denního režimu asi nevyhnete. Počítejte proto s nimi, věnujte holčičce pozornost, dokud se zase nezklidní, snažte se vypozorovat, co ji nejvíce zneklidňuje a vyhnout se tomu (například příliš mnoho chování od ostatních, příliš mnoho podnětů, kterými je zahlcena). Zkuste holčičku v době bělosti, pokud je v cizím prostředí a nepláče, ponechat více v klidu, zpracovává totiž podněty z okolního neznámého prostředí, ve kterém se snaží zorientovat a je možné, že pokud se s ní snažíte komunikovat na stejné úrovni jako obvykle doma, může to být pro ni příliš. Nechte jí proto čas se adaptovat, postupujte pozvolna, chovejte se klidně. Velkých vybočení z denního rytmu se vyvarujte. Některé děti jsou na změny citlivější, některé se zklidní dříve, jiným to trvá déle, záleží také na typu a citlivosti jejich nervové soustavy, poskytněte proto dceři dostatek času a klidu a dostatek kontaktu s vámi, pokud jej potřebuje, pochovejte ji, pohlaďte, klidně na ni mluvte. Zdravím

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 17.02.2017, 07:22

Nízká váha u 6 leté dcery

| adina18 | 01.02.2017, 11:53

Dobrý den, mám dceru, které bude v dubnu 6 let. V současné době měří 119 cm a váží pouze 18 kg. Za posledních 10 měsíců stěží přibrala 1 kg. Je velmi špatný jedlík, odmítá úplně maso. Jinak ovoce, zeleninu a mléčné výrobky sní. Nemocná nebývá, jen se mi zdá, že se ji hodně zhoršila kvalita vlasů. Poraďte prosím, jestli mám toto nějakým způsobem řešit. Naší dětské lékařce jsem toto říkala, ale nijak to neřešila. Moc děkuji za odpověď. Adéla

Podle percentilových grafů je Vaše dcera v tolerovatelném rozmezí. Nabízejte maso, je velmi důležité. Kvalitu vlasů zkuste zlepšit multivitaminem k jejímu věku se stopovými prvky - jsou volně prodejné v lékárně.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 01.02.2017, 12:52

Separační úzkost

| Furynka | 30.01.2017, 07:43

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, malá se už asi týden začala v noci budit hodinu co hodinu, ale budí se takovým stylem, že začne hrozně plakat. Až když ju vytáhnu z postýlky a uklidním, tak přestane. Jenže mě mezitím usne v náručí a když ji chci vrátit do postýlky, tak se probere a začne zase plakat. Teď se mně to stalo 3 dny po sobě, že mi usnula večer na rameni a nechtěla se ode mě hnout. Myslíte, že by to mohlo souviset se separační úzkostí? Jinak spávala nádherně max. jednou dvakrát se za noc vzbudila. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, období separační úzkosti je znakem normálního vývoje kojence resp. batolete, probíhá většinou v období od době od 7 do 18 měsíce věku, kdy se formuje vztah k dítěte k matce a dítě se obává odloučení od ní. S tímto obdobím mohou souviset i poruchy spánku, rozvoj různých strachů, jako strach ze tmy, strach zůstat samotné v místnosti. Doporučuje se klidný a citlivý přístup, dítě pochovat, obejmout, pohladit, ujistit o přítomnosti matky, uklidnit, případně přechodně ponechat usnout v přítomnosti rodičů. Období by mělo odeznít v řádu několika týdnů či měsíců, pokud by potíže přetrvávaly, pak je dobré vyhledat odborníka, aby se předešlo rozvoji možné úzkostné poruchy či jiných potíží. Zdravím 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 31.01.2017, 07:19

Pokakávání

| spiderka | 22.01.2017, 21:58

Mám problém s naší 5-ti letou dcerou. Prostě se pokakává. První věc je, že kakat chodí na nočník, na záchod se prý bojí, ale čůrat tam chodí normálně. Jen na velkou tam nechce. Když je doma, tak je to ještě v pohodě, to jde na ten nočník, i když někdy se ji to stane i doma, když si hraje a dle mého nemá čas. Ale když je někde pryč, tak je to hrůza. Nebo když je u kamarádky, tak přijde normálně pokaděná. A když ji řeknu, že proč neřekla tetě, tak řekne, ze se styděla ji říct, že se ji chce kakat, i když oni mají nočník. Ale pokadit do kalhotek se nestydí. A vůbec se o tom nechce bavit, je vidět, že ji to vadí. I když někdy mi přijde, že ji více vadí to, že to s ní řeším, než že to udělala. A pak se nechce ani vyslíct, prý že se toho nechce dotknout, že by se umazala. Už fakt nevím, jak to dál řešit. Zkouším po dobrém, pak už z té její ignorace bouchnu a jde to po zlém. Nechala jsem ji si i prát ty kalhotky sama, ale nic. Už nevím, jak dál, když ji řeknu, že půjdeme za doktorkou, ať nám pomůže, tak brečí, že nechce. Slibuju hračky, beru hračky, domlouvám, řvu, nic. Poradíte něco? Je tu někdy ten dětský psycholog, že bych mu napsala? Co dělám špatně?

Dobrý den, potíže dcerky mohou, ale nemusejí být psychosomatického původu, pokud by se prokázal psychosomatický původ, pak by je bylo potřeba řešit ve spolupráci s dětským klinickým psychologem. Než však zahájíte případnou psychoterapeutickou péči, pak je potřeba vyloučit organický podklad popisovaných potíží s odcházením stolice. Doporučuji Vám proto se nejdříve poradit s Vaší ošetřující dětskou lékařkou. Dohodněte si s ní raději konzultaci nejprve sama, popište jí co nejpodrobněji dceřiny potíže, ať s nimi pak dcera není tak přímo konfrontována. Paní doktorka jistě doporučí a vysvětlí Vám potřebná vyšetření. Doma přistupujte k dcerce klidně, neupozorňujte na potíže, netrestejte ji, doptejte se jí častěji, jestli nepotřebuje na toaletu, nechte ji chodit na nočník, když na záchod se bojí. Ve stejném smyslu se citlivě (ne před dcerou) dohodněte i s kamarádkami, které ji budou případně hlídat, nejlépe aby jí daly někam do ústraní nočník, ukázaly jí ho s instrukcí, že na něj může kdykoliv sama jít a vykonat svou potřebu, že se na ni proto nikdo nebude zlobit, že nemusí ani nikomu nic říkat a ani se nemusí stydět. Přistupujte k ní citlivě, nestresujte ji v souvislosti s něčím, co určitě nedělá schválně a nemůže ovlivnit, respektujte její intimitu, také její stud je přirozený. Pokud se stane nehoda, nezlobte se na ni a věcně, bez negativních emocí jí veďte k tomu, jak odstranit následky, společně sundejte potřísněné oblečení, je pochopitelné, že je pokakané oblečení dceři nepříjemné a hnusí se jí (Vám zřejmě také), takže ji nenuťte k tomu, aby se ho musela dotýkat, s vysvlékáním jí pomožte, obsah odstraňte do toalety a kalhotky ať sama dá vyprat. Předpokládám, že prádlo perete nejspíše v pračce a nikoliv ručně, pak bude stačit, když dá dcera s Vámi kalhotky do pračky. Netrestejte ji, nevzbuzujte v ní pocit provinění, potlačte své emoce. Dcera vás zcela jistě neignoruje, ale neví jak má reagovat, má z vašich reakcí a rozčilení strach, který ji ve výsledku spíše ochromuje a vede k zamlčování problému a problém neřeší. Pokud se vyloučí organická (zdravotní) příčina dívčiných potíží, pak bych doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci řešit pod jeho odborným vedením. Zdravím 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 06.02.2017, 09:35

Přetáčení miminka

| Danielaa | 20.01.2017, 15:59

Mé dceři jsou 4,5 měsíce a pořád se nepřetočí na bříško, jen s malou pomocí a když je na bříšku, tak chvilku drží hlavicku a pak ji položí. Nikdy ji nedrží déle, tak se chci zeptat, myslíte, že má esteticky nějakou šanci se přetočit sama?

Dobrý den, doporučuji rehabilitační vyšetření - rehabilitační pracovník, nebo lékař Vám řekne, zda správně zapojuje svalové skupiny a pohyb dělá správně.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 23.01.2017, 12:54

Váha kojence - 7,5 měsíce

| zuzkaled | 18.01.2017, 11:31

Dobrý den, paní doktorko,
mám dotaz ohledně svého syna. Má 7,5 měsíce, výška cca 72 cm a váha 6,5 kg. Téměř od 5 měsíce máme příkrmy a stále kojím. Nyní ráno snídá krupičku (pohankovo-rýžovou) s banánem (nechce MM - mateřské mléko) dopoledne kojení, někdy přesnídávka, oběd maso se zeleninou a příloha, odpoledne přesnídávka - ovoce zahuštěné krupičkou (někdy přidám 2 lžičky jogurtu), večeře krupička, před usnutím kojení. Někdy za den sní jen pár lžiček a chce spíše MM, jindy sní ze všeho zhruba 60-90g (nevím přesně, nevážím). Hodně kaká a plazí se. Přesto mám pocit, že jeho váha je malá. V prosinci mu naše pediatrička dělala krevní obraz a vše v pořádku. Existuje něco na podporu chuti k jídlu. Stolici má i 4 denně.
Děkuji

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Odmítání otce dítěte

| happykata | 17.01.2017, 22:49

Vážená paní magistro, laskavě prosím o radu, jakékoliv doporučení. Syn 2 roky zcela odmítá otce ve smyslu péče o něj. Nenechá se obléknout, dát do vany, autosedačky, jídelní židličky. Neposlechne ho, uspávání nepřichází v úvahu. Přes den o tatínkovi mluví, těsí se na něj, radostně ho vítá, hraje si s ním, ale péči odmítá. Manžel velmi často pracovně cestuje. Já jsem ve 31tt. Syn do 22. měsíce věku sám usínal, neuspávali jsme ho. Ze dne na den došlo ke zlomu, nyní vyžaduje můj velmi těsný kontakt, uspávání v posteli, které trvá cca 1,5 hodiny. Ve stejném období, kdy došlo ke změně spacího návyku se objevilo i období vzdoru. Obávám se doby po blížícím se porodu, kdy ač bych ráda, nebudu se synomi moci věnovat v takovém rozsahu, jako nyní a pomoc otce bude nutná. Manžela samozřejmě chování syna také trápí, jsme však trpěliví. Zajímalo by mě, zda se jedná pouze o období, které přejde, nebo mám vnímat odmítání manžela jako vážný problém, který je vhodný řešit např. s psychoterapeutem v rámci nějakého sezení? Děkuji za Vaši reakci.

Podobný dotaz již psycholožka, paní Mgr. Matoušková odpovídala, přikládáme tedy odkaz: http://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/psycholog-radi/negativni-chovani-ditete-k-otci#odmitani.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 02.02.2017, 07:40

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli musí být dítě hyperaktivní od narození nebo se může stát hyperaktivní až v určitém věku? Dcera (téměř tři roky) byla od malička velmi hodné dítě, nebyla "mouchy sežerte si mě", byla zvídavé a bystré dítě, ale byla klidná, pěkně spinkala, nebyla vůbec ubrečená. Naprosto pohodové dítě. V létě, asi měsíc před narozením našeho syna (to jí bylo dva a půl roku), se to změnilo. Začala být velmi živá, chvilku neposedí, běhá z místa na místo, pořád někam leze, brebentí nebo nahlas zpívá a než usne, dlouho si v pokojíčku hraje. Říkali jsme si, že se snaží asi na sebe upozornit, protože žárlí na brášku. Malej na začátku špatně pil a já většinu času trávila kojením, odstříkáváním a dokrmováním. Ale teď už pěkně papá a hodně spí, tak mám na dceru času dost, snažím se jí hodně věnovat. Říkám jí neustále, jak ji mám ráda a zapojuji ji do péče o syna, ale vůbec se to nelepší. Už to trvá asi 5 měsíců. Myslíte, že může být hyperaktivní nebo jen je to tím narozením sourozence? Jak s ní tedy pracovat? Děkuji. Veronika

Dobrý den, i když se hyperaktivita jako taková nedá ještě u novorozence, nebo velmi malého dítěte diagnostikovat, tak její znaky většinou bývají patrné v chování a projevech dítěte většinou již v tomto útlém věku. Hyperaktivní miminka bývají často dráždivější, plačtivější, mají problém se zklidněním, se spánkem, také vývoj dítěte často neprobíhá zcela plynule, objevuje se například přeskočení některých přirozených vývojových fází, v chování a vývoji dítěte jsou patrné výkyvy. Pokud byla vaše dcera hodné a pohodové miminko a batole, které dobře jedlo a spalo, pak není příliš pravděpodobné, že by se u ní náhle "objevila" či vznikla hyperaktivita. Změna v jejím chování pravděpodobně souvisí s jejím vývojovým obdobím, s příchodem období vzdoru, kdy se dítě snaží prosadit svoji rodící se osobnost a upozorňuje na sebe. Takové chování je v tomto období naprosto přirozené a normální, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu (i když pro rodiče je toto období často náročné). Příchod sourozence zastihl Vaši dcerku právě v tomto období a protože narození dalšího dítěte přináší významnou změnu v zaběhnutém rytmu celé rodiny i staršího dítěte, je reakce na příchod sourozence také zcela přirozená a projevy období vzdoru se příchodem sourozence mohly ještě prohloubit, může se projevovat i žárlivost. Přistupujte tedy k dceři klidně, laskavě, pokračujte v jejím zapojování do péče o sourozence, vysvětlujte jí, proč se s miminkem některé činnosti dělají, povídejte si s ní. Všechny společné činnosti by se však neměly točit kolem péče o mladšího sourozence, věnujte se dcerce také samostatně, vhodné je trávit čas společnou hrou, zaměstnejte ji, aby vybila přebytečnou energii, malé děti rády pomáhají při běžných denních činnostech v domácnosti, mají rády pohybové a rozvíjející aktivity, zvážit můžete i nějaký vhodný kroužek a také mateřskou školku, pokud tam dcera ještě nechodí. Dbejte také na to, že si vyhradíte čas pouze na dceru a někam s ní třeba půjdete (návštěva dětského představení, zoo, společné chození například do cvičení pro matky s dětmi apod.). Do hlídání mladšího sourozence v těchto chvílích zapojte tatínka, nebo někoho dalšího z rodiny. Společně strávené chvíle, kdy Vás má dcera výhradně pro sebe a nemusí se o Vaši péči a pozornost dělit se sourozencem jsou pro ni velmi důležité, obdobně se alespoň někdy samostatně věnujte také mladšímu dítěti. Vývojové období vzdoru odezní samo, tak jak přišlo, důležité je, jak je přečkáte a zvládnete, ve výchově je potřeba hodně trpělivosti, lásky i důslednosti. S pozdravem

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 23.01.2017, 15:39

Dobrý den, obracím se na Vás, protože už si nevím rady. Syn má dva roky a devět měsíců, už cca týden dělá hysterické scény před spaním. Usíná sám v posteli, má rozsvíceno, hračky a dostane mlíčko. Čteme pohádku a pomazlíme. Teď se vyžaduje mazlit opakovaně a pak zase čůrat a pak zase mazlit a je úplně nepříčetný, když už řeknu, že je čas jít spát. Jsem zoufalá, pak už křičím a manžel pak křičí na mě. V noci vždy spal špatně a teď už tři měsíce se budí každé tři hodiny. Někdy i hodinu po tom šíleným usnutí. K ránu si ho bereme už k nám, abych se trochu vyspala a myslím, že to tímhle způsobem zkouší už od začátku spánku, aby šel k nám. Prosím, poraďte mi, jak se k tomu mám postavit. Děkuji.

Dobrý den, pokud budete chtít syna odnaučit nežádoucím návykům spojeným s usínáním, které se u něj rozvinuly, pak se budete muset obrnit velkou dávkou trpělivosti a důslednosti. Tím, že synovi nakonec vždy ustoupíte, opakovaně se k němu vracíte a nakonec jej vezmete k vám do postele, pouze jeho chování upevňujete a on svými hysterickými výstupy dosáhne svého. Období vzdoru, do kterého se syn dostává, nebo ve kterém se nachází, vám situaci neusnadňuje. Jedna ze snadnějších cest samozřejmě je ponechat dítě spát s vámi v posteli od počátku. Pokud by syn spal klidně a také vy, tak by to mohlo být řešením, které se vám všem vyplatí. Záleží pouze na vašich hodnotách, dohodě rodičů a vašem výchovném přístupu, jak si ho nastavíte. Pokud však už byl syn zvyklý usínat sám, pak by byla škoda se vracet k nežádoucímu návyku spaní s rodiči v posteli, navíc by vás odnaučování v budoucnu stejně čekalo. 

Dohodněte se proto s manželem, buďte jednotní a trpěliví, stanovte si jasný cíl, například dosáhnout toho, aby chlapec samostatně usínal a vše mu podřiďte, zřejmě přechodně i svoje vlastní pohodlí, protože snadné a jednoduché to nebude. Soustřeďte se přechodně pouze na dosažení tohoto cíle, nechtějte po chlapci, aby se učil nebo zvládal více věcí současně (například hygienu). Večer chlapce uložte obvyklým způsobem, proveďte všechny obvyklé usínací rituály, ke kterým však neustále nepřidávejte další, tímto se dostáváte do začarovaného kruhu typu už nestačí pusinka, čtení a pomazlení, ale deset pusinek, pět pohádek místo jedné a čtyřikrát pomazlení a další den ještě více a ještě více. Dodržte tedy osvědčený ukládací postup (1x), zajistěte hygienické podmínky - vyvětraná místnost, vhodné pohodlné a lehčí pyžamko, uklidňující večerní aktivity, syna uložte a na spaní ve vlastní postýlce trvejte. Pokud se syn bude dožadovat vaší přítomnosti, pak k němu přijďte, ujistěte ho, že je v bezpečí, že ho máte rádi, jen se právě učí spinkat sám, protože je hodný a šikovný kluk, pohlaďte ho a opět odejděte. Pokud přijde do vaší postele, pak mu nedovolte ulehnout a zase ho odveďte do jeho postýlky. Na syna nekřičte, zůstaňte klidní, mluvte na něj tichým a vlídným hlasem. Počítejte dopředu s jeho pláčem a odporem, připravte se na to psychicky, buďte sebejistí a nenechte se zviklat, vy jste ti, kdo stanovují pravidla, ne syn. Důležitá je vaše spolupráce s manželem, abyste v klidu vydrželi oba a nestresovali syna ještě  vašimi hádkami. Vydržte tak dlouho, dokud scény neodezní a syn se nenaučí spávat sám, počítejte s několika probdělými nocemi, doba se přesně nedá odhadnout, u každého dítěte může být různá podle jeho povahy a osobnosti. Za každý i sebemenší pokrok syna chvalte, oceňujte. Ohledně kvality spánku, ta je u každého dítěte jiná, méně či hůře často spávají hodně citlivé děti, děti s hyperaktivními projevy, ale také třeba děti nadprůměrně nadané. Důležitý je především klidný a láskyplný, ale důsledný výchovný přístup. Pokud by potíže dále přetrvávaly, pak by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa k osobní konzultaci, případně k vyšetření syna. S pozdravem 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 20.01.2017, 11:12

Strach z lidí u dítěte

| 76Martina | 20.12.2016, 14:42

Dobrý den, prosím o radu s dcerkou 21. měsíců. Je velmi šikovná, bystrá. Máme už téměř 3/4 roku období vzdoru, pořád se jí něco nelíbí, na vše říká hned ne, ale to mě tak netrápí, tím si projít musí. Co mě trápí je to, že dcerka se hodně bojí lidí, nejen cizích,ale i příbuzných - babiček,tetiček i strejdů, které třeba 14 dní neviděla. Tchýně už mi dala najevo, že takovéto chování není přeci normální, aby brečela, když na ní jen promluví. Když si jí nikdo nevšímá třeba venku, v obchodě, na ulici, tak je v pohodě. Když se na ni ale někdo jen podívá nebo nedej bože promluví, začne hned brečet a sápat se po mě. Snažím se s ní chodit co nejvíce i mezi děti, s kterými si také moc nerozumí, jakmile se k ní třeba na klouzačce přiblíží nějaké dítě, začne vyděšeně brečet, aniž by jí někdo něco udělal. Je to v tomto věku normální? Nevím jak v takovéto situaci postupovat. Děkuji za Vaši radu.

Dobrý den, doporučila bych vám projít si nějakou literaturu či internetové portály o psychomotorickém vývoji dítěte, vhodné jsou určitě knihy nestora dětské psychologie pana profesora Zdeňka Matějčka např. "Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte". Alespoň základní orientace ve vývoji dítěte je pro rodiče důležitá, aby na dítě nekladli požadavky neúměrné jeho věku a vývoji a také, aby věděli, jak dítě správně ve vývoji stimulovat a jak reagovat na jeho projevy a potřeby a jak sladit vzájemná očekávání. Období separační úzkosti spadá ve vývoji dítěte cca mezi 7 až 18 měsíc, může se však protáhnout na delší dobu, například v závislosti na pevnosti vztahu k rodičovské osobě. Informací o tomto období, projevech dítěte a o jejich zvládání, bylo již mnoho popsáno, lze je najít také například na stránkách Babyonline, na kterých jste zadávala tento dotaz. Doporučila bych vám proto tyto informace prostudovat, dozvíte se, jak se k dítěti v tomto období chovat a také vás jistě uklidní, že projevy dcery jsou naprosto normální, jen je u ní pravděpodobně toto období posunuté na pozdější dobu. Na toto období separační úzkosti u dítěte v podstatě navazuje období prvního vzdoru, které probíhá zpravidla mezi druhým a třetím rokem dítěte. Jedná se o další posun, kdy si dítě uvědomuje svoji osobu a snaží se separovat od matky, podrobné informace lze nalézt také na zmíněném webu Babyonline. Obecně to, že se dítě naučí používat slůvko "ne" automaticky neznamená nástup období vzdoru. Poskytněte tedy proto dcerce zázemí, které potřebuje, kontakty s ostatními dětmi nepřehánějte, dcerku do nich násilně nenuťte a vyčkejte až toto období samovolně odezní. Čím láskyplněji se k ní budete chovat a věnovat se jí, tím lépe se se svou úzkostí vypořádá. Projevy každého vývojového období jsou samozřejmě ovlivněny i povahou a osobností každého dítěte. Pokud byste měla nějaké pochybnosti o vývoji dcery, pak by bylo vhodné kontaktovat odborníka, dětského psychologa k osobní konzultaci. 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 02.01.2017, 09:03

Zadržování stolice

| Baby on line | 12.12.2016, 11:46

Dobrý den, náš problém začal, když bylo synovi cca 2,5 roku. Nočník odmítal a nijak jsme to ani neřešili - čekali jsme, až bude ten správný čas. V létě jsme mu vzali plenku a vysvětlili, že už bude chodit na nočník. Močení zvládl celkem rychle, ale vyprázdnění stolice byl problém. Tenkrát jsme udělali asi milion chyb, ale vidím to až teď. Stolici pouštěl do slipů. Po několika měsících, co jsme ho kárali za pokakávání, ji začal zatlačovat. Dopracovali jsme to až k obtékání stolice a umazávání slipů. Toto období trvalo cca půl roku. V lednu začal huhňat, kašlat, měl neustále rýmu....prošli jsme ORL, alergologii, gastroenterologii, UZ břicha, test na cystickou fibrózu, odběry krve atd. Ustavičné zahlenění jsme se zatlačováním stolice nespojovali. Nyní 2,5 roku po vysazení plen a začátku našich problémů se prokázalo, že dochází k refluxu Reflux je důsledek zatlačování stolice, tím je neustále zahleněn. Snažím se synovi vysvětlit, že si tím ubližuje, slibuji, chválím. Vždy mi slíbí, že už nebude zatlačovat a vždy to stejně udělá. Bude mu pět let, do školky, na výlety, ven, k babičkám atd. pro zahlenění moc nechodí. Sedíme doma. Mám ještě rok staré dítě. Je nebojácný, hůř se soustředí, opakuji mu, že sladkosti bude moci jíst, až přestane se zatlačováním, stejně tak i do školky (má ji rád). Je mi ho moc líto, chodíme jen po doktorech nebo jsme doma. Už nevím, jak mu to vysvětlit, jak se mám chovat až zjistím, že zase zatlačoval. Když se ho zeptám, proč to dělá, tak jen odpoví, že si chtěl hrát. Nebaví ho se vyprazdňovat a přerušovat kvůli tomu hru. Bolesti při vyprazdňování nemá. Moc nás to všechny trápí a víme, že jsme to způsobili my. Prosím o radu, jak máme k synovi přistupovat. Děkuji

Dobrý den, váš synek by pravděpodobně potřeboval delší psychoterapeutické vedení ke zvládnutí vzniklého problému s vyměšováním, zkušený psychoterapeut by možná dokázal být cenným pomocníkem i celé rodině, které se potíže týkají a trápí ji. Doporučovala bych vám proto kontaktovat nejlépe dětského klinického psychologa, případně bych zvážila i konzultaci u dětského psychiatra, spolupracujte také s vaším pediatrem, postupujte podle doporučení odborných lékařů, ke kterým se synem chodíte. Doma se snažte na „problém“ tolik nesoustředit, nemluvte o něm před synem, jeho potíže stále nerozebírejte, nezveličujte. Naopak se snažte soustředit na dny, či hodiny, minuty, kdy chlapec zvládne mít čisté slipy, případně se podaří mít stolici na WC. Velice tyto chvíle oceňte, chvalte, odměňte. Odměny volte podle toho, co má váš chlapec rád, může si je i sám vymyslet. Nemusí to být vždycky sladkosti, ale třeba oblíbená společná činnost, nálepka, výlet, návštěva, školka apod. Sledujte chování synka při hře, jako maminka jej znáte nejlépe a jistě již máte vypozorované, jak se chová či projevuje, když se mu chce na stolici, nebo kdy se snaží stolici zadržet (většinou se jedná o nějaké tělesné projevy – vrtění se, ošívání, zmlknutí v hovoru...). V těchto chvílích buďte nekompromisní, přerušte synovu hru, jasně a stručně mu sdělte, že je potřeba jít na záchod a odveďte jej. Více již nerozebírejte, po vykonání potřeby velmi chvalte. Syn sám ještě nemá vypěstované takové volní mechanismy, aby dokázal pro něj atraktivní hru přerušit a odejít na záchod sám, takže je potřeba mu v tom pomoci. Vypozorujte, v jaké denní době obvykle syn na velkou potřebu chodí – často to bývá pravidelné a v tuto dobu jej opět na záchod odveďte, povzbuďte. Nemám informace, jak zvládá syn tyto své potíže ve školce, jestli i zde trvají, nebo jestli se při pravidelném školkovém režimu (děti jdou většinou společně na záchod před procházkou, po ní, po spinkání apod.) daří vykonávání stolice lépe, pokud ano, pak komunikujte s učitelkami, co jim pomáhá, snažte se využít také doma. Syn potřebuje klidný a citlivý přístup, nezlobte se na něj, spíše se zaměřte a oceňte i dílčí pozitivní změny, pokroky, nepřítomnost potíží, nekárejte, neslibujte, citově se synem nemanipulujte, stanovujte si postupné a malé cíle, oceňujte jejich splnění.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:47

Dobrý den, před měsícem měla má dcera (jsou jí 2 roky a 7 měsíců) komplikované fibrilní křeče a ležela dvě noci na JIP v nemocnici v Krči, kde sem s ní nemohla zůstat přes noc ale vždy říkali že byla velmi hodná pak jsme strávili jeden den na normálním oddělení a pustili nás domu. Ale od té doby, co nás pustili domů, začala být taková agresivní. Ze začátku mě i několikrát z ničeho nic začala mlátit a řvát na mě, ať jdu pryč. Postupem času, kdy sem se jí snažila vysvětlit, že to nesmí dělat, když přeháněla dostala lehce přes ruku, začala mlátit sebe přes ruce. Jednou se začala drápat na obličeji a dnes po mě začala házet vztekle večeři, když sem jí řekla, aby si vzala bačkůrky. V nemocnici jí dělaly odběr mozkomíšního moku z páteře. Tak se chci zeptat, jestli je to reakce na to, že byla sama v nemocnici nebo po tom zákroku a popřípadě jak postupovat. Mockrát děkuji předem za odpověď.

Dobrý den, chování vaší dcerky skutečně souvisí s největší pravděpodobností s prožitou traumatizující zkušeností - pobytem v nemocnici a s nepříjemnými zákroky, které zde absolvovala. Svou agresivitou vůči vám, jako nejbližší osobě a také vůči sobě (poškrábání se v obličeji) vám holčička dává najevo, že je v psychické nepohodě a s prožitou situací se zatím nedovede vyrovnat. Dítě v tomto věku není ještě schopné porozumět důležitosti pobytu v nemocnici a prováděných vyšetření a ani tomu, proč je v noci najednou bez maminky. Protože nemá rozvinutý ani pojem o času, mohlo jí připadat, že maminka ji opouští navždy a nikdy se již nevrátí, základní důvěra v matku a tím i rozvoj chápání světa jako bezpečného místa může být narušen a podkopán. Na překonání následků pobytu v nemocnici budete potřebovat dostatek času, hodně trpělivosti, nebrat útoky vaší dcerky namířené proti vám osobně, výchovný přístup volit vlídný, ale důsledný (v žádném případě se nesnažit dítěti vše vynahradit tím, že mu vše dovolíme rozmazlujeme ho, tím bychom mu spíše uškodili, než prospěli) a vyčkat až se u dcerky obnoví důvěra a pocit bezpečí. Reakce každého dítěte je individuální a také čas, který bude potřebný, se nedá předem odhadnout, na dcerku nespěchejte, dodržujte dříve zavedené rituály, nic neměňte, nelitujte ji, nerozmazlujte, změnou vašeho chování k ní, by byla ještě více znejištěná až stresovaná. Dítě v tomto věku navíc většinou prochází také vývojovým obdobím vzdoru, kdy tento normální vývoj mohl být pobytem v nemocnici narušen, případně zesílen. Její reakci by proto bylo vhodné zkonzultovat také s dětskou ošetřující lékařkou, která ji má v péči odmalička, s lékaři v nemocnici, kam jistě chodíte na kontroly, nebo vyhledejte dětského klinického psychologa, případně dětského psychiatra. 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:48

Vývoj dětské hry

| Baby on line | 12.12.2016, 11:43

Chci Vás poprosit o radu, mám 3,5 letého syna, fyzicky i psychicky je vyspělý cca na 5 let. Chci se s vámi poradit, zda je normální, že se upnul na hračky na roboty a stále si hraje s roboty a hraje si, že spolu bojují a povídají si. I když jdeme ven, stále všude vidí a mluví i robotech, i když třeba řekne, že je to jen jako, tak stále myslí a je fascinován roboty. Snažím se třeba přejít na jinou hru nebo odlákat jeho pozornost a stejně vždy skončí u robotů. Byl teď tedy 14 dní nemocný a máme s manželem střídavou péči týden/týden, tak byl doma a hrál si s nimi víc. Zejména asi u manžela, který si s ním moc jiné hry nehraje, asi se to zas změní, až bude chodit do školky a bude chodit víc ven, ale celkově se ho roboti drží už od 2 let. Je to normální, že je roboty a válkou a bojem tak fascinován? Vlastně loni to byly ještě také tanky, ty ho tedy po roce asi opustily… prosím jen o radu, zda se snažit ten jeho svět trochu korigovat a snažit se ho přeorientovat i na jiné věci a hračky, nebo ho nechat být a samo ho to časem pustí? Občas mu pustíme v TV nebo na tabletu nějakou pohádku, ale není to přehnané.

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:49

Dobrý den, mám přítele, který se má skoro po roce setkat se svým tříletým synem. Matka dítěte mu bohužel neumožňovala jakýkoliv styk. Syn je ovlivňován matkou, že je tatínek opustil a už je nemá rád. O příteli jako otci se před synem vůbec nemluví, i fotky byly sundány a otec už vlastně neexistuje. Po soudním rozhodnutí syna konečně uvidí. Chtěla bych proto poradit, jak má přítel při setkání (kde bude i matka dítěte) se synem komunikovat? A jak reagovat pokud syn nebude mít zájem? Vůbec nevíme, jestli si tříleté dítě otce bude pamatovat. Moc děkuji za odpověď.

Dobrý den, situace vašeho přítele je poměrně složitá. Vzhledem k věku dítěte při posledním setkání s otcem lze předpokládat, že si chlapec otce již opravdu pravděpodobně pamatovat nebude a případné vzpomínky bude mít zkreslené interpretací matky. Od takto malého dítěte se dá proto očekávat spíše negativní, v nejlepším případě pasívní počáteční reakce. Přítel by měl postupovat velmi citlivě s ohledem na dítě, do ničeho synka nenutit, nenavazovat násilně fyzický kontakt, nebrat jej od matky. Snažit se co nejvíce spolupracovat a domlouvat se s matkou chlapce. Případné odmítnutí ze strany syna, ať si přítel nebere osobně, není smutný a postupně si se svým dítětem snaží vybudovat kvalitní vztah. On i dítě na to však budou potřebovat čas a hodně tolerance a trpělivosti. Dítěti je vhodné přinést nějakou hračku, případně menší sladkost, přes kterou je možné navázat a zahájit komunikaci, ale ani to se však nemusí podařit. V době mimo soudem nařízený styk, kdy přítel syna nebude smět vidět, by bylo dobré snažit se s ním nějakou formou udržovat kontakt, důležitá bude domluva mezi jeho rodiči. Vždyť i maminka chlapce určitě nechce svému dítěti ublížit a připravit jej o kontakt s otcem. Případné spory nebo potíže však určitě není vhodné řešit před dítětem, dospělí by si měli sjednat schůzku nejlépe v neutrálním prostředí, vyhledat lze i pomoc Poradny pro mezilidské vztahy (dříve Manželská poradna).

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:49

Dobrý den, synovi budou letos 4 roky. Od září začal chodit do školky. Ze začátku bylo vše v pořádku a bez problémů. Začátkem listopadu byl 3 týdny nemocný. Po uzdravení a vrácení do školky, se začal přes den počůrávat. Na upozornění, aby se šel vyčurat, odpoví, že se mu nechce a během chvilky je mokrý. Neděje se to jen ve školce, ale i doma. Pořád ho musíme upozorňovat, ale dělá jako, že neslyší a je mu to jedno. Že se občas počurá ve spánku, to chápu, ale s tímto už si nevíme rady. Už jsme byly i na vyšetření moči a ultrazvuku ledvin a vše má v pořádku. Dneska to vyvrcholilo tím, že si šly ve školce po obědě odpočinout a on aniž by spal, tak než aby si došel, tak se počural i pokakal. Po zeptání paní učitelky, proč si neřekl, odpověděl, že to nevadí. Předem děkuji za radu a přeji hezký den.

Dobrý den, pokud váš syn již dříve čistotu bez potíží udržoval a tyto potíže se objevily až po jeho navrácení se do školy po nemoci, pak je možné, že vám tímto chováním signalizuje nějakou svoji psychickou nepohodu. Zkuste se pobavit s učitelkami ve školce, jestli nedošlo v době jeho nepřítomnosti k nějaké změně. Jestli si se synem nepřestal například hrát nějaký jeho kamarád. U takto malých dětí nejsou vztahy ještě dlouhodobé a trvalé a případná nepřítomnost kamaráda pro děti často znamená, že na něj jakoby „zapomenou“ a navážou vztahy jinde, s někým jiným. Po nemoci přicházející spolužák pak může být v nemilé situaci, protože došlo ke změně vztahů v kolektivu a obtížně do nich opět zapadá. Pokud došlo k něčemu takovému, pak je na dospělých, zejména na vyučujících, aby dohlédli na jeho přijetí mezi děti a pomohli situaci řešit. Nebo se mu prostě po pauze způsobené nemocí do školky nechtělo. Můžete alespoň na čas zkusit snížit zátěž aktuálně spojenou se školkou tím, že ho budete vyzvedávat po obědě (samozřejmě je-li to ve vašich možnostech), případně ho vyzvedávat odpoledne co nejdříve. Doma se zaměřte na ocenění těch situací, kdy si chlapec řekne, případně, kdy jde na toaletu samostatně, velmi jej chvalte a odměňujte (malá sladkost, společná hra, nálepka, smajlík, něco co má syn rád), na nehody se snažte příliš neupozorňovat, řešit krátkou domluvou s návodem, co má příště udělat jinak a více se již k nehodě nevracet, opakovaně před synem nerozebírat. S paní učitelkou ve školce je možné dohodnout si schůzku bez syna a domluvit se na společném postupu, také ve školce by ho měli chválit, pokud si na záchod sám dojde a ocenit jej za toto vyspělé chování. Snažte se také vypozorovat projevy syna, když se mu chce na záchod (většinou se jedná o tělesný neklid, vrtění se, ošívání, poposedávání apod.) a pokud je u syna zaznamenáte, pak krátce jeho chování slovně okomentujte (např. vidím, že se ti asi chce na záchod) a na záchod jej doprovoďte, neomezte se pouze na slovní upozornění, snažte se předejít synovu selhání. Pokud by se potíže synka prohlubovaly a zavedená opatření mu nepomáhala, pak bych vám doporučila konzultaci nejlépe u dětského klinického psychologa, kteří působí buď bezplatně při státních zdravotnických organizacích (nemocnicích), nebo mají placené soukromé praxe, výběr je na vás, jako na rodičích.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:50

Dobrý den, mému synovi je 4,5 roku a chodí do školky. Když mu byly tři roky, ve školce se pokakal a paní učitelka ho za to zbila. Tehdy se u něj vytvořil blok a začal zadržovat stolici, až jsme skončili na projímadle. Nechodil do školky cca měsíc, a potom chodil do jiné třídy, aby dotyčnou paní učitelku nepotkával. Nyní máme problém, že kakat sice chodí, ale většinou se mu stane, že pokaká, resp. Ujde mu to do slipů a potom se jde vykakat. Když se ho zeptám, proč se pokakal a nešel na záchod, odpoví mi, že neměl čas. Dnes to už udělal třikrát a já opravdu nevím, co s ním mám dělat. Nic nepomáhá. Bít ho nechci a trest (například zákaz pohádek) nepomáhá. Může mít nějakou poruchu nebo je to jen jeho lenost? Prosím poraďte, co dělat. Děkuji.

Dobrý den, asi nemusím příliš komentovat, že reakce paní učitelky ve školce na pokakání vašeho syna byla neprofesionální a nevhodná a skutečně mohla být na počátku synových obtíží. Situaci jste vyřešili adekvátně, není opravdu vhodné, aby syn navštěvoval i nadále stejné oddělení MŠ. Možná bych i uvažovala o kontaktování kontrolního orgánu školky, aby prověřil kompetence zaměstnanců - pedagogů. Toto je však na vás, jak se rozhodnete, nebo ve školce domluvíte. Aktuální potíže chlapce bych doporučila řešit určitě ve spolupráci s dětskou lékařkou. Je pravděpodobné, že potíže mají psychosomatický podklad a bude potřeba se synkem, případně i s rodinou pracovat psychoterapeuticky, nejdříve je však nutné vyloučit organický (zdravotní) podklad potíží a syna nechat případně odborně vyšetřit. Pokud se zdravotní podklad potíží vyloučí, pak bych doporučovala vyhledat dětského klinického psychologa a zahájit psychoterapeutickou péči. Služby dětských klinických psychologů, kteří působí při zdravotnických zařízeních, jsou zdarma, výhodou je i dostupnost dalších odborných zdravotnických služeb, jinak existuje i velké množství soukromých klinicko - psychologických praxí, kde jsou poskytovány služby většinou za úhradu (pokud psycholog nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou). Co můžete ale zkusit hned a myslím, že tím nic nepokazíte, je nahradit negativní motivaci (tresty, zákazy pohádek apod.) motivací pozitivní. Zkuste si například zaznamenávat (např. obrázek či smajlík v kalendáři) a soustředit se na ty dny, kdy syn na „kakání“ nezapomněl a nehoda se nestala a velmi ho za toto chování pochválit i případně menší odměnou ocenit (odměnou může být sladkost, ale také nějaká společná oblíbená činnost, či právě ta pohádka). Pokud se nehody stávají denně, pak oceňte ty dny, kdy k pokakání došlo jen jednou a ne vícekrát atd. Se synkem si také hodně povídejte, projevujte zájem o to, jak se mu daří ve školce i jinde, co se mu povedlo, co by si přál, abyste měli o dění kolem něj přehled. Nesnažte se však za každou cenu vyzvědět nějaké negativní věci, soustřeďte se spíše na pozitivní zážitky a situace a posilujte v synkovi schopnost aktivně svým prosociálním chováním situaci ovlivnit a zvládnout.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:50

Dobrý den, prosím o radu. Mám dvou letou dceru. S jejím tatínkem spolu rok nežijeme. Ten rok byl plný marných návratů a pokusů o vztah a smír. Poslední byl před dvěma měsíci. Partner má podle soudu právo na 2 víkendy v měsíci. V minulosti vždy, když potřeboval dceru vidět, nedělala jsem problémy. Dokonce i když potřeboval odjet na 5 dní do Holandska za jeho matkou. Včera mi partner přes chat oznámil, že má přítelkyni. Vzhledem k tomu, že před dvěma měsíci mne ujišťoval o jeho lásce ke mně, troufám si myslet, že tedy pouze dva měsíce a že chce jet s ní a s malou o jeho víkendu na výlet.
Ohledně přítelkyně nemám problém, je to jeho věc. Co se seznámení s dcerkou týká, navrhla jsem mu, ať vyčká minimálně půl roku a až si bude jistý, že vztah má budoucnost a je natolik kvalitní, ráda se s paní sejdu, abych ji poznala a dále nebudu mít problém s tím, aby se stýkala s naší dcerou. Seznamovat je hned mi přijde jako nesmysl a myslím, že by se měl být v těchto věcech více opatrný. S paní se přeci může vídat kdykoli jindy. Protože za poslední 4 roky je to už třetí přítelkyně, kterou dětem (těm dvěma starším) představil. Prosím o radu, jde mi o malou jsem zoufalá a nevím, co mám dělat.

Dobrý den, pokuste se s partnerem na styku s dítětem a s jeho přítelkyní dohodnout. Osobní jednání bude vhodnější, nebo spíše nutné, než forma emailu, nepřistupujte na komunikaci přes chat, ale trvejte na schůzce, ovšem bez přítomnosti dětí. Vámi navrhovaná dohoda mi připadá velmi rozumná, jistá opatrnost v seznamování dětí s novým partnerem je na místě. Je však potřeba, aby váš návrh jako rozumný a přijatelný, přijal také váš bývalý partner. Pokud se vám nepovede ke shodě dojít, pak můžete využít bezplatných služeb sítě manželských a rodinných poraden, které poskytují i mediační službu partnerům, manželům, kteří jsou v rozchodové či porozchodové situaci. Psát, že vaše vzájemná dohoda je nejvíce v zájmu nejmladší dcerky i vašich starších dětí, vám asi nemusím. Po využití všech možností, pak lze ještě požádat soud o úpravu styku dítěte s otcem, bylo by však škoda, aby dcera o kontakty s otcem přišla.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:50

Dobrý den, můj pětiletý vnuk velmi často (několikrát do hodiny) pláče, většinou kvůli malichernostem - něco nemůže najít, něco mu nejde, něco mu sestřička bere, špatně se vzbudí - to je pravidelné. Ve školce usedavě plakal, že mu dali na rizoto sýr, nedokázal to říct. Rodiče jsou velmi empatičtí a ihned ho konejší, berou do náručí a jeho pláč se ještě zintenzivní a trvá zbytečně dlouho a zdá se mi, že věkem pláče využívá stále více. Chlapec je jinak velmi šikovný a chytrý, ale v tomto se chová nepřiměřeně. Jeho chování vyvolává spory mezi námi dospělými, jak dál pokračovat ve výchově, domluvy nepomáhají. Děkuji za radu.

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:51

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, co mám dělat se skoro 2,5letou holčičkou, která usíná s boucháním hlavičky do matračky a dělá to i během noci, když se probere. Malá se ráda bouchá zády na sedačce, někdy se bouchá i o zeď či jinou oporu. Dělá to během dne a hlavně, když se zlobí. Je to pro ni takové zklidnění. Dětská doktorka nám říká, že je to tím, že se nudí. Ale ona to dělá třeba i u sledování televize a tu vnímá. Jedna rada je odvést pozornost, druhá nevšímat si toho. Ani jedno doposud nezabralo. Situace trvá už kolem třičtvrtě roku. Moc děkuji za rady či tipy co s tím.

Dobrý den, dcera se popisovaným chováním uklidňuje, děti k tomu používají různé prostředky a začnou se takto chovat, když jsou třeba unavené, před spaním, ve chvílích zklidnění, uvolnění, někdy třeba i z nudy nebo při rozčílení (mezi takové chování patří například cucání palce). Pohybové stereotypy i to dumlání palce se těžko odnaučují, protože dítěti slouží k uklidnění. Pokud neohrožují zdraví dítěte, není potřeba je nijak přehnaně řešit a s vývojem dítětem většinou samy odezní. Dítě si našlo svůj způsob k uklidnění pomocí vnějších mechanismů, protože vnitřně se zklidnit ještě nedokáže. Pokud vám dceřin způsob zklidňování z nějakého důvodu vadí, pak se někdy podaří přeměnit jej v nějaký jiný způsob, který by pro vás byl přijatelnější. Osvědčuje se třeba muchlání plenky, polštářku, plyšáčka apod. Můžete dceři zkusit něco takového při usínání nabídnout, avšak úspěch není zaručen, protože vlastní hlavička a zádíčka jsou k dispozici stále, plyšák pouze omezeně. Vaše dcerka je však normálně se vyvíjející dítě, nestresujte se, na její chování neupozorňujte, křečovitě neodvádějte její pozornost, i když někdy se to může podařit. Když se začne takto pohybovat, zkuste jí nabídnout zvolenou hračku, sedněte si k ní k televizi, pohlaďte ji, vezměte ji do náruče, pochovejte, třeba i to ji uspokojí, uklidní.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:52

Dobrý večer, potřebovala bych poradit, co znamenají rituály naší osmileté dcery. Všimli jsme si, že jde kolem stěny a najednou se jí ukazováčkem pravé ruky dotkne, jde a klekne si na zem a opět se jí dotkne. Když jsem se ptala na vysvětlení, odpovídá bez logiky, že když se toho předmětu dotkne jednou, pak už musí podruhé. Ale my si ničeho takového nevšimli. Sama to nijak neumí vysvětlit. Může to být nějaký psychický blok? Jak postupovat dále? Dcera byla vždy živé dítě, ale v poslední době si hodně často vymýšlí, přibarvuje, mluví sama se sebou - při hraní, což je asi normální, jinak kolektivu se nijak nestranní. Děkuji za vaši reakci.

Dobrý den, s dcerou bych vám raději doporučila navštívit odborného lékaře a to dětského pedopsychiatra. Bylo by dobré vyšetřit dcerku, zda se u ní nejedná o rozvoj obsesivních příznaků a nutkavého chování, které by se neléčené mohlo rozvinout v nějaký větší psychický problém. Toto chování se neřídí zákonitostmi logiky, je zcela iracionální a ani člověk, který chování provozuje, nezná důvod, pouze ho něco k těmto projevům nutí. Někdy lidé s nutkavým chováním uvádí, že když určitý pohyb, rituál, nevykonají, tak by se jim, nebo jejich blízkým, mohlo něco špatného stát apod. Dětské vymýšlení a přibarvování může být jen projevem bujné fantazie dcerky, ale určitě jej při konzultaci s lékařem zmiňte, nic nepodceňujte. Konzultaci s lékařem neodkládejte, dceru přehnaně nepozorujte, nevyptávejte se jí, ať ji nevyděsíte, čím dříve se začne situace řešit, tím lépe.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:52

ADHD syndrom

| Baby on line | 12.12.2016, 11:37

Dobrý večer, mám syna, který bude mít 4 roky a poslední dobou je nezvladatelný. Když mu něco řeknu, neposlechne a někdy vypadá, že by se tomu nejradši smál. Odmlouvá a vždy musí mít poslední slovo. Když si hraje v pokoji, není schopný si to po sobě uklidit, neposedí u žádné činnosti, kterou chce sám dělat (kreslení atd.). Tresty už na něj neplatí, přijde mi, že má svůj svět. Srší strašnou energií, pořád skáče, lítá. Když mu řeknu, ať přestane, tak to za chvilku dělá znovu, četla jsem hodně článků o hyperaktivitě a ty příznaky na něj sedí a nejhorší je, že se po něm začíná opičit i dcera 2,5 let, Prosím poraďte už si fakt nevím rady. Děkuji.

Dobrý den, v případě vašeho synka se může jednat o příznaky poruchy pozornosti a aktivity, takzvaný ADHD syndrom. Děti s tímto syndromem jsou odmalička velice živé, těžce se koncentrují, mají potíže vydržet u nějaké činnosti, zejména pokud je nezajímá, mají potíže dokončit uložené úkoly, rozvrhnout si práci, plánovat, předvídat, jsou tělesně neklidné, pořád jakoby v pohybu, neposedí, nepostojí, jsou divoké, neposlušné, impulzivní, mají sníženou sebekontrolu. Doporučila bych vám vyšetření synka u dětského psychiatra, ničeho se neobávejte, ADHD syndrom se dá léčit stejně jako každá jiná nemoc s velmi dobrými výsledky. Neléčené potíže se zvyšují, stupňují, brání dítěti ve vývoji mozku a centrálního nervového systému, dítě má výchovné potíže v předškolním zařízení, následně ve škole je stále napomínáno, káráno, trestáno. Zkuste doma přistupovat k synkovi trpělivě, vlídně, ale důsledně. Na dodržování stanovených pravidel, splnění zadaných úkolů, trvejte. Synovi však můžete například s úklidem pokojíku pomoci, neumí si práci rozplánovat, ztratí se, zapomene, co chtěl dělat, začne si hrát.... To se stává i dětem, které ADHD syndrom nemají. Tresty, které na něj neplatí, omezte, případně úplně vynechte, jenom se tím zbytečně vysiluje vy i syn. Pravděpodobně se vám pak stává, že na dodržení trestu nezvládnete trvat a syn se vám pak jakoby "vysmívá", může to však být i projev prodlouženého, nebo opožděného období vzdoru. Jeho reakce neberte osobně, nenechte se vyprovokovat, ale na trestu nebo úkolu trvejte. Místo trestů zkuste raději využívat pozitivní motivaci, vymyslete třeba společně se synem systém odměn nebo výhod, které může získat, když něco dodrží, splní. Formulujete vždy konkrétně za co je možné odměnu získat a jak dlouho musí požadované chování, činnost vydržet, aby odměnu získal (odměnou nemusí být sladkosti, ale třeba obrázek, smajlík, návštěva zoo, čtení pohádky, společná oblíbená činnost s dítětem.....). Dcera zřejmě syna opravdu jen napodobuje, jeho chování je pro ni atraktivní, jakmile začnete situaci s chlapcem řešit a dojde ke zklidnění jeho chování, také ona se zklidní. S návštěvou lékaře neotálejte, čím dříve se začne situace řešit, tím to bude pro synka lepší. Podnětné informace můžete najít např. na internetových stránkách: >http://www.adehade.cz

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 16:55

Dobrý den, mám čtyřletého syna, kterého mám v péči. Často se vídá s otcem, cca 3x týdně. Má ho rád a je na něj silně fixovaný. Asi měsíc od něj nechce chodit domů ke mně. Když jsem se ho ptala, proč řekl, že má u otce hračky. Ty má ale i doma a tak tomu nerozumím. Když je doma, tak mi často říká, že mě má rád. Pak ale vždy dodává, že má rád i otce. Často se ptá na to, kdy půjde k otci, ten si jej ale bere nepravidelně. Nemáme pevně stanovené dny, kdy si ho může brát. Může se v i v tomto případě jednat o separační úzkost, kdy odmítá mě matku a chce být raději s otcem? K tomu ale podle mě nemá důvod. Syn je hodně mazlivý, a když je doma, tak ho často musím držet za ruku, nebo vedle něho těsně sedět. Když ho otec přiveze, tak se mu pověsí kolem krku a řekne, že chce jít pryč. Nechápu tyto jeho reakce. Doteď vždycky doběhl rozesmátý a bez problémů ke mě šel, teď asi měsíc ke mně nechce jít.

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:54

Hezký den, mám tříletého syna, který před půl rokem prodělal operaci (odstranění boule na krku). Pobyt v nemocnici a hlavně veškerá potřebná vyšetření byly pro syna velmi stresující. Před pobytem v nemocnici byl pohodový klučina, který pomalu začal opakovat slova, uměl pojmenovat zvířátka, věděl, kdo z příbuzných jezdí jakou značkou auta, strach z doktorů neměl. Po absolvování všech možných vyšetření, odběrů, návštěvě lékařů a následně pobytu v nemocnici se ze syna stal bojácný kluk, který pláče v každé ordinaci, mluvení se u něj zastavilo, má jen svoje zkratky, které používá, nová slova nepotřebuje. Přijde mi, že to, co dřív věděl, už neví. Zajímalo by mě, zda tohle všechno nemohlo způsobit trauma, které od pobytu v nemocnici má, a zda se to časem zlepší. Možná potřebuje zase získat důvěru nebo nevím. Je mi líto, že v řeči tak zaostává, když se mu dřív tak dařilo. Teď je jeho hlavní zálibou houkání a pískání, tím na sebe upoutává pozornost, ale občas se to opravdu nedá vydržet. Je to celkem hlučné a myslím, že to obtěžuje i okolí. Poradíte, jak mu pomoci, aby zase začal mít zájem o knížky, mluvení a hlavně, aby přestal houkat. Na vyšetření ho zatím brát nechci, vím, že by to celé probrečel. Ještě doufám, že ho možná změní školka, kam v září nastupuje. Předem děkuji za názor.

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:54

Mluvení o smrti

| Baby on line | 12.12.2016, 11:35

Dobrý den, dcera bude mít v červenci 4 roky, poslední asi 3 měsíce neustále mluví o smrti. Při jakékoli příležitosti si dá danou situaci dohromady tak, že to končí smrtí. Např. můj bratr žije v Praze, měl cestu kolem Karviné a stavil se k mé mamce jen na chvilkovou návštěvu a pozdravení. Dcera mě slyšela, jak říkám do telefonu, jo, Danek byl tady? A v tu ránu začala hystericky plakat, až vyloženě naštvaně a smutně. Řekla mi, že ji Danek nemá rád, protože není mrtvá. Kattie (což byl pes mého bratra, který umřel) tu rád má, protože je mrtvá a je v nebíčku a že ona musí také umřít, aby ji rád měl. Snažila jsem se ji vysvětlit, že tu měl bratr práci, ale rád ji má, jen neměl moc času, ale to ona nechce slyšet. Je to jeden z těch příkladů, je jich mnohem víc. Poslední dobou má mnohem víc imaginárních kamarádů, ráno mě budí, jeden den o víkendu stylem, EVI vstávej.. ani nevíš, že jsem ti v noci utekla. Na otázku s kým utekla a kam, mi odpověděla, že s jejím kamarádem duchem, který ji učí triky a řekl ji, že je dnes den robotů. Dcera byla zavřená dvě hodiny v pokoji a vystříhala z papíru 4 roboty, ta, co nevystřihne ani kolečko, protože ji to ještě pořádně prstíkama nejde, nicméně, to byly opravdoví roboti, detailně zpracováni. Kolikrát sedí a kouká na pohádky, člověk na ni promluví, bez reakce, křikne jednou, podruhé a pořád nic, na zatlesknutí se jen flegmaticky podívá a řekne, no? Mám celkem strach o její psychiku, Myslím si, že čtyřleté dítě by mělo mít radost z hraček, z každé lepší ptákoviny. Má dcera je na hřišti plné dětí a venčí svého neviditelného pejska. Na otázky ohledně smrti mi došly argumenty, proto zvažuji návštěvu psychologa. Začala mi malovat černými pastelkami, ta, co chtěla jen růžovou. Kolikrát si dřepne do kouta místnosti, chytne spánky a začne řvát, jen tak, pro nic za nic. Vyřve se, vyvzteká, vstane a jako by se nic nestalo, odchází. Učí děti ve školce hrát si na umření, doprostřed herny si lehne a prostě nereaguje, dělá mrtvou. Už jsem z toho opravdu unavená a dost mě to trápí. Proto se chci zeptat, zda si myslíte, že návštěva psychologa by nám pomohla, třeba alespoň mě, vědět, jak s ní mluvit, jak ji odpovídat. Zase ji ale nechci zbytečně tahat po doktorech. Předem moc děkuji za odpověď. :) Hezký den.

Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí. Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal. Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 16:54

Vážená paní doktorko/pane doktore, mám problém, který mě již nějakou dobu poměrně dost trápí, proto jsem se rozhodla napsat do Vaší online poradny.
Mám dcerku, které budou v červnu dva roky. Už od začátku hodně tíhla k tatínkovi. Nebrala jsem to jako nic neobvyklého, naopak jsem si to užívala. Ale já mám pocit, že dcera je na tátovi závislá čím dál více. Manžel má časově náročnou práci. Když jsme spolu samy jen my dvě, je to v pořádku. Hrajeme si, mazlíme se, vše je fajn, dcera vyžaduje mou pozornost, bere mě za ruku, abych si s ní šla hrát, chce pochovat, atd.
Ale toto se rázem změní, když je doma i manžel. Najednou jsem vzduch, malá chce jen tátu. I když je manžel zaneprázdněn a já zrovna nic nedělám, chce, aby si s ní šel hrát on, a mě spíš odhání. Dělá, jako bych doma vůbec nebyla. Když jí řeknu, že se jde např. přebalit nebo obléci, utíká k němu a schová se za něj, nebo se na něj začne sápat a lehne si mu na rameno. Když je dcerka u babičky a my si pro ni jedeme třeba druhý den, vůbec mě nevítá. Jen tatínka. Je mi to už trapné a chodím raději až druhá v pořadí, když si pro ni jedeme, protože když jdu první, kouká hned za mě, jestli je tam tatínek. Přitom si myslím, že si s ní hraji lépe a zábavněji než manžel. Hodně se se mnou nasměje, když jsme doma spolu samy. Dokonce i když spadne, nebo má strach, hledá automaticky jeho. Když jsme na procházce a ona chce chvíli nést, tak samozřejmě opět od manžela. Situace se obrátila na dovolené minulý rok v létě, kdy jsme byli všichni tři spolu celé dny. To začala chtít oba stejně, možná mě i trochu více. To přetrvávalo ještě chvíli po návratu z dovolené a pak to spadlo opět do starých kolejí. Já pociťuji žárlivost, jsem pak i na manžela trochu protivná, když taková situace nastane, i když vím, že je to špatně. A samozřejmě mě to mrzí. Na mateřství jsem se těšila, ale teď jsem vlastně zklamaná. Čekala jsem něco jiného. Za tu všechnu péči a lásku, co malé dávám, musím neustále přecházet její ignoraci ke mně. Dbám na její výživu, její vývoj, vše dělám nejlíp, jak umím. Když se podívám na maminky kolem sebe, tak to nikde takto nevidím. Manžel se v naší dcerce vidí, dělá mu dobře, že ho takto upřednostňuje a užívá si to. Ale mě to trápí. Zeptám se, stává se něco takového často nebo je to ojedinělý případ? Dělám něco špatně? Může to souviset s tím, že jsem přísnější než manžel? Ode mě dostane občas výchovné plácnutí např. přes ruku, protože někdy hodně zlobí. Manžel ji nepotrestá nikdy. Zajímalo by mě, jestli se její přístup někdy změní a bude mít ráda i mě. Mockrát děkuji za Vaši odpověď.

Dobrý den, ve vašem dotazu si vlastně sama tak trošku sama odpovídáte. Jste zřejmě velice citlivou a dobrou pozorovatelkou a dobře jste si všimla, že v průběhu pobytu na dovolené se upřednostňování tatínka dcerou vlastně téměř ztratilo. Tato situace bývá opravdu častá, že dítě ja-koby více tíhne k otci, který je pro něj vzácnější než maminka, se kterou je vlastně pořád a jejíž pří-tomnost považuje za samozřejmou. Celý problém tak zřejmě souvisí s časovou zaneprázdněností otce a atraktivními činnostmi, které holčičce nabízí a navíc netrestá že. Nenechte se ale mýlit, to nezna-mená, že vás má dcerka ráda méně, nebo že vás ignoruje, vy jste pro ni hlavním zdrojem bezpečí a jistoty a že také to, že je schopna tak dobře navazovat vztahy jak k manželovi, tak k prarodičům, to je jen vaše zásluha jako její maminky. Vždyť kdyby se holčička cítila nejistá a byla úzkostná, tak by vám visela, jak se říká „za sukni“, a nechtěla by se od vás hnout. Pokud vše probíhá tak, jak má ve výchově i vývoji dítěte, tak děti přirozeně milují oba své rodiče. Nelze chtít po malém dítěti, aby si mezi rodiči mělo nějakým způsobem „vybírat“ či „volit“, to je situace pro dítě neřešitelná. Ve vzta-zích opravdu nejde o žádnou soutěž a poměřování či předhánění se, koho vlastně má dítě více rádo. Vy jako dospělá se musíte naučit se situací vyrovnat a zvládnout ji, i když to asi pro vás není jedno-duché. Užívejte si, že dcerka má otce ráda, vždyť kolik maminek by za to dalo nevím co. Můžete si ale s manželem o vašich pocitech promluvit, vysvětlit mu, proč jste pak někdy na něj protivná a spo-lečně se můžete pokusit o nějakou změnu. Manžel by se mohl v rámci svých časových možností více zkusit zapojit nejen do herních aktivit s dítětem, ale také do běžných činností jako je právě oblékání, přebalování, zejména pokud tyto činnosti od něj dcerka vyžaduje, tak proč ne. Také by vás však měl podpořit, když dcerce dáte nějaký příkaz nebo pokyn. Děti jsou na nejednotnost rodičů velmi citlivé a rychle se ji naučí velmi dobře využívat ve svůj prospěch. Pokud tedy dcerce řeknete, aby se šla obléct, a ona se schová za manžela, tak by ji měl pobídnout, ať se jde za vámi obléct a stejně tak u dalších činností. Na daném příkazu byste oba měli trvat, dokud jej holčička nesplní. Rozhodně ji nenechte formou uchýlení se k manželovi splnění pokynu se vyhnout. Jste zřejmě velice dobrou ma-minkou, na výchovu a správný vývoj dcery dbáte a vynakládáte hodně sil a energie, proto chápu, že se můžete cítit jaksi nedoceněná, dítě ale za to nemůže, problém bude opravdu ve vás a vašem pří-stupu, který však lze změnit. Zkuste se pro dcerku udělat také trošku vzácnější, vyjít si sama někam ven, věnovat se nějakým vlastním aktivitám, třeba cvičení, káva s kamarádkami a dcerku nechejte v péči tatínka nebo třeba babičky. Pokud jdete holčičku k prarodičům vyzvedávat a je vám nepříjemná situace, že běží za tátou a vás nevítá, můžete zkusit této situaci předejít, budete tak chránit i samu sebe. Běžte buď dcerku vyzvednout sama, nebo naopak pošlete jen manžela a počkejte třeba v autě, nebo venku. Dcerka bude asi překvapená, kdepak maminka je. Věnujte se také společným aktivitám s dcerkou i s manželem a užívejte si společné chvíle, kdy jste s holčičkou samy, a kdy píšete, že vše je v pořádku. Víte, když se na věc podíváte očima manžela, tak on vzhledem ke své časově náročné práci s holčičkou tráví zřejmě mnohem méně času než vy, což by přeci také mohl považovat za křiv-du, žárlit nebo se cítit ve výchově nedoceněný, jde jen o úhel pohledu. Pokud byste i nadále trpěla pocity žárlivosti a bylo to pro vás neúnosné, bylo by dobré poradit se s odborníkem například v Manželské a rodinné poradně, kam byste mohli zajít i společně s manželem. Služby poraden zřizova-ných státem jsou zdarma, v soukromých či církevních zařízeních budou služby zřejmě zpoplatněny.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:55

Dobrý den, paní doktorko, chtěla bych Vás poprosit o radu, jak se mám zachovat a co dělat v situaci, se kterou si nevím rady. Dceři bude v květnu 5 let. V prosinci 2013 jsem se s dcerou odstěhovala od manžela a rozvádíme se. Rozvod je z důvodu sexuálního zneužití v opilosti manželem a nezájem o dceru. Manžel si bere dceru každý druhý víkend, ve styku nebráním, může si jí vzít i v týdnu, bydlíme v jedné obci. (V týdnu si jí nebere)
Sestěhovali jsme se dohromady s mým přítelem, kterého dcera už dobře znala. Problém nastal až teď po 2 měsících, kdy dcera začala být na přítele drzá, nebo s ním vůbec nekomunikuje, když se jí na něco zeptá. Když s přítelem mluví, tak ho bouchne nebo kopne, ne ve vzteku, normálně se baví.
Asi žárlí, ale nevím jak se v této situaci zachovat. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, vaše situace je poměrně komplikovaná a těžko posoudit jen takto na základě stručného popisu, co vše hraje v chování vaší holčičky roli. Nevím, čeho například byla svědkem v době, když jste ještě žila s manželem, píšete, že o ni neměl zájem, ale zároveň si teď dcerku pravidelně bere. Jaké jsou z jeho strany vlivy na dceru ohledně vašeho nového přítele, také nemohu odhadnout. Ve vašem případě bych doporučila navštívit s dcerkou nejlépe dětského klinického psychologa, nebo se případně obrátit na Manželskou a rodinnou poradnu. Pokud navštívíte státní zařízení, pak jsou služby odborníků v těchto zařízeních bezplatné. Obecně platí, že na výchovném vedení a na péči o dítě by se měli domlouvat dospělí mezi sebou, dítě by nemělo být svědkem případných rozporů. Všichni dospělí, kteří se na výchově dítěte podílejí (i prarodiče) by se pak měli dohodnutými výchovnými zásadami řídit a působit na dítě pokud možno jednotně. Rozvádějící se, nebo rozvedení rodiče by se měli před dítětem snažit mluvit o sobě navzájem pozitivně, nebo alespoň neutrálně, to se týká i nových partnerů rodičů. Netolerovala bych dcerce projevy jakékoliv agresivity vůči vašemu příteli, také drzost je taková převlečená slovní agrese, nekomunikace se zase přibližuje agresi pasívní. I když nechce ublížit, neměla by přítele při rozhovoru plácat či kopat. Vypadá to, že si možná také testuje hranice a protože jí toto chování prochází, tak je zkouší rozšířit více. Samozřejmě může na přítele také žárlit, to však její chování neomlouvá. Vzhledem k tomu, že je dcerka ve vývojovém období příhodném pro vyprávění příběhů a pohádek, je dobré si s ní o všem popovídat, vysvětlit jí situaci třeba formou pohádky, příběhu, ujistit ji o vaší lásce, o kterou nepřijde, ani když je ve hře také přítel. Používejte jednoduché formulace, uvádějte konkrétní příklady, vysvětlujte opakovaně. Promluvte si také s přítelem, který by měl také dodržovat výchovné zásady, na kterých se vzájemně dohodnete. Případné konfliktní situace byste však s dcerkou měla řešit vy, jako její rodič. Vzhledem k tomu, že jste se odstěhovali teprve před dvěma měsíci, je pro dcerku vše také hodně čerstvé, začíná si zřejmě teprve uvědomovat, že se vaše původní rodina rozpadla, neví si s tou situací rady, vznikají u ní různé pocity a ty negativní obrací vůči vašemu příteli. Kromě povídání s holčičkou můžete také zkusit různé jiné techniky na uvolnění negativních pocitů, jako je třeba kresba, modelování, vyrábění. Nechte dcerku třeba nakreslit vaši rodinu, tak jak ji vidí, povídejte si s ní o obrázku, bude mít možnost třeba povídat o svých pocitech a přáních, zeptat se na otázky, které ji tíží. O situaci si s ní povídejte otevřeně, zodpovězte otázky, ale úměrně jejímu věku, vynechte nadbytečné podrobnosti, detaily, ale informujte ji jasně, ujistěte ji o vaší podpoře. Více bych ponechala případně na odbornících, které navštívíte. Přeji vám brzké překonání tohoto nelehkého období.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:56

Mám dvouletého syna a už jsme ho naučili spát samotného. Je to asi měsíc, co při ukládání do postýlky začal brečet a já jsem musela u něj zůstat, dokud neusnul. Myslela jsem, že ho třeba jen něco bolelo, ale od té doby uspávání vyžaduje pořád a co hůř, stále se to zhoršuje. Teď hned, jak dopovím pohádku, začne kňourat, chce pít, takže mu několikrát dávám pít, někdy to pomůže a on pak usne (kdyby uspávání trvalo třeba půl hodiny, tak mi to tak nevadí, ale trvá spíš více než hodinu), ale někdy stále kňourá. Když domlouvám, přemlouvám, vysvětluju, že se spinká, většinou to nepomůže a on usne, až třeba ve 23 h. Když zkouším odejít, aby tedy usnul sám, podle té metody, po minutě se hned pozvrací, jak hodně řve, takže to pak půl hodiny uklízím a pak už nemám sílu riskovat další pozvracení. Jsem z toho už zoufalá, tak krásně usínal sám. Nemyslím si, že bychom ho dávali spát brzy. V poledne spí tak od 12:30 do 14:00. A pak ho ukládáme v 19:30, po koupání kaši k večeři. Prosím, poraďte, co dělat. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, nejdříve bych zkusila režimová opatření, t.j. zkusit posunout večeři na dřívější čas, aby mezi večeří a ukládáním byl delší časový interval (i dvě hodiny). Dobu ukládání zkuste mírně posunout cca o půl hodiny na osmou hodinu večerní. Před spaním se vyhněte jakémukoliv rozruchu, vybočení z obvyklého rytmu, dodržujte stejné rituály, postupně synka zklidňujte, nezačínejte žádné aktivizující činnosti, hry. Při ukládání postupujte klidně, snažte se na sobě nedat znát žádnou nervozitu nebo očekávání, že budou problémy s usínáním, chovejte se tak, jako by bylo samozřejmé a úplně normální (však taky je), že syn usíná samostatně. Dávejte pozor, abyste před chlapcem o jeho potížích s usínáním nemluvila, neřešila je před ním třeba s kamarádkami, příbuznými, manželem. I takové malé dítě je velmi vnímavé a rychle si uvědomuje svou případnou "moc" situaci ovlivnit ke svému prospěchu, což zřejmě u synka je dosáhnout toho, aby neusínal sám. Pokud budete o situaci před synem mluvit, pak to prezentujte tak, že váš chlapec je už šikovný, velký a dokáže už usínat krásně sám. Pokud váš chlapeček již mluví, můžete se pokusit si s ním také v klidu popovídat, zkusit zjistit co mu vadí, jestli se třeba něčeho nebojí. Pití bych mu opakovaně také nenabízela, pokud mu pít dáváte, je dobré zvolit jen čistou vodu, potom je menší riziko, že se dítě přepije a bude se dožadovat případné sladké chuti nápoje. Pokud by se chlapec i po těchto opatřeních pláčem pozvracel, zkuste znečištěné v tichosti a bez komentáře uklidit, nedělat kolem toho rozruch, nekomentovat to, příliš nerozsvěcet a opět z místnosti odejít. Tím, že po pozvracení se synem zůstanete (nechcete riskovat další uklízení), tak v synovi toto chování posilujete a chová se pak podle vzorce, budu křičet, až se pozvracím, a pak se mnou maminka zůstane. I když se pozvrací třeba podruhé, postupovala bych stejně, uklidit, dítě uklidnit, vysvětlit, že spinká už samo, že je už velké, šikovné a odejít. Je potřeba vytrvat, nelze očekávat okamžitou změnu, bude nějakou dobu trvat, než syn zjistí, že toto jeho chování nepřináší požadovaný efekt a než vyhasne. Dbejte, abyste se s ním dostatečně mazlila a poskytovala mu fyzický kontakt během dne i před spaním, aby necítil touhu sytit si tuto potřebu před usnutím. Pokud by potíže dlouhodobě neustávaly, či se stupňovaly, zkonzultovala bych večerní zvracení také s dětským lékařem a případně zkuste konzultaci nejlépe u klinického psychologa, kterého najdete například při nějakém dětském zdravotnickém zařízení. Více se dozvíte v článku Spánek dětí od MUDr. Květoslavy Ludvíkovské.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:56

Maminka Kubíka Nadule1 píše:

Kubík se začal víc zapojovat do hry s dětmi, jak si paní učitelka přála. A projevilo se to velmi brzy tím, že pochytil sprostá slova. Samozřejmě, že jsme s touto eventualitou počítali už při nástupu do školky, ale ta razance mě poněkud zaskočila. Kubík začal sprostá slova používat i při hře ("To čumíš, ty debile!") a to mi přijde hrozné. Jen nevím, jak správně reagovat? Trestat, vysvětlovat, ignorovat?

Přiznám se, že když řekl „ty debile“ mně, tak dostal pohlavek (dneska cestou ze školky). Už dříve jsme doma měli i "přednášku" o tom, jak je to ošklivé, ale nezdá se mi, že by to mělo nějaký účinek...

Celý text naleznete na: http://www.babyonline.cz/akcni-svet-deti/skolkacek-online/skolkacek-kubik-od-nadule1-2011-2012/4-mesic

Dobrý den, ojevila se u Vás situace, se kterou se dříve či později potýká každý rodič. Dětská hra přináší spoustu pozitiv, děti se učí sociální komunikaci a interakci, ale samozřejmě se objevují i stinné stránky. Dítě je velmi učenlivé a rychle přebírá spoustu dovedností i nových slov od jiných dětí. A jejich účinnost si musí vyzkoušet i na rodičích. Spolužáky si pro dítě samozřejmě vybírat nemůžeme, proto je třeba počítat s tím, že mohou naše dítě ovlivnit jiní, kteří pochází z rozdílných poměrů, užívá se u nich jiný slovník, nebo takoví jedinci, co mají staršího sourozence, který je rychle zaškolí. Zde je důležitá rodina a paní učitelky, jako vychovávající složky, které se s dítětem setkávají během dne. Jako vždy je třeba dítěti jasně a stručně vysvětlit, co od něj očekáváme. Dobré je ověřit si, zda dítě pochopilo. Nemělo by chybět stanovení důsledků, které po porušení domluvy následují. Ve výchově by samozřejmě měla převažovat pochvala chování, které splňuje Vaše požadavky. Důležité jsou však i mírné tresty, které si stanoví rodič sám. Trest nesmí být v afektu a unáhlený, dítě musí být schopno jej akceptovat jako spravedlivý. Jak už jsem zmiňovala, tresty vychází z rodinných zvyklostí a zkušeností. Jistě již víte, co na Vašeho syna zabírá, a to je dobré uplatňovat. Někdo volí odebrání výhod, zákaz příjemných aktivit, zabavení oblíbené hračky aj. Bezesporu jsou důležité všechny osoby, které v průběhu dne přijdou s dítětem do kontaktu. Vždy je dobré, když požadavky na dítě mají stejné. Proto je třeba domluvit se jako rodina mezi sebou, tak i předat informace paním učitelkám. Jednotný přístup, tak jak všichni víme, je nejefektivnější a pro dítě nejčitelnější. Zapomenout by se také nemělo na důslednost. Pokaždé, když se objeví nežádoucí chování, je třeba reagovat stejně. Když nad tím jednou mávneme rukou, podruhé se např. další vychovávající osoba zasměje, potřetí dítěti vlepíme facku, tak pak opravdu nikdy nezjistí, zda je jeho chování přijatelné či ne. Popsaná pravidla patří mezi základní pilíře výchovy, ať už se jedná o naučení nového či vymícení nežádoucího chování. Jako vždy je třeba trpělivost a vytrvalost. Výsledky se často neobjevují hned, ale do budoucna s nimi můžete počítat. Přeji hodně sil a úspěchů.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 10:57

S Kubíkem hrajeme společenské hry. Od Vánoc je hrajeme ve velkém a dneska jsem zažila "krizovou" situaci a potřebuju poradit. Dneska jsme hráli Člověče (už asi po milionté :)) a co se nestalo. Kubík stál před domečkem a já ho musela vyhodit - jinou figurku už jsem ve hře neměla. A Kubík se normálně opravdově rozplakal, že chtěl tou figurkou do domečku. A já nevěděla, co mám dělat? Trvat na vyhození nebo "švindlovat" a nevyhodit? Snažila jsem se mu to vysvětlit, že je to jen hra a že pořád ještě může tu mojí figurku vyhodit a klidně i vyhrát, ale nebyla s ním řeč. Tak jsem to pak zahrála do outu a vyhlásila coffee break... a pak už Kubík hrát nechtěl. Co byste dělaly vy?
Celá diskuze na: http://www.babyonline.cz/diskuzni-klub/vychova-vztahy-mezi-sourozenci-aktivity-krouzky-mazlicci-deti?url=spolecenske-hry-ja-uz-to-tu-psala-ze-je--944465#r944465

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Mgr. Lucie Šešulková | Babyonline | 12.12.2016, 16:51

Dobrý den, mám dceru 2 roky a 4 měsíce. Před 4 měsíci se nám narodil syn. V poslední době dcera prochází zvláštním obdobím. Nejenže jsme se zase vrátili k dudlíku, který jsme úspěšně odložili a měli jej jen na spinkání, nyní ho vyžaduje i přes den a bez něj se neuvěřitelně vzteká a dělá scény. Najednou začala být hrozně závislá na mně a mém manželovi, dělá ze všeho neuvěřitelné scény, lehá si na zem ve vzteku, ale pak má zase období, kdy je hrozně hodná, všechno dělá sama a bez řečí. Tyto nálady trvají tak 3 týdny. Nevím, zda se může jednat o žárlivost na sourozence, že by se to u ní projevilo až po 3 měsících. Je i hodně unavená, chce jen chovat, občas odmítá i jíst hlavně oběd, ale zdravotně je v pořádku. Prosím poraďte, jak se z toho nezbláznit. Dvě děti jsou opravdu zápřah a s takovými to náladami je to opravdu hodně náročné. Děkuji moc za jakoukoli radu či doporučení literatury. Své děti zbožňuji a nechci někde udělat chybu.

Dobrý den, v případě vaší dcerky se skutečně s největší pravděpodobností jedná o projevy žárlivosti na mladšího sourozence, který je zřejmě ještě znásobený o nastupující období vzdoru. Není nic nenormálního, že se žárlivost projevila po třech měsících, dcerka postupně zjišťuje, že miminko je v rodině nejen napořád, ale že také vyžaduje stále více vaší pozornosti. Postupně jí prostě dochází, že se s ním o vás musí dělit a že už se to nezmění. Částečná regrese, jako například návrat k dudlíku bývá u mnoha dětí po narození sourozence normální a časem spontánně odezní, některé děti dokonce chtějí pít z lahvičky stejně jako malý sourozenec, či se i kojit! Dudlík proto řešit přestaňte, ponechte jí jej, uvidíte, že jej po nějaké době sama odloží. Dcerce určitě můžete pomoci situaci zpracovat, snažte se jí věnovat i oddělený čas, kdy s ní budete buď vy, nebo manžel sami bez sourozence (můžete s ní jít například na nějakou akci, která ještě pro miminko není). Snažte se poukazovat spíše na výhody narození sourozence, bude si mít s kým hrát, je už velká a může mu jít příkladem a spoustu věcí ho naučit, pomoci mu. Zapojte dcerku přiměřeně do péče o sourozence, může podávat kojenecké potřeby, pomoci s přebalováním, poukazujte na to, že už je velká a jak dobře pomoc zvládá. Nezapomeňte si všímat doby, kdy je holčička hodná a samostatná a ocenit ji za to. Záchvaty vzteku, které se u ní objevují, mohou souviset i s obdobím vzdoru, ponechte záchvat odeznít a teprve po zklidnění si s dcerkou promluvte, vyslechněte její důvody, odpovězte na její otázky. Zkuste si s ní hodně povídat, u dětí kolem tří let začíná doba obliby příběhů, pohádek, prostřednictvím kterých je možné dítěti sdělit spoustu informací a které také dítěti dávají prostor klást dotazy. Dcera by samozřejmě měla od vás slyšet, že narození sourozence váš vztah k ní nemění, i když i miminko potřebuje váš čas a pozornost, neznamená to, že ji s manželem už nemáte rádi, jako předtím, uklidnit její obavy ze  ztráty zázemí a bezpečného prostředí, které ještě nedovede vyjádřit. Přeji vám hodně sil a trpělivosti zvládnout toto nelehké období ve výchově dítěte. Z literatury bych vám mohla doporučit knížky nepřekonatelného pana profesora Matějčka, který věnoval výchově a vývoji dětí celý svůj profesní život: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte Z. Matějček, nakl. Grada
Co, kdy a jak ve výchově dětí Z. Matějček nakl. Portál a také jeho další knihy.
Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 12.12.2016, 16:50

Adaptace na MŠ

| Pavla30 | 06.12.2016, 13:54

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu, jak mám mluvit se synem o sebeobslužných činnostech ve školce. Jsou mu čtyři roky a po třech měsících ve školce stále odmítá chodit na záchod a pokud ho paní učitelka včas "nedotlačí" na záchod, počůrá se. Paní učitelka mu říká, aby šel na wc, ale prý se tam musí dostrkat, jinak nejde. Před paní učitelkou se nevyčůrá, když zůstane na záchodě sám, občas přijde počůraný nebo na procházce se počůrá. Prý nezáleží na tom, zda jsou na toaletě děti nebo ne. Chvilkami mi přijde, že to dělá naschvál. Paní učitelka nedokáže vypozorovat, proč to dělá, já také ne. První dva měsíce jsem o tom se synem mluvila, poslední měsíc jsem o čůrání neřekla ani slovo, to také nepomohlo. Již jednou jsem se na Vás obracela kvůli synovi, že ve školce jen stojí a kouká. Přijde mi, že ho to baví a nevidím v tom nic špatného. Do školky sice chodit nechce, ale jde bez jakýchkoli emocí, hezky se rozloučíme, on odejde do třídy a chce tam dle jeho slov "stát a pozorovat děti". Jako pokrok vidím to, že tam namaloval už i obrázek a začíná nazývat děti jejich jmény, když se spolu bavíme. Bohužel ani motivace na suchý kalhoty v podobě hračky nepomohla. Paní učitelky se ve školce snaží, ale nemohou se synem chodit pokaždé na záchod, když tam mají dalších 27 dětí. Doma chodí syn na záchod sám bez problémů. Chceme s paní učitelkou spolupracovat, ale nevím jak. Již jsem se objednala se synem k paní psycholožce, ale termín máme až za dva měsíce. Budu ráda za jakoukoli radu. Moc děkuji.

Dobrý den, problém vašeho chlapce konzultuje s dětským klinickým psychologem. Zatím využívejte metodu dohledu ze strany pedagožky v MŚ a pozitivní motivaci formou ocenění každého, byť i minimálního úspěchu (nechá se lépe nasměrovat na toaletu, odejde na ni na pokyn apod.). Dohodněte se s paní učitelkou na motivačním systému - oceněním může být například nálepka, smajlík, obrázek, který syn dostane od paní učitelky ihned, bezprostředně po zachycení vhodného chování, pokroku, dílčího úspěchu, ne odměna nárazová, jednorázová. Podobně by paní učitelka měla ocenit i každý pokrok v sociální interakci syna, jeho zapojení do společné práce apod. Doma se zaměřte také na rozebrání a ocenění učiněných pokroků, neúspěchy nezdůrazňujte, do školky syna pro případ nehody vybavte náhradním oblečením.
Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 07.12.2016, 10:23

Odmítání nočníku i WC

| Tereza 39 | 30.11.2016, 14:21

Dobrý den, mám velký problém s odplenkováním téměř čtyřletého syna. Zarytě odmítá nočník i WC. Sám ví moc dobře k čemu slouží, je velice chytrý a bystrý. Vývojově pozadu není. Vyzkoušeli jsme všemožné rady, sliby, ale nezabírá nic. Naše paní doktorka se vždy jen uculuje a radu nám nedá, tak nevím co si počít. Do školky měl nastoupit v září, ale kvůli plenkám půjde v únoru, to bude mít čtyři roky. Doteď ještě neměl ani jednu suchou plenku přes noc ani ve dne. Budu moc ráda jestli odpovíte. S pozdravem Tereza 39

Dobrý den, ve čtyřech letech by už nervová soustava vašeho synka měla být dostatečně vyzrálá na to, aby fyziologicky zvládnul udržování čistoty, je možné, že je ve hře problém související s psychikou a proto bych vám doporučila poradit se s odborníkem, nejlépe dětským klinickým psychologem, případně s psychologem v pedagogicko - psychologické poradně. Předtím bych ale možná paní doktorku požádala vystavení žádanky na nefrologii, aby se přeci jen vyloučila možná orgranická příčina. Takto přes email vaši situaci vyřešit nezvládneme, ale píšete, že synek není jinak vývojově opožděný, takže ve čtyřech letech pravděpodobně mluví, zkuste si s ním tedy o této situaci popovídat, zjistit příčinu jeho odmítání použití toalety, nočníku, můžete zkusit využít pozitivní motivaci, možnost získání odměny, výhody i za drobný pokrok  (např. jít se na toaletu podívat apod.). Můžete využít nějaký příběh či pohádku o tom, jak chlapeček, nebo nějaká pohádková postavička zvládla udržování čistoty, předvést mu to na loutce, panáčkovi apod. Pleny byste mu také měla přestat dávat a vést ho k použití toalety, nočníku, dokud mu je budete stále dávat, pak se cítí v suchu a v bezpečí, vyměšuje se reflexivně a pocit potřeby vám neohlásí. S nehodami musíte počítat, neznamená to, že když odeberete pleny, tak začne udržovat čistotu, chce to trpělivost. Zaměřte se nejdříve na nácvik ve dne, postupujte po jednotlivých krocích, nechtějte vše najednou.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 31.12.2016, 12:26

Hryzenie

| AR.MAR | 28.11.2016, 10:45

Dobry den, nas syn ma 2,4 roka a od septembra nastupil do skolky. Mamicka pracuje v skolke ale v inej triede. Nas syn sa zatial hra sam, ale ak sa mu chce hrat s inou hrackou tak zbije alebo pohryzie ine dieta. Kazdy den jedno az dve deti su pohryzene (pokousane). Ked mu dohovarame slubi, ze uz to nespravi a aj tak nerespektuje ziadnu autoritu pedagoga, matky ani inych dospelych. Robi si co chce a v poslednom case zacina dokonca obdobie vzdoru. Je treba navstivit odbornika, alebo ako sa v takomto pripade zachovat. Rodicia dotknutych deti sa stazuju neustale a chcu to riesit. Dakujem.

Dobrý den, váš synek pravděpodobně není na kolektivní zařízení ještě zralý, což je v jeho věku normální, umí si hrát paralelně s ostatními dětmi, ale ještě ne kooperativně. Proto je potřeba ve školce ponechat ho, aby si hrál sám vedle ostatních dětí a do skupinových aktivit ho nenutit. Až k nim dozraje, pak se začne zapojovat sám a dobrovolně. Řešit je však potřeba jeho agresivitu vůči ostatním dětem, pokud se k němu přiblíží a přijdou s ním do kontaktu. Agresívní chování v pořádku rozhodně není, i když je u takto malého dítěte, které má pouze omezené možnosti dát najevo svoji nevůli, pochopitelné. Bude proto potřeba ve spolupráci se školkou chlapce učit sociálně žádoucím způsobům chování, vést ho k verbálnímu vyjadřování pocitů, je dobré naučit ho jednoduché větičky, které má říct, když nechce, aby mu někdo něco bral, požádat o hračku jiné dítě, naučit ho využít možnosti obrátit se na dospělého, pokud si s něčím neví rady a zároveň mu dát jasně najevo, že agresívní chování není přípustné. Pokud se dopustí takového chování, pak by měl slyšet jasné ne a měl by být odveden, nebo odnesen z místa incidentu, je potřeba mu ponechat prostor pro zklidnění, může se vztekat, plakat, je přirozená reakce a po zklidnění si může opět jít hrát. Nezapomínejte na ocenění, pochvalu a odměnu, pokud se zachová prosociálním a vyspělejším způsobem. Hranice a pravidla potřebuje dítě nastavit také v domácím prostředí, i když nebo právě když je v období vzdoru. Afektivní reakce a sklon k prosazování vlastní vůle jsou sice v tomto období normální, dítě by však tímto nežádoucím chováním nemělo dosáhnout svého, tím se toto chování pouze posiluje a upevňuje. Důležitá je spolupráce školky a rodičů a jednotné výchovné vedení chlapce. Pomůže také vyhledávání kontaktů s ostatními dětmi i mimo školku, kde s ním třeba při hře na dětském hřišti můžete nacvičovat komunikaci s ostatními dětmi, vysvětlovat mu, jak se má chovat, ukázat mu, co je přijatelné chování a co naopak vhodné není. Pokud by potíže přetrvávaly, pak by bylo vhodné se synkem navštívit nejlépe dětského klinického psychologa a poradit se s ním.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 29.12.2016, 08:09

Dobrý den, mé dceři bude 6 let, každou noc přijde k nám do postele. Když se jí ptám proč k nám chodí pokaždé odpovídá něco jiného. Pořídili jsme dvoupatrovou postel, kde dole spí skoro dvouletá sestra, ta spí celou noc a nahoře spí druhá. Nevím co s ní mám dělat, protože tatínek je lehce naštvaný, protože je každou noc dokopaný. Já jsem jako dítě také chodila k rodičům v noci do postele, ale jasně si vybavuji, že jsem měla strach, že mám pod postelí příšerku. S nástupem do školy to u mne skončilo. Nechci ji strašit čertem, že si ji odnese, když nebude spát ve své posteli, protože to není řešení. A ještě bych se chtěla zeptat jak odnaučit dítě cucat palec, právě tato šestiletá, má své usínáčky již od 10 měsíců a když je má tak cucá palec. Přelepovala jsem náplastí apod. Nemám tu sílu ji usínáčky vyhodit. Děkuji. S pozdravem Jitka Řádková

Dobrý den, pokud u dítěte již vznikl zvyk přicházet v noci do postele k rodičům, pak bude jeho odnaučování obtížnější a bude vyžadovat citlivý a trpělivý přístup. V posteli rodičů se dítě cítí bezpečně a hledá zde proto útočiště. Obrňte se proto trpělivostí a postupujte nanejvýš citlivě, rozhodně dceru ničím nestrašte ani jí ničím nevyhrožujte, tím v ní pouze vzbudíte ještě větší úzkost a strach, ale její noční přicházení za vámi tím neodstraníte, ale spíše naopak. Bude určitě na místě navštívit s dcerkou odborníka, a to dětského klinického psychologa a postupovat nejlépe podle jeho odborných doporučení ohledně spaní v posteli rodičů, ale také ohledně cumlání palce. Rozhodnete-li se dceru odnaučit spát ve vaší posteli, pak jí to srozumitelně vysvětlete, řekněte, co by mělo být cílem (např. chceme s tatínkem, aby ses naučila spávat sama v postýlce), ubezpečte ji, že ji máte stále stejně rádi a je ve stejném bezpečí, i když spí ve své vlastní posteli a připravte se na to, že budete na nějakou dobu muset rezignovat na  svoje pohodlí. Pokud dcera v noci přijde, pak ji nenechte k vám ulehnout, ale odveď te ji do její postýlky, opět ji uložte, uklidněte, ubezpečte o vaší lásce a přítomnosti. Soustřeďte se na úspěchy, oceňte její odvahu, pokud zvládne spát ve své posteli, soustřeďte se na zvládnutí byť i části noci samostatně, než přijde k vám a také pokud zvládne zbytek noci po opětovném odvedení do postýlky. Stanovte si systém odměn, které dcera může získat, mohou to být smajlíci, nálepky, společná oblíbená činnost, ale i vaše ocenění a pochvala, nejen větší dárky nebo hračky. Ohledně usínání jsou pro dítě důležité rituály, nevím sice co myslíte usínáčky, ale děti často mají nějaké hračky, plínku, polštářek, které k usnutí potřebují. Takové předměty dcerce rozhodně neodebírejte, to cumlání palce nevyřeší, dcera bude stresovaná a neurotizovaná, bude palec cumlat ještě více, protože ten jí odebrat nemůžete. Cílem spíše bude nahradit rituál cumlání palce nějakým dalším "usínáčkem", nebo předmětem, který jí pomůže usnout. Nezapomeňte s dcerou hodně mluvit, věnovat se jí, její strachy nebagatelizujte, i když vám připadají iracionální a pokaždé jiné, citlivé dítě může mít různé sny i noční můry. Na špatné sny je možné zakoupit takzvané "lapače snů", poraďte se třeba v obchodě s hračkami, dcerce je funkci lapače potřeba vysvětlit nejlépe formou pohádky, adekvátně věku, aby jej přijala a aby mohl fungovat. Na základě projevů chování vaší starší dcerky zde kromě její citlivosti může být  také narození mladšího sourozence, které je pro každé dítě zátěžovější situací a objektivně ztratí vaši výhradní pozornost. Určitě doporučuji kontaktovat dětského klinického psychologa a vše s ním probrat. Nakonec ještě jedno doporučení, postupujte pomalu, citlivě, po malých krocích a hlavně postupně. Nikdy nechtějte odnaučovat více nežádoucích zvyků najednou. Pokud se rozhodnete odnaučit přicházení k vám do postele, tak se pro tuto chvíli zaměřte pouze na něj a nechtějte po dcerce současně ještě něco dalšího. 

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 29.12.2016, 08:08

Dobrý den paní magistro, obracím se na Vás s následující věcí, která mne bohužel nedávno potkala, žiji se synem, 9letým, již 3. rokem sama, odstěhovala jsem se ze společné domácnosti po několika letém ne zrovna moc uspokojivém vztahu. Syn mi byl svěřen do péče. Otec trávil a dodnes tráví polovinu roku v cizině. Na dobu, kdy se vrací, si bere syna 1x za 14 dní na 4 dny s víkendem a 1x na 2 dny. Chci tímto říci, že styku syna s otcem nebráním. S otcem svého syna bohužel nevycházíme dobře. Když je vyhoveno jeho požadavkům, je to v pořádku. Mým požadavkům se mnohdy nevyhoví, ignorují se. Ale mám nyní o starost více, jelikož si můj bývalý partner našel přítelkyni, následné info jsou pouze domněnkou, ale nebudou daleko od reálu. Protože chtěl další dítě, myslím, že s touto partnerkou dítě plánují. Ona má již dítě z předešlého vztahu. Můj syn není moc sdílný všeobecně, ale v jejich společnosti se zřejmě cítí dobře. Jak vlastně dlouho se všichni dohromady znají, nevím. Můj bývalý patrner mne do seznamovacího rituálu nezahrnul. Řeším nyní to, že můj syn začal tetě říkat mamko. Zaskočilo mne to a nevím, jak mám tuto situaci řešit. Vzhledem k tomu, jaké máme špatné vztahy s partnerem se obávám, že zeptat se na to přímo jeho, by nebylo vůbec dobré. Jen jsem se syna zeptala, jak ho to napadlo a on mi řekl, že jí tak řekl včera a ona se tomu smála, že jí to nevadí. Zmohla jsem se jen na to, že jsem synovi řekla,že jsem si myslela, že maminka je jen jedna a že je mi z toho trochu smutno. Nevím, jak to mám řešit, mám-li to řešit..? Někde jsem udělala chybu. Můžete mi poradit? Děkuji.

Dobrý den, vaše pocity jsou legitimní a pochopitelné, maminka je opravdu jen jedna a můžete se zjištěním, že syn oslovuje mamko cizí paní cítit zraněná, zkuste se však od těchto pocitů oprostit a uvažujte racionálně. To že jste jeho jediná maminka syn zcela jistě ví a určitě není vaší chybou nebo zaviněním, že začal mamko oslovovat novou otcovu přítelkyni. Zkuste nebrat situaci osobně, zamyslete se nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo opačně, vy byste měla nového přítele a syn by mu začal říkat třeba taťko při zachovaných kontaktech také s biologickým otcem. Také by vám to tolik vadilo? Syn se pravděpodobně v otcově "nové rodině" cítí opravdu dobře a spokojeně, jeho oslovení nové otcovy přítelkyně zřejmě vzešlo skutečně od něj a může pramenit z toho, že k ní navázal pozitivní vztah a také nová paní v této "rodině" zřejmě roli matky zastává. Jak vlastně oslovuje syn vás, skoro bych řekla, že oslovení mamko není určeno vám, je to takové "náhradní" oslovení pro osobu, která se zřejmě mateřsky chová. Vám syn pravděpodobněji říká oslovením "mami" či "maminko". Berte to jako svůj úspěch, že syn dobře dokáže navazovat vztahy, buďte ráda, že je v přítomnosti otce a jeho partnerky spokojený a cítí se dobře, vždyť o jeho klid a spokojenost jde přeci mamince především. O svých pocitech s ním však ale můžete určitě mluvit a pokud se s takovým oslovováním otcovy přítelkyně nedokážete vyrovnat, tak mu to vysvětlete a zkuste společně najít nějaké pro vás méně bolestivé oslovení pro otcovu novou partnerku (může jí říkat teto, nebo křestním jménem..). Také byste se neměla bát domluvit se s bývalým manželem, zkuste navrhnout setkání na nějaké neutrální půdě, tedy ne u vás ani u něj doma a zcela věcně a bez emocí se s ním zkuste dohodnout na oslovování jeho nové partnerky vaším synem. Vyhněte se negativním vyjádřením směrem k ní i k bývalému manželovi, oceňte, že o syna doře pečují, že se u nich dobře cítí, vysvětlete mu, jak se cítíte, když slovem mamka oslovuje jeho novou partnerku a jak jste se synem dohodli, že ji může oslovovat. Pokud je manžel rozumný a nechce si kazit vztahy se synem, pak by měl vaši dohodu akceptovat. Dohoda dospělých je velmi důležitá a i když váš partnerský vztah skončil, pak by měla fungovat směrem k vašemu společnému dítěti, jehož jste rodiči. Snažte se syna co nejméně zatěžovat řešením rodinných potíží. V případě, že by se dohoda nedařila, nebo byste potřebovala více poradit, pak bych vám doporučila kontaktovat některou Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, které jsou v každém větším městě, služby těchto poraden jsou bezplatné a odborně vám zde poradí, jak postupovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 16.12.2016, 13:20

Dobrý den, chtěla bych požádat o radu ohledně změny křestního jména naší téměř jedenáctiměsíční dcery. Dceři jsme s manželem dali jméno Elena, ale bylo to až na poslední chvíli po dlouhém rozhodování. Při výběru jména jsme zvažovali spoustu faktorů: aby jméno bylo relativně krátké (příjmení má v ženské podobě 10 písmen), aby se vysloveně netlouklo s naším českým příjmením (obsahuje háčky), aby nebylo blízko u narozenin, aby šlo dobře zdrobňovat případně zkracovat apod. Pak samozřejmě hrály roli osobní sympatie či antipatie k tomu či onomu jménu. Výsledkem bylo, že jsme se na žádném jménu nemohli s manželem shodnout, a proto jsem až na poslední chvíli ustoupila manželovi, souhlasila se jménem Elena a doufala, že „si to sedne“. Bohužel si to nesedlo, jméno se mi stále nelíbí, i když jsem si na něj už poměrně zvykla. Navíc se ale po narození dcery ukázalo, že oproti našim původním předpokladům je jméno Elena poměrně „problematické“. Přestože je tato podoba v českém kalendáři, není jméno příliš rozšířené a proto se dost často plete se „zavedenými“ jmény Alena nebo Helena případně také Eliška (ani jedno se nám ale bohužel s manželem nelíbí), nebo ještě častěji je zaměňováno s novými, dnes oblíbenými, obdobami tohoto jména Elen/Ellen či Ela/Ella, a také jsme se už několikrát setkali s patvarem Ellena. Přestože se jméno manželovi stále líbí, uznává, že není zcela ideální, a nabízí mi dceři jméno změnit (širší rodina je však striktně proti). Já bojuji se dvěma protichůdnými pocity: na jedné straně bych dceři ráda jméno změnila, aby jí v budoucnosti nekomplikovalo život (už takhle máme příjmení, které lidé často zaměňují za jiné), na druhé straně se bojím, že po změně jména (chtěla bych nějaké „obyčejnější“, častější a snadno srozumitelné) by se dceři v pozdějším věku mohlo jméno Elena líbit víc a vyčítala by nám, že jsme jí ho změnili. Zvažuji také, jaký zmatek by dceři mohla změna jména způsobit už teď. Mohla byste mi, prosím, poradit, zda jméno měnit či nikoliv? Děkuji.

Dobrý den, změna křestního jména má hned několik aspektů, po formální stránce obnáší podání žádosti o změnu křestního jména na příslušném matričním úřadu a postup podle pokynů úřadu. Na jméně pro nezletilé dítě se musí shodnout oba rodiče. Závažnějším aspektem je však aspekt psychologický, který spočívá v tom, že dítě se se svým jménem identifikuje, je to také jedno z prvních slov, které dítě rozeznává a jméno jedenáctiměsíčního dítěte bylo již od narození dítěte jistě mnohokrát vysloveno. Pokud se proto rozhodnete pro volbu změny křestního jména, měli byste volit jméno co nejpodobnější, co nejpodobněji znějící jménu, jaké dcera nyní má. Vzhledem k tomu, že matriční zákon umožňuje dítěti zapsat dvě křestní jména, pak je možné zvážit i tuto možnost, nechat dcerce zapsat ještě druhé křestní jméno a při přechodu k oslovování dcerky novým jménem postupovat oslovováním nejdříve oběma jmény a to požadované pak začít postupně upřednostňovat až na něj nakonec přejít, postupovat citlivě a pomalu. Přesto bych doporučila takovýto krok dobře zvážit a projednat, doporučila bych vám případně realizovat konzultaci u odborníka, nejlépe psychologa, zda za vašimi potížemi s přivyknutím na dceřino jméno, nemohou být možné potíže s akceptací dítěte, což se také může stát a nemusí být vaším zaviněním. V takovém případě by bylo dobré potíže nepřehlížet a zahájit psychoterapeutickou péči. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 16.12.2016, 13:16

Dobrý den,
můj čtyřletý syn se doma chová zcela normálně. V rodině máme ještě dvouletou dceru a pětiměsíční miminko. Jeho vztah k nim je podle mého názoru zdravý. Povahu má ale takovou, že v cizím neznámém prostředí stojí a kouká, nereaguje na dotazy ostatních lidí ani dětí. Na dětském hřišti se drží spíše stranou a je v roli pozorovatele. Osobně bych tomu dala čas, že po společenské stránce určitě dozraje. Chápu jeho pocity nejistoty v kontaktu s novými lidmi, protože já i manžel jsme spíše introverti a nevyhledáváme společnost mnoha lidí. Problém však nastal ve školce, kam syn chodí na pět hodin denně a už dva měsíce tam jen stojí a kouká, do hry se nezapojí, s dětma nekomunikuje, s učitelkou se ale baví. Sám si nedojde na záchod (občas se i počůrá), neobleče se, i když to všechno umí. Říká mi, že se stydí si říct, že se stydí před dětmi. Do školky chodí rád, není problém při loučení, říká, že má paní učitelky rád. Už 14 dní mi říká, že na záchod chodí sám a že se i sám obléká, ale dnes jsem se od paní učitelky dozvěděla pravý opak. Syn mi tedy začal říkat asi to, co chci slyšet a z čeho jsem měla radost, vymýšlel si.... Paní učitelka sama neví, jak syna zapojit do hry a zabavit nějakou hračkou, s ničím si nechce hrát, nic ho nezajímá, ani venku, jen stojí a kouká. Mám obavy, jak ho ostatní děti ve školce budou přijímat do budoucna. Mám několik kamarádek s podobně starýma dětma a s těma je syn kamarád, rád si s nima hraje, povídá, těší se na ně, běhá. Budu ráda za jakoukoli radu, jak se synem pracovat a jak spolupracovat se školkou. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 16.12.2016, 13:13

Lezení

| haloka | 25.10.2016, 08:53

Dobrý den, mám dvojčátka narozená o 7 týdnů dříve, dnes je jim 10 měsíců a stále se nám nechce lozit... Od čtyř měsíců cvičíme Vojtu. Teď už je ale cvičení nad mé síly, kluci se brání, z daných pozic mi "utíkají". Má takové cvičení vůbec smysl? Kluci se od 6 měsíců přetáčí, plazit se začali mezi 8.-9. měsícem a tohle jim zatím zůstává. Žádná další dovednost se jim nechce. Je ještě nějaká možnost, jak podpořit k lezení?
Děkuji za váš čas!

Doporučuji pokračovat ve cvičení - jak Vám to čas a děti dovolí, cvičení podporuje rozvoj a zapojování správných svalových skupin k danému pohybu - tedy i k lezení. U předčasně narozených dětí jde rozvoj pohybu pomaleji, vytrvejte. Doporučuji kontrolu na rehabilitaci.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 16.12.2016, 13:14
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace