Vývoj dítěte

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.

Dobrý den, váš dotaz nepřísluší ani tak psychologovi, ale spíše ošetřujícímu dětskému lékaři vašeho syna. Při horečnatém onemocnění se blouznivé stavy mohou objevovat. Je přirozené, že dítě je po nich dezorientované a obsah halucinací si nemusí vybavovat. Nesnažte se je vybavovat, mohlo by to u dítěte spustit nežádoucí reakci a upevnit negativní prožitek, obavy a úzkosti. Lepší je, když své zlé sny zapomene. V případě výskytu takového stavu dítě ujistěte o vaší blízkosti a bezpečí, chovejte se klidně, nesnažte se jej násilně probírat, mluvte na něj uklidňujícím a tichým hlasem.  Pokud o to dítě stojí, můžete ho obejmout a ukonejšit, pokud kontakt nevyhledává, pak jej nenuťte. Můžete poté se synem probrat situaci ve smyslu komentáře, tobě se asi něco nepříjemného zdálo a zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoci, nebo jestli by mu něco pomohlo. Třeba bude sám schopen vyjádřit, co by potřeboval. S dětským lékařem tyto stavy zkonzultujte, na místě by podle jeho doporučení možná bylo vhodné zvážit nějaké další odborné, například neurologické vyšetření. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz není úplně jednoduchá odpověď, chápu, že vás tato situace trápí. V případě starších dětí se pravděpodobně nejedná o bezdůvodné bití mladšího dítěte, ale spíše o snahu o navázání kontaktu. Stejně tak, jako se učíme určité dovednosti a vědomosti, tak se učíme i sociálním kontaktům. Dvouleté dítě si ještě neumí hrát kooperativně, takto staré děti si hrají spíše vedle sebe. To ovšem neznamená, že se o ostatní děti živě nezajímají. Svoje sympatie a zájem pak mohou projevit i takovým způsobem, že někoho uhodí. Není za tím zlý úmysl a dítě zároveň nedovede v tomto věku posoudit následky svého chování, jedná impulzivně a nepromyšleně. Děti mají různý temperament a ty živější mohou také testovat hranice, experimentovat a zkoušet co to udělá, co se stane, když někoho uhodí. Jednoduchý recept, jak takovému "sbližování" zabránit úplně neexistuje. Vždy ale pomůže pozornost dospělého věnována dětem, zapojení dospělého do hry dětí. Dospělý svým příkladem ukazuje dětem, jak mají komunikovat, jak se chovat a jak si spolu mohou hrát. Zkuste mít svého chlapce pod kontrolou a pokud se k němu nějaké dítě přibližuje, pak kontakt vhodně usměrněte. Řekněte třeba, ty si chceš s námi hrát? Pojď zkusíme postavit bábovičku, hrad, jezdit bagrem. I když se vám asi nepovede zabránit všem střetům, tak zase mějte na paměti, že i váš chlapeček se sociální interakcí učí, i když pro něj není třeba vždy příjemná. Bude vědět, jak reagovat v kontaktu s většími dětmi, že se může stát, že nad ním budou mít fyzickou převahu. I negativní zkušenosti dítě formují a svým způsobem obohacují a připravují na život. Tím však nechci říci, že je dobré tolerovat ubližování a násilí. Přeji co nejméně konfliktních situací. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den. Ano, může to být známka lehké nezralosti, ale není třeba se obávat, stav se upraví.

Dobrý den. Ano, v tomto věku může být stolice řidší, přidejte probiotika.

Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho popisu není patrné, jak často si otec děti bere, nebo jestli máte střídavou péči? V každém případě ne všechny děti dobře snáší změny, navíc se vašim dětem rozpadla rodina, přišly o jistou míru stability a bezpečí. Reakcí může být separační úzkost - strach odloučit se od nejbližší pečující osoby, v tomto případě od vás jako od matky. Na tuto úzkost a strach mohou nasedat psychosomatické obtíže, zejména u citlivého dítěte s touto dispozicí. Je zde potřeba postupovat vzhledem k synovi velmi citlivě. Neměl by určitě přijít o kontakty s otcem. Otcovská postava je v životě chlapce velmi důležitá. Bylo by ale dobré se s ohledem na aktuální situaci s tatínkem domluvit na nějakém řešení, které bude pro chlapce co nejméně stresující. Jedná se o řešení na přechodnou dobu, než syn opět získá potřebnou stabilitu a separační úzkost odezní. Tatínek by si ho mohl na omezenou dobu brávat třeba jen na procházky, výlety, nebo k sobě přes den bez spaní. Vzhledem k tomu, že domluva může být složitá, pak by bylo vhodné kontaktovat Poradnu pro mezilidské vztahy a pokusit se dojít např. prostřednictvím mediace k nějaké dohodě, kompromisu. Ohledně obtíží syna se můžete poradit také s pediatrem a případně by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se? 

S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Pyridoxin dostávají běžně děti od narození i na doporučení neurologů. Bohužel nevím, kdy toto období u vašeho dítěte skončí, je to individuální.

Dobrý den, 

píšete o situaci, se kterou se setkává hodně rodičů. Dcerka je ještě hodně malá a zřejmě cítí momentálně zvýšenou potřebu kontaktu s vámi, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Opakované buzení dítětem putujícím v noci po bytě a následně nekomfortní spaní s kopající dcerkou v posteli však nejsou zážitky, které by člověk vyhledával, a proto je dobře, že se snažíte situaci řešit. Pokud u dcery nepozorujete jiné změny v chování, předpokládala bych, že se jedná jen o přechodnou záležitost, která odezní.

Zkuste popřemýšlet, kolik času s dcerou aktivně trávíte přes den, jestli máte čas věnovat se společně nějaké činnosti, která ji baví a kdy by vás na chvíli měla jen pro sebe - zda nepotřebuje více fyzického kontaktu s vámi.

Jinak i když dcera neuvádí žádný konkrétní strach v noci, nebude špatné, když zkusíte nechat v pokojíčku malé světýlko, pořídíte lapač snů, abyste odehnali případné sny škaredé a přilákali dobré spaní... Zeptejte se, co by jí pomohlo, aby se jí lépe spalo, třeba na něco společně přijdete. Třeba nějaký váš osobní předmět (polštářek, oblečení...), který by měla v posteli, by ji mohl pomoci uklidnit se...

S dcerkou se také bavte o tom, že na tulení se máte den, případně večer, vysvětlujte si, že v noci každý potřebuje svůj prostor, a pokud v noci přijde, přenesete ji zase do její postýlky, abyste si všichni lépe odpočinuli a druhý den měli sílu třeba na společné hraní. Bude potřeba nějakou dobu vydržet, být důslední a dítě do postýlky vracet. 

Jinak na BOL najdete i další názory na toto téma, např. v poradně pod názvem Dítě chodí spát k rodičům.

Přeji hodně radosti z dětí a klidné spaní.

Dobrý den, doporučila bych vám obrátit se nejdříve na paní třídní učitelku, jestli u dcerky nezaznamenala nějakou změnu ve zvládání školních povinností, zhoršení prospěchu, ve vztazích s vrstevníky či jinou změnu. Situaci proberte a pokuste se s paní učitelkou citlivé ve spolupráci řešit. Pokud paní učitelka žádné obtíže ve škole nepozorovala, pak bych vám doporučila kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu, kde by vám mohli pomoci přijít na podstatu dceřiných obtíží. Doma na dcerku netlačte, nesnažte se zjistit, co je příčinou obtíží, jen ji ujistěte o vaší podpoře a že za vámi může kdykoliv přijít, když bude potřebovat. Poté vyčkejte, jestli dcerka sama nepřijde. Je ale možné, že si dcerka příčinu obtíží ani vědomě neuvědomuje, jen reaguje somaticky. Proto s kontaktováním odborníka neotálejte, u dcerky by se mohly rozvinout psychosomatické obtíže, které se pak často obtížné odbourávají a řeší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, některé citlivější děti mívají s vyprazdňováním mimo domov obtíže. Doporučila bych vám se synkem kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci a delší postup s odborníkem probrat. Na citlivou nervovou soustavu navazují pocity studu a mohlo by to vyústit v psychosomatické obtíže, zadržování stolice a následně obtíže s vyprazdňováním, proto návštěvu u psychologa neodkládejte. Ohledně doporučení vhodného odborníka se můžete poradit u vašeho dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Je to individuální, vaše děti by mohly v tomto věku již zafixovat.

Dobrý den, každý člověk i dítě má nějaké přirozené biorytmy, podle kterých se jeho organismus řídí. Však se říká, že někteří lidé jsou sovy a jiní skřivani. Každé dítě si postupně vytvoří nějaký režim včetně potřeby spánku a usínání, který mu vyhovuje. Obecně bych příliš nedoporučovala dítěti násilím jeho spánkový rytmus měnit. Odpolední spánek je pro dítě v tomto věku důležitý a jeho kvalita se promítá do spánku nočního. Platí totiž, že pokud si dítě pravidelně odpočine odpoledne, tak o to lépe pak spí v noci. Takže bych do spánku vašeho synka raději příliš nezasahovala, vždyť kolik rodičů by vám délku jeho spánku ráno jistě závidělo. S vývojem dítěte se potřeba spánku mění, mohou přicházet různé spánkové krize, noční strachy apod. Dá se tedy předpokládat, že se i u vašeho synka časem bude měnit spánkový rytmus a bude příležitost nastavit změnu a dřívější noční usínání. Obecně je večer vhodné zařadit nějaké klidové aktivity a dodržovat pravidelný řád, který dítěti pomůže na spánek se připravit. Místnost, kde dítě spí, je potřeba dobře vyvětrat, dítě by na sobě mělo mít prodyšné nejlépe bavlněné pyžamko a lehčí přikrývku, aby mu nebylo horko. Ohledně posledního jídla před spánkem se spíše poraďte s ošetřujícím lékařem nebo dětským nutričním terapeutem, který vám i poradí, jaká jídla jsou vhodná. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den. Pokud máte obavy o vývoj dítěte,požádejte pediatra o psychologické vyšetření, co se týká řeči, požádejte o logopedickou konzultaci.

Dobrý den, při práci a výchově vaší dcerky bych vám doporučila využívat méně nátlaku a více vzájemné dohody a domluvy. Podle vašeho popisu vaší dcery to vypadá, že se jedná o velmi šikovné a nadané dítě, které vyžaduje citlivý a chápavý přístup. Na váš přílišný tlak reaguje úzkostně a pasivně negativisticky. Proč by dítě, které plynule četlo již před nástupem do školy, bezpodmínečně muselo číst článek ze slabikáře, který je pro ni zřejmě primitivní. Čtení je samozřejmě potřeba procvičovat, ale ať dcerka přečte o něčem, co ji zajímá a sama číst chce, nechte ji vybrat. Nebo jí snad nedůvěřujete, že článek ze slabikáře ve škole přečte? Nebo můžete udělat dohodu, že přečte nějaký text, který chce číst sama, a pak ještě přečtete pro ověření kousek článku ze slabikáře. Stejně by bylo dobré postupovat při jejím záseku. Je dobré vypozorovat situace, ve kterých k němu dochází a těm se vyhnout, předcházet jim. Vždyť proč by otrocky musela dcera plnit vaše příkazy, nechte jí prostor pro vlastní iniciativu. Je například prospěšné a jistě i výchovné, aby dítě mělo nějaké drobné domácí povinnosti, za které si samo zodpovídá. Proč by si ale tuto povinnost nemohlo samo vybrat. Udělejte dceři seznam úkolů, které je potřeba udělat např. v domácnosti a ať si sama vybere třeba dva, o které se postará. Plnění těchto úkolů pak nechte na ní samotné. Vypadá to, že se jedná spíše o rodičovský problém a potřebu neustálé kontroly a vlastní převahy nad dítětem. Snadno se tak může stát, že přílišným tlakem na citlivé dítě může dojít k jeho neurotizaci, nebo z dcerky vychováte perfekcionistu, který nikdy nebude se svou prací a ani se sebou spokojený a nebude schopen předvést co v něm je. Ze strachu z neúspěchu a odsouzení okolím neudělá raději vůbec nic. Stydlivost vaší dcery při plnění úkolů souvisí pravděpodobně s jejím strachem ze selhání, dále se může také jednat o snahu se vyhnout úkolu, který pro ni není atraktivní a nechce se jí do něj. Doporučila bych vám k přečtení knihu pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která je věnována problematice respektujícího výchovného přístupu, který však dítěti zároveň nic neodpouští a vede jej k samostatnosti. Pro vás bude určitě zajímavá kapitola věnovaná právě perfekcionalismu u dítěte, jak správně dítě povzbuzovat a podporovat, místo zakazování, přemlouvání, diskutování. Bylo by také dobré zvážit vyšetření rozumového potenciálu dcerky v pedagogicko psychologické poradně, kde se také s psychologem můžete poradit, jak k dceři výchovně přistupovat. Nechuť k přijímání změn u dcery může vycházet právě z její citlivosti a úzkostnějšího emočního ladění, zde je dobré na předpokládané změny dítě předem připravit, zeptat se jej, co by potřebovalo, aby změnu zvládlo, podpořit jej.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obecně k vašemu dotazu platí, že jakmile nějaké chování či prožívání komplikuje a zasahuje do běžného života a fungování, pak je to signál k vyhledání odborné pomoci. Doporučila bych vám proto případně po poradě s ošetřujícím pediatrem kontaktovat pedagogicko psychologickou poradnu v místě vašeho bydliště, nebo případně dětského klinického psychologa. S odborníkem budete moci při konzultaci probrat chování vašeho synka, vaše případné obavy a doporučí vám další postup, případně nějaká další vyšetření, pokud nazná, že jsou potřeba. Projevy chování vašeho synka mohou plynout z více příčin, a proto není možné pouze na základě stručného popisu ve vašem dotazu vyhodnotit příčinu jeho obávaného chování. Syn může být úzkostnějším a citlivějším dítětem, které změny špatně snáší, do jeho chování se může promítat výchovný přístup,  nebo situace v rodině, pocit nějaké nejistoty ať už z vnějších nebo z vnitřních příčin, nebo se ale také může jednat o projevy vážnější možné diagnózy z okruhu poruch autistického spektra, případně se u něj jedná pouze o věc vývojovou, ze které prostě vyroste. Proto je odborná konzultace, případně další vyšetření synka nezbytné. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se obrátit na manželskou a rodinnou poradnu či poradnu pro mezilidské vztahy a co nejdříve situaci řešit. Opilost, případně závislost rodiče může mít na děti a jejich psychicky vývoj velmi destruktivní vliv. Navíc opilý rodič ztrácí svou rodičovskou autoritu, dítě přichází o pocit bezpečí, je vystrašené. Můžete si zkusit promluvit s partnerem, zda je ochotný na sobě pracovat a svůj sklon k pití zvládnout. Potom je potřeba ho při případné léčbě podpořit. V opačném případě je partner závislý na alkoholu či jiné návykové látce partnerem vysoce rizikovým a setrvávat s ním v dlouhodobém vztahu není pro nikoho zúčastněného, zejména pak pro děti dobré. Při léčbě alkoholismu dochází však často k recidivám a závislý partner pak stáhne na dno nejen sebe, ale celou rodinu. Proto by měl sice dostat šanci, ale jen jednu. V doporučené pořádně zmapují vaší situaci a doporučí vám, jak postupovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Zatím vyčkejte.

Dobrý den. Vyšetření MR velmi doporučuji, je třeba vyloučit jakékoliv neurologické onemocnění. Důvodů je mnoho.

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

podle vašeho popisu se váš syn jeví jako velmi zdravé dítě svého věku. Aktuálně to vypadá, že prochází obdobím vzdoru, které ke zdravému vývoji dítěte patří. Doporučuji si k tomuto období (ale i k těm dalším) nastudovat informace, na BOL, když zadáte "období vzdoru" do vyhledávače, najdete spoustu užitečných informací, můžete se nechat inspirovat i dotazy a odpověďmi v poradně (např. pod názvem "Dětský blok", ale i mnoho dalších).

Vzhledem k nezralosti nervové soustavy nedokáže mnohé situace vyřešit a rodiče by se pak v tomto věku dítěte měli ideálně stát průvodci bouřlivými dětskými emocemi a pomocníky v jejich zvládání. Není dobré dítě za jeho nezvládnuté emoce trestat, pomáhá spíše pochopení a bezpodmínečné přijetí. Určitě je dobré, že dáváte synovi možnost výběru (samozřejmě rozhodnutí by měla být adekvátní věku), potom je ale vhodné, aby si na svém výběru trval. Pokud se začne vztekat, projevte mu pochopení, ale neustupujte, ani syna za vztek netrestejte.

V nepodstatných věcech (někdy stačí vyhovět a ustoupit v maličkosti) je možné se domluvit, aby se dítěti vyhovělo a mělo pocit, že i jeho názor je důležitý. V mnoha situacích lze vzteku předejít včasnou domluvou a vysvětlením toho, co se bude dít a proč.

Narození mladšího sourozence může rovněž u syna představovat zvýšenou zátěž, která se mnohdy projevuje právě bouřlivějšími projevy v chování.

Ze strany rodičů je tedy potřeba obrovská dávka trpělivosti, s tím, že každé období jednou skončí, dokonce i období vzdoru, přestože se to tak momentálně nejeví. Pokud se rodičům podaří dítě tímto obdobím úspěšně provést, dítě se naučí své emoce zpracovávat a upevní to vzájemné vztahy v rodině.

Dobrý den, doporučila bych vám si nejdříve sama odpovědět na otázku, zda jste vnitřně přesvědčená, že kolektivní zařízení je pro vaši dceru to nejlepší řešení. Pokud rodiče pochybují, zda dítě do školky měli nebo mají dávat, pak zřejmě intuitivně cítí, že by to pro jejich dítě nemuselo být to nejlepší. Někdy rodiče podlehnou konvencím, že je obvyklé, že tříleté dítě již do školky chodí, že si zvykne, že musí apod. Každé dítě se vyvíjí individuálně včetně jeho zralosti a připravenosti na nástup do kolektivního zařízení. Některé děti jsou ve třech letech již plně připraveny, dětský kolektiv vítají, rychle na prostředí školky přivyknou a jsou ve školce spokojené. Některé děti však připravené ještě nejsou. Vaše dcerka navíc prožila zátěžovou situaci spojenou s pobytem v nemocnici a prožívá separační úzkost. Představte si, že takové dítě každé ráno od sebe násilím odlučujete, jaké to pro ni asi musí být. Zvažte, zda vám toto peklo, které připravujete jí i sobě stojí zato. Doporučila bych vám zvážit odložení nástupu do školky alespoň do doby, než se dcerka uklidní a přestane vás tolik hlídat a bát se bez vaší přítomnosti. Píšete, že pracujete na částečný úvazek, musíte zvážit sama, zda by vám dcerku někdo mohl třeba pohlídat, když jste v práci. Pokud se rozhodnete pro setrvání vaší dcery v kolektivu, pak intenzivně komunikujte s učitelkami, doptávejte se a sledujte chování dcery. Také doma si všímejte signálů psychické nepohody, přetížení, změn nálad a chování a v případě obtíží situaci řešte. Můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Jinak "zlobivější" chování dcerky může souviset také s vývojovým obdobím vzdoru, které je pro tento věk normální. Více o tomto období lze najít na internetu, v literatuře, která se zabývá vývojem dítěte, na webu Babyonline a z mnoha dalších zdrojů, nebudu zde proto projevy tohoto období podrobněji popisovat. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že se váš syn prochází obdobím vzdoru. Vámi popisované projevy chování syna jako je vzteklost, rozmrzelost, naštvanost, vše je pro něj problém.... jsou právě projevem tohoto vývojového období. Příchod mladšího sourozence opravdu mohl příchod tohoto období uspíšit či umocnit. Prožívání vývojového období vzdoru však automaticky neznamená, že je tím vše vysvětleno a že se dítě nemůže cítit špatně nebo že něco nepotřebuje. Naopak je důležité v tomto období přistupovat k dítěti citlivě s respektem k jeho potřebám. Neustálá rozrmrzelost, a agresivita není pro tak malé dítě úplně typická. Chlapec možná potřebuje více rodičovské pozornosti, zkuste se mu více přiblížit, zapojte se do jeho hry, vezměte ho někam jen samotného bez mladšího sourozence. Děti, se kterými si rodiče více hrají a reagují citlivě na jejich potřeby a emoce jsou spokojenější a projevy období vzdoru jsou mnohem mírnější. Nesnažte se hru syna řídit, ale zapojte se do ní na jeho vývojové úrovni. Místo stálého domlouvání a usměrňování mu můžete zkusit dát více prostoru, naslouchat tomu co chce a potřebuje, vystihnout chvíle, kdy je klidný a ty podpořit. Zapojení do péče o mladšího sourozence rozvíjí dobrý vztah mezi dětmi do budoucna. Podpořte synka, když chce pomáhat sám, oceňte jeho schopnosti, kolik toho jako starší bratr už dokáže. Ohledně vztahu se sestřenicí jsou děti ještě příliš malé na to, aby byly schopné rozvíjet kooperativní hru. Váš syn je vzhledem k věku vývojově mírně dopředu, schopnost spolupráce se však i u něj teprve rozvíjí a je ještě omezená. Nezbude vám proto, než společnou hru dětí kontrolovat, usměrňovat, dohlížet na ně, pokud se chcete vyhnout fyzickým konfliktům. Jejich vzájemné pošťuchování je známkou blízkého až sourozeneckého vztahu mezi nimi. Opět se můžete zkusit do jejich společné hry zapojit, citlivě ji řídit a usměrňovat. Ukázat dětem jak pomocí domluvy lze předejít konfliktům, ale také, že vůli druhého dítěte je potřeba respektovat a ne vždy třeba půjčí nějakou věc či hračku. Do půjčování hraček by se děti neměly nutit, nemají ještě upevněnou představu vlastnictví, domnívají se, že pokud věc půjčí, tak již není jejich a už se jim nevrátí. Podpořte svou pozorností, když se k sobě děti pěkně chovají, dovedou se domluvit. Vlastním příkladem ukažte. jak komunikovat, jak si hrát, rozdělte jim úkoly, role, činnosti. Případným konfliktům se snažte předcházet například výběrem vhodných hraček, vyhněte se  situacím, o kterých víte, že při nich ke konfliktům dochází. Ubližování sestřenici vyvolává rozruch a vaši pozornost, kterou věnujete synovi, proto pro něj může být přitažlivé. Dítě si také zkouší kam až může ve vztazích s druhými zajít, zkouší si svoji sílu a experimentuje. Blízký kontakt mezi dětmi se k tomu přímo nabízí. Pozornost tedy zkuste věnovat tomu chování, které od synka požadujete a také mu konkrétně a úměrně věku vysvětlete, jak by se chovat měl. Omezte zákazy a příkazy. Mějte se svým synkem trpělivost, žádný učený ani v mezilidských vztazích z nebe nespadl. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisované chování a věk synka nasvědčuje, že prochází vývojovým obdobím vzdoru. Afektivní záchvaty a obtíže s regulací emocí jsou pro toto období charakteristické a plynou z nezralosti nervové soustavy. Dítě ještě nedovede zpracovat negativní pocity a ty jej přemohou natolik, že propukne ve vzteklý záchvat. Ve vzteku se dítě neovládá a může se objevit i agresivita vůči sobě nebo ostatním. Při citlivém a chápajícím přístupu rodičů toto období brzy odezní. O období vzdoru najdete mnoho informací na internetu, v literatuře, na Babyonline portálu a já jsem na toto téma také již mnohokrát odpovídala. Je asi zbytečné, abych se zde opakovala. Krátce tedy k přístupu k dítěti, pokud propadne záchvatu vzteku. Pamatujte, že nervová soustava dítěte je labilní, nezralá a proto se tak snadno a často i bez zjevné příčiny rozčílí. Jedná se o vývojové období. Dítě nám to nedělá schválně, nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani rozmazlenost. Dítě se jen učí zvládat a ovládat svoje negativní pocity. V případě záchvatu zajistěte bezpečí dítěte, pokud váš syn bouchá hlavou o podložku, pak jej přesuňte na měkčí místo (koberec, trávník) a vyčkejte až záchvat vzteku odezní. V době záchvatu nemá příliš smysl na dítě mluvit, vysvětlovat mu, zakazovat. Dítě vás nevnímá a vaše dobře míněná snaha se bude míjet účinkem, projevy vzteku se dokonce mohou ještě zhoršit. Teprve až se dítě uklidní, můžete s ním probrat danou situaci, zeptat se, co se přihodilo, pomoci mu najít lepší řešení a konkrétně mu vysvětlit jak by se mělo chovat či co by mělo dělat, aby situaci zvládlo lépe a případně bez křiku. Pomozte mu v kontaktech s dětmi, vysvětlete mu, jak se chovat a domluvit ohledně půjčování hraček, střídání se atd. Nečekejte ale, že jedním vysvětlením se vše vyřeší a dítě bude ihned umět použít vaše rady. Je to trpělivá práce a člověk se sociálním interakcím učí celý život. Je dobré se o vaše dítě zajímat, zapojovat se do jeho her. Čím lépe vaše dítě poznáte a budete vědět jak reaguje, tím lépe budete odhadovat potenciálně rizikové situace ke vzniku afektu a tím jim často budete moci i předejít. Na závěr trocha optimismu, vývojové období vzdoru je i přes svou náročnost vývojovým krokem dítěte dopředu a signalizuje jeho zdravý sociálně emoční vývoj . S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vámi popisovaného chování dcerky se skutečně zřejmě jedná o poměrně brzký nástup období separační úzkosti. Popisované projevy jsou pro toto období typické ačkoliv většinou přichází až mezi 6-8 měsícem. Dítě ve věku 4 měsíce dokáže již rozeznat známé a neznámé osoby a mohou mu být různě sympatické. Některých osob se může bát a třeba plakat v kontaktu s nimi. Tento strach často bývá spojen například s brýlemi, vousy nebo jinými výraznějšími charakteristikami lidí. Je potřeba nabídnout dítěti bezpečnou náruč a ukázat vstřícné chování k těmto osobám. Pozdravit je, vlídné s nimi promlouvat a dítě se postupně uvolní a přestane se kontaktu s nimi obávat. V období separační úzkosti se doposud pohodové dítě najednou začne obávat neznámých, ale třeba i známých osob, které třeba déle nevidělo. Mohou to být i lidé z rodiny, třeba prarodiče, které nevídá tak často, nebo byli déle pryč apod. Dítě začne plakat, projevuje strach, obavy. U některých dětí může toto období proběhnout méně výrazně, u jiných může být bouřlivější. Dítě prostě jen v tomto období potřebuje přítomnost a laskavou náruč matky. Mohou se objevit i problémy se spánkem a usínáním, které dítě také vnímá jako odloučení. Je proto potřeba, aby jej mateřská osoba ukládala a měla by být i při jeho probuzení. Chování dítěte je projevem zdravého emočního vývoje a správně se formujícího vztahu k matce či mateřské vztahové osobě. Citový vztah k matce pro něj bude později základnou pro formování zdravých vztahů k ostatním lidem. Neznamená to, že by prarodiče či jiné osoby přestalo mít rádo, je potřeba jim vysvětlit chování dítěte, které nemohou brát osobně. K dítěti přistupovat laskavě, do kontaktů je nenutit, poskytnout mu ochranu mateřské náruče, či jej držet na klíně. Je také možné, že jste socializací dcery, kterou jak píšete, berete všude s sebou a stýkáním se s hodně členy rodiny nástup separační úzkosti u ní urychlili. Zkuste v kontaktech s větším množstvím lidí trošku zvolnit, dopřejte dceři více klidu a mateřské péče, pro opětovné získání pocitu bezpečí. Při trpělivém, vstřícném a citlivém přístupu toto období brzy odezní a dcerka bude opět veselé a kontaktní dítě jako předtím. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Ano, vývojem by se řeč měla upravovat. Logopedii doporučuji v 5 letech věku dítěte.

Dobrý den, v současné době působím jako psycholog ve státní instituci. Soukromé placené konzultace neposkytuji, nemám živnostenský list. Můžete ale požádat Babyonline, aby váš dotaz a odpověď na něj nezveřejnil. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pravděpodobně žádnou chybu nikde neděláte. Sama píšete, že je syn citlivý a prostě po ránu není optimistický. To tak někteří lidé mívají celý život, že po probuzení jsou rozmrzelí. Možná má prostě jen hlad, znáte to hladový chlap... :-D, nachystejte mu tedy rychle snídani. Možná jste až příliš úzkostlivá a všechno se snažíte dělat dobře, až z vás pak chlapec vaši nejistotu a nervozitu cítí. Vždyť už je to velký kluk, má 4,6 roku a vy o něm píšete, že má 56 měsíců jako o miminku, jehož věk se počítá ještě v měsících. Zkuste synka po ránu chvíli nechat v klidu, příliš na něj nemluvte, nerozebírejte proč kňourá, nechtějte slyšet důvody, jen ho přitulte a utište. Je také možné, že za zhoršením nálady vašeho staršího syna může být reakce na narození mladšího sourozence. I když ho má rád, jak píšete, tak zde jde o vaši pozornost. A mladší syn postupně začíná být čím tím víc šikovnější a pohyblivější a začíná tomu staršímu být konkurencí. Docházka vašeho staršího syna do školky se jeví jako velmi vhodná. Motivujte jej pozitivně, o školce si hodně vyprávějte, je to navíc něco, co je vyhrazeno jen jemu a malý tam ještě nemůže. Ohledně spávání s vámi v posteli se můžete synka zeptat, jestli nechce už spát ve svém pokojíčku. Pokud by chtěl, pak to vyzkoušejte, jen ho ubezpečte, že může kdykoliv přijít za vámi. Dělená pozornost, tedy že berete synka občas někam samotného je výborná, sama o sobě však nestačí. Zamyslete se, jestli svým kňouráním během dne také neupoutává vaši pozornost. Můžete zkusit se mu někdy věnovat, pokud si pěkně hraje, zapojit se do jeho hry a projevit o ni zájem. Děti často dostávají pozornost pouze když zlobí, nebo když kňourají, ale když jsou hodné, tak si jich dospělí nevšímají. Nevím co myslíte spartanskou výchovou, ale děti lze vychovávat i bez toho, že by dostávaly na zadek. Zejména citlivého chlapce, jako je váš syn jistě není potřeba fyzicky trestat, vyzkoušejte spíše vysvětlení, domluvu, příklad žádoucího chování. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš dotaz pouze přes odpověď na internetu nevyřešíme. Máte kolem jídla vybudováno tolik nevhodných návyků, že je to na delší dobu a doporučila bych vám návštěvu dětského klinického psychologa. Dítě by mělo mít pravidelný denní režim a to včetně jídla. Při jídle by nemělo sledovat pohádky a ani si hrát. Jídlo se podává v tu dobu, kdy je určeno a končí odchodem dítěte od stolu. Pokud dítěti něco nechutná, pak mu jídlo nenutit, ale zkusit nabídnout k ochutnání. Mezi jídly určitě nenabízet ŽÁDNÉ sladkosti, pamlsky ani nic jiného. Doporučila bych vám přečíst si knihu pana psychologa Lemana: Do pátku bude vaše dítě jiné, kde se také kapitole na téma odmítání jídla věnuje. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám velmi málo informací na nějakou efektivní radu. Nevím, jestli takto špatně chlapec spává od narození, nebo se jeho spaní zhoršilo až nyní v 11 měsících? Jak vypadá jeho třepání nožkama a protahování. Děti mívají různé spánkové fáze a období, kdy spí hůře a lépe z různých důvodů, může to být bouřlivým vývojem, růstem zubů, změnou denního rytmu, životosprávy, spánkového rituálu, psychického přetížení v důsledku změn v rodině a mnoho dalších důvodů. Obecně je dobré rozhodnout se pro jeden rituál ukládání a ten dodržovat. Pokud dojde ke změně, třeba že se rozhodnete pro usínání syna v postýlce místo na rukou, což bych vám doporučovala, pak musíte počítat s tím, že dítě může být rozhozené a může několik večerů plakat, než si zvykne. Je potřeba k němu přistupovat citlivě, být u něj, konejšit ho slovně, doteky, hlazením, aby neměl pocit, že je sám. Nebrat ale miminko do náručí, jinak můžete začít od začátku a proplakané večery byly zbytečné. Ve vašem případě bych ale raději spánek chlapečka konzultovala s dětskou lékařkou, povězte jí hlavně o třepání nožkami a protahování, které syn dělá i o potížích s usínáním. Lékař pak rozhodne zda není potřeba odborné vyšetření, nebo vám poradí. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vypadá to jako kožní řasa, z fotografie nelze spolehlivě posoudit, kontaktujte svého pediatra.

Dobrý den, už i malé děti útlého věku zjistí, že dotýkání se intimních partií u nich vzbuzuje příjemné pocity. Děti tak činí v rámci zkoumání vlastního těla včetně pohlavních orgánů. Neuvědomují si, že se jedná o sexuální praktiku, nemají to se sexem spojené, prostě jim to přináší příjemné pocity, působí uklidňujícím způsobem, uvolňuje napětí. Je to naprosto normální a děti by neměly být nijak trestány a ani by se jim tyto aktivity neměly zakazovat. Použití plyšových hraček, tření se o podložku atd. je poměrně časté. Jediné co je třeba, je dítěti vysvětlit, že tyto aktivity jsou v pořádku, ale patří do soukromí. Děti se s nimi také často do soukromí instinktivně uchylují. Ve vašem případě, pokud máte z chování dcery nepříjemné pocity, pak jí poskytněte soukromí vy. Ona před usnutím před vámi nikam odejít nemůže. Uspokojování zřejmě používá jako zklidňující rituál před usnutím. Tudíž vlastně jinou možnost nemá, než provozovat tuto aktivitu před vámi. Můžete tedy zkusit pozměnit uspávací rituál, běžte dcerku uložit jako obvykle a jakmile se začne věnovat uspokojovací aktivitě, tak se tiše vzdalte.

Ještě mě napadá, zda nedošlo v životě dcerky k nějakým změnám, které by u ní mohly způsobovat napětí či úzkost (např. nástup do školky, narození sourozence...), což by mohlo způsobit, že potřebuje napětí tímto způsobem ventilovat častěji. Neklidný spánek, svědění v oblasti konečníku, nebo i genitálu může ale také způsobovat nákaza dětskými roupy, které jsou aktivní po usnutí hostitele. Právě děti v batolecím věku, které si hraji často na písku se mohou snadno infikovat. I malá děvčátka mohou mít podrážděné genitálie, náběh na zánět močového měchýře apod. Případné podezření na zdravotní příčinu zkonzultujte s dětským lékařem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, synkovi lahvičku ponechejte tak dlouho, jak ji bude potřebovat. Není vůbec potřeba způsobovat mu psychické trauma násilným odebráním oblíbené lahvičky. Důležité je, aby se napil a z čeho to není podstatné. Jiné nádoby na pití mu nabízejte, ale nenuťte ho. Uvidíte, že až bude sám připraven, tak přejde od lahvičky s dudlíkem třeba na hrneček. Prostě dudlík na lahvičce neměňte a až bude zcela rozkousaný či zničený, tak můžete synovi zkusit vysvětlit, že potřeba změna . Můžete pití z něčeho jiného učinit atraktivnějším nějakým ochuceným nápojem (občasným zařazením sladkého nápoje se dítěti nic nestane). Mohlo by to syna motivovat třeba k pití slámkou nebo že sosáčku, kterými jsou láhve s dětskými nápoji vybaveny. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně synovy stravy se poraďte s ošetřujícím lékařem. Pokud dítě prospívá, i když konzumuje jen určitá jídla, pak není důvod k obavám. S lékařem byste ale také měli konzultovat případné doplňky stravy, které dítěti dáváte. Ne všechny musí být pro takto malé dítě vhodné. Také by možná bylo dobré, aby lékař chlapci udělal krevní obraz, jestli mu opravdu nějaké živiny chybí, abyste mu nepodávali nadbytečné množství některých živin či vitamínů. Některé děti vykazují při jídle zvláštnosti, jedí jen určitá jídla a vybírají si. Není dobré dítě do jídla nutit a nutit jej k experimentování. Nová jídla však je dobré nabízet, v případě zájmu nechat ochutnat. Chutě dětí se mění a časem třeba syn může být ke zkoušení jiných jídel přístupnější. Zvláštnosti v jídle však ale také mohou vykazovat děti např. s poruchami autistického spektra, či děti hodně v jídle konzervativní. Mám příliš málo informací a váš syn je příliš malý. Ohledně pobytu bez vás nepíšete, kdo syna hlídá, když jste v práci. To že pláče, když odcházíte bývá u dětí normální. Je potřeba mu to citlivě vysvětlit na úrovni jeho chápání a vývoje. Dobu odchodu však neprodlužovat, dítě ani nadměrně nelitovat, nemazlit apod. Potom by si myslelo, že váš odchod je něco mimořádného a je důvod se bát. Takto malé dítě také nemá ještě vyvinutý pojem času, žije přítomností a myslí si proto, že odcházíte navždycky. Trošku mi z vašeho popisu připadá, že maličko chcete, aby na váš syn byl závislý, že vám to dává dojem výlučnosti a důležitosti. To vše dítě vycítí. Proč myslíte, že dobu bez vás protrpí. Žádné malé dítě se pokud je o něj dobře postaráno, má dobře rozvinuté citové vazby a navíc třeba už zná osobu, která jej hlídá, se celé čtyři hodiny určitě netrápí a také není důvod , aby bylo nešťastné. Nemohou to být spíše vaše domněnky? Zkuste chování a vývoj syna zkonzultovat s dětským klinickým psychologem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, omlouvám se, nemám zkušenosti, konzultujte s genetikou, nebo na neonatologii.

Dobrý den, to je docela problém v tom, že je zvyklý usínat a spát v posteli s vámi. To se těžko odnaučuje, chce to trpělivost. Pláčem si vynucuje vaši přítomnost. Můžete zkusit nasadit Pyridoxin 1xdenně 1/2 tbl., je to vitamin B6, podporuje vyzrávání mozkových funkcí a zklidňuje. Na potíže s prořezáváním zubů můžete použít zubní gely - Calgel, Mundisal, také pomáhají. Místo nočního kojení zkuste nabídnout jen tekutinu - čaj, kojeneckou vodu.

Dobrý den, dcera se nachází ve věku, kdy u dětí nastupuje takzvané období vzdoru. Nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani vás a ani vašeho manžela. Jedná se o přirozený vývojový proces a i když toto období nepatří právě k těm nejpříjemnějším pro rodiče, tak je jeho nástup signálem správného vývoje vašeho dítěte. O období vzdoru si můžete najít mnoho informací na internetu, v literatuře a také v mých předchozích odpovědích. Nebudu se tedy o něm podrobně rozepisovat, pouze se pokusím shrnout základní znaky. Do té doby hodné děťátko se najednou stává čertem, který hystericky křičí při každé známce odporu nebo při nevyhovění jeho požadavkům. Nebo také prakticky úplně bez příčiny, nebo si důvody vymýšlí, nemusí být ani skutečné. Nervová soustava vašeho dítěte se vyvíjí normálně, jen u dítěte v tomto věku není nervový systém ještě dostatečně zralý, aby dítě dokázalo zpracovat své emoční výkyvy. Na průběh období vzdoru má vliv osobnost dítěte přičemž platí, že čím silnější osobnost dítěte, tím dřívější nástup a těžší průběh toto období mívá. Nevěšte ale hlavu, při trpělivém a citlivém přístupu k dítěti se dá zvládnout poměrně rychle a tak jako přišly, tak vzteklé záchvaty zase pominou. Délka trvání tohoto období závisí také na přístupu k dítěti a je u každého dítěte odlišná. Pro výchovný přístup platí několik zásad, pokud se dítě dostane do afektu, tedy křičí, válí se po zemi, kope nožkama apod., pak je potřeba nechat mu prostor a čas, nechat afekt odeznít a teprve až se dítě uklidní, tak je možné situaci s dítětem úměrně jeho věku probrat. Mějte na paměti, že dítě vám to nedělá schválně, nebrat výlevy dítěte osobně, nechce nám dělat ostudu před okolím, jen prostě ještě neumí zvládnout svoje emoce. Můžete se snažit aktivně ovlivnit a vyhnout se situacím, kdy víte, že afekt zaručeně přijde. Třeba nejít někam, kde víte, že budou lákadla, která bude chtít dítě koupit a vy si to například nemůžete dovolit, zapojit dítě aktivně do rozhodování co se bude dělat, do výběru oblečení apod. Dávat mu však na výběr vždy z možností, které jsou pro vás obě přijatelné (např. dvě trička s dlouhým rukávem, pokud je venku chladněji, lžičku ať si také vybere sama, hlavně že se s ní nají......). Projevujte o své dítě zájem, hrajte si s ním, povídejte si s ním. Není chybou se ve hře řídit pravidly, která určuje dítě, zde jej nemusíte vychovávat a ani s ním soupeřit, dítě si tak ověřuje a zkouší svoje schopnosti. Rodič, který s dítětem tráví čas a hraje si s ním rozhodně neztrácí na své rodičovské autoritě, ale naopak získává důvěru dítěte a vytváří si s ním pozitivní vztah. Pokud nastoupí záchvat vzteku, pak na dítě určitě není vhodné zvyšovat hlas, nebo používat jiné donucovací prostředky. Tyto metody záchvaty jen zhorší a průběh tohoto období prodlouží. Vy se obrňte trpělivostí, protože není vyloučeno, že vám dcerka ztropí scénu před známými či okolím. Mějte na paměti, že se jedná o vaše dítě a vaši výchovu a nikdo jiný do ní nemá co zasahovat, případných významných pohledů si nevšímejte, nenechte se vyvést z míry. Každý tímto obdobím prošel, jen si to možná někteří u svých dětí nepamatují. Ohledně školky, je dost pravděpodobné, že tam dcera problémy mít nebude. Děti většinou potřebují získat pozornost rodičů, potřebují podporu a pocit, že rodiče je mají rádi, i když se zrovna vztekají a zlobí. Přeji zdárné zvládnutí tohoto důležitého vývojového období vašeho dítěte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává,  ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, určitě, mixování stravy je pro vaše dítě životně důležité, proto ji na něj musíte přivyknout. Mixér dceři ukažte, řekněte jí, že jdete mixovat papání, zavrčte s ním. Ať dcerka pozná, že nejde o nic hrozného nebo pro ni ohrožujícího. Můžete zkusit koupit nějaký tišší přístroj, na trhu je velká nabídka. Ale i s tím dceru seznamte. Přeji ať je holčička hlavně zdravá a prospívá. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dcera se vývojově nachází v období vzdoru, kdy má ještě obtíže zvládat svoje emoce a afekty. Do jejího chování vstupují pak také další faktory jako je její osobnost. Také zde může hrát roli reakce na příchod  mladšího sourozence a potřeba získat pozornost. Nemohu posoudit obtíže komplexně, protože mám příliš málo informací. Můžete ale navštívit dětského klinického psychologa ke konzultaci. Platí několik obecných zásad, pokud je dítě v afektu, který v tomto období mohou vyvolat i nicotné či vymyšlené příčiny, pak je potřeba nechat emoce odeznít. Situaci můžete rozebírat teprve poté, až se dítě uklidní. Pak je potřeba s dítětem klidně, jednoduše a přiměřeně věku situaci probrat a zejména konkrétně nastínit požadované chování. Dále je potřeba ocenit i náznak požadovaného chování. Ohledně vašich emocí je v pořádku, že je dáte dítěti najevo. Pokud jste skutečně smutná, je vaše chování autentické a dítě to dobře rozpozná. Vaše dcerka však může také volat po pozornosti, kterou tímto svým chováním zaručeně získá. Zkuste si jí proto více všímat a věnovat se jí v situacích, kdy je vše v pořádku a funguje dobře, oceňte její samostatnost. Zkuste si s tatínkem rozdělit péči o děti tak, aby vám vyšlo alespoň trochu času, který dceři budete věnovat jen samostatně. Můžete si s ní hrát, nebo si s ní někam vyjít. Stejně byste se měli prostřídat i pokud se týká vašich dalších dětí. Pro každé dítě je čas společně strávený s rodiči velmi důležitý a to zejména u rodin s více dětmi, kdy je i vzácný. Ohledně oblékání se také může jednat o snahu vyvolat pozornost. Nachystejte jí oblečení, o kterém víte, že ho snáší bez obtíží a podpořte, že se sama oblékla. Nežádoucímu chování nevěnujte nadbytečnou pozornost, pokud se dcera vzteká, pak raději odejděte z místnosti a vyčkejte až se uklidní. Zvažte také, zda byste nezvládla zavést dceru do školky i nejmladším sourozencem, pokud již manžel bude muset odejít do práce. Může vám pomoci děti vypravit. Dcera se může chtít školce vyhnout, i když se jí tam líbí a to proto, že ví, že vy zůstáváte s nejmladším dítěte doma. Dcera proto může žárlit na vaši pozornost věnovanou nejmladšímu dítěti. Pozice prostředního dítěte v rodině je náročná, před ním je starší sourozenec, kterému je obtížné se vyrovnat a nejmladší je na pozici benjamínka rodiny, kterou má také jistou. Proto je potřeba prostřední dceru podpořit. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na základě popisu chování vaší dcerky nedokážu kvalifikovaně posoudit, o jaké obtíže se jedná. Může se jednat o kombinaci hned několika faktorů a doporučila bych vám určitě se obrátit na odborníky. Můžete poté co budou vyloučeny organické příčiny (onemocnění), kontaktovat opět dětskou klinickou psycholožku, buď tu, u které jste byli, nebo zvolit jiného odborníka. Vzhledem k popisovanému chování bych vám ale doporučila obrátit se spíše na dětského psychiatra. Dcera může chtít upoutávat pozornost v souvislosti s narozením sourozence, ale projevy jejího chování jsou skutečně vyhrocené. Je také možné, že může trpět nějakými úzkostmi, nebo se jedná o psychickou reakci na nákazu roupy, případně o počátek rozvoje nějakých psychických obtíží. Nebo může mít z něčeho velký strach, který ale nemusí být racionální (neuvědomuje si čeho se bojí). Může se však také jednat o výrazné, ale fyziologické období vzdoru. Proberte situaci také s vaším pediatrem, požádejte o kontrolu, zda nákaza roupy nepřetrvává. Doma se snažte vyhnout rozrušování dcery, nechte ji v prostředí, kde se cítí nejlépe. Násilím ji nepřenášejte do jiné místnosti, neměli byste alespoň nějakou dobu vyjíždět na dovolené, nebo přespávat u rodičů. Dcera evidentně potřebuje čas, aby se zklidnila a našla ztracenou rovnováhu Snažte se dodržovat režim zavedený před jejími obtížemi, co nejvíce pravidelný a předvídatelný. Do denního režimu by měla patřit také procházka, dítě pobyt na čerstvém vzduchu potřebuje. Neberte jí její rituály, které jí zřejmě pomáhají se se zátěžovou situací vyrovnávat. Pokud dcera chodí do školky, pak docházku, jestli je zdravá nepřerušovat, probrat situaci s učitelkami, sledovat její stav. Při zhoršování obtíží řešit společně s učitelkami, v krajním případě nechat dceru doma. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho miminka mohl zážitek se sestřenicí urychlit nástup období separační úzkosti. Toto období je samo o sobě fyziologické a objevuje se u dětí kolem 7 - 9 měsíce života a je známkou dobře se rozvíjejícího vztahu s pečující osobou, kterou nejčastěji bývá matka. Projevuje se náhlým až hysterickým pláčem při setkání s cizími lidmi, ale také s příslušníky rodiny, které dítě vídá třeba méně. Někdy děti takto reagují i na svého otce, který nebývá většinou tolik doma jako matka. Při citlivém přístupu toto období cca do měsíce odezní. Je potřeba dítěti poskytnout emoční podporu, pokud to není nezbytně nutné, tak od něj neodcházet. Dítě si  v tomto věku ještě není schopno uvědomit, že rodiče jej neopouští natrvalo, protože žije přítomností. Určitě nyní není vhodné nechávat chlapce s lidmi, které příliš nezná. Ohledně sestřenice je potřeba jasně vymezit pravidla, které je potřeba dodržovat, pokud byste jí syna svěřovala na hlídání. Bylo by dobré si s ní v klidu promluvit, vysvětlit jí, co požadujete a proč. Vámi nastavené hranice by měla respektovat, pokud bude chtít chlapce vídat. Pokud nemá syna brát k sobě domů, pak je potřeba jí to také vysvětlit. O dlouhodobější trauma se u vašeho synka jednat nebude, ale situace pro něj určitě byla zátěžová. O potencionální hlídání v podobě sestřenice se nepřipravujte, ale počkejte určitě až období separační úzkosti odezní. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vaší dcerky s velkou pravděpodobností pozorujete projevy separační úzkosti. Jedná se o normální vývojové období, které se u dětí poprvé objevuje kolem 9 měsíce věku a může se v různých etapách v situacích, které jsou pro dítě zátěžové, opět objevovat. Pro vaši dcerku mohla být spouštěčem změna denního rytmu související s odbouráním pleny, což pro její adaptační mechanismy znamená zátěž. Snažte se být hlavně trpělivá, dítě utište, uklidněte. Pokud je to možné, tak dcerku na nějakou dobu neopouštějte a když, tak na nezbytně nutnou dobu. Dceru je na váš odchod potřeba připravit, měla by být s někým známým a nejlépe na známém místě. Berte emoce vaší dcerky vážně, záchvaty nedostává samoúčelně, ale opravdu se bojí a potřebuje vaši emoční podporu. Dítě v tomto věku žije přítomností a nechápe, že rodič, který se vzdálí se k němu opět vrátí, proto se snaží přivolat jej svým pláčem a křikem. Pokud budete na toto období reagovat citlivě a empaticky, pak brzy odezní. Je potřeba, aby se dítě cítilo přijímané a ne rodiči odmítané, pro svůj strach. S tím pak bude vaše dcerka získávat sebedůvěru a strach vymizí. Protože ve dvou letech již mluvenému slovu rozumí, pak je dobré s ní o věcech komunikovat. Není také dobré chtít po ní více činností zaráz, v situaci, kdy upevňujete udržování činnosti byste ji už neměli zatěžovat dalšími věcmi či činnostmi, dokud se udržování čistoty neupevní. Ohledně vykonávání stolice do pleny nebo do nočníku nemám od vás informace, zda se daří. Pokud by měla dcerka problém, pak je lepší upevňovat nejdříve močení na nočník a až poté se zaměřit na stolici. Některé děti to mají zase obráceně, kakají na nočník, ale pomočují se.  S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vaše dcerka může mít hned několik důvodů pro své chování. Jednak se ještě nachází v období vzdoru, kdy má potřebu vzdorovat a vymezovat se vůči autoritě. Emoční výbuchy, vzdor, vztekání, jsou pro toto období charakteristické. Dítě ještě nedokáže zvládat své pocity, jeho nervový systém není ještě vyzrálý. Za své projevy dítě nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, brát jeho emoce vážně, nezlehčovat je. Při afektu vyčkat až odezní a teprve poté s dítětem o situaci přiměřeně věku promluvit, konkrétně vysvětlit, jaké chování je pro nás žádoucí, co bychom od něj požadovali. Dále se dcera může vymezovat také vůči své sestře - dvojčeti, která je jak píšete bezproblémová. Může tak chtít upoutat pozornost směrem ke své osobě. Pak je potřeba ocenit a podpořit to chování, které po ní požadujete a všímat si i pouhé snahy o něj. Neposilovat chování, které je nežádoucí, nevěnovat mu pozornost nerozebírat je před dcerou. Ohledně podezření na ADHD je u dvojčat navíc narozených předčasně vyšší pravděpodobnost výskytu. Doporučuji vyšetření dcerky u dětského psychiatra. Nervový systém dítěte se však vyvíjí a diagnóza ADHD je většinou jasná až kolem šestého roku věku dítěte. Našlapování na špičky může být známkou neurologických obtíží z důvodu např. předčasného porodu, konzultovala bych s pediatrem případné doporučení na neurologické vyšetření. Podle vašeho popisu to vypadá, že se svět vás všech smrskl na oblékání dcery a také, že dosavadní používané postupy nejsou efektivní. Mějte na paměti, že tam, kde vyvíjíte na dítě v období vzdoru tlak, tak dítě vyvíjí stejně silný protitlak. Neosvědčené postupy je tedy potřeba změnit. Zkuste vyjádřit dceři pochopení, nabídněte s oblékáním pomoc, nechte ji vybrat, co si oblékne sama (nejlépe tu část oděvu, kterou dobře zvládá) a s čím jí pomůžete. Samostatně zvládnout oblékání ve 3,5 letech na ni skutečně může být ještě příliš náročné, a proto se tolik vzteká a vzdoruje. Nebo se prostě na tuto činnost nedokáže ještě tak dlouho soustředit, protože ji nebaví a nezajímá. Vždyť vám sama říká, že po ní chcete, aby zvedala těžké kladivo. Nesrovnávejte děti navzájem, každé je individualita, i když jsou dvojčata a každé také individuálně zraje a osvojuje si dovednosti. Je potřeba ocenit a pochválit i každý malý pokrok v oblékání. Zároveň však ale tomuto úkonu nevěnovat přehnanou pozornost, je přeci tolik hezkých věcí na světě, tolik společných činností, ve kterých je dcerka šikovná a které si můžete s dcerami užít. Dohodněte se také s tetami v jeslích, ať na dceru s oblékáním nějakou dobu netlačí, ať jí pomohou. Dětí v jeslích není zase tolik, aby to časově nezvládly. Vaše dcera potřebuje od dospělých zažít pochopení a pomoc a ne tresty ve formě posílání do kouta nebo jiné.  Bylo by dobré tetám v jeslích sdělit, že si používání podobných trestů nepřejete. Navíc se ukazuje, že stejně nejsou efektivní. Ve školce se mohou samozřejmě obtíže objevit, ale také nemusejí. Pokud by se po nástupu dcerky do školky obtíže skutečně objevily, pak je dobré vyhledat pomoc buď dětského klinického psychologa, nebo psychology v Pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v období vzdoru, které není pro dítě a ani pro rodiče snadné a jednoduché. Navíc většinou platí, že čím silnější osobnost dítěte, tím může být období náročnější. U vás je ještě umocněné příchodem mladšího sourozence a potřebou syna udržet, potvrdit a upevnit si své postavení v rodině a upoutat na sebe pozornost za každou cenu. Proto se mu nechce chodit do školky, dobře si totiž uvědomuje, že mladší sourozenec s vámi zůstává doma a má obavy, zda nezaujme jeho uprázdněné místo. Ohledně období vzdoru, které je právě popisovanými afektivními reakcemi nezralého organismu dítěte charakteristické už bylo napsáno mnoho informací, které můžete najít v literatuře i na internetu a také já jsem již na dotazy s obdobnou problematikou mnohokrát odpovídala. Žádná rychlá a okamžitá rada neexistuje, dítě potřebuje čas, než vyzraje jeho nervový systém a naučí se zvládat svoje emoce a afekty. Můžete mu pomoci klidným a trpělivým přístupem, zvýšením zájmu o něj, pokud se nevzteká, věnovat se mu, vyhradit si čas na dítě odděleně od sourozence. Případný afekt je potřeba nechat odeznít a teprve poté lze situaci s dítětem situaci trpělivě probrat, vysvětlit jaké požadujeme chování, nebo jak by mohlo reagovat. Dítě za svoje chování nemůže, není úmyslné, jen si neumí jinak poradit. Potřebuje vaše objetí, porozumění a pochopení. Při přetrvávajících obtížích vám doporučuji vyhledat pomoc dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
v dotaze uvádíte, že syn odmítá nosit cokoliv kromě ponožek. Dále píšete, že syn již přibližně půl roku chodí - nemám však informaci, jak odmítání botiček řešíte venku? Předpokládám, že venku syn má zájem chodit sám a v zimě nejspíš nechodí v ponožkách. Pokud venku botičky neodmítá, nechala bych ho doma jen v protiskluzových ponožkách. Pokud by odmítal boty obouvat i na ven (a že jsem měla možnost vidět takové děti na vlastní oči), nechávala bych ho v kočárku a trvala bych na tom, že běhání bez bot (obzvlášť v zimě) se provozovat nebude. Některým dětem trvá déle, než si na obuté boty zvyknou, důležité je vytrvat a vysvětlovat, proč botičky nohám pomáhají. Samozřejmostí by měla být správně volená velikost boty a dostatečné pohodlí (pokud možno ohebnější podrážka, případně barefoot boty).
Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, ohledně spánku takto malého miminka bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem. Obzvláště, pokud se vám dcerka jeví být neklidná a celkově nespokojená. Takto malé miminko by mělo prospat až 17 hodin denně. Některá citlivější, dráždivější, neklidná miminka mívají potíže s útlumem a usínáním již v raném věku. Také některé mimořádně nadané děti vykazují odmalička malou potřebu spánku. Pokud vám dcerka v noci spí vcelku pět hodin, pak je to jen dobře. Pokud váhově prospívá, byla donošená a je zdravá, pak přirozený spánek miminka není potřeba narušovat a budit jej. Nechte ji spát tak dlouho vcelku, jak potřebuje. Jiná situace by mohla nastat, kdyby se jednalo o miminko nedonošené, zdravotně oslabené, s nízkou porodní váhou. Taková miminka jsou někdy slabá, málo sají a pijí, mají tendenci dlouho spát a nepřijímat tak potravu, neprospívají a slábnou. Taková miminka je někdy potřeba na jídlo pravidelně a častěji budit podle doporučení pediatra. Obraťte se tedy prosím na ošetřujícího dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučovala bych vám poradit se s dětským klinickým psychologem, jak postupovat, abyste ohledně vyměšování nevytvořili psychický blok. Určitě by pomohlo na syna ohledně stolice netlačit, nemluvit na něj, pokud již stolici vykonává do pleny. Mohlo by to vést ke vzniku psychických obtíží. Váš syn si zřejmě uvědomuje, že je potřeba stolici vykonávat na záchod nebo do nočníku, ale nemusí ji být schopen ještě tak dokonale ovládat, aby se to podařilo, nebo nechce měnit osvědčený způsob, kdy se mu vykonat potřebu daří. Můžete zkusit vysledovat jeho chování předtím, než si někam zaleze a stolici vykonává a vysadit jej na nočník. Pokud se ale nezadaří a syn bude potřebu potlačovat, pak ještě není připraven a nevytvářejte proto na něj nátlak. Dítě obvykle začne samo něco vykonávat, až když je připravené. Řekněte synovi, že až bude chtít, že má připravený nočník, kdyby chtěl vyzkoušet a nechte ho, ať se rozhodne sám. Třeba to, že přestanete naléhat, pomůže. Můžete se také poradit s ošetřujícím dětským lékařem. Postupujte hlavně citlivě, blok ohledně vyměšování se obtížně odbourává. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, poradila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám pomohl problém zpracovat. Jeví se mi, že chování vaší dcery může souviset s narozením mladšího sourozence. Jedná se pravděpodobně o nezpracovanou a také výchovně ne zcela zvládnutou reakci na narození mladšího sourozence, na problematiku žárlivosti. Problém se s růstem syna bude stupňovat, protože bude rychle pohyblivější a bude zvládat čím dál více kompetencí, které jsou nyní vyhrazeny pouze dceři, takže bude postupně přicházet o své výsady. Vy jako matka byste si měla stanovit priority, které dítě nejdříve "ošetřit", pokud pláčou. Jestliže se váš syn uhodil a pláče, pak byste svoji péči měla věnovat nejdříve jemu a utěšit ho, protože je zde objektivní příčina pláče. Pokud pláče i dcera, která se ale bez příčiny vzteká, pak by pozornost dostat hned neměla. Jinak ji pouze v jejích afektivních reakcích podporujete, protože vyvolají pozornost a dokonce vás zřejmě často i odvede od pozornosti věnované mladšímu sourozenci. To že chce, abyste utěšila i jeho je pouze manipulace, kdy přebírá situaci a kontrolu nad pozorností, která se dostane sourozenci do svých rukou. V této situaci se ale dcera nemůže cítit dobře, chybí jí rozhodnost a jistota dospělého a pocit bezpečí, který z ní získává. Mám však příliš málo informací, abych vám mohla kvalifikovaněji poradit. Roli zde také hraje ještě zřejmě přetrvávající období vzdoru vaší dcery, která je tak afektivně labilní a neumí své reakce ještě zpracovat a ovládnout, navíc ji křik mladšího sourozence zřejmě nějak silně irituje, dráždí. Určitě byste ale měla být trpělivá, křik z vaší strany ani tresty nic nevyřeší. Dcera vám to nedělá schválně, její chování není osobní, jen nedovede jinak zpracovat vzniklou situaci. Pokud chcete s dcerou situaci probírat, pak je důležité vždy počkat až se uklidní a přestane se vztekat a plakat. Potom je chvíle, kdy si s ní můžete promluvit. Je důležité, aby se dozvěděla, že se vám její chování a křik nelíbí a také o vašich pocitech, které to ve vás vyvolává. Můžete spolu hledat jiné cesty, co by mohla v těchto případech dělat. Vysvětlujte vždy úměrně věku, ideálně formou příběhů, pohádek, můžete si zahrát loutkové divadlo a přehrát si možné způsoby reagování, vaší kreativitě se meze nekladou. Snažte se najít si na dceru čas, který strávíte odděleně jen spolu bez mladšího bratra. Chlapečka může někdo pohlídat, nebo se o něj postarat tatínek a věnovat se také jen jemu. Dcera vás měla tři roky svého života jen pro sebe a zřejmě jste se jí hodně věnovali a najednou o tento čas přišla. Proto se ho snaží vydobýt zpět. Důležité je, aby každý ze sourozenců měl také nějaký samostatný čas s rodičem. Postrádá ho však více dcera, váš syn se již narodil do rodiny s jedním dítětem a jinou situaci nepoznal. Bude dobré, když vyhledáte odbornou pomoc co nejdříve, než se problém dále prohloubí a vyústí například v nějaké agresívní chování k mladšímu sourozenci nebo vznikem potíží ve vztahu mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, může se jednat o pooperační úbytek, podle váhy by mělo stačit 120 ml 7x denně.

Dobrý den, omlouvám se, nedovedu posoudit, pokud dítě nevidím, požádejte o neurologickou nebo rehablilitační kontrolu.

Dobrý den, podle obtíží, které popisujete, se mi na chování vašeho syna nejeví nic patologického. Potřeba spánku je u  každého dítěte, stejně tak, jako u dospělého, individuální. Z hlediska vývoje dítěte a hlediska fyziologického dvouleté děti spát ještě většinou potřebují. Pokud však na synovi nepozorujete nějaké obtíže, před den není unavený, je čilý, aktivní, večer dobře usíná a dobře se vyvíjí, pak není důvod k obavám. Některé čilejší děti prostě spánku potřebují méně. Pokud chlapec usíná v kočárku, pak je to výhoda, že je možné jej alespoň občas před den uspat. Jeho nervový systém se vyvíjí a v tomto věku, jak už jsem psala, většina dětí ještě přes den spát potřebuje. Nárazová potřeba spánku při nebo po nemoci je také naprosto normální a pochopitelná. Odpoledne by bylo, pokud syn nespí, vhodné zařazovat klidnější aktivity, čtení pohádky, malování, prohlížení obrázků, aby si odpočinul. Nemusíte trvat na usnutí. Důležité je dodržovat pravidelný režim, denních odpočinkových aktivit. Počítejte s tím, že také ve školce, kam pravděpodobně váš syn nastoupí, se odpoledne bude odpočívat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti mají v průběhu vývoje mnoho období, kdy spinkají nebo usínají lépe a jindy zase hůře. Obtíže se spánkem mohou souviset s mnoha okolnostmi jako je třeba prudký vývoj nervové soustavy dítěte, růstový spurt, kdy se u kojeného dítěte zvyšuje spotřeba mléka a chvíli trvá, než se jeho tvorba potřebám dítěte přizpůsobí, období růstu zoubků, nebo zátěžovější období v rodině, které dítě vnímá apod. Pokud dcerka nechce dudlík, pak se asi budete muset smířit s tím, že její uklidnění může být náročnější, ale zase nevznikne návyk, který pak budete složitě odbourávat, o vlivu dudlíku na vývoj chrupu ani nemluvím. K dceři určitě přistupujte citlivě, reagujte na její signály a potřeby. Budete se asi muset rozhodnut, jestli ji budete uspávat ve vaší posteli u kojení, nebo vytrváte a budete ji přendávat ke spánku do postýlky. Neměla byste způsoby ukládání stále nebo často měnit. Je potřeba vytvořit si určitý rituál, pořádek a ten se snažit před spaním dodržovat. Rituál vytvořte samozřejmě takový, který vám oběma vyhovuje a dodržte jej, i když se momentálně vyskytují obtíže. Změny v zaběhnutém pořádku by dítě ještě více rozhodily a obtíže by se mohly prohloubit, což ovšem neznamená, že dítě nemáte pochovat a uklidnit pokud pláče, jen je potřeba se pak zase vrátit ke stejnému ukládacímu postupu, i když jej budete třeba muset vícekrát zopakovat. Je předpoklad, že při dodržení stejného způsobu ukládání se po pominutí důvodů k horšímu spánku vše zase vrátí do původních kolejí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kdybych věděla nějakou univerzální radu, jak zařídit, aby se miminka v noci nebudila, tak bych asi byla kandidátem na Nobelovu cenu :-). Obtíže syna s usínáním můžete zkonzultovat s dětskou lékařkou, u které je sledován. Může se jednat o dítě s dráždivější nervovou soustavou, které má obtíže se zklidněním a usnutím a potřebuje tedy zatím nějaký vnější podnět, stimul. Asi vás nepotěším, ale dělejte to, co synovi pomáhá usnout, i kdyby to znamenalo, že budete popojíždět postýlkou. Zkuste dodržovat pravidelné rituály před ukládáním, včetně pojíždění postýlkou, dávejte ho spát přibližně ve stejný čas, volte prodyšné pyžamko z bavlněných materiálů, snažte se zajistit klidné prostředí, zkrátka eliminujte rušivé vlivy, které by narušovaly usínání a spánek. Děti mají v průběhu vývoje několik vývojových spánkových krizí, kdy hůře spinkají, souvisejí s prudkým vývojem nervové soustavy, psychomotorickým vývojem, spánek může ovlivnit růst zoubků, teplota v místnosti ať už nízká nebo vysoká a spousta jiných faktorů. Zkuste syna pochovat, uklidnit a mějte s ním hodně trpělivosti. Přeji ať se jeho spaní brzy zlepší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve 3 letech by předkožka měla být volná, pokud není, objednejte se k pediatrovi, dá se nasadit i mast na uvolnění.

Dobrý den, v tomto věku může být příčina potíží různá, zkonzultujte problém u svého pediatra. Nemůžu vám dát jednoznačné doporučení.

Dobrý den, váš syn se vývojově pravděpodobně již nachází na počátku období prvního vzdoru, pro které jsou záchvaty vzteku a emoční labilita typické. Tyto záchvaty plynou z nezralosti nervové soustavy dítěte, které se při nějakém vzruchu (např. když se mu něco nelíbí, nedostane co chtělo, je unavené, přetažené, má nějaké jiné potřeby, nebo z jiných důvodů) nedovede ještě ovládnout a emoci zpracovat. Emoce dítě naprosto ovládnou. O období vzdoru jsem psala již i na tomto fóru mnohokrát a dá se o něm najít mnoho informací na internetu i v literatuře. Emoční afektivní záchvaty vašeho syna před usnutím, které popisujete, mohou dosti pravděpodobně souviset s jeho únavou. Je možné, že je přetažený a má potíže se před usnutím zklidnit. O hyperaktivitě bych v jeho věku zatím vůbec nemluvila. Zkuste ale upravit jeho denní režim tak, abyste už přibližně dvě hodiny před ukládáním volili zklidňující aktivity, dodržovali nastavený režim, který příliš nevybočuje ze zajetých kolejí. Každé vybočení může způsobit zhoršení projevů u dítěte. Před spaním už by chlapec neměl mít nějaké divoké aktivity, jako dovádění, pohybové hry, venkovní aktivity atd. Těsně před spaním zařaďte nějaký oblíbený rituál, může to být koupel, čtení oblíbené knížky, prohlížení obrázků nebo jiné klidové aktivity. Není příliš vhodné sledování televize ani např. tablet nebo PC, ty spaní nenavozují, ale spíše dítě excitují. Usínací rituál by se měl opakovat každý den vždy v přibližně stejnou dobu. Některým dětem pomáhá k usnutí např. sklenice teplého mléka, nebo nějaký plyšáček usínáček, dětský kolotoč se stále stejnou melodií nebo něco jiného podle preferencí dítěte. Můžete chlapečka také pochovat, vyjádřit mu pochopení i pevněji přidržet, přimknout k sobě a pomoci mu se uklidnit. Podle toho, jak jsou rozvinuté jeho řečové schopnosti, se ho po uklidnění můžete zeptat, co by třeba potřeboval, nebo chtěl, aby se mu lépe spinkalo. Určitě však na něj nenaléhejte, pokud je v afektu, to vám nejen nic nepoví, ale jeho vztek se ještě zhorší. Mějte na paměti, že váš chlapec vám nedělá nic úmyslně, jen nedovede své pocity nebo únavu jinak zpracovat. Proto se na něj nezlobte, vyhněte se zvyšování hlasu, snažte se vy dospělí zůstat v klidu, protože vaše nervozita se na dítě přenáší a situaci ještě zhoršuje. Zkuste se při ukládání syna také třeba vystřídat, někdy pomůže vytvoření usínacího rituálu třeba s tatínkem, na kterého, protože často bývá jeho přítomnost vzácnější, dítě může reagovat lépe než na maminku, se kterou bývá většinu času. Přispěje to také k vytvoření a prohloubení vzájemného vztahu otce s dítětem. Můžete se také zkusit objednat k dětskému klinickému psychologovi ke konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Ano, můžete používat houpací lehátko, ne celý den. Není přesně dáno, jak dlouho může v lehátku pobývat. Polohy během dne střídejte.

Dobrý den, ano, konzultuje se svým pediatrem, doporučila bych ORL vyšetření k vyloučení nosní mandle.

Dobrý den, asi vás svou odpovědí nepotěším, ale mít pro dítě skvělou tetu a babičku, které ho milují a dokážou se o něj postarat, je obrovský dar, kterého byste si měla vážit. Teta není v roli matky a může si tak se synovcem či neteří vytvořit kamarádský vztah, podílet se na jejich výchově a obohacovat jejich nejen vztahový život. Teta se o dítě často dokáže postarat i lépe než prarodiče, protože je mladší a má více energie. Děti se dobré tetě mohou se vším svěřit a o všem si popovídat. Prostě to tak je, že svým rodičům se děti svěřují méně rády. Neznamená to ale, že by k rodičům měly špatný vztah. Přítomnost tety a vztah s ní pomáhá dítěti utvářet rodinné hodnoty. Je velmi důležité jak dospělí v rodině spolu vycházejí. Mějte na paměti, že dítě se od vás učí a inspiruje, jak vytvářet a pěstovat vztahy do budoucna a do života. Když uvidí, že vaše vztahy s ostatními členy rodiny jsou dobré, je to pro něj velmi cenné a důležité. Teta se také může stát prostředníkem mezi dětmi a rodiči v případě nějakých konfliktních situací. Váš chlapeček je ještě malý, dítě v jeho věku žije přítomností, chce to, co je mu zrovna příjemné. Vy jste dospělá a do budoucnosti byste vidět měla, nehledě na to, že pokud to vezmete čistě prakticky, co by dalo mnoho rodičů za to, že jim děti někdo pohlídá, třeba když jsou nemocné a oni musí do práce, nebo si jen chtějí odpočinout či zajít do kina nebo divadla. A vy tuto skvělou možnost máte a teta dokonce ani nemá děti, takže se vašemu chlapečkovi může věnovat plně. Váš syn již vaším rozchodem přišel o přítomnost otce v rodině, opravdu ho chcete ochudit i o další rodinné vztahy? To že váš syn chce být s tetou, a že se na ni ptá, protože mu s ní je dobře, vůbec neznamená, že nemá rád vás jako matku, nebo že se váš vztah nerozvíjí normálně. Neberte jeho věty osobně, protože tak nejsou myšleny, takto malé dítě není schopno ani plánovat ani odhadnout dopad svých slov. Říkají prostě to, co aktuálně cítí. Chlapci jednoduše odpovězte, ano je ti smutno po tetě, však za ní půjdeme tehdy a tehdy, nebo ona k nám přijde ...  a dále to nekomentujte, rozhodně to není a nemá být pro vás jako facka, navíc je zcela přirozené, že syn tyto věty používá ve chvílích, kdy se mu třeba něco nelíbí. To prostě děti dělají, tetě zase syn může v nějaké pro něj nepříjemné situaci říkat, že chce za vámi. S tetou je ale potřeba ujasnit si pravidla, neřešte však podružnosti, zaměřte se na pro vás zásadní věci. Stanovení pravidel neřešte před malým, nejlépe by bylo, abyste tetě navrhla, že si s ní chcete promluvit a vyšly si na nějaké neutrální místo mimo domov vás obou (třeba kavárna apod.). Myslím, že vzhledem k tomu, že tetě na vašem synovi záleží a určitě mu nechce ublížit ani přemírou sladkostí ani ničím jiným, tak společnou řeč najdete. Ohledně uspávání se asi nic nestane, když u tety občas usne v posteli, ať si to společně užijí. Garantem výchovy dítěte jste vy a na vás tedy je nastavování pravidel. Ohledně vánočních svátků se také dohodněte na počtu dnů, které u tety chlapec stráví. A vy si volno užijte bez výčitek, vždyť péče o malé dítě je náročná. Pokud byste chtěla vztahy s tetou nějak přerušit, tak byste vašemu synovi i tetě ublížila a navíc by to oprávněně vypadalo, že dokud jste tetu a babičku potřebovala, když byl syn miminko, tak vám byly dobré a že za jejich pomoc nejste vděčná. Mám z vašeho dotazu spíše pocit, že si nejste v mateřské roli jistá, považujete tetu za konkurenci a proto se s náklonností syna k tetě tak těžce vyrovnáváte. Mohla byste zkusit vyhledat psychologa a situaci s ním probrat, třeba by vám to pomohlo utřídit si svoje myšlenky a pocity. Abych vás trošku uklidnila, tak můj čtyřletý vnouček jako malý dělával vždy hrozné scény, že nechce jít domů s maminkou, chtěl být stále u babičky a u dědečka a opravdu jak píšete se bál, že ho maminka odvede. Kdyby to moje dcera brala osobně, tak by se asi musela zhroutit :-). No chlapeček má teď čtyři, svoji maminku miluje a říká, že je maminky a babičky. Takže nezoufejte, přerušením kontaktů s tetou můžete více pokazit než získat a dejte sobě i svému synkovi čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru  také vnímáte jako více citlivou.

Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást. 

Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je.  Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.

Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.

Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba.  Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a  pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.

Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.

Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.

Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.

Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.

Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly  do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením,  že byste spali v 1 pokoji všichni společně?  Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.

I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.

Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou  taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...

Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.

S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.

Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité  dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa,  méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.

Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být  přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.

Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru  děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...)  Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou

Dobrý den, schopnost udržovat tělesnou čistotu u dětí souvisí se zralostí jejich nervové soustavy. Není prokázána žádná souvislost s inteligencí a rozumovou vyspělostí dítěte. Kolem dvou let věku děti často začínají být připravené na nácvik udržování čistoty, vydrží delší dobu suché, začínají potřebu signalizovat.  Nedá se to ale vztáhnout na všechny děti, nervová soustava  vyzrává u každého dítěte individuálně. Podle popisovaných obtíží se jeví, že váš synek není ještě na udržování čistoty docela připravený. Začíná si již uvědomovat, že vyměšuje, ale není pravděpodobně vyměšování vždy schopen vůlí ovlivnit. Občas se mu to podaří, občas ne. Určitě vám nedělá žádné schválnosti, pouze asi pojal vyměšování jako hru a baví ho vaše zřejmě vyděšená reakce, když řekne, že chce čůrat na koberci nebo na posteli. Nežádoucí chování posilují i negativní emoce a pozornost. Vypadá to, že přitáhne vaši plnou pozornost a pozornost je také to, že dostane na zadek, jak píšete. Za pomočení ho rozhodně netrestejte, vyjádřete naopak pochopení, např. slovy: tobě se chtělo čůrat a nedokázal jsi to stihnout na záchod, nočník, nic se neděje, pojď, zkusíme to společně uklidit a zapojte ho do následného úklidu. Pokud se mu podaří vykonat potřebu na záchod, pak jej velmi pochvalte a věnujte pozornost tomuto žádoucímu chování. Případnou nehodu nerozebírejte, nebavte se o ní před synem, nevěnujte jí nadměrnou pozornost. Prostě okomentujte stala se nehoda, uklidíme ji a více již nerozebírejte. Můžete zkusit pozorovat signály syna, že se mu chce vykonat potřebu a vysadit jej na záchod či nočník. Vzhledem k tomu, že si sám ještě neřekne, tak je potřeba mu potřebu připomínat. Na druhou stranu je to znamení, že ještě zcela připravený není, i když pleny odmítá. Pokud by se dlouhodobě nedařilo, pak zvažte opětovné zavedení plenek na přechodnou dobu, ať syna neúspěšné pokusy nedemotivují a nedochází k jeho neurotizaci. Přeji brzké zvládnutí udržování čistoty. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, není vhodné, aby miminku svítilo slunce do očí dlouhodobě. Tak jak píšete, nevadí.

Dobrý den, doporučila bych vám svoje pochybnosti o vývoji vašeho dítěte zkonzultovat se synovým ošetřujícím pediatrem. Lékař zná vašeho chlapce odmalička, a pokud by zjistil nějaké nesrovnalosti v jeho vývoji, tak by je určitě řešil. Bez možnosti pozorovat chování vašeho chlapce není možné posoudit, zda se jedná o nějaký problém v jeho vývoji. Nicméně podle projevů, které popisujete, se jeví, že chování vašeho chlapce v podstatě odpovídá věku. Za potížemi se spánkem a neklidem od narození se může skrývat více aspektů, může jít o dítě s dráždivější a citlivější nervovou soustavou, dítě, u kterého se do budoucna může, ale také vůbec nemusí rozvinout syndrom ADHD a obdobné potíže mohou vykazovat i děti s mimořádným nadáním. Zatím je však váš chlapec na jakoukoliv diagnózu velmi malý a může se jednat opravdu jen o normální vývoj a vyspívání nervového systému, kdy se cca do šesti let věku samo upraví. Ohledně kontaktů s ostatními dětmi jsou reakce syna v normě, děti v tomto věku nejsou ještě schopné kooperativní hry, hrají si spíše vedle sebe. Některé společnost vrstevníků a jiných dětí vysloveně vyhledávají a jiné se ostatních dětí bojí a vyhýbají se jim. Můžete však synovi pomoci se do hry nebo mezi ostatní děti zapojit, běžte si hrát společně s ním, když se toho dožaduje, můžete zkusit koordinovat jeho hru s jiným dítětem. Nejlépe pokud máte nějaké kamarádky s podobně starými dětmi, tak si můžete hrát s nimi a ukázat jim tak, jak mohou spolu komunikovat a jak si hrát. Na separační úzkost má syn v tomto věku nárok stejně jako se již může ozývat období vzdoru. Oboje jsou vývojové etapy, které jsou sice náročné na trpělivost a výdrž rodiče, ale oboje s vývojem dítěte odezní. Do kontaktů s ostatními dětmi syna nenuťte, nesnažte se jej za každou cenu socializovat, spíše nabízejte různé aktivity, a pokud si sám netroufá, tak se do nich zapojte s ním. Rok do nástupu do školky je ještě dlouhá doba, vždyť se jedná o polovinu života vašeho dítěte. Děti v tomto období dělají obrovské vývojové pokroky a to, že na školku není syn zralý ve dvou letech neznamená, že nebude zralý ve třech letech. Můžete zdravý vývoj syna podpořit nabízením různých aktivit, evidentně mu dělá dobře pravidelný režim, který zachovávejte a vytvořte mu co nejklidnější rodinné prostředí. Obavy ze zvuků mají sice některé děti s poruchou autistického spektra, jedná se však v jejich případě o celý komplex potíží. Také mnohé citlivější děti se různých hlasitých nebo neobvyklých zvuků bojí a s autistickými projevy to nemá nic společného. U dětského lékaře byste kolem dvou let měli vyplňovat dotazník na zachycení možných symptomů poruchy autistického spektra, můžete se lékaře zeptat na výsledek a opět platí, že pokud by měl lékař nějaké pochybnosti, tak by vám doporučil další odborné vyšetření. Nezapomínejte také na svou psychohygienu a využívejte hlídání od prarodičů, kdy syn nemá problém, nebo ho nechejte si hrát s tatínkem a někam si zajděte, setkejte se s přáteli, odpočiňte si. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, s největší pravděpodobností se u vašeho syna skutečně nejedná o nic závažného. Popisované potíže souvisí s nemocí a teplotou. Spánek dítěte při teplotě a nemoci může být narušený, mohou se mu zdát strašidelné sny a může trpět nočními děsy. Také mnohé citlivější děti nočními děsy trpí, i když nemají teplotu a jsou zdravé. Syn se zřejmě probudil dezorientovaný, měl ještě spánkové představy a dobře nerozlišoval realitu, nebylo to osobní vůči vám. Na chlapce mluvte klidným hlasem, snažte se ho úplně probudit tak, aby se zorientoval kde je a co se děje. Při teplotě dodávejte dostatek tekutin a snižujte ji podle doporučení lékaře. Důležité je, abyste se snažila zachovat klid, dítě vaši nervozitu a obavy vycítí a jeho vlastní strach se ještě zhoršuje. Případné další potíže se spánkem konzultujte s ošetřujícím dětským lékařem a kdyby obtíže přetrvávaly i po odeznění nemoci, pak můžete zkusit kontaktovat o radu dětského klinického psychologa. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, může se stát, že se dítě pomočuje i po 3. roku. Je vhodné zahájit tzv.enureticky režim - poslední pití 2 hodiny před spaním, za 2 hodiny po usnutí dát na nočník, není třeba budit do bdělého stavu. Po půlnoci opět nechat vymočit. Je to dost náročné. Pokud se nedaří, je vhodné 2-3 měsíce přestat a poté začít znovu. Striktně ale nedávat na noc plenku. Proti pomočení postele použijte pod prostěradlo nepromokavou podložku. Pokud pomočování bude přetrvávat, doporučuji nefrologické vyšetření.

Dobrý den, může se jednat o pozůstatky vašeho stresu z doby léčby. Zkuste Pyridoxin 1xdenně 1/2 tbl, podporuje vyzrávání mozkových funkcí. Doporučila bych psychologické vyšetření.

Dobrý den, podle popsaného chování vaší dcerky to vypadá, že je zřejmě citlivější povahy s tendencí k úzkostnějšímu reagování na zátěžové situace. Vývojově však různé dětské strachy a úzkosti mohou být v určitých obdobích naprosto normální. Na podobný dotaz jsem odpovídala zde:

Dítě závisle na matce

Přistupujte k vaší dceři citlivě, do kontaktů ani aktivit ji nenuťte, ponechte ji dostatek času na seznámení s novou situací, prostředím, dodržujte zaběhnutý řád a rituály, které jí vyhovují. Aktivity jí nabízejte, ale nevyvíjejte nátlak. Předpokládanou změnu či novou situaci s dcerou proberte předem a snažte se ji na ni připravit. Pokud dojde k neočekávané situaci, jako byla například ta se psem, pak dceři ponechte dostatek času, aby se s nepříjemným zážitkem vyrovnala, vyjádřete jí pochopení, její pocity nezlehčujte. Pokud si bude chtít o nepříjemné skutečnosti povídat, promluvte si s ní, ale snažte se situaci neustále nerozebírat a neopakovat, což by v dceři vyvolávalo opět úzkostné pocity. V případě, že by její úzkosti s vývojem neustávaly a naopak se prohlubovaly, pak by bylo vhodné vyhledat dětského klinického psychologa. Ohledně dětské skupiny je potřeba počítat, že dceřiny obavy se mohou přechodně zhoršit, je potřeba postupovat citlivě, postupně ji na pobyt mimo rodinu přivykat, sledovat jak reaguje. Z literatury vám mohu doporučit knihu Dětské strachy a úzkosti autora Jan - Uwe Rogge. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud máte nějaké pochybnosti o psychomotorickém vývoji syna, pak bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím dětským lékařem. Jinak vámi popisované projevy odpovídají stadiu separační úzkosti. Dítě se nemusí bát pouze odloučení od matky, ale také od jiných blízkých pečujících osob. Předpokládám, že v jeho věku se o něj asi jiné, než pro něj známé a blízké osoby nestarají a pokud byste ho nechala s někým skutečně cizím, tak by to chlapci jedno nebylo. Období separační úzkosti se může v různých vývojových etapách opět vracet a objevovat. Aktuálním důvodem úzkostnějšího chování vašeho chlapce může být způsobeno prudkým motorických vývojem a tím, že jak začal samostatně chodit, tak se od vás začal fakticky vzdalovat. Buďte s ním proto trpělivá, pokud to je možné, pak mu poskytněte podporu, příliš a na dlouhou dobu se od něj vy, nebo jiná pečující osoba nevzdalujte. Při citlivém přístupu toto období samo rychle odezní. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti kolem druhého roku prochází vývojovým stadiem separační úzkosti. Toto období se objevuje poprvé u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců a může trvat různě dlouhou dobu. Úzkost se také může vracet v různých pro dítě zátěžovějších obdobích života, bývá spojená s odloučením od rodičů. Intenzita a charakter projevů může být u dětí různá, roli může hrát osobnost a temperament dítěte, předchozí zkušenost s odloučením, věk a povahové vlastnosti dítěte. Jedná se o normální vývojový jev, který znamená, že se u dítěte vytváří citový vztah s pečující osobou či osobami, který bude do budoucna základem jeho dalších zdravých vztahů. Postupně s tím, jak se formuje osobnost dítěte a dochází k jeho osamostatňování, se dítě začíná bát odloučení od blízkých osob, ke kterým si vytvořilo vztah a čerpá z nich pocit bezpečí. K dítěti v tomto období je potřeba přistupovat citlivě, vytvořit mu zázemí, být mu podporou a vyčkat až odezní. Proto chlapce pokud je to ve vašich možnostech odloučení a pro něj stresovým situacím nevystavujte, k babičce jej doprovoďte. Pokud se zabaví, pak je možné postupně se zkusit na kratší dobu vzdálit. Je však potřeba dítěti vždy říct, že odcházíte. Přenocování u prarodičů podle dosavadních reakcí chlapce by pro něj bylo příliš zátěžové a s ohledem na negativní zkušenost by se jeho úzkostné potíže mohly prohloubit a období separační úzkosti by se prodloužilo. Buďte tedy trpělivá a vytrvejte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vašeho synka může souviset s narozením mladšího sourozence a s potřebou získání pozornosti, případně nezpracované žárlivosti na mladší sestřičku. Přitom vztah dětí nemusí být narušen, jedná se o boj o pozornost a přízeň rodičů. Pozice prostředního sourozence je pro dítě poměrně obtížná, nejstarší bude vždy nedostižným vzorem a z pozice nejmladšího ho sesadil mladší sourozenec. Do života však toto postavení skýtá mnoho výhod, dítě se učí komunikovat a vyjednávat se staršími i mladšími. Zkuste synovi věnovat více prostoru, povídejte si s ním, zajímejte se o něj, snažte se zapojit do jeho hry, pokud to bude chtít. Dobře se osvědčuje oddělený čas trávený s dítětem, kdy si jeden z rodičů vyjde na nějakou akci nebo třeba jen procházku, nákup apod. pouze s jedním z dětí a věnuje se mu. Děti je samozřejmě potřeba střídat. Pokud by se chování syna ani po zavedení opatření nezměnilo, pak by bylo dobré rozebrat situaci a získat další doporučení pro práci s chlapcem u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisujete situace, které se týkají velmi malých dětí včetně vašeho syna. Mějte na paměti, že všechny tyto děti se teprve učí vhodnému chování a vzájemné komunikaci v souladu se stupněm jejich sociálního vývoje. Některé děti se podle typu své osobnosti a temperamentu projevují razantněji, agresivněji, jiné jsou naopak pasivnější, méně průbojné. To však neznamená, že z nich v budoucnu vyrostou agresívní nebo naopak ustrašení a neprůbojní jedinci. Jen prostě zkouší, jaké následky bude mít různé jejich chování. Děti ve věku do tří let si adekvátně svému vývoji hrají převážně souběžně. Neznamená to, že by spolu nekomunikovaly, nebo neměly o sebe navzájem zájem, ale při hře ještě většinou nedokážou konstruktivně spolupracovat, hrají si jakoby vedle sebe, každý na svém "písečku", jak se říká. Konstruktivní kooperativní hra se rozvíjí zhruba od tří let věku a děti se již vzájemně domlouvají a spolupracují. Jak jsem již psala, to že si děti hrají vedle sebe neznamená, že by o sebe neměly zájem a ten se právě může projevovat různým strkáním, politím a dalšími způsoby. Děti je volí, protože jinak zájem projevit zatím neumí. Většinou řeším spíše dotazy opačného charakteru, kdy se dítě projevuje právě agresivně. Pozice dítěte, které je zdrženlivější je z hlediska sociálních kontaktů spíše výhodnější, protože z jeho chování nevznikají konflikty. Zároveň je však potřeba chlapci vyjádřit podporu, aby se necítil utlačovaný a aby mu nikdo neubližoval. Platí stejné zásady jako u dětí agresívnějších, na děti dohlížet, při řešení sporů pomoci se domluvit, snažit se předejít vzniku konfliktní situace. Pokud se nějaká stane, pak chlapce utěšit, naučit ho se slovně bránit. Slova by měla být doprovázena také jasným odmítavým postojem, například ne s pohledem upřeným do očí narušitele. Můžete to s malým i natrénovat doma a třeba před zrcadlem. Oplácení stejnou mincí vede k podpoření agresívního chování jako nástroje řešení potíží a to do budoucna pro dítě není žádoucí. Je možné, že k některým půtkám i přes vaši obezřetnost stejně dojde, pro syna bude přínosné, když se naučí s drobnými potyčkami vyrovnávat. Je normální, že začne plakat, buďte na místě a utěšte ho, vysvětlete situaci, třeba se holčičkám se líbil a chtěly by s ním hrát a můžete děti na společnou hru např. s vodou navést. Pokud děti nechtějí, pak je nenuťte, ale důležité je přerušit nežádoucí chování. Ostatní děti nenapomínejte, neumí ještě své chování korigovat. Pokud by situace byla neúnosná, pak se můžete zkusit obrátit na rodiče dětí a řešit situaci s nimi. Přeji hodně společných her s vaším chlapcem. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obojí vyšetření při potížích je vhodné i v tomto věku.

Dobrý den,

popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče  může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.

Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele  (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve  vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).

Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu  rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za  případné  vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá,  je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.

Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu  dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak  by chtěli.

Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam,  půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.

Jinak zde na BOL bylo téma  vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete

Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Přeji hodně radosti s dcerkou.

Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vypadá to, že dcerka má odmalička menší potíže s usínáním. Aktuální potíže mohou souviset s nějakou její psychickou nepohodou i s vývojovým obdobím, kterým prochází. Je ale malá pravděpodobnost, že by se jednalo o psychickou poruchu. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa nebo v pedagogicko psychologické poradně. Odborník vám citlivě pomůže najít příčinu potíží a doporučí vhodný výchovný přístup či další péči. Ohledně režimu se snažte dodržovat pravidelně činnosti před ukládáním, vyvarujte se nějakých akčních, divokých a rozrušujících činností ve večerních hodinách. Volte činnosti zklidňující, povídání, čtení pohádky. Spánek může pomoci navodit teplá koupel, bylinky také můžete použít. Dbejte, aby místnost, kde dcera spí, byla dobře vyvětraná, aby dcera měla pohodlné a prodyšné pyžamko. Kontrolujte pitný režim, v podvečerních hodinách pití trošku omezte, podávejte vodu, vyhněte se slazeným nápojům. Ohledně žárlivosti na sourozence se snažte trávit čas s dcerkou také odděleně. Něco společně podnikněte a malého nechte třeba tatínkovi nebo babičce. Pro děti je oddělený čas strávený s rodiči důležitý a upevňuje vzájemné pouto, dítě cítí, že je pro rodiče stále stejně důležité i po narození sourozence. Hodně si s dcerou povídejte, vysvětlujte. Ubezpečte ji, že ji máte stále stejně rádi, i když se vaše rodina rozrostla. Pokud by za příčinou obtíží se spaním byly noční děsy, pak můžete vyzkoušet lapače zlých snů, který si můžete sami vyrobit nebo se dají koupit, určitě najdete náměty na internetu. Konzultace u odborníka se nebojte a situaci řešte, ušetří vám mnoho trápení s usínáním a možná i s komunikací s dcerou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, rozmrzelost dětí po odpoledním spánku je poměrně častým jevem, více dětí se pravděpodobně budí s pláčem, než s úsměvem. Může to souviset s více okolnostmi, například probuzení v hlubší fázi spánku, kdy se dítě může cítit dezorientované, rozespalé. Nebo může mít hlad, žízeň, nepohodlně ležet, takže je rozlámané. Dítěti se může něco nepříjemného zdát, jeho spánek může být neklidný. Nejedná se však o žádný problém, nemusíte se obávat. Syna uklidněte, dejte mu čas, pití, mlíčko, pochovejte, pusťte oblíbenou pohádku. Prostě udělejte to, co na jeho uklidnění nejlépe zabírá. Berte to tak, že to tak synek prostě má, vždyť i někteří dospělí, pokud přes den usnou, jsou pak pořádně rozmrzelí. Odpolední spánek je ale pro takto malé dítě ještě velmi důležitý, potřebuje jej ke zdravému vývoji a kvalitní odpolední spánek je také předpokladem pro kvalitní spánek v noci. Proto jej rozhodně nerušte nebo nezkracujte. Mohli byste ale zkusit syna uspat kromě kočárku také v postýlce, možná by se vyspal lépe. To ale musíte vyzkoušet. Přeji hodně radosti ze zdravého chlapce a zdravím. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisujete dceřinu zálibu v trhání a pojídání nejprve cizích (maminčiných) a poslední dobou i vlastních vlasů.  U dítěte ve věku Vaší dcery bychom mohli zatím mluvit spíše o zlozvyku, který by se mělo podařit odbourat, není však dobré jej podcenit, protože by se mohl rozvinout ve velmi nepříjemnou impulzivní poruchu, která může trápit člověka dlouhé roky a v rozvinutém stadiu je již obtížněji zvladatelná, vyžaduje psychiatrickou a psychoterapeutickou péči. Tato porucha - tzv. Trichotillomanie může být provázena i trichofagií, kdy jsou vytrhávané vlasy polykány, což může vyústit ve vážné střevní obtíže.

Trhání vlasů u malých dětí se objevuje často při únavě, před spaním nebo při zvýšeném stresu apod. a jako např. cucání palce slouží dítěti k uklidnění. U dcery se snažte být důslední a přiměřeně důrazní při zabraňování v této její oblíbené činnosti, ale určitě není vhodné dceru nějak trestat, případně na ni křičet, to by mohlo vést k dalšímu prohloubení potíží. Zkoušejte nabízet bezpečnou alternativu k trhání vlásků. Např. jí vždy nabídnout nějakou hračku (plyšáka, případně panenku s vlásky) k pomazlení, případně ji za ručičku u dívání se na pohádky můžete držet. Někdy se rodičům osvědčuje dávat dětem rukavičky (prodávají se v prodejnách se zbožím pro alergiky), případně i tenkou čepičku/šáteček. Pokud má dítě dlouhé vlásky a trhání vlasů se stupňuje, může pomoci i ostříhání. Může se stát, že na zlozvyk dítě zapomene a pokud nemá žádné další potíže, zbavíte se zlozvyku nadobro.

Nelze však vyloučit, že se jednoho zlozvyku zdánlivě zbavíte, ovšem ten se ve skutečnosti přemění jen v jiný neurotický příznak a problematické chování bude pokračovat, pouze v jiné podobě. Pokud by se vám dlouhodobě (v řádu měsíců) nedařilo tohoto zlozvyku se zbavit, případně by se potíže u dcerky proměnily v jiné, bylo by vhodné vyhledat nejlépe terapeutickou pomoc rodinného terapeuta, který pracuje s celou rodinou jako systémem a pomohl by Vám rozklíčovat, jaké případné potíže v rodině může dítě zrcadlit a jaké změny by bylo vhodné udělat, aby dítě nalezlo opět potřebnou pohodu a klid k dalšímu vývoji. Pokud by nebyl k dispozici rodinný terapeut, pak by bylo alespoň vhodné navštívit s dcerou dětského psychologa, se kterým byste vše zkonzultovali.

Přeji hodně radosti z dcerky

Dobrý den, ohledně potíží vašeho syna bych vám doporučila kontaktovat nejdříve o radu ošetřujícího pediatra a požádat jej případně o doporučení dětského klinického psychologa. Vzhledem k tomu, že se jedná patrně o souběh více událostí v životě vašeho syna, narození sourozence, počínající období vzdoru a následně možný rozvoj psychosomatických obtíží spojených se zadržováním stolice a moči. Na váš dotaz se proto nedá jednoduše odpovědět pomocí internetového portálu. Doporučuji řešení neodkládat, zadržování vyměšování je nebezpečné a může mít zdravotní následky. Začněte prosím u pediatra. Doma se zatím můžete snažit synovi věnovat nějaký čas, kdy s ním budete bez sourozence (může pohlídat babička, zapojit tatínka), synovi vysvětlete, že jej máte stále stejně rádi a je pro vás stále stejně důležitý, i když se mu narodila sestřička. Přesto, že vztah sourozenců se rozvíjí velice dobře, pak může mít pochybnosti o ztrátě lásky rodičů. Na zadržování vyměšování příliš neupozorňujte, upozorněte, že pokud se mu bude chtít, tak zde je nočník či toaleta a zkuste rozhodnutí ponechat na něm. Nevím, jestli chodí do školky a jak situace vypadá tam? Venku jej močit nenuťte, když nechce. Dobré je zachovávat rituály spojené s vyprazdňováním, které se doposud osvědčovaly při nácviku udržování čistoty. K plenám se nevracejte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně potíží vašeho syna bych vám doporučila kontaktovat nejdříve o radu ošetřujícího pediatra a požádat jej případně o doporučení dětského klinického psychologa. Vzhledem k tomu, že se jedná patrně o souběh více událostí v životě vašeho syna, narození sourozence, počínající období vzdoru a následně možný rozvoj psychosomatických obtíží spojených se zadržováním stolice a moči. Na váš dotaz se proto nedá jednoduše odpovědět pomocí internetového portálu. Doporučuji řešení neodkládat, zadržování vyměšování je nebezpečné a může mít zdravotní následky. Začněte prosím u pediatra. Doma se zatím můžete snažit synovi věnovat nějaký čas, kdy s ním budete bez sourozence (může pohlídat babička, zapojit tatínka), synovi vysvětlete, že jej máte stále stejně rádi a je pro vás stále stejně důležitý, i když se mu narodila sestřička. Přesto, že vztah sourozenců se rozvíjí velice dobře, pak může mít pochybnosti o ztrátě lásky rodičů. Na zadržování vyměšování příliš neupozorňujte, upozorněte, že pokud se mu bude chtít, tak zde je nočník či toaleta a zkuste rozhodnutí ponechat na něm. Nevím, jestli chodí do školky a jak situace vypadá tam? Venku jej močit nenuťte, když nechce. Dobré je zachovávat rituály spojené s vyprazdňováním, které se doposud osvědčovaly při nácviku udržování čistoty. K plenám se nevracejte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ještě počkejte do 2,5 let, pokud se řeč nezlepší, požádejte o logopedické vyšetření.

Dobrý den, podle vašeho popisu to vypadá, že vaše dcerka prochází zcela normálním vývojovým procesem a vstupuje do fáze separační úzkosti. Toto období se obvykle objevuje u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců, ale může se objevit i dříve, právě kolem půl roku života. Jedná se o důležitý a normální vývojový jev. Děťátko, které předtím klidně zůstávalo s příbuznými nebo i s cizími lidmi a usmívalo se na ně, najednou změní své chování, vyžaduje přítomnost matky a pláče, jakmile se matka od něj na chvíli vzdálí. Dítě začíná prožívat strach z odloučení od pečující blízké osoby. Toto období je v životě dítěte důležité, protože je známkou normálního citového vývoje a vytvoření blízkého vztahu s pečující osobou (většinou matkou). Tento vztah bude později základem pro vytváření dalších zdravých vztahů k jiným lidem. Dítě v tomto období má velkou potřebu být v kontaktu s matkou, kterou je potřeba mu poskytnout a naplnit. Proto je možné, že se dcerka jakoby najednou otce bojí, i když předtím s ním kontakt navazovala. Děti v tomto období se často jakoby bojí i otců, kteří s nimi žijí, ale odcházejí do práce. U vás je situace ztížená tím, že tatínka malá vidí vždy po delším čase. Postupujte proto citlivě, buďte i nadále poblíž, tak jak to děláte, a případně dceru utěšte, dejte ale průchod její přirozené zvědavosti a podpořte ji. Tatínek ať určitě na dcerku mluví, dělá různé dětské hříčky, zkusí ji pochovat, pohlídat, řiďte se prostě reakcí dítěte a svým citem.
Ohledně stěhování mi připadá, že jej zvládnete tak dobře, jak se s ním vy sama ztotožníte a vyrovnáte. Pro dítě jste důležitá vy jako jeho matka. Známé prostředí je sice také důležité a dítě na jeho změnu může reagovat, životně důležití jsou však jeho rodiče. Pokud má dítě dostatek rodičovské péče a uspokojeny základní životní potřeby, pak se jeho psychika vyrovná se vším, navíc je dětská psychika velmi pružná a rychle se vyvíjející. Připadá mi však, že vy jste ohledně stěhování do neznámého prostředí trošku nejistá. Je to pochopitelné, přijdete o pomoc a zázemí, které vám vytváří vaše maminka a najednou budete v neznámém prostředí s dítětem sama. Nezapomeňte, že tam s vámi bude váš partner, a vzhledem k tomu, že váš vztah funguje, tak se o něj budete moci opřít a pomůže vám. Navíc vaše rodiče budete jistě navštěvovat a oni budou navštěvovat vás. Píšete, že dcera nezná druhé prarodiče, pokud ji ještě neviděli, pak je nejvyšší čas na jejich seznámení. Podle podmínek byste mohli třeba i k nim zajet na delší dobu, třeba přes noc, aby mohli s vnučkou také pobýt a navzájem se pod vaším citlivým dohledem seznámit. Nemusí přítel jezdit jen za vámi, pokud je alespoň trochu možné v jeho stávajícím bydlišti, nebo v připravovaném novém bydlišti přenocovat, pak můžete dceru postupně na prostředí přivykat. Přeji ať se zdarem zvládnete náročnější období spojené se stěhováním. V případě potřeby či pochybností můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v případě vaší dcerky se zřejmě jedná o kombinaci více faktorů. Dcera je zřejmě citlivější na stísněnost v oblečení, což je jistě ovlivněno citlivostí její ekzematické pokožky. Ohledně vhodných materiálů k oblékání doporučuji se poradit nejlépe u kožní lékařky, kde je dcera sledována. Určitě neuděláte chybu, když budete volit materiály prodyšné, oblečení z přírodních materiálů, volnější, aby nikde dceru neškrtilo, nedráždilo a odpovídající velikosti. Pokud bude oblečení vhodně zvolené, pak není důvod, proč by mělo dceři vadit. A zde se dostáváme zřejmě k už psychologické nadstavbě v jejím chování, které se projevuje jako rozmary dítěte a manipulativní chování (děti toto často dělají s jídlem). Kolem třetího roku se jednalo o normální projevy období vzdoru, které by kolem pátého roku věku měly již vymizet. Pravděpodobně jste k jejím rozmarům v oblékání byli příliš vstřícní, což je patrné i z toho, co popisujete, a dcera zjistila, že s vámi takto může manipulovat a ovládnout situaci. Dívenka tak získává vaši plnou pozornost a je vládcem dané situace, což se jí líbí. Je jí již pět let a své chování si částečně uvědomuje a také se jí dá spoustu věcí vysvětlit. Vyjděte z toho, že se vám podařilo jí vysvětlit důležitost nošení spodního prádla z hygienických důvodů a podobné důvody se dají najít i u ostatního oblečení. Umožněte dceři podíl na nákupu oblečení, pokud to půjde, ale pak je potřeba trvat na tom, aby vybrané a osvědčené oblečení dívka nosila. Přestaňte jejímu oblékání věnovat tolik pozornosti, prostě jí oblečení nachystejte, nebo ať si večer nachystá oblečení sama, tak jak to děláte, dejte jí klidně vybrat z vhodných kousků s ohledem na počasí a dcera ať se oblékne. Má pět let, tak to určitě zvládá sama. Až přijde oblečená, tak ji pochvalte, že se pěkně vypravila, ne že má na sobě oblečení, to je přeci normální. Mějte na paměti, že chování, kterému věnujeme pozornost u dítěte posilujeme. Pokud si večer oblečení nachystá, pak si jej také oblékne. Možná se po nějakou dobu neobejde bez projevů jejího odporu, ale pokud vytrváte, bude pro vás všechny do budoucna život snazší. Dejte také dceři možnost vyniknout v jiné žádoucí oblasti, oceňujte a pozornost věnujte chování, které vám dělá radost a které požadujete. Doporučila bych vám také konzultaci u dětského klinického psychologa k nastavení bližšího postupu a doporučení.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský klinický psycholog

Dobrý den, u vašeho synka dochází nejspíše ke kombinaci více faktorů, které ovlivňují jeho chování. Jedná se o souběh období vzdoru, které je v synově věku vývojově normální a traumatického zážitku, který si odnáší z bolestivého úrazu a pobytu v nemocnici. V období vzdoru je normální, že dítě vzdoruje, je "neposlušné", živější, vynucuje si některé věci, vzteká se a další jiné projevy. Jedná se o projev normálního vývoje dítěte a bylo by špatně, kdyby se u chlapce neobjevilo. O období vzdoru a výchovném přístupu k dětem je možné najít mnoho rad a materiálů na internetu, v literatuře a také na webu babyonline jsem několikrát na dotazy odpovídala

https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337

https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

https://www.babyonline.cz/poradna/muj-syn-stale-breci-/4410

Do chování vašeho syna se také významně promítá stresový zážitek z pobytu v nemocnici a trauma z úrazu. Popáleniny jsou velice bolestivé a jejich hojení náročné. I když jste v nemocnici byla s ním, tak se jednalo o velmi nepříjemný zážitek. U dětí může docházet k regresu v jejich vývoji, kdy se nejdříve ztrácí dovednosti, které se naučily nejpozději. U vašeho synka je to spojené s pomočováním. Z vašeho dotazu mi není jasné, jestli se pomočuje i přes den, nebo jen při odpoledním spánku. Pokud ve spánku, je potřeba dát chlapci čas na zklidnění jeho psychiky, nalezení ztracené sebedůvěry. K plenkám obecně není dobré se vracet, ale ve vašem případě, pokud se s jeho pomočením nejste schopna srovnat, bych možná doporučila začít s tréninkem této dovednosti znovu. Tedy vrátit se dočasně k plenám na odpolední spánek a domluvit se tak i ve školce. Na synka netlačte a jak se začnou objevovat opět suché pleny po spánku, tak je zrušte. Důležité je v tomto pro syna složitém a těžkém období přistupovat k němu trpělivě, laskavě, dát mu čas, netlačit na něj. Zároveň se snažte být důsledná, ale vlídná, nastavte synovi pravidla a hranice zejména tam, kde se to týká jeho zdraví a života (pohyb u vozovky a jiné nebezpečné situace). Ohledně oblékání ve školce se může jednat o projev období vzdoru, ale je také možné, že se chlapci do školky nechce a proto oblékání zdržuje, není na tom nic špatného, když mu pomůžete. Spolupracujte s učitelkami, povídejte si s chlapcem. Synovi se hodně věnujte, mazlete a hrajte si s ním. Svým pro vás provokujícím chováním vám dává naopak najevo, jak vás potřebuje, potřebuje vaši pozornost a lásku, potřebuje opět nabýt pocitu jistoty a bezpečí. Doporučovala bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa, kde budete moci chování synka podrobněji probrat a odborník se vás bude moci doptat na více informací a dát vám více výchovných doporučení. Určitě se nejedná o žádnou ostudu, vždyť do těžké situace se může dostat každý rodič a proto tito odborníci existují. Chování vašeho syna také rozhodně neznamená, že je pomalý nebo zaostává  ve vývoji, naopak. Potřebuje jen dostatek času a prostoru, aby se mohl se vším vyrovnat. A nemusíte se obávat, že by si neosvojoval zásady slušného chování, které mu vštěpujete, jen potřebuje čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, je normální, že se malé děti mohou bát neobvyklých a neznámých zvuků. Pokud vaše miminko reaguje pláčem na zvuk mixéru, tak jej stresu nevystavujte a mixujte buď když spinká v jiné místnosti, nebo zavřete dveře, aby holčičku zvuk mixéru nerozrušoval. Zdravím, Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, každé dítě je jinak temperamentní a jinak kontaktní ve směru k druhým dětem. Vaše dcera, jak jste psala, má druhé děti ráda a bude zřejmě společenská. Snaží se proto navazovat kontakty tak, jak to umí. Jen dosud není na takové vývojové úrovni, aby s ostatními dětmi dokázala navázat kontakt podle jejích představ. Schopnost kooperace a spolupráce při hře se u dětí vyvíjí kolem třetího roku věku, což je také období vhodné pro nástup do předškolního zařízení. V tomto věku děti potřebují společnost druhých dětí a je pro ně přínosná, přispívá jejich zdravému sociálnímu vývoji. Vaše dcerka se v necelých dvou letech hře s dětmi teprve učí a jako každý, kdo se něčemu učí, má nárok na chyby a přešlapy. Projevuje o děti zájem prostě vlastním způsobem. Vždyť útok na obličej je jistě velmi efektní a vyvolá mnoho pozornosti a akce. Napadené dítě předpokládám pláče, maminka dítěte i vy se dcerce začnete hned věnovat, proč tedy přestávat s takovou zábavou? Schopnost empatie a vcítění se do druhého se u vaší dcerky také teprve vyvíjí a bude trvat ještě nějaký čas, než bude schopná porozumět a uvědomit si, co cítí dítě, kterému ublížila. U dítěte nejdříve musí proběhnout rozvoj sebeuvědomění, vlastního já, kdy o sobě v první osobě také začne mluvit. Dokáže pak odlišit svoje vlastní prožitky od prožitků a pocitů jiných. Poté je potřeba rozvinout schopnost poznat a uvědomit si vlastní emoce a teprve poté se může rozvíjet schopnost rozpoznat, porozumět a vcítit se do emocí jiných. Dítě zpočátku také nedovede rozlišit mezí svými potřebami (hlad, žízeň apod.) a pocity (radost, zlost). Proto je dobré s dítětem o pocitech i o signálech vlastního těla mluvit, popisovat je a učit se je rozpoznávat. Ve vašem případě vám, pokud nechcete stále dokola řešit potíže, asi nezbude, než se do hry vaší dcery s ostatními dětmi zapojit a ukazovat jí, jak si má hrát. Jít prostě vlastním příkladem a hru dětí trochu vést a moderovat. Věnovat zájem chování žádoucímu, tedy pokud si dcerka zatím asi spíše vedle dětí (dle stupně svého vývoje) pěkně hraje a ne teprve zasahovat až vznikne nějaká konfliktní situace. Společná hra ji bude těšit postupně více, než zábava na někoho zaútočit. Je potřeba praktická ukázka žádoucího chování a ne teoretické rozebírání nežádoucího chování, kterému vaše dcerka ve svém věku není schopna plně porozumět a jediné, co si z vašeho večerního rozebírání odnáší, je pocit, že je nějaká špatná a špatné spaní. Pokud nastane nějaká konfliktní situace, tak ji řešte hned nejlépe tím, že dceru ze hry stáhnete (prostě třeba odnesete) a pozornost nevěnujte jí a jejímu chování, ale dítěti, kterému bylo ublíženo. Po zklidnění situace pak s dcerou krátce, stručně a konkrétně proberte, co by dělat neměla a co po ní konkrétně chcete (např. nechci, abys chlapečka škrábala do obličeje, pokud se to bude opakovat, tak ze hřiště budeme muset odejít). Můžete dceru také vést k tomu, aby se omluvila. Pokud řeknete, že ze hřiště odejdete, pak je potřeba svoje slovo dodržet, jinak ztrácí účinek. Na omluvě však nekompromisně netrvejte, takto malé dítě toho zřejmě nebude ještě schopno a pokud ano, tak stejně obsahu omluvy ještě přesně nerozumí. K situaci, kterou jste již společně vyřešili, se už nevracejte, nerozebírejte. Přeji vám hodně trpělivosti a nebojte se, vaše dcerka z tohoto chování, pokud k ní budete přistupovat vstřícně a citlivě, sama vyroste.
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho dotazu začnu trochu od konce, ne pleny zpět svému synovi nevracejte. Došlo by k regresu ve vývoji a mohlo by to na něj do budoucna mít špatný vliv. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se vysazovat chlapce častěji na nočník, připomenout mu potřebu, když si všimnete, že vysílá signály, že se mu chce. Připravte si také dostatek oblečení k převlečení, zkuste mu nachystat oblečení volnější, které se mu snadněji obléká a veďte ho k tomu, že když si oblečení pomočil, ať si ho sám převlékne. Pokud dojde k nehodě, tak situaci nijak emotivně nekomentujte, nekárejte jej, mluvte věcně, řešte příčinu a následek - počůral ses, teď je potřeba se převléct. Také na návštěvu si vezměte pro něj oblečení navíc a prostě syna bez velkých komentářů převlečte. Snažte se zklidnit a nestresovat se předem, že se syn pomočí, protože z vás cítí napětí a vnímá svoji moc, kterou nad vámi prostřednictvím počůrávání získává. Také si dejte pozor, abyste jeho potíže nerozebírala s partnerem nebo s kamarádkami či rodinou před synem. Děti vše slyší, i když to vypadá, že vás nevnímají. Ouška mají obzvláště nastražená, když se mluví o nich, ostatně asi tak jako každý z nás.  Rozebíráním potíží a upozorňováním na ně můžete nevědomky vybudovat a zveličit "problém". Někdy méně pozornosti, která se věci věnuje, je více. Ve hře může být i žárlivost na mladšího sourozence. Pokud se sestřička narodila v září, tak nyní ve věku kolem sedmi měsíců je její vývoj rychlejší a rychlejší včetně vývoje pohybového. Syn proto sestru může vnímat čím dál více jako konkurenci, bez ohledu na to, že i jemu se snažíte věnovat dostatek pozornosti. Pomoci by mohla pozornost dělená, to znamená, že si vyhradíte dobu, kdy se budete věnovat jenom jemu zvlášť. Můžete se s tatínkem nebo třeba s babičkou střídat a občas vzít syna samotného ven nebo až to bude možné na nějakou akci. Bude to váš společný vyhrazený čas, který strávíte jen s ním bez mladší sestry. Pomůže mu to získat ztracené pozice a ubezpečí se o své důležitosti pro vás a že jej mladší sourozenec nechce nahradit. Můžete si na společné činnosti vyhradit pravidelně třeba jedno odpoledne v týdnu. Až sestřička povyroste, můžete děti střídat, protože i ona uvítá, že vás bude mít jen pro sebe. Mladší sourozenec to ale má v této situaci jednodušší, jednak má sourozence už od svého narození a vnímá jej jako samozřejmost a za druhé po nástupu staršího sourozence do školky má rodiče přirozeně jen pro sebe. V případě, že by obtíže stále přetrvávaly a lékař možnou fyziologickou příčinu obtíží vyloučil, jak píšete, pak bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, takzvaná psychogenní zácpa patří poměrně k častým potížím u dětí. Příčiny mohou být různé, například nějaký stres, který dítě zažívá, často se objevuje po nástupu do kolektivního zařízení (dítě tam nechce jít vykonat potřebu kvůli ostatním dětem, nebo záchody jsou nečisté apod.). Ať už je příčina jakákoliv u dítěte dojde k zadržení stolice, která se hromadí, je tuhá a při vyměšování pak způsobí nějakou drobnou trhlinku nebo jde vyměšování dítěti těžce a je bolestivé. A problém je na světě. Dítě se pak skutečně bojí vykonání potřeby, zadržuje ji a tím se zácpa zhoršuje.  Dochází ke vzniku začarovaného kruhu, čím více dítě stolici zadržuje a bojí se jí, tím se jeho obtíže pak zhoršují. Na místě je určitě porada s lékařem, důležité je dodržování režimových opatření, jako podávání hodně tekutin, dostatek pohybu, strava obsahující hodně vlákniny, ovoce, zeleniny, omezení sladkostí, čokolád, některým dětem pomůže koupel v teplé vodě ... Dobře se také osvědčuje podávání přípravků na změkčení stolice např. lactulosa, sirup pro děti. Pokud je stolice měkčí, pak je menší riziko vzniku trhlinky a bolestivosti při kakání. Asi každý, pokud by dlouhodobě zadržoval stolici, by měl zimnici a únavu, proto je potřeba snažit se, aby dítě mělo stolici co nejpravidelnější, nejlépe každý den. Obtíže dítěte a případně prožívaný stres nebo nejistota v životě dítěte se mohou na zhoršení, přetrvávání či vzniku této situace významně podílet. Problematice zadržování stolice a k práci s dítětem  v případě těchto obtíží vyšla kniha Honzík a zlobivé hovínko, kterou lze při vysvětlování chlapci využít. Pokud je příčinou stres z příchodu nového sourozence, který se zvyšuje s blížícím se porodem, pak je opět vhodné s dítětem pracovat na přípravě na narození sourozence. Důležité ale je prvorozené dítě kromě kladného vykreslení výhod spojených s příchodem sourozence, také ujistit, že ho budeme mít stále stejně rádi a bude pro nás stále stejně důležité, že sourozenec do rodiny přibude, ale nejedná se o nahrazení prvního dítěte, že má své místo v rodině stále jisté. K přípravě na příchod sourozence lze také využít různé knihy a interaktivní tvořivé materiály, které dítě provedou těhotenstvím matky, jsou v nich zodpovězeny otázky, které s příchodem sourozence souvisejí a dítě se může na vytváření těchto knih aktivně podílet, uplatnit zde své představy. Jedná se například o tituly Maminka má miminko, nebo Bude nás o jednoho víc - výtvarná dílna. Pokud by obtíže se zácpou přetrvávaly a ze strany lékařů byla vyloučena fyziologická příčina obtíží, pak je možné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by s chlapcem terapeuticky pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dětský spánek prochází různými fázemi. Jsou období, kdy dítě spává klidně celou noc, ale pak také takové, kdy je spánek neklidný a dítě se i vícekrát za noc budí. Důvody mohou být různé, může se jednat o růst zubů, rychlý psychomotorický vývoj dítěte v určitém období, fyzický růst dítěte, nebo také strachy a úzkosti spojené s nějaký stresem, se kterým se dítě vyrovnává. U dětí ve věku 2 - 4 roky se často objevují noční děsy, úzkosti, strachy, projevující se probuzením s křikem, nebo křikem ze spánku podle fáze spánku, ve kterém se noční můra objeví. Dítě ve spánku zpracovává události během dne, kterých na něj při jeho bouřlivém vývoji může být hodně. Potíže se spánkem mohou nastat také, pokud se dítě nachází v přechodné fázi, kdy se mění délka jeho spánku, tak jako možná i u vás. Je potřeba být klidní a trpěliví, neměnit rituály před spaním ani během spánku. Když se dítě necítí dobře, pak je normální, že se dožaduje spíše matky, v noci také není dobrá doba na boj nebo výchovu dítěte. Proto choďte za dcerou tedy vy, pokud vás požaduje a snažte se vyvarovat vzniku hysterického pláče, který jí pak zabraňuje znovu usnout. Z postýlky, na kterou je dcera zvyklá ji neberte, ale přitulte se k ní, přilehněte, obejměte, konejšete, mluvte klidným a tichým hlasem. Vyčkejte dokud dcerka znovu neusne. Vaše těhotenství může být také důvodem, proč se dcerka cítí být znejistěná a může být ve stresu. Popisujete, že vaše bříško bylo vidět už dříve, takže se termín vašeho druhého porodu zřejmě blíží. Dcera z vás může cítit určité napětí, také se doma o příchodu dalšího dítěte určitě bavíte, připravujete mu věci, výbavu. Tato nejistota, že neví, co se bude dít, může způsobovat poruchy spánku i to, že dcera v noci dožaduje vás. Zkuste s dívkou začít více pracovat na přípravě na sourozence. Povídejte si s ní o tom jaké to bude, když budete v porodnici, jaké to bude až přijde domů miminko. Zdůrazněte kladné stránky příchodu sourozence. Nezapomeňte však dceru ujistit, že ji budete mít stále stejně ráda, i když přijde další miminko, že tu vždy budete pro ni, děti si někdy myslí, že je nové miminko v rodině nahradí.
Informace podávejte přiměřené věku dcery, nemusíte se obávat, že by vám dcera nerozuměla. K rozhovoru a k přípravě dítěte na sourozence můžete využít různé knihy, na jejichž tvorbě se dítě může samo podílet a zapojovat. V naší rodině se osvědčily například tyto publikace: "Maminka má miminko", nebo "Bude nás o jednoho víc" - malujeme a tvoříme. Nezapomeňte, že je potřeba trpělivost, neočekávat zázračný efekt hned, váš klidný spánek se vám však určitě zase vrátí. Přeji hodně radosti z vašich dětí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete, že syn zahlédl v televizi drastickou scénu, která ho vylekala a opakovaně se k ní ještě ve vzpomínkách vracel a působil vyděšeně.

Zmiňujete, že u starších dětí jste se s podobnou reakcí nesetkala a možná i proto vás nejmladší syn svou reakcí polekal.

Každé dítě je citlivé jinak a váš nejmladší syn bude patřit nejspíš spíše k těm citlivějším dětem. 

Myslím, že vaše reakce na synovy obavy byla adekvátní - omezili jste u syna sledování televize, snažíte se ho zaměstnat aktivitami, které ho baví a snažila jste se ho podpořit. 

Každé dítě (a ty citlivější o to více) potřebuje cítit ve správné míře pocit bezpečí a jistoty u své rodiny, není ale dobré věnovat úzkostnému chování příliš zvýšenou pozornost, aby se dítě ve svém chování neutvrzovalo. Své emoce by ale mělo mít možnost si odžít, nedržet je v sobě.

Předpokládám, že u syna vzpomínky na film postupně vymizely a pokud se jednalo spíše o ojedinělou reakci, návštěvu psychologa bych nepokládala za nutnou.

V případě, že byste (třeba i do budoucna) pozorovali celkově u chlapce zvýšenou úzkostnost a obavy, pak bych návštěvu psychologa zvážila - věřím, že by mohlo být přínosné zkonzultovat výchovný přístup, který může z větší části značně ovlivnit další zdravý vývoj dítěte.

Přeji hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, popisované potíže vaší dcery nejsou pro její věk úplně typické, zároveň nemám dostatek informací ohledně jejího předchozího vývoje. Doporučila bych ale odborné vyšetření vaší dcery. Začněte u ošetřujícího pediatra, kde popište dceřino chování a reakce na běžné situace. Pediatr by vás po zhodnocení stavu měl pak odeslat k odborníkům. Doporučila bych dětského psychiatra nebo klinického psychologa a diferenciální diagnostiku pervazivních vývojových poruch. Na základě výsledků pak bude dceři doporučena případná další odborná péče, pokud bude potřeba včetně podpory ve školce či škole. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nelze jednoduše odpovědět na váš dotaz. Ohledně soudem stanovených návštěv dítěte u otce, které otec nedodržuje, můžete požádat o úpravu styku s otcem. Soud však nebyl na žádné straně, ale vycházel z toho, že zachování styku s otcem je pro dítě a jeho budoucí další vývoj a život důležité. Ohledně chování chlapce po návštěvě u otce může hrát roli více faktorů. Jednak se váš syn vývojově nachází na počátku období vzdoru, kdy se i z hodného a poslušného dítka rázem jakoby přes noc stane trucovité a odbojné stvoření, které se vzteká, válí po zemi, neposlouchá. Projev tohoto období mohou zhoršit nebo urychlit další faktory, jako například výkyvy v režimu dítěte, emoční nejistota, osobnostní faktory. Návštěva u otce byla pravděpodobně pro vaše dítě emočně náročná, syn byl rozhozený a mohl se urychlit nástup období vzdoru, nebo jen změnou chování reaguje na novou pro něj náročnou situaci. V každém případě si vy ani váš přítel neberte jeho chování osobně, syn se jen potřebuje se situací vyrovnat. Je ještě malý a nedokáže odhadnout následky svého chování a ani mít nějaký špatný úmysl. Můžete zkusit kontaktovat Poradnu pro rodinu, nebo dětského klinického psychologa, kde by vám mohli poskytnout odbornou radu a metodické vedení, jak dále postupovat. Ohledně vývoje řeči bych u dítěte ve třech letech, které téměř nemluví, doporučila logopedickou konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
děkuji za dotaz, domnívám se však, že ten by měl směřovat spíše na OSPOD, kde by vám poradili ohledně úpravy styku s dítětem. Píšete, že nemáte nic soudně určené, pokud však dcera není spokojena s frekvencí kontaktů apod., je možné, že jasnější úprava styků by byla užitečná pro všechny strany.  Pokud není nic jasně dáno, může docházet stále k častějším tahanicím o to, zda dítě k otci má (chce) jít nebo nemá (nechce). Dcera je ve věku, kdy by již k jejímu názoru měli při úpravě styku s druhým rodičem přihlížet.
Zmiňujete psychologické hledisko dceřiných pobytů u tatínka - tady si myslím, že je na místě především komunikace s tatínkem, který možná o nepříjemných pocitech dcery ani netuší. Vyhýbat se návštěvám u otce by nevedlo k ničemu dobrému, mohlo by dojít k odcizení mezi otcem a dcerou, prohlubování dalších obav u dcery, a to by si asi nikdo z vás nepřál. Dceřiny obavy a strachy z pobytu u tatínka tedy řešte přímo s jejím tatínkem. Pokud byste se nedokázali domluvit spolu vy sami, můžete zkusit využít i některou z institucí, která rodičům pomáhá znovu najít společný přístup - např. Spondea https://www.spondea.cz/cz.
Přeji hodně zdaru při domluvě a dceři, ať má zase z návštěv u tatínka radost.

Dobrý den, nemám dostatek informací o potížích vaší dcery, abych vám dokázala adekvátně poradit. Nevím, zda se dcera pokakávat již přestala a pak opět začala, nebo zda tento problém přetrvává od počátku, co se učila chodit na toaletu. Doporučila bych vám nejdříve situaci zkonzultovat s vaší ošetřující dětskou lékařkou a na základě jejího doporučení pak absolvovat s dcerou odborná vyšetření. Nemohu posoudit, zda článek, na který jste přiložila odkaz, poukazuje na obtíže vaší dcery, ale spíše bych i vzhledem k věku vašeho dítěte soudila, že mohou být jiného původu, než obtíže v článku popisované. Po vyloučení fyziologické (zdravotní) příčiny původu obtíží lze pak přistoupit k možnostem psychoterapie u dětského klinického psychologa. Řešení potíží určitě neodkládejte.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na projevy dítěte, které popisujete, má vliv hned několik faktorů. Řekla bych, že k těm nejdůležitějším patří vývojové období dítěte, ve kterém se váš syn právě nachází. Jedná se totiž o období vzdoru, kterým váš syn prochází. Chování jako afektivní záchvaty, vzdorovitost, odmlouvání, diskutování, nevhodné chování k ostatním dětem k tomuto období patří. Na obdobné otázky jsem již mnohokrát odpovídala, proto se nebudu na toto téma více rozepisovat a poprosím redakci o vložení prokliku na mé předchozí odpovědi k období vzdoru:

https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337

https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

https://www.babyonline.cz/poradna/muj-syn-stale-breci-/4410

Popisované projevy vašeho chlapce tedy s výchovným přístupem souvisejí jen částečně a jsou pro jeho věk normální a charakteristické. Takto malé dítě nedokáže posoudit dopad svých slov, má jen malou životní zkušenost a reaguje na aktuální podráždění, to co říká, si skutečně nemyslí. Proto je potřeba nebrat si jeho slova osobně, brát je pouze jako projev synova rozčílení, ke kterému v tomto období nemá nikdy daleko. Fyzické trestání u dítěte v tomoto období není vhodné, jen mu upevňujete, že se potíže řeší agresí.

Vaše situace je složitější v tom, že syn není ve vaší péči a vídáte se s ním omezeně. Rozpad vašeho vztahu může způsobovat a zhoršovat synovu nejistotu a zhoršovat průběh tohoto období. Další roli pak hrají zřejmě odlišné výchovné přístupy vás a bývalé partnerky k dítěti. Ve vaší situaci bych vám poradila se snažit o maximální možnou dohodu ohledně péče a výchovného přístupu k synovi s bývalou partnerkou. Tato dohoda je v zájmu vás všech a zejména vašeho společného dítěte. Pokud se vám nebude dařit dohodnout, pak můžete zkusit využít služeb Poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, bývají v okresních městech a jejich služby nejsou placené. Můžete přijít i sám a odborníci, kteří v poradně pracují, vám poradí, jak dále postupovat. Tyto poradny zaměstnávají také mediátory, kteří pomohou znesvářeným partnerům pomoci se domluvit a najít nejvhodnější řešení. Dále je důležité neztratit se synem kontakt, projevovat o něj zájem i přes obtíže, které musíte překonávat.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vašeho popisu chování dcery je téměř jisté, že holčička chce jenom upoutat pozornost otce, touží po jeho zájmu, protože ho celý den nevidí. Jiným způsobem, než zlobením to takto malé dítě neumí dát najevo, nedisponuje tak složitým verbálně pojmovým uvažováním, aby si to dovedlo uvědomit a slovně popsat, proto jak píšete vymrčuje, zlobí. O vybudování autority tu vůbec jít nemusí, tu je možné získat i nenásilným způsobem. Dceři otec prostě za celý den chybí. Zkuste se tedy s tatínkem dohodnout na nějaké změně vašeho chování, tak, aby měl možnost se dceři alespoň nějaký čas večer plně věnovat. Partner pravděpodobně potřebuje chvíli po příchodu z práce, aby si odpočinul, v té chvíli se věnujte dceři vy. Poté ať převezme péči o dcerku partner, vždyť má stejné rodičovské povinnosti k dítěti jako vy. Má ji určitě stejně rád a záleží mu na jejím vývoji tak, jako vám. Proto není potřeba, abyste jejich společnou interakci kontrolovala. Nechte je, ať společnou činnost zvládají po svém, ať si najdou společnou cestu, i když bude jiná, než když je dcera s vámi. Mužský přístup je prostě jiný a pro dítě je obohacující kontakt také s jinou pečující osobou, než je matka. Partner třeba může dceru večer koupat, pohrát si s ní, ukládat ji ke spánku. Vy si tento čas vyhraďte pro sebe, odpočiňte si, věnujte se svým zájmům. Nejste a ani nemusíte být žádný dráb, který zvyšuje hlas a dohlíží na kázeň dcery v přítomnosti otce. Pro všechny bude prospěšné, když se tatínek naučí s dcerou zacházet a usměrnit ji svým vlastním způsobem. Zároveň se tak bude posilovat vztah otce a dcery, který je pro budoucí vývoj vztahu k mužům pro dívku velice důležitý. Vývojově se navíc vaše dcerka nachází ve svém věku na pomezí počátku období vzdoru, které se většinou objevuje kolem třetího roku věku, ale někdy přichází i dříve. Pak je potřeba se připravit, že dosud hodné a poslušné dítě se přes noc může stát vzteklým, odporujícím a po zemi se válejícím čertíkem, který neposlouchá, je negativistický, vzteká se bez zjevné příčiny. Toto chování je normální a dítě z něj "vyroste". Rozhodně není způsobeno přítomností některého rodičů ani výchovným přístupem. Je však dobré se na příchod tohoto období připravit a nehledat pak doma viníka.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
rozumím tomu, že máte obavy o zdravý vývoj své neteře. Bohužel nemám dostatek informací, abych se mohla alespoň přibližně vyjádřit k tomu, zda se jedná o běžné projevy chování nebo je u dítěte nějaký problém, případně o jaký problém by se mohlo jednat.
Pokud i maminka holčičky pozoruje u své dcery nějaké nápadnosti ve vývoji, zkuste ji podpořit ve vyhledání odborné péče, kdy při osobní návštěvě daný odborník dokáže mnohem lépe rozlišit, oč by se u dítěte mohlo jednat.
Pokud odborník nazná, že je vše v pořádku, bude mít švagrová jistě klidnější spánek, pokud zjistí, že se u dítěte vyskytují nějaké potíže, dokáže mamince poradit, co holčička nejvíce potřebuje - jaký výchovný přístup, na jaké oblasti ve vývoji se nejvíce zaměřit a jak je rozvíjet, zkrátka pomůže rodičům lépe pochopit dítě a jeho individuální potřeby.
Doporučuji proto mamince obrátit se na nejbližší Pedagogicko-psychologickou poradnu nebo na klinického psychologa.
S pozdravem M. Krupková

Dobrý den,
popisujete, že u dcerky pozorujete vzteklé výlevy, zdá se vám, že žárlí, dále pak máte starosti s jejím neklidným spaním.
Podle všeho je holčička velmi bystrá, rychle se učí a zřejmě už od útlého věku dokáže dát jasně najevo svůj názor.
Nejprve začnu u toho vztekání. Vím, že se teď budu opakovat, ale určitě nemůžu opomenout tvrzení, že "je to období" (a dobrá zpráva je, že každé období jednou skončí a v tomto případě i vztekání se bude omezovat). Další zpráva je, že aspoň do určité míry můžeme vztek u dítěte ovlivnit, a to tak, že budeme více sledovat, co se nám dítě snaží sdělit, než ho odsoudíme jako "zuřivce, který se vzteká a přitom nemá důvod". Nakonec pak musíme přihlédnout k tomu, že každé dítě má jiný temperament, různé situace zvládá různě, takže i frekvence bouřlivějších reakcí je u každého opět různá.
Zkuste prosím nejprve v poradně pohledat mou odpověď na podobné téma, docela podrobně se tam o vztekání u dětí rozepisuji - najdete ji pod názvem Malý zuřivec.
Co se týká kousání batolat, je to relativně častý jev a taky i přechodný. Kousání  (podobně jako jiné projevy vzteku) vzniká často z bezradnosti dítěte, které neví, jak řešit pro něj nepříjemnou nebo nějak frustrující situaci jiným, konstruktivnějším způsobem.
Pokud pomineme, že tuto situaci dítě někde okoukalo (podobně s ním nebo i mezi sebou laškují rodiče apod.), je to způsob, kterým řeší nastalou nepohodu, frustraci, někdy i strach.
Některé děti zkusí kousnout jen jednou a při jasné reakci rodičů už v činnosti nepokračují. Pokud už má dítě kousání zafixováno, je jednak dobré pokusit se situacím, které k němu vedou, předcházet, případně nabízet dítěti alternativu (kousnout do něčeho jiného) a popřemýšlet, jak dítěti pomoci - uvádíte např., že se dcerce nelíbilo nasazování ponožek - jak v takovém případě reagujete? Co zkusit okomentovat její nelibost: "Vidím, že se ti oblékání ponožek nelíbí, třeba bys to už chtěla umět sama - na, dám ti tady ponožku, zkusíš si ji obléct sama (v tomto věku oblečení ponožek dítě nezvládne, ale může ho potěšit, že to může zkusit, případně si s ponožkou jen pohrát)? Když si oblečeme tyhle ponožky, můžeme pak jít... (doplňte činnost, co má dcerka ráda). V případě, že se ji podaří vás kousnout, je nutné dát najevo, že kousání není dobrá volba, důraznějším tónem, s příslušnou mimikou, aby si nemyslela, že to je legrace, ale zas nijak nekřičet a netrestat, protože by to vedlo k větší frustraci.
Píšete, že se dceři hodně věnujete, nezmiňujete, nakolik si je i blízká s tatínkem, zda se s ní mazlívá, jak s dcerkou tráví čas.
Pokud to jde, zkoušejte více zapojit do péče o dcerku tatínka, není špatné mu občas přenechat třeba uspávání, pohrání si s ním...
Co se týká kousání dcerky v situaci, kdy se k vám přiblíží dcerčin tatínek, zkuste, dcerku napřed pohladit, obejmout ji, říct jí, že jí máte rádi a s tatínkem se máte taky rádi, takže se taky pohladíte, obejmete... můžete dcerku vzít i mezi sebe...
Kousáním si nejspíš říká o více pozornosti, zkuste ji dcerce tedy poskytnout a pozorujte, oč si říká, kdy je spokojená, jaké další situace v ní vyvolávají stres a jak jim může předcházet, případně jak jí ho pomoci zvládat. Někdy se opravdu jen stačí dívat a dítě vnímat.
Snažte se mít s ní oba dostatek fyzického kontaktu a pozornosti, neznamená to však, že se nesmíte věnovat nikomu jinému. Obecně si tedy  nemyslím, že by přítomnost zvířat měla být pro dítě zásadní zátěží,  je dobré vědět, že není na světě samo - naopak se domnívám, že hlavně do budoucna je to pro dítě obohacující zkušenost. Pokud jste pro dítě emocionálně dostupní, reagujete na jeho potřeby, zkuste více zpomalit (rozumím, že na statku je spousta práce, takže co nejvíc toho dělat kolem zvířat s dcerou, dát jí nějakou důležitou funkci - pomáhat s krmením, pohladit zvířátka apod.) a věnovat dceři času ještě trochu více. Vhodné by asi bylo omezit i fyzické tresty zvířat, obzvlášť před dcerou, tady bych měla i obavy, aby tyto metody nechtěla realizovat i u lidí. Postupně by mělo kousání vymizet.
K dotazu noční spánek - tady bych vás odkázala do psychologické poradny BOL, kde jsem se tématu "divokého spaní" věnovala především v druhé polovině dotazu Časté buzení, noční spánek dítěte 11 měsíců - zkuste si ho prosím také pročíst.
Musíme brát v potaz, že dítě se v tomto období velmi bouřlivě vyvíjí, učí se spoustě novým dovednostem, mozek dostává velké množství podnětů a zároveň neustále dozrává. Je tedy časté, že se u dětí v tomto období spánek na přechodnou dobu zhoršuje, dítě spí neklidně, někdy pláče, kope. Obvykle nepotřebuje nic víc, než co děláte vy - pohladit, zklidnit a pokračuje ve spánku dál. Kromě toho, že je dobré zajistit především před spaním klidnou atmosféru s příjemným rituálem, celkové ztišení, třeba i včetně ztlumení světla i hlasu, se dá už jen čekat, až se tato méně klidná spací etapa zase změní v tu pohodovější.

Přeji hodně radosti s dcerou

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je právě výbuchy hněvu a afektivními záchvaty dítěte charakteristické. V nedávné době jsem odpovídala na dva obdobné dotazy, tak snad najdete nějaké informace a odpovědi jejich pročtením:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337
https://www.babyonline.cz/poradna/detsky-blok/4391

Jen ještě k vašemu dotazu bych chtěla dodat, že toto období je naprosto normální, probíhá přibližně ve věku dítěte od 3 do 5 let. Jedná se o krok kupředu ve vývoji dítěte a je důležité, aby si jím dítě prošlo. Průběh, intenzita a délka tohoto období samozřejmě záleží na povaze, osobnosti a nastavení dítěte a určitě jej ovlivňuje i rodičovský přístup. Snažte se zůstat s dítětem v kontaktu, porozumět jeho pocitům, podpořte ho, obejměte, snažte se pojmenovat, co jej asi trápí a vést i dítě postupně k verbalizaci svých pocitů. Důležité je nechat záchvat odeznít, pokud se do něj dítě dostane, na dítě nekřičet, netrestat jej, netřást jím, nesnažit se situaci probírat. Je potřeba nechat dítě vyplakat, vyvztekat a teprve po zklidnění je možné si o situaci popovídat, probrat případně, jak by se dala řešit jinak, nebo co by dítě potřebovalo, aby se příště neopakovala. Některým záchvatům se dá předejít, jako matka znáte své dítě nejlépe a už asi dokážete odhadnout, co u něj spolehlivě takový výbuch vyvolá, pak je lepší se takovým situacím vyhnout. Na některé situace je možné dítě předem připravit rozhovorem, například že na hřišti budou asi jiné děti, co asi mohou dělat, že se může s dětmi vystřídat na klouzačce, houpačce apod. Dohodnout se na pravidlech chování. Jindy je zase možné, pokud nejde o bezpečnost nebo zdraví dítěte, jeho přání vyhovět, dát mu na vybranou, co si oblékne, kam se půjde, jestli se půjde ven teď nebo později, co bude jíst. Respektovat to, že se dítě stává svébytnou osůbkou, která není vaší součástí a může mít jiné preference, povahu, přání, chutě, vkus. I když je toto období opravdu psychicky náročné, pak mějte na paměti, že emoce dítěte jsou opravdové, nedokáže se s nimi ale ještě ve svém věku vyrovnat jinak, než výbuchem vzteku. Dítě vám to nedělá naschvál, neberte jeho chování osobně, není namířeno proti vám, přesto že vám váš drobeček stále vzdoruje, tak vás a vaši podporu velmi potřebuje. Pomozte mu proto toto nelehké období překonat, přeji vám hodně trpělivosti a sil. V případě potřeby je možné vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obávám se, že bez odborného vyšetření dcery nelze jen podle popisu její obtíže blíže určit. Určitě bych dala na informace od učitelek ze školky, které mají srovnání s dětmi dceřina věku a jistě i zkušenosti. Nejsou samozřejmě kompetentní stanovit ani rozpoznat diagnózu dítěte, když ale upozorňují na určitá specifika v projevech dítěte, pak to bude pravda. Ostatně i vy určitá specifika u dcery pozorujete, jak vyplývá z vašeho popisu jejího chování. Doporučila bych vám proto kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo odborného lékaře, dětského psychiatra, který se na diagnostiku potíží spojených s poruchami autistického spektra specializuje (kontakt by vám mohl dát váš dětský lékař) a dále postupovat podle jeho diagnózy a doporučení. Zvážila bych také diferenciální diagnostiku vad řeči, poruchy autitistického spektra jsou vždy ale primární, proto se nejdříve zaměřte tímto směrem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově nachází v období vzdoru, pro které jsou právě vámi popisované reakce charakteristické a naprosto normální. Jedná se o důležité vývojové období, kterým dítě musí projít. Jeho nervová soustava je nezralá a nezvládá řešit pro něj zátěžové situace, proto nastávají afektivní záchvaty. I když je toto období pro vychovatele náročné, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu, s vyzráním nervového systému tyto záchvaty samy odezní.
Nedávno jsem na podobný dotaz odpovídala:
https://www.babyonline.cz/poradna/zachvaty-vzteku-kvuli-nepodstatnym-vecem/4337

Pokud se dítě do afektu dostane, pak je potřeba jej nechat odeznít, dítě vás v té chvíli nevnímá, případné domlouvání či rozebrání situace nechte až se uklidní. Rozhodně na něj nekřičte, spíše mu vyjádřete podporu, můžete jeho chování okomentovat, třeba takto: "Vím, že se zlobíš, že nemáme s sebou boby, ale nedá se nic dělat, dnes jsme je s sebou nevzali, tak bobovat nemůžeme, ale můžeme je vzít příště." A nechte chlapce si afekt odžít. Učí se tak svoje výbuchy vzteku postupně ovládat, jejich frekvence se bude snižovat až ustanou úplně. Někdy se dá výbuchu vzteku předejít formou připravení dítěte na situaci, pokud o ni předem víme, nebo nevystavovat dítě situacím, ve kterých víme, že se spolehlivě začne vztekat. V nepodstatných věcech je možné dítěti vyhovět, není třeba s ním stále bojovat. Ať si posedí v sedačce, když chce, můžete se domluvit, že například vynesete nákup a vrátíte se pro něj, klidně můžete do autosedačky dát nejdříve dcerku a pak až synka. Ustupovat nelze pouze v záležitostech, kdy se jedná o bezpečnost a zdraví dítěte. Snažte se s chlapcem předem komunikovat, domluvit se, dát mu vybrat z několika možností a na jeho výběru pak trvat. Období vzdoru může být pro syna náročnější a výraznější i díky mladšímu sourozenci, u kterého vnímá konkurenci. Sestru má zcela jistě rád, ale potřebuje se proti ní vymezovat, vyjasňovat si role a zabírat si území. Je to normální chování, je potřeba je citlivě usměrňovat, pomáhat jim se vzájemně domlouvat a najít kompromis. Synovi poskytněte podporu a ocenění, pokud se chová vámi požadovaným způsobem, ale také v horších chvilkách. Buďte s ním trpěliví, dávejte mu najevo, že ho máte bezpodmínečně rádi a přijímáte ho takového jaký je, i když se vzteká a zlobí. Pomůžete mu tak toto i pro něj složité období překonat a upevnit vzájemné vztahy s vámi jako rodiči i se sestrou. Přeji brzké zvládnutí tohoto náročnějšího vývojového období a hodně radosti ze zdravých dětí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, každé dítě jinak zvládá pro něj zátěžové situace jako třeba být středem pozornosti. Záleží na povaze, osobnosti, kondici i rozpoložení dítěte. Jedno dítě si pozornost užívá a za každou cenu se snaží být jejím středem, jiné dítě zase veřejné vystupování nemá rádo a vyhýbá se mu. Záleží také na zralosti a věku dítěte, vliv má i sebedůvěra dítěte, která se ale také vyvíjí. Na chování vaší dcerky není nic patologického, prostě bude stydlivější povahy a ještě není zralá k tomu, aby zvládla veřejně vystupovat. Dejte jí pouze čas, do vystupování před kolektivem je potřeba ji nenutit. Pokud někomu neodpoví, tak prostě neodpoví, vždyť se nic neděje. Pokud se rozpláče, tak ji uklidněte, poskytněte podporu. Pokud ji do vystupování a kontaktů budete nutit, pak se bude cítit ještě méně jistá. Bude si myslet, že je u ní nějaká chyba, že s ní nejste spokojená a nepřijímáte ji takovou jaká je. Když jí poskytnete podporu a porozumění, pak si začne postupně více věřit a bude se postupně osmělovat. Dětským akcím jako karnevaly, dětské dny atd. se nevyhýbejte, nabízejte jí tyto činnosti a společenské kontakty,  ale nechte dceru klidně pouze přihlížet a zpovzdálí akci pozorovat. Buďte jí nablízku, kdyby potřebovala vaši podporu. Když na ni někdo promluví a vy budete vidět, že se obává, pak můžete klidně říct, že se dcerka stydí, že určitě odpoví příště. Nikdo se nebude pohoršovat, když se ho dítě stydí a jestli ano, pak je to problém toho dotyčného, ne dítěte. Také ve školce požádejte, aby dcerku do vystupování a kontaktů nenutili, ale podněty nabízeli a nechali na ní do čeho se chce zapojit. Vaše dcerka potřebuje vytvořit láskyplné a podpůrné prostředí, aby se cítila jistě a nebála se a ne tlak, který nyní může cítit ze všech stran a působí na ni právě opačně, než byste chtěli. Je také dobré ocenit ty situace, do kterých se dcera dovede zapojit (např. když ve školce dělají v kroužku to samé a ona to zvládá) a i každý další dílčí úspěch. Ohledně vašich obav ze vstupu do školy je dcera ještě malá, potřebuje celkově i sociálně dozrát. To že se nyní takto chová, nemusí do budoucna nic znamenat a v předškolním věku může být normálně na nástup školní docházky připravená. Pokud budou nějaké pochybnosti o školní zralosti v předškolním věku, pak je možné absolvovat vyšetření v Pedagogicko psychologické poradně. V případě, že by vás chování dcerky stále trápilo, pak můžete realizovat konzultaci u dětského klinického psychologa. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
pracovat s kterýmkoliv dítětem na rozvoji jeho samostatnosti je důležité, u dětí s určitou odlišností, jako je např. PAS, je pak tato práce ovšem mnohonásobně  náročnější. Potíže při nácviku, které pramení právě ze specifičnosti dětí s PAS neulehčuje ani skutečnost, že si rodiče  velmi dobře uvědomují naléhavost zvládnutí sebeobsluhy pro budoucí, nejlépe co nejsamostatnější život dítěte.
Tento dlouhodobý tlak a  pochopitelné obavy z toho, jak se bude situace u dcery vyvíjet nadále, vnímám i ve vašem dotazu.
Zásadní je, že jste se rozhodla tentokrát v nácviku nepovolit a trénovat hygienu dále. Je ovšem nutné raději počítat s delší dobou nácviku, protože zvládnutí čistoty patří v rámci sebeobsluhy k těm nejtěžším, stojí ale určitě za to vytrvat. Vzhledem k předchozím pokusům, které vždy skončily navracením plenek dítěti lze očekávat, že dítě opět bude čekat na to, že se k plenám opět vrátíte a vše bude tak, jak je zvyklá. S přihlédnutím k menší flexibilitě dětí s PAS je pravděpodobné, že přeučení návyku na pleny bude trvat déle, než si dítě uvědomí, že mu pleny vráceny nebudou.
Při nácviku by bylo vhodné, abyste postupovali jednotně společně s paní asistentkou v MŠ (např. stejné slovo, kterým budete nácvik vždy zahajovat, pravidelnost intervalů v posazování na WC, stejně postupovat při dávání odměny... výrazné chválení při každém úspěchu, používání stejného obrázkového schématu - při nácviku v rámci strukturovaného učení můžete využít např. i kartičky s vyobrazeným postupem https://www.ucimeseradi.cz/procesni-schemata/toaleta/)
Vzhledem k tomu, že se na problematiku dětí s PAS  nespecializuji, bych se ale nerada více pouštěla do konkrétních návodů a přimlouvala se za oslovení některého z odborníků, kteří pracují  přímo s dětmi s PAS (např. ze sdružení APLA,  ProCit apod.) a  s nácvikem sebeobslužných dovedností mají zkušenosti. Zde najdete také spoustu informací k tzv. strukturovanému učení, tedy metodě učení vhodné mj. i pro děti s PAS http://www.autismusprocit.cz/strukturovane_uceni.html, dále pak příslušnou literaturu k tématu.
Jako další tip pro inspiraci doporučuji vyhledat si na internetu velmi prakticky zaměřenou bakalářskou práci zabývající se podrobně přímo nácvikem sebeobslužných dovedností u dětí s autismem předškolního věku. Najdete v ní přímo postupy týkající se osvojení hygienických návyků.
Přeji vám i vaší dcerce hodně trpělivosti a radosti i z těch zdánlivě malých úspěchů, které vás budou na cestě za vámi vytyčeným cílem provázat.

Dobrý den,
popisujete potíže se synovým odpoledním spaním v postýlce a ptáte se, zda na toto existuje nějaký správný postup.
Pokud nějaký správný postup existuje, já ho bohužel neznám a kdyby ho někdo znal, věřím, že by po něm byla mezi rodiči obrovská poptávka, a tvůrce tohoto postupu by se stal velmi populární osobností :)
Přeučování jakýchkoliv návyků, které rodiče svým dětem, často v dobré víře, vytváříme, je vždy trochu oříšek. Je dobré počítat s tím, že pokud dítě učíme po mnoho měsíců, jako např. ve vašem případě, že do postýlky se chodí jen v noci a na denní šlofík je kočárek, bude trvat zase nějakou dobu, než si vytvoří nový návyk. To, nač je dítě měsíce zvyklé, se málokdy podaří změnit ze dne na den. Je ale třeba počítat s tím, že třeba na přechodnou dobu se může spánkový režim změnit, odpolední spaní zkrátit apod. Tyto změny v délce spaní, době usínání apod. jsou stejně neodvratné, i kdybyste dále uspávali v kočárku, protože tak jako dítě roste, mění se i jeho potřeby spánku.
Odpolední spaní v postýlce by bylo vhodné spojit s nějakým rituálem, třeba i podobným jako máte večer. Např. převlečení do pyžamka, povídání krátké pohádky/zazpívání ukolébavky/ pomazlení. Dítěti dát do postýlky nějakého usínáčka - hračku nebo třeba i bavlněnou plenu, kterou hodně dětí používá na uklidnění se před spaním a na přikrytí obličeje. Syna bych už v kočárku neuspávala a nepřenášela, ale cíleně směřovala uspávání do postýlky. Někdy pomáhá usínání spolu s maminkou ve velké posteli, potom třeba i zkusit přenést.
Zkuste se podívat i zde na BoL do diskuzí, téma odpoledního spaní v postýlce tam bylo už maminkami řešeno.
Hlavní je trpělivost a laskavá důslednost, nevzdávat snahu předčasně.
Přeji hodně radosti se synem

Dobrý den,
děkuji za zajímavý dotaz.
Co mě k tomu napadá jako první věc, je uvědomit si vždy období, ve kterém se dítě nachází, jaké potřeby v tomto věku má a jaké úkoly na něj čekají.
Batole má toho na práci opravdu hodně - začíná se pomalinku odpoutávat od maminky, přitom mu to ještě moc nejde, protože potřebuje stále hodně pomoci a opory. Těší se na prozkoumávání světa, snaží se prosadit svou osobnost a zároveň potřebuje mít od rodičů jistotu, že jsou tu stále pro něj, přijímají ho, i když se při tom sebeprosazování zrovna válí v kaluži a ještě mu dokáží určit hranice, ve kterých se může bezpečně pohybovat.
Batolecí období je rozhodně náročné pro rodiče i pro dítě.
Co se týká vašeho dotazu - ptáte se, jakým způsobem dát dítěti najevo, že něco nesmí. Teď už víme, co je batolecím úkolem (ve stručnosti: poznávat, prosazovat se, vyrůstat v bezpečném milujícím prostředí) a co je úkolem rodiče (opět ve stručnosti: umožnit batoleti poznávat svět i své potřeby a emoce, učit ho nové věci, určovat mu hranice a přistupovat k němu láskyplně) a můžeme z toho vycházet.
Pokud batolata provádí různé neplechy, nedělají nám to schválně, ale proto, že jsou průzkumníci a některé věci je fascinují ještě více, než jiné. Proto se dítě raději hrabe v kočičím záchodku, než si např. staví věž z kostek, což je aktivita, kterou by rodič pochopitelně ocenil více.
Někdy (často) vznikají konflikty z neporozumění tomu, proč dítě danou věc provádí a stojí za to zkusit zjistit, co ho k dané aktivitě vede, co tím sleduje a případně jaká jiná činnost by se dala dělat místo činnosti pro rodiče nežádoucí.
Příklad - Dítě tahá za žaluzie (má to zakázáno). Rodič přijde a zlobí se (Tytytyty, říkal jsem ti, že za žaluzie se netahá, utrhneš to! Neumíš poslouchat...!) Dítě tahá dále, plácne jej tedy přes ruku. Dítě se zlobí (Uáááááá, dup dup, prásk do žaluzií).
Tak - stojí za to za dítětem přijít, sednout k němu na bobek, říct mu, že jsme se domlouvali, že za žaluzie nesmí tahat - zjistit, proč to dělá - třeba chce jen vidět ven - na pejska, na auta... I když dítě třeba ještě málo mluví, obvykle se s ním už nějakým způsobem domluvit dá a dokáže dát najevo, co chce - v tomto případě, ano, chce vidět ven. Potom je třeba dobré mu nabídnout, že zkusíte vytáhnout žaluzie spolu a podíváte se ven spolu. Schválně, co tam všechno uvidíte...?
Možná se stane, že dítě opravdu tahá "jen tak"- prostě se mu to líbí jako hračka, žaluzie vydávají zajímavý zvuk a tak to jen tak zkouší. Vždy je dobré s dítětem komunikovat z oka do oka, zkusit zjistit, co chce, nabídnout mu jinou činnost, odvést pozornost jinam (pomůžeš mi žaluzie vytáhnout? Podíváme se spolu ven?Pojď, postavíme si vysokou věž z kostek... Podíváme se, co dělá brácha...). Pokud nic nezabírá a daná činnost, kterou chce dítě dělat je opravdu nevhodná - lézt na vysoký stůl, hledat poklad v kočičím záchodku... cokoliv - až nebezpečná a nedá se od ní odvrátit, náhradními aktivitami, nedá se nic dělat, musí se dítě z místa nejlépe odnést, důrazně říct, že se to dělat nesmí (takové nenene a tytyty děti pokládají často za podobně veselou říkánku, něco jako Paci, paci, pacičky...) a počítat s tím, že se dítě bude vztekat - protože je to batole a batole má nárok na intenzivní a měnící se emoce. Je ale nutné nezlobit se pak na něj za jeho vztekání, ale dát mu najevo, že i když se zlobí, stále je vaše :) a po odeznění afektu nabídnete zase jinou činnost.
Konkrétně v případě kočičího záchodku mě napadá nabídnout synovi, zda by nezkusil pomoci dát kočičce nový písek (samozřejmě v rámci jeho schopností - např. mu dát mističku, do které písek spolu naberete a on ho do záchodku nasype) nebo jinak vám nepomohl - děti obvykle pomáhají velmi rády s čímkoliv a rodič se musí obrnit trpělivostí, protože samozřejmě jim spousta věcí příliš nejde, ale s vaší pomocí toho zvládnou hodně, obvykle více, než si všichni myslíme. To dětem posiluje zase jejich sebevědomí a chuť zvládat další a další překážky. A ten pocit, že pomůžou rodiči, prarodiči, ten je pro dítě velmi důležitý a k nezaplacení.
Kromě pomoci kolem kočičky můžete zvážit i pořízení vlastního písku pro syna (podívejte se na tzv. měsíční písek) - je to surovina, kterou mají děti moc rády a přehrabování v písku je pro ně velmi radostná aktivita. A pokud se nejedná o písek kočičí, pak byste se mohli radovat se synem společně.
Tady ještě odkaz na pěkné povídání kolem batolete https://www.sancedetem.cz/batoleci-obdobi-mezi-prvnimi-tretimi-narozeninami
a přeji vám hodně radosti s malým objevitelem.

Dobrý den, pokud vaše dcera v pokojíčku plakala a tak, že jste ji slyšela, pak zcela jistě volá o vaši pomoc. Dostala se zřejmě do situace, se kterou si neví rady. Proto je nejdříve potřeba v zájmu zachování vašeho dobrého vztahu do budoucna, ošetřit potřeby vašeho dítěte. Teprve poté, co s ní situaci rozeberete a případně jí poskytnete pomoc, řešte vhodnost jejího vyjadřování. To, že napsala některá nevhodná slova je pravděpodobně výrazem nikoliv špatného vychování, ale spíše toho, že si se situací neví rady. Vaše dcerka se vývojově nachází na počátku pubertálního období. Dívky v tomto období jsou velice citlivé, mohou být i psychicky labilní a velmi jim záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí a zejména vrstevníci. Potřeba někam patřit a mít vybudovanou vztahovou síť mezi vrstevníky je v tomto období velmi silná. Dochází k postupnému odpoutávání od rodičů a hledání svého vlastního postavení ve společnosti, hledání své vlastní identity. Tento proces je pro dospívajícího náročný a často bolestivý, přesto je naprosto normální a žádoucí. Je to znak normálního zdravého vývoje vašeho dítěte. Rodičům dětí v tomto období se dočasně může zdát, že své dítě nepoznávají, může docházet k odcizení. Je potřeba začít respektovat soukromí a názory dítěte, ale snažit se mu zůstat co nejvíce nablízku a poskytnout podporu, pokud ji bude potřebovat. V 11 letech si dcera ještě se spoustou životních situací nedokáže sama poradit, vždyť se s nimi často setkává poprvé. Proto dceru vyslechněte, zjistěte, co se odehrálo. Kamarádství tří děvčat bývá skutečně často problematické, snadno se jedna z nich cítí být vyloučena a stranou. Je dobré, že jste s dcerou promluvila a ona k vám projevila důvěru a dokázala si najít také jinou kamarádku a bavit a kamarádit se s dalšími dětmi. Přesto dceři kontakt s bývalými kamarádkami může chybět a může o něj stát. Nebo naopak ony neunesly, že se dcera začala bavit i s někým jiným a mohou jí škodit. Dnešní doba, kdy jsou děti ve zvýšené míře z důvodu hygienicko epidemiologické situace zavřené doma a tráví velké množství času u PC,  je náročná na psychiku a  vysoce riziková ke vzniku tzv. kyberšikany formou různého napadání a pomlouvání přes různé aplikace, sociální sítě, nebo i přes komunikační portál školy. Je proto potřeba dceru poučit o bezpečném pohybu a používání internetu, co a jakým prostřednictvím sdělovat a čeho se vyvarovat. Obecně platí zásada, že to, co by člověk neřekl tomu druhému přímo, by neměl psát ani na internetu. Není také pravdou, že komunikace přes PC je anonymní. Původce konverzace se dá většinou snadno dohledat, navíc je potřeba mít na paměti, že komunikace se dá vytisknout a dotyčný má pak v ruce dokonce písemný důkaz. Na internetu se dá jednoduše dohledat spoustu rad o bezpečném pohybu a chování v kyber prostředí z důvěryhodných zdrojů např. PČR. Děvčata se v případě vaší dcery zřejmě napadala navzájem, proto bych zvážila požádat školu o spolupráci při realizaci preventivního programu k pohybu a chování na internetu. Poskytování těchto programů se věnují instituce, které jistě v dnešní době nabízejí i online programy. Škola má vždy stanoveného metodika prevence, který má na tyto organizace kontakty. Dceru také poučte, že k soukromé komunikaci se spolužačkami určitě nemá používat školní komunikační kanál. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám vyhledat odbornou pomoc. Obrátit se můžete například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy. Bylo by určitě dobré vyjasnit si vzájemné vztahy, péče o dítě a případný styk s otcem by měla být ve vašem zájmu určená soudem. V těchto poradnách pracují mediátoři, kteří vám mohou pomoci se společně dohodnout a nastavit pravidla návštěv dcery u otce a jeho případné přítelkyně. Reakce vaší dcery nasvědčuje tomu, že prožila zátěžovou situaci, která u ní vedla k výskytu pomočování a plačtivým reakcím. Takto malé dítě jiným způsobem neumí dát najevo, že není psychicky v pohodě. Styk s otcem je pro dítě samozřejmě důležitý, ale měl by mít svá pravidla, aby dítě nebylo stresováno. Pokud chce otec dceru brávat ke své přítelkyni, pak by je měl začít postupně seznamovat, nejdřív třeba na společné vycházce, seznámit ji také s jejím dítětem a postupně pak připravovat na možné spaní u přítelkyně. Pokud by potíže u dcerky přetrvávaly či se prohlubovaly, pak neváhejte vyhledat dětského klinického psychologa, který by vám také mohl doporučit jak dále s ohledem na vývoj a psychiku dítěte postupovat. Z vašeho popisu si dovozuji, že váš bývalý partner byl také z rozvedeného manželství. Měl by proto vědět, jak těžké situace to pro něj jako dítě byly, když se mu stýskalo po mamince a měl by se být do dcery naopak schopen lépe vcítit. Opravdu chce, aby jeho vlastní dcera prožívala stejně těžké situace? Přeci se na nevinném dítěti, které je navíc jeho, nechce mstít za to, že on neměl mámu, když byl u otce? Není to naopak důvod jak se lépe domlouvat, aby vše probíhalo pro všechny strany co nejméně stresujícím způsobem, když už se nepodařilo váš vztah udržet. Přeji brzké zvládnutí vaší situace. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově nachází na přechodu mezi dvěma vývojovými obdobími, z vašeho batolete se stává předškolák. Přechod do dalšího období vývoje je vždy provázen destabilizací dosavadní psychické struktury a je pro něj charakteristická psychická labilita. Tato labilita je pouze dočasná, po vyzrání nervové soustavy se psychika dítěte opět zklidní a vyrovná. Váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je pro tento věk typické. Typické jsou pro něj právě záchvaty vzteku, bez pro dospělého zjevné příčiny. Dítě však svůj požadavek nevnímá jako nesmyslný a emoce, které prožívá jsou opravdové. Při záchvatu vzteku je potřeba postupovat jako při každém jiném afektu. Je potřeba jej nechat odeznít, na dítě je možné klidně mluvit, snažit se mu vysvětlit danou situaci. Pokud se ale rozpláče, křičí, válí po zemi, tak je prostě potřeba jej nechat vyplakat a vyvztekat. Nervový systém dítěte je nezralý a dítě se teprve učí ovládat. Důležitý je proto trpělivý, laskavý a podpůrný přístup. Až záchvat odezní, pak je možné s dítětem v klidu situaci probrat. Na případné reakce okolí nedejte, je to vaše dítě a to má právě tuto potřebu. Je také možné se snažit těmto záchvatům předejít, předem dítěti vysvětlit jaká bude činnost, dohodnout si, co si s sebou vezmete. Ať si sám chlapeček rozhodne, jestli chce boby, sáně, nebo obojí. Na této dohodě pak trvat i za cenu možného dalšího výbuchu vzteku. O období vzdoru je možné najít mnoho literatury i informací na internetu, proto se o něm nebudu více rozepisovat. U vašeho syna může být ještě umocněné a pravděpodobně tomu tak i je narozením mladšího sourozence. Syn najednou cítí, že už není všechna pozornost soustředěná jen na něj a že se o přízeň rodičů musí dělit. Na vztah k sestře to nemusí mít žádný vliv, neznamená to, že by ji neměl rád. Sestřička navíc zůstává s vámi doma, zatímco on je ve školce. Pokud vás syn v afektu uhodí, pak je třeba dát mu jasně najevo, že toto není přípustné chování. Chyťte ho třeba za ručičky, řekněte mu, tohle ne, bít nikoho nemůžeš. Chlapce byste neměla také plácnout, protože mu tak potvrzujete, že je to způsob řešení konfliktních situací a to ho naučit přeci nechcete. Ohledně potřeby úklidu hraček a věcí na své místo je to normální, děti tím, že jsou věci tam kde patří získávají pocit jistoty a bezpečí. Synovi vyhovte a ukládejte věci tam, kam patří, pokud je to možné. Je možné, že je syn buď úzkostnějšího ladění, nebo to také může být reakce na narození sestry, kdy se stává úzkostnějším. V každém případě toto období spontánně odezní, takže pouze zachovejte klid a poskytněte synovi potřebnou podporu, aby se se všemi změnami mohl vyrovnat. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den se synem bych vám doporučila navštívit dětského klinického psychologa a ve spolupráci s ním se pokuste potíže řešit. Pláč a přecitlivělost vašeho syna může souviset s více okolnostmi, na základě konzultace přes email nemohu posoudit. Nástup do školy je pro dítě psychicky náročnou změnou, váš syn může být přetížený a proto plačtivě reaguje na každou další zátěž. Nemám informace o zralosti vašeho syna pro zaškolení, zda byl zvažován odklad školní docházky nebo ne. Ovlivňovat chlapce také mohou převzaté hodnoty dospělých, či jejich komentáře a názory, rodinná situace, která pro něj může být stresující. Na jeho reakcích se také podílejí jeho osobnostní vlastnosti a nastavení jeho nervové soustavy, to jak dovede zvládat stres a zátěž. Pokud chce syn ve vztahu s ostatními dětmi uplatňovat vůdčí schopnosti a děti jej poslouchají, pak asi není potřeba jej nějak usměrňovat, takové schopnosti se mu budou v životě hodit. Pokud dochází ke konfliktům s ostatními dětmi, pak opět řešte ve spolupráci s odborníkem. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, synovo chování může být reakcí na příliš velké množství změn v krátkém časovém úseku, které není schopný zpracovat. Neuvádíte časové období, které uplynulo od vašeho rozhodnutí odejmout mu dudlík. Mohla se dostavit opožděná reakce na odebrání dudlíku, který mu před spaním pomáhal ke zklidnění. Také bouřlivě probíhající motorický a mentální vývoj může způsobit dočasné poruchy spánkového rytmu, zklidnění a usínání. Mohou ho také trápit jiné potíže například spojené s růstem zoubků. Pokud jste se rozhodli dudlík odebrat, což je z důvodu správného růstu zubů jistě správné, pak je potřeba vytrvat a nevracet se zpět. Připravte se na to, že když se rozhodnete synovi dudlík vrátit, pak mu sice zřejmě pomůže s usínáním, ale jeho návyk se rychle vrátí a budete muset začít odvykání dudlíku od začátku. Při ukládání syna se naopak snažte neměnit ostatní zaběhnuté rituály, včetně místa a doby ukládání, jinak syna ještě více znejisťujete a vyvádíte z rovnováhy. Snažte se naopak vše ostatní kromě dudlíku zachovat a vytrvejte. Pokud nebude možné syna odpoledne uklidnit, pak proces ukládání přerušte a o nějakou dobu odložte. Když budete na chlapci pozorovat projevy únavy, zkuste vaše spánkové rituály zopakovat. Stejně postupujte i při večerním ukládání. Počítejte s tím, že nějakou dobu bude trvat, než se chlapec se ztrátou dudlíku vyrovná a bude si jei chtít vymoci všemi způsoby, které má k dispozici. Postupně si najde za dudlík nějaké kompenzační mechanismy a naučí se usínat bez něj. Můžete mu nabídnout třeba nějakou plyšovou hračku, polštářek, plenku, mluvte na něj klidně a konejšivě, vyjádřete s ním soucit, že to víte, že je to pro něj těžké, ale že to jistě zvládne. Toto období určitě brzy překonáte. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud syn dobře prospívá a něco sní, pak není důvod k většímu znepokojení. Nevím, zda není třeba ještě kojený, nebo nemá jiný zdroj živin (např. podávání mléka přes den). V každém případě může mít jeho záliba v rozkousání a vyplivování jídla více příčin, určitě se však nejedná o zlobení. Takto malé dítě není ještě schopno mentálně tak složité operace, aby dělalo něco úmyslně se zákeřným či špatným úmyslem. Váš chlapeček si prostě s jídlem a pitím jen hraje a experimentuje, stejně tak jak poznává svět i v jiných oblastech. Zkouší, co to udělá, když jídlo vyplivne, když vyplivne tekutinu a může ho bavit také to, jak na to jako rodiče reagujete. Synek může být například najedený a napitý, tak si jen hraje, nebo ho může také něco trápit, například v době růstu zubů mohou děti začít přechodně odmítat jídlo, nebo jíst hůře. Místo napomínání, kterým jeho činnost činíte ještě atraktivnější, zkuste tomuto nešvaru předejít. Nedávejte mu jídlo a pití volně po bytě, ale u stolu. Pokud jídlo vyplivne, tak jej ukliďte bez zbytečných komentářů, nedávejte tomuto chování přílišnou pozornost, pokud jej dítě chcete odnaučit. Pokud synka plivání baví, pak si to může vyzkoušet například při koupání ve vaně, tam můžete projevovat nadšení a usměrnit tak jeho zálibu žádoucím směrem, nebo může zkoušet foukat třeba bublifuk, nebo foukáním posunovat malý lehký balonek, bude tak trénovat motoriku mluvidel, což je prospěšné pro rozvoj řeči. Dávejte také pozor na podávání různých pamlsků mezi jídly, děti se jimi rychle zasytí, nemají pak hlad a s jídlem si jen hrají. Také pokud chlapec jídlo ukončí a od stolu odejde, pak by jídlo mělo skončit až do doby dalšího jídla. V každém případě je plivání a hra s jídlem u dětí častá a normální a dítě z tohoto období vyroste i bez nutnosti větších zásahů a opatření. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
co se týká režimu u dětí, asi by se mnoho rodičů shodlo, že je to velmi užitečná věc.
Režim pomáhá dětem orientovat se během dne, dělá jim svět srozumitelnější a předvídatelnější. Rodičům potom později pomáhá s výchovou a - podobně jako u dětí - zajišťuje jim orientaci a předvídatelnost v průběhu dne. Není nad to mít výhled, že dítě si mezi 13.-15. hod pospí a my máme okénko na jiné činnosti. Obdobná situace se opakuje večer, kdy zase známe přibližný čas, kdy se můžeme těšit na uložení dítěte a zasloužené chvíle odpočinku. Tolik teorie.
Praxe často vypadá jinak, a to, že děti snaze rodičů o nastolení režimu úspěšně odolávají, případně na režim naskočí, ale vlivem nemoci, vývojového období, změny ročního období nebo i zdánlivé maličkosti ho opět opustí a je těžké režim vrátit zpět, tak jako popisujete.
Pravda je, že každý jsme individualita a tak i každé dítě je jiné, jeho potřeby taky a tyto se navíc mění.
Pravda je také taková, že i když dítě zrovna "nefunguje" v námi nastoleném režimu, neznamená to, že se neřídí vlastním režimem, který mu určují vlastní biorytmy.
Ptáte se, zda se zkoušet režim nastolit nebo čekat, až období pomine. Je pravděpodobné, že rozhození režimu souvisí s aktuálně rychlejším psychomotorickým rozvojem dítěte.
Asi bych volila zlatou střední cestu - pravidelné denní aktivity zkoušet pomalinku nastavovat, ale určitě s respektem k synovi a jeho rytmu. Nemá cenu zbytečně stresovat jeho ani sebe, to by naopak mohlo mít zcela opačný efekt u syna.
Pokud ráno dlouho spává, můžete ho zkusit budit o něco dříve (např. o půl hodiny, potom třeba i o víc) polední (odpolední spaní) zkuste také směřovat na čas, kdy bývá nejčastěji unaven. Někdy děti obtížně usínají i proto, že jsou už "přetažené". Co syna pomáhá zklidnit?
Odpolední spaní můžete také případně malinko zkrátit a vyzkoušet, zda by poté syn přece jen večer neusnul dříve.
Nepíšete pak, jaký máte režim přes den, zda chodíváte třeba pravidelně na procházky, zda máte třeba přes den vyhrazený čas na "řádění" a naopak na zklidňující aktivity (prohlížení knížek, zpívání, povídání) před spaním. Máte nějaké rituály - např. večerní koupání, jídlo, potom třeba přesun do setmělé místnosti, mazlení, ukolébavka...? Spí syn celou noc nebo jen s minimálním počtem probuzení? (mimochodem, pokud ano, můžete si blahopřát, protože věřte, že v roce nespí celou noc ještě mnoho dětí).
Každopádně myslím, že aktuální "nerežim" je přechodné období a když budete naslouchat synovým potřebám, postupně se vám podaří váš denní rytmus zase sladit k oboustranné spokojenosti.
Hodně zajímavých informací i podporu můžete načerpat  i na prosimspinkej (třeba na instagramu).

Přeji hodně radosti s chlapečkem

Dobrý den,
popisujete náročnou situaci, se kterou se vaše rodina musí v posledním roce vyrovnávat. Otec dětí si našel novou přítelkyni a nyní s ní již čeká další dítě.
Vaše děti se doposud se situací nevyrovnaly a návštěvy u otce odmítají, syn se u otce necítil kvůli jeho nové partnerce dobře, dcera se s "macechou" nechce zatím seznámit vůbec. Vy byste byla ráda, aby se to u dětí zlomilo a k otci opět našly vztah.
Přemýšlím, co by se mohlo u dětí aktuálně zlomit? Pocit, že jim nová paní vzala tatínka? Pocit, že se s ní ve svém původním domově už necítí dobře, natož doma?
Jak vnímá situaci jejich otec? Jak si vysvětluje, že k němu děti nechtějí? Mluvili jste spolu o tom? Tlačí nějak na vás ohledně návštěv dětí u něj?
Jaký máte s otcem dětí nyní vztah? Myslíte, že vaše děti vnímají váš vztah jako dořešený?
Nevím, jaké by byly odpovědi na tyto otázky, ale zkuste si jen pro sebe zodpovědět. Někdy děti reagují i na to, co cítíme, přestože si to sami nepřiznáme.
Co se týká aktuálních pocitů dětí, přijdou mi naprosto pochopitelné a přirozené. Došlo k rozpadu rodiny, který nemohly ovlivnit, v nové partnerce otce vidí vetřelce, kvůli kterému jste museli opustit původní domov. Ve svém domově se cítí cizí, navíc je možné, že nová paní se dostatečně nesnaží hledat k nim cestu, navíc se dozvěděly od cizích lidí o očekávaném polorodém sourozenci. Nenapadá mě, co by samy děti měly dělat, aby se cítily u otce lépe.
Píšete, že jejich tatínkovi umožňujete návštěvy u vás, jeho kontakt s dětmi podporujete a děti se k návštěvám u něj snažíte motivovat.
Z těchto informací soudím, že děláte pro obnovení vzájemného vztahu otce s dětmi vše, co jde.
Děti mají však své pocity (a samozřejmě i city), které jen stěží mohou ovlivnit.
Kdo tedy může situaci změnit? Neměl by to být právě otec dětí, kdo by se měl snažit maximálně na vztahu s dětmi pracovat? Neměl by to být on, kdo by se měl snažit získat znovu jejich důvěru, dát jim pocit jistoty, že jsou pro něj stále důležité a má je rád? Je teď řada na něm, aby se děti u něj cítily dobře - on si musí se svou partnerkou vyjasnit, že jsou pro něj děti důležité, přeje si, aby u nich pobývaly a aby se, coby macecha, snažila také budovat si s nimi vztah.
Pokud otec neví (bylo by ale zvláštní, kdyby ani netušil), proč k němu děti nechtějí, zkuste si s ním v klidu na toto téma promluvit sama, říct mu to, co jste psala - tedy, že ho děti milují, ale necítí se přijaty ze strany partnerky. Nechat toto vysvětlování na děti by bylo asi hodně zatěžující.
Uvidíte, jak bude expřítel reagovat, můžete zkusit navrhnout nějaké společné setkání dětí s tatínkem a jeho přítelkyní mimo jejich domov (i když současná doba a možná i těhotenství partnerky tomu moc nenahrává).
Aby se děti cítily u táty dobře, musí zajistit především on.
Je důležité, že u vás děti cítí oporu, že se cítí s vámi i vaším novým přítelem dobře. Respektujte tedy jejich pocity, buďte trpělivá a nesnažte se nic "lámat".
Pokud od Vás děti cítí, že je v pořádku, aby bývaly co nejčastěji se svým tátou a zároveň je netlačíte tam, kde zatím nechtějí být, děláte pro ně maximum.
Míč teď není na vaší straně hřiště.
Přeji hodně radosti a společných okamžiků s dětmi.
Míša

Dobrý den, nemám dostatek informací o celkovém vývoji vašeho syna a také vzhledem k jeho velmi nízkému věku je obtížné posoudit příčinu potíží. Může se jednat o přecitlivělost jeho nervové soustavy, nebo o nějaké specifikum jeho vývoje. Doporučila bych vám konzultovat vámi popisované projevy chování s ošetřujícím pediatrem a postupovat podle jeho doporučení.  Synovi se snažte vytvořit co nejklidnější a stabilní rodinné prostředí, eliminujte vliv stresových faktorů a vzniku rozrušení. Pokud víte, že se některých zvuků bojí, snažte se ho jim co nejméně vystavovat. Mluvte na něj klidným hlasem, vysvětlujte mu situace jednoduchými, věku přiměřenými slovy. Postupně můžete trénovat přiblížení k vypnutému zdroji zvuku, nechat syna si ho ohmatat, vyzkoušet (např. vysavač). Ohledně schopnosti samostatné hry je v tomto věku normální, že se dítě samo dovede zabavit pouze krátkou dobu a na většinu svých činností potřebuje rodiče. Můžete se synem hrát různé pro věk přiměřené senzomotorické hry, které vám oběma budou přinášet potěšení a zároveň stimulovat jeho vývoj. Velké množství dětských her a námětů k nim je možné najít na internetu, nebo v literatuře. V případě, že budete potřebovat vykonat různé činnosti v domácnosti, tak lze dítě podle jeho věku do činností také zapojit. Je možné mu pořídit například stupínek nebo tzv. "učící věž", což je také vlastně takové stupátko například ke kuchyňské lince, které dítěti umožní bezpečně dosáhnout na linku a zapojit se do činností. Postupně s věkem a vývojem by se v souladu s vývojem dětské hry měla prodlužovat doba, kdy se syn dokáže zabavit sám. Volná hra je pro vývoj dítěte velmi důležitá a mělo by k ní mít dostatek času a prostoru. Vzhledem ke specifikům vývoje vašeho synka je na vás zvážit případný větší věkový rozestup mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problematika potřeby menšího množství spánku se často týká bystrých a nadaných dětí, problémy se spánkem mohou ale také mít například děti hyperaktivní bez ohledu na nadání. Zahájení docházky do školky je pro dítě velkým zlomem v jeho dosavadním životě a klade na něj nemalé nároky. Jsou děti, které vše zvládnou naprosto bez potíží, ale jiné děti, zejména ty citlivější, mohou mít s adaptací na školku potíže. Často se také stává, že docházka začne bez potíží, dítě i rodiče jsou nadšení a reakce se objeví až později, většinou když dítě zjistí, že docházka je pravidelná a jedná se o jakousi jeho povinnost. Jiné děti zase mohou plakat od počátku a zvykají si postupně. Je to prostě individuální proces. Odpolední spaní je pro dítě náročné, obzvlášť když doma již po obědě nespává.  Podle popisovaných projevů vašeho syna se cítí být frustrovaný a to zřejmě také tím, že ne vždy proběhne vše podle plánu (zapomenutá hračka, pyžamko apod.). Děti mají rády pravidla a pokud je něco vychýlí ze zaběhnutého rytmu, tak se obtížněji přizpůsobují, mohou být plačtivé, lítostivé. Doporučovala bych vám proto, pokud máte možnost vyzvedávat syna ze školky po obědě, tak abyste jej tam zatím spávat nenechávala. Nejedná se o žádné ustoupení dítěti (nejde zde přeci o žádný boj), ale o přizpůsobení se jeho aktuálním potřebám a snížení jeho stresu. Přeci nechcete, aby se pro něj školka stala postupně strašákem a traumatizujícím prostředím. S postupným přivykáním na spaní po obědě začněte až po synově zklidnění, v období, kdy do školky bude zase chodit rád a bez potíží a nebude plakat a vybíhat za vámi do šatny. Možnost spaní ve školce s ním proberte, vysvětlete mu to, řekněte mu, co například musíte v této době udělat, zařídit nebo máte za činnosti. Proberte si společně také, jak ukládání ve školce probíhá, poraďte co dělat, když nebude něco v pořádku, že se nemá bát obrátit se na paní učitelku. S paní učitelkou také situaci proberte a požádejte ji, zda by se alespoň prvních pár dní, kdy syn bude ve školce odpoledne spát, na něj více zaměřila a věnovala se mu. Pravda je, že paní učitelky mají dětí hodně, ale teď již téměř v pololetí jich nebude tolik, které by plakaly a potřebovaly větší péči. Paní učitelky ve školce si vybraly tuto práci, protože je baví pracovat s dětmi a věnovat se jim, neměl by být tedy problém porozumět a vyhovět vaší žádosti. Děti, které po obědě nespí, je možné také zabavit jiným způsobem, alespoň krátký klid na lehátku je pro odpočinek dítěte důležitý, potom by  však dítě mohlo vykonávat nějakou klidovou činnost například kreslení či prohlížení knížek u stolečku. Vynalézavé učitelky určitě nějaký program, který nebude rušit ostatní děti, bez potíží vymyslí. Věřím, že váš chlapec adaptační potíže brzy zvládne. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném magickém období vývoje myšlení, které začíná zhruba od tří let a končí přibližně s nástupem do školy a u některých citlivějších dětí může trvat až cca do 10 let. Děti v tomto období mají potíže rozlišit skutečné a fiktivní, pohádky, pohádkové postavy, hračky a magické postavy považují za skutečné. Na své rozumové úrovni ještě nedokáží rozlišit co je opravdové a co ne, převládá u nich intuice a fantazijní vnímání a představy nad logikou. Proto váš syn považuje čerty a Mikuláše za skutečné a obává se jich navzdory vašemu vysvětlení, že jsou to převlečení lidé, že nejsou skuteční. Podle popisovaných projevů chlapce to vypadá, že prožil traumatický zážitek v souvislosti s čerty a Mikulášem. Doporučila bych vám navštívit dětského klinického psychologa a  strachy a obavy syna u něj probrat a poradit se, jak se synem dále pracovat, aby se se zážitkem vyrovnal. Vy můžete udělat to, že si se synem promluvíte o zlobení. Váš chlapec teď žije s velkou úzkostí a strachem, že pokud se normálně spontánně projeví, či s něčím nesouhlasí nebo projeví svůj názor, tak bude potrestán čerty. Promluvte si tedy jednak o tom, čeho se vlastně konkrétně bojí, proč se tak zoufale snaží nezlobit. Jeho strach nebagatelizujte, je pro něj reálný a opravdový. Dále je potřeba mu co nejdříve vysvětlit, že projevení vlastního názoru a i případného nesouhlasu není zlobení, ale normální dětský projev. Pokud by něco zasluhovalo trest, pak je to úmyslné ubližování druhým, něco někomu úmyslně vzít, podvádět a lhát či jiné závažné činy. Trest, že byste však udělili vy jako rodiče a určitě ne nějaké pohádkové postavy jako čerti a Mikuláš. Že za svého chlapce zodpovídáte a uděláte všechno pro to, abyste ho ochránili před veškerým nebezpečím a uděláte také všechno pro to, aby se zdravě vyvíjel. Přece byste z chlapce nechtěli vychovat člověka bez vlastního názoru, který je poslušnou ovečkou plnící veškeré příkazy a žijícího ve strachu a obavách. Pečlivě odpovězte na jeho případné dotazy. Chlapec je evidentně citlivý, dávejte pozor na případné rozrušení i v budoucnu, protože jej může obtížněji zpracovávat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás zklamu, ale nevím o žádné zázračné technice, která naučí dítě chodit na nočník a vykonat celou potřebu. Budete potřebovat hlavně trpělivost, každý i dílčí úspěch chválit, takže chválit i malé množství moči vykonané na nočník. Hlavně se na dítě nerozzlobit, nekárat ho. Vaše dcerka se teprve učí ovládat svůj močový měchýř a vnímat signály jeho naplnění. Tak jako když se každý člověk učí nějakou novou a pro malé dítě docela zásadní dovednost, tak má nárok na omyly, chyby i návraty zpět. Ale nevěšte hlavu, pokud je dcerka na nácvik chození na toaletu připravená, tak se to i přes počáteční obtíže naučí docela rychle. Na úvod si uvědomte, že při učení na nočník nezáleží naprosto na intelektu (nadání) dítěte, ale na zralosti jeho nervového systému. Každé dítě také vyzrává individuálně a to co některé dítě v jistém věku bravurně zvládá, se jiné dítě teprve učí, nebo se o to ani zatím třeba vůbec nezajímá. Přitom to nemusí znamenat vůbec nic, jen tempo vyzrávání dítěte je odlišné. Proto je i při nácviku na nočník vhodné počkat, až se dítě samo začne o nočník zajímat, začne například hlásit, že vykonává potřebu (což většinou nejdřív bývá až po vykonání, nebo při vykonávání a až poté si dokáže potřebu uvědomit předem), také by dítě mělo být schopno zůstat delší dobu suché. Dítě je potřeba vždy pochválit a postupovat pozvolna a trpělivě. Jinak se vhodná doba promešká, dítě se zablokuje a bude na nočník odmítat chodit a s nácvikem pak můžete začínat úplně od začátku až po nějaké přestávce. Nejlepší je řídit se vždy podle dítěte. Je tedy možné, že vaše holčička, která se teprve učí močový měchýř ovládat a potřebu správně vždy hlásí, tak se prostě ještě nedokáže plně uvolnit a vykonat potřebu celou a proto močí po troškách. Nebo prostě ještě močí častěji. Nebo vám chce udělat radost a tak jde třeba pokaždé, když se jí zeptáte, i když se jí třeba ještě úplně nechce. Počítejte s tím, že je v nácviku a má nárok na vaši toleranci. Můžete jí to ještě také klidným hlasem vysvětlit a říct jí, že se vám zdá, že by to ještě mohla zkusit, pokud ale nebude chtít, tak ji na nočníku určitě nedržte. Je potřeba ji vysadit vždy, když si řekne. Také je obvyklé, že když má dítě nějakou zátěž, je nemocné, rostou mu zoubky, tak na poslední, vývojově nejvyšší a ještě neupevněnou dovednost může jakoby zapomenout, prostě na ni nemá kapacity. Postupujte opět podle dítěte. Večerní usínání může být problémem, protože dcerka zjistila, že může neustálým chozením na nočník celkem dobře oddalovat uložení ke spánku. Nedá se nic dělat, je v nácviku a vy chcete, aby se na nočník naučila chodit, Nezbude vám, než ji vždy vyndat a na nočník vysadit, pochválit. Nedělejte kolem toho rozruch, který ji opět probere a naruší přípravu ke spánku. Postupujte jako vždycky, zachovejte večerní rituály, uložte dítě do postýlky. Bude-li se dožadovat vykonání potřeby, pak s ní o tom nediskutujte, nejlépe beze slov, nebo jen se stručným věcným komentářem dceru na nočník vysaďte, pochvalte ji ať už potřebu vykoná, nebo ne a pak opět bez zbytečných slov uložte do postýlky. Postupujte vlídně a trpělivě. Pokud jí nebude přinášet neustálé dožadování se toalety před spaním váš zájem, pozornost a vzrušení, pak se dcera zároveň také s tím, jak se bude zdokonalovat v ovládání močového měchýře uklidní a situace se upraví. Kdyby se nácvik stále nedařil a dcera by na nočník začala odmítat chodit, pak ještě zřejmě nebyla zcela připravená a bude potřeba nácvik přerušit a vyčkat na vhodnější období, reagovat na signály dítěte. Přeji rychlé zvládnutí tohoto období. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, potíže mohou být spojené s meteorismem - nadýmáním, zkuste Espumisan kapky. Kontaktujte svého pediatra.

Dobrý den, vzhledem k popisované situaci bych vám doporučila co nejdřívější konzultaci s dětským klinickým psychologem, nejlépe s tím, který působí při zdravotnickém zařízení, kde mají například i poradnu pro výživu, nebo výživové specialisty (ideálně dětská psychologie v dětské nemocnici). Situaci opravdu nepodceňujte, potíže s jídlem se mohou vléci dlouhou dobu a vyústit v poruchy příjmu potravy, kdy se jedná o závažnou psychiatrickou diagnózu. Doma můžete zkusit změnit váš přístup. Zdá se, že opakujete stále stejné neefektivní postupy se stále stejným výsledkem - zvracení dcery. Jídlo a jeho příjem nebo odmítání je silnou zbraní dětí k manipulaci a k vydírání rodičů. Vaše dcera tuto moc objevila a zjistila, že vás tak může snadno ovládat (i když neuvědoměle). Dceři nabízejte jídlo zcela normálně, bez žádných speciálních či specifických komentářů. Normálně se snídá, svačí, obědvá, večeří apod. Chtějte, aby k jídlu usedala společně s vámi. Pokud jíst nebude chtít, pak jí bez komentáře talíř odeberte, nenuťte ji. Platit musí však striktně to, že jí žádné další či jiné jídlo nenabídnete a neposkytnete až do dalšího plánovaného jídla. Tzn, že pokud nejí snídani, nabídnete jí až svačinu, nic mezitím (pozor na sladkosti či jiné mlsání, které dítěti často stačí na uspokojení hladu). Stejně postupujte, pokud sní jen něco. Tady platí opět to, že odchodem od stolu končí jídlo a už nic dalšího ani nedojezené jídlo jí nenabízejte a nedávejte. Pokud se dcera poblinká jak píšete, pak opět nekomentujte, neutěšujte vlídnými slovy (může to být právě to, co dcera chce, vaši lítost a utěšování) a veďte ji k řešení problému. Okomentujte pouze to, že se pozvracela a je potřeba to uklidit. K úklidu poblinkaného veďte dceru samotnou. Ať si převleče znečištěné oblečení, hadříkem ať očistí podlahu či koberec v pokojíčku. Dále už situaci nerozvádějte. Učíte tak dceru řešit následky svého chování. Předtím než přistoupíte k těmto opatřením bych ještě doporučila konzultaci u pediatra a případně nějaká vyšetření k vyloučení zdravotní příčiny potíží. Popsaný postup volte až po vyloučení těchto zdravotních potíží.
Popisujete, že je dcera inteligentní a vnímavá. Dávejte pozor, zda na ni nekladete byť i nevědomky příliš vysoké nároky. Nadané dítě ve čtyřech letech není předškolákem i když by bylo sebechytřejší, má tělíčko a psychiku čtyřletého dítěte. Dcera se může vašimi nároky, např. že s ní mluvíte, nebo se k ní chováte, nebo od ní očekáváte jako by byla starší, cítit přetížená a potíže s jídlem mohou být důsledkem. Věnujte se proto celkovému rozvoji dítěte, ne pouze intelektuálnímu, rozvíjejte pohyb, volnou hru, bavte se s ní, dovádějte, mazlete se s ní, vyprávějte si...
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, veškeré výchovné snahy ve smyslu zákazů, příkazů, pokynů se u pubertálního dítěte zcela spolehlivě míjí účinkem. O výchově či spíše o tom, jak vycházet s dospívajícím dítětem, jak se mu neodcizit, bylo napsáno mnoho literatury. Určitě bych vám doporučila si některou z knih koupit. Vaším neustálým kontrolováním a připomínáním toho, co by dcera měla dělat a co dělá a opakováním příkazů se jí stále více odcizujete a její nazlobená reakce je úměrná jejímu věku. Uvažte, zda nenastal čas ponechat alespoň záležitost běžných denních činností jako mytí, zda má nebo nemá papuče, zda si vyčistila zuby na její zodpovědnosti. Opravdu si myslíte, že ve svých 12 letech toto dcera neví nebo neumí? Vaším neustálým připomínáním ji zaháníte do negativního přístupu, kterým vás jen provokuje. Proto je potřeba důvěřovat jí i vaší výchově a nechat tyto činnosti opravdu jen na ní. A také to, aby si za své chování nesla i následky. Pokud jí například bude zapáchat z úst, protože si nevyčistila zuby, pak se zcela jistě setká s negativní reakcí okolí, která ji velmi rychle usměrní, také v případě zkaženého zubu si následky ponese sama. Ale nebojte se, daleko pravděpodobnější je, že bez vyčištěných zubů vůbec nikam nevyjde, protože je čistotná a dobře vychovaná. Vždyť vy sama jí svou pečlivostí v tomto dáváte příklad. Právě osobní příklad a chování rodičů dávají dospívajícímu dítěti mnoho. I když to navenek vypadá, nebo dává najevo, že se pro ni chováte nemožně, tak vás bedlivě sleduje a přebírá vaše postoje, hodnoty, vzorce chování. Pokud chcete s dcerou komunikovat, pak se snažte jí přiblížit, zajímejte se o její zážitky, o to co se jí líbí, co sleduje. Využijte dobu, kdy dcera bude pro kontakt otevřená a nejlépe sama s něčím přijde, nebo navoďte příjemnou atmosféru při nějaké vaší oblíbené společné činnosti, doprovoďte ji třeba na kroužek koní, hledejte společná témata, činnosti. Pokud dcera přijde sama, tak v této chvíli odložte vše co děláte a udělejte si na ni čas. Mluvte s ní otevřeně, říkejte, jak byste vy reagovala, nebo co by se vám líbilo, vyhněte se poučování, komandování, usměrňování. Podobné vaše projevy by dceru zase zahnaly, stáhla by se do sebe a příště už by třeba nepřišla. Mluvte s dcerou otevřeně, úměrně jejímu věku. Můžete s ní citlivě probrat také problém její postavy, jak se na to dívá, jestli by to chtěla nějak řešit. Tím, že jí připomínáte, že by neměla jíst sladkosti, jí podsouváte, že její postava není ideální a navíc ji opět zaháníte do negace. Bude sladkosti jíst vám natruc, neporozumí tomu, že by případnou redukci váhy měla dělat sama pro sebe. V otázkách vyšší hmotnosti postupujte obezřetně a citlivě, takto mladé dívky jsou náchylné ke vzniku poruch příjmu potravy nebo jiných psychických potíží. Můžete její nadváhu zkonzultovat také s její ošetřující lékařkou, nejlépe bez dcery společně probrat možný postup na redukci váhy a paní doktorka jí to pak může doporučit. Doporučení od autority lékaře přijme dcera úplně jinak, než vaše připomínky ke sladkostem.
Ohledně plnění povinností si také můžete sednout společně, probrat povinnosti, které je potřeba vykonávat, se kterými byste potřebovala pomoct a nechat dceru vybrat, kterou z nich bude vykonávat. Opět je potřeba jí projevit důvěru a přenechat zodpovědnost za plnění povinností jí. Uvidíte, že její přístup k plnění něčeho, co si sama vybrala a je jen na ní,  bude jiný, než když jí něco opakovaně přikazujete. Úklid pokoje puberťáka je však kapitola sama pro sebe a je téměř nedosažitelný. Tady bych se spokojila s tím, že vaše dcera má nyní vyšší potřebu soukromí, její pokoj je její království, které jako matka budete respektovat a budete jí do něj vstupovat co nejméně, nebo na její pozvání, např. po zaklepání. Pokud vstoupíte, vyvarujte se spustit, co by si všechno měla uklidit a normálně se s ní bavte. Při jiné vaší společné intimnější chvíli jí můžete říct, že vás nepořádek v jejím pokoji trápí a zkuste si společně najít pravidla, co je plně v její kompetenci a co byste určitě chtěla, aby bylo v pořádku (např. špinavé prádlo, zbytky jídla apod.). Můžete si také společně stanovit případné sankce za neplnění dohody. Sankce a tresty ve formě odebírání věcí či zakazování činností, navíc zřejmě zadávané nedůsledně, se míjí účinkem. Pokud chcete dceru potrestat, pak by jí měl být trest srozumitelný (např. předem stanovená sankce za nesplnění dohody), měla by ho vnímat jako spravedlivý. Trest by měl být časově jasně ohraničený. Pokud není konec trestu jasný, pak omezení ztrácí efekt. Jedna holčička v mé terapii mi řekla, že její maminka jí za trest nedovoluje pouštět si v pokojíčku hudbu. Tento trest dostávala tato holčička tak často, až si zvykla, že hudba jí v pokojíčku prostě nehraje a přestalo jí to vadit. To je jasný příklad toho, jak trest ztrácí význam, pokud není vysvětlený a časově omezený. Jiným příkladem nejistoty, do které je uvržen člověk, který nezná konec ani vývoj sankce jsou třeba současná omezení vlády z důvodu epidemie coronaviru, její zhoubné dopady na psychiku lidí jsou patrné snad všude.
Nezapomeňte dceru oceňovat za to, že je taková jaká je, že je to hodná a srdečná dívka, tak jak jste to napsala mně. Dospívající, i když kolem sebe kope, potřebuje podporu a ocenění více než kdy jindy. Vždyť toto období přináší s sebou mnoho pochybností o sobě samém a jestli vaše dcera ještě bojuje s nadváhou, pak to má o to těžší. Toto období určitě není lehké ani pro rodiče, musí změnit svoje dosavadní výchovné postupy, které u dospívajícího dítěte najednou přestávají platit. Věřím, že to určitě s vaším zodpovědným přístupem dokážete a vybudujete si s dcerou pěkný vztah, který vám přetrvá do její dospělosti. Jen se nebojte trošku jak se říká "povolit otěže" a přenechat zodpovědnost na dceři. Projevujte jí úctu i tím, že případné příkazy jí budete říkat jen jednou a ne desetkrát.  Vaše dcera nemá vadu sluchu a váš příkaz zcela jistě slyší. Pokud nebude reagovat, pak můžete zkusit následující postup. Nechte jí pocítit důsledky jejího neuposlechnutí. Až bude chtít ona někam odvézt, nebo nějakou jinou činnost od vás a to bude chtít velmi brzy, pak vy také nebudete její přání slyšet. Nemusíte ani říkat, proč neslyšíte, dcera je určitě inteligentní dívka a dojde jí to časem samo. Samozřejmě se nejdříve může zlobit a nebude to chápat, však vy se také zlobíte, když jakoby neslyší, co po ní chcete. Vy zůstaňte klidná a odejděte třeba do jiné místnosti, pokud bude dcera naléhat, tak řekněte, ne ke kamarádce, do kroužku apod. se dnes nepůjde. Jestliže vytrváte, pak už se příště podobná situace opakovat nebude, pokud ano, pak tento postup zopakujte, vytrvejte. Nezapomeňte jste to vy, koho dítě potřebuje téměř na všechno, vy určujete pravidla a zasluhujete, aby si vás dítě vážilo.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, upraví se cvičením dle Vojty, jak půjdete na kontrolu, upozorněte na tento problém.

Dobrý den, stav může být způsobený vaším těhotenstvím, pokud má dcera již 3 roky, doporučila bych vyšetření moči a sono močového měchýře.
Jsou děti, kterým nácvik močení na nočníku trvá déle.

Dobrý den. Ano, tyto problémy lze zjistit už při prohlídce v 18 měsících, ve 3 letech podle vašeho popisu jsou problémy značné. Na specializovaná vyšetření by měl posílat obvodní pediatr, ale lze se domluvit i bez doporučení.

Dobrý den, popisovaný zvyk vaší dcery patří do skupiny zvyků dětí jako například cucání palce či dudlíku. Správně jste vypozorovala, že slouží dítěti k uklidnění, uvolnění při nervozitě, nebo jen k relaxaci, často jim také pomáhá ke zklidnění před usnutím, nebo právě u pohádky či jiné klidové činnosti. Oproti cucání palce nebo dudlíku, kdy se dá mluvit o zlozvyku, se zvyk vaší dcerky jeví být naprosto neškodný a společensky přijatelný (nemá dopad na její zdravý vývoj či zdravotní stav ani nevzbuzuje ve druhých odpor či nechuť). Proto bych tento zvyk považovala za zcela nevinný, dokonce i prospěšný, protože pomůže dceři vhodným způsobem uvolnit nahromaděné napětí. Vždyť kolik dospělých dělá různé neuvědomované pohyby, mne si ušní lalůček, hraje si s řetízkem, náušnicemi, pohrává si s vlasy a je to zcela normální a přirozené, pomáhá jim to také k uvolnění napětí, k relaxaci, při nervozitě apod. Tento neškodný zvyk u dítěte není třeba řešit, pokud nikoho neohrožuje. Naopak, pokud na její chování začnete upozorňovat, pak dceru můžete znejistit, způsobit jí psychický problém. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly, můžete vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co nejdříve se obraťte na orgán sociálně právní ochrany dítěte - OSPOD na sociální pracovnici či kurátorku, která vám pravděpodobně byla přidělena. Měla by vám poradit a předat kontakty na jakou organizaci se obrátit, kde by vám mohli pomoci vaši situaci řešit. Můžete kontaktovat také krizovou linku pomoci matkám s dětmi, nebo jakoukoliv krizovou linku, kde vám také pomohou, poradí a předají kontakty na některou z organizací, které se pomocí matkám s dětmi zabývají. Odebrat pečující a fungující matce miminko není zase tak jednoduché, nebojte se. To že byl soud odročen nic neznamená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu se mi jeví, že místo potíží s vývojem řeči máte obavy, zda se ve vývoji syna nevyskytují nějaké zvláštnosti. Ohledně vývoje řeči píšete, že syn vyrůstá od narození v Německu. Předpokládám, že doma na něj mluvíte česky a žije tedy v dvojjazyčném prostředí. Vývoj řeči dětí, které se prakticky od narození setkávají s více jazyky mívá svoje specifika. Některé děti sice začnou mluvit brzy a plynně oběma jazyky, ale hodně dětí mívá vývoj řeči pozvolnější. Neznamená to žádné opoždění ve vývoji, ale jen potřebují více času, než oba či více jazyků vstřebají a začnou se v nich aktivně vyjadřovat. Některé tyto děti dlouho nemluví vůbec ani jedním z jazyků, se kterým se setkávají. Přesto to nemusí znamenat žádný problém v jejich vývoji a vše jak říkáte doženou. Pokračujte v logopedické péči a postupujte podle doporučení logopeda. Dále doma rozvíjejte a podporujte znalosti a schopnosti syna a jeho slovní zásobu a výsledek se brzy dostaví. Ohledně chování chlapce mám příliš málo informací. Vyrozuměla jsem, že pozorujete určitá specifika v chování chlapce doma a upozorňují na ně také ve školce. Zřejmě se obáváte výskytu nějaké symptomatologie z okruhu poruch autistického spektra. Doporučila bych vám se nejdříve poradit s ošetřujícím pediatrem, který zná syna od narození a má srovnání s jinými dětmi. Existuje také screeningové vyšetření těchto potíží. Na doporučení pediatra, školky či při zhoršování potíží by bylo ke zvážení odborné vyšetření dětským psychiatrem, který provede podrobnou diagnostiku a potvrdí nebo vyloučí možný výskyt poruchy autistického spektra. Včasné zjištění a potvrzení diagnózy je potřebné pro další vhodnou stimulaci dítěte, aby se předešlo neurotizaci dítěte, výskytu úzkostí či jiných nasedajících potíží. Samozřejmě stimulace dítěte, trpělivost a láskyplné prostředí jsou důležité, podporujte také širší sociální kontakt, kontakt s prarodiči, jak jen to vzhledem k epidemiologické situaci bude možné. Na syna se nezlobte za případná specifika v chování, pokud na něj mluvíte, pak si zajistěte jeho pozornost. Snažte se proniknout do jeho světa, projevte zájem o jeho hru a činnost, nalaďte se na něj. Tak máte šanci dozvědět se něco z jeho života ve školce či jinde. Na přímé dotazy děti většinou neodpovídají, nebo jen jednoslovně ve smyslu "dobrý", "nic"...
Spolupracujte také s učitelkami a vychovatelkami ve školce, s logopedkou, která s chlapcem pracuje, případné potíže s nimi konzultujte a výchovně postupujte v souladu s nimi. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, u takto malého miminka řešte situaci s ošetřujícím pediatrem. U vašeho chlapečka se může jednat o potíže s tolerancí podávaného mléka a je možné, že v této oblasti budou potřeba úpravy. Zvracení po jídle ve spaní by těmto potížím nasvědčovalo a je potřeba jej řešit. Ne vždy si miminko po kojení odříhne, není to však primární důvod ke zvracení. Situaci řešte co nejdříve, zvracení ve spánku je rizikové z hlediska zdraví dítěte (může hrozit vdechnutí zvratků). Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problém se zácpou se může objevit v souvislosti se stresem například při změně režimu při navykání na nočník, při nástupu do kolektivu apod. Stačí, aby jednou vyměšování trošku bolelo, nebo došlo při stolici k poškození konečníku a problém je na světě. Dítě se bojí jít na stolici, že vyměšování ho bude bolet. Při tomto problému bych začala návštěvou dětského lékaře - pediatra a ptala se na rady a doporučení tam. Lékař se s takovými dětmi setkává často a určitě vám bude umět poradit, jak postupovat, jaká zavést režimová opatření a co případně použít, aby se vyprázdění podařilo. Konzultovala bych s lékařem i podávání Lactulosy. Samozřejmě více než vysvětlování a přesvědčování u dvouletého dítěte pomáhá dostatek pohybu, dostatek tekutin, strava obsahující vlákninu, ovoce (švestky, hrušky, meruňky), zeleniny. Pomoci může také teplá koupel, masáž či nahřátí bříška. Pokud nepomáhá, tak lze po konzultaci s lékařem podávat Lactulosu, glycerinové čípky apod. Při zavedení nějakého postupu musíte vyčkat na jeho účinky a vytrvat v nastaveném režimu. Na problém neupozorňujte, nemluvte o něm před dcerou, ale poskytněte jí podporu a porozumění. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně výchovy dítěte včetně používání fyzických trestů dnes panuje velmi mnoho rozporuplných názorů. Obecně fyzické tresty nelze schvalovat, jsou většinou projevem selhání rodičovské autority. Avšak v některých případech může být menší plácnutí nejlepším signálem, kam až dítě nemůže zajít. Může jít i o situace život dítěte ohrožující (vběhnutí do silnice, hra s elektrickými kabely apod.). Platí také pravidlo, že menší plácnutí zanechá na dítěti menší stopy a méně ho poznamená, než například propracované psychické týrání (kdy tělesné tresty nejsou použity), např. nemluvení s dítětem, ignorování dítěte, nadávky, vyhrožování, strašení apod. Doporučila bych vám k přečtení knihu pan psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která se mi dostala nedávno do rukou. Pan psycholog prakticky radí, jak řešit jednotlivé výchovné situace a vyjadřuje zde i svůj názor na používání fyzických trestů, se kterým se v podstatě ztotožňuji. Možná se také dozvíte, jak účinně vychovávat dítě i bez zvedání hlasu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zvykat dítě na pouštění televize u jídla není zrovna optimální. Preferovala bych klidné prostředí, nabízet jídlo u stolečku, pokud dítě odmítne, tak jej nenutit. A to ať mu rostou zuby nebo ne. Zdravé dítě opravdu hlady neumře a pokud jeho vývoj probíhá normálně, tak se není čeho obávat. I když by došlo k menšímu poklesu tělesné hmotnosti (konzultujte případně s pediatrem). Jídlo se jinak snadno může stát prostředkem manipulace s rodiči a s okolím, může se vyvinout nechutenství, či jiné potíže s příjmem potravy (televizi přeci jen nemáte k dispozici vždycky, nemají ji ve školce, atd.), což dítěti ve výsledku škodí. Samozřejmě televize u jídla je lákavá a dítě se jí bude dožadovat, počítejte s tím, že odvykání tomuto zlozvyku pro vás i dítě bude náročné. Nabízejte pestrou a vyváženou stravu, ale neznepokojujte se s tím, že některá jídla dítě odmítá. Chutě dítěte se vyvíjejí a co odmítá nyní, tak může mít později rádo. V knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, kterou jsem nedávno četla, jsou popsány praktické rady, jak se zachovat v různých situacích a je zde věnován prostor také stolování včetně praktických návodů, jak postupovat. Doporučuji tedy pro inspiraci. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Ano, jsou děti, které se rozmluví až ve 3 letech, ale pokud máte strach, požádejte o neurologické vyšetření.

Dobrý den, syn může prožívat silnější období vzdoru, o kterém se dá najít mnoho informací například i na portálu Babyonline, takže bych zde více nerozebírala. Podle vámi popisovaných silných projevů chování a afektivní lablity vašeho syna se však také může skutečně jednat o projev nějaké poruchy typu ADHD, poruchy autistického spektra apod. Vzhledem k nízkému věku vašeho syna však diagnostika potíží bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Poraďte se prosím s vaší praktickou dětskou lékařkou, která vás může odeslat na nějaké odborné lékařské např. psychiatrické vyšetření. Ke zvážení je také provést podrobnější vyšetření chlapce, zda za jeho chováním nejsou nějaké zdravotní příčiny (např. alergie, chybějící vitamíny apod.). Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Podle růstových grafů jsou míry vašeho dítěte v oblasti kolem 25.percentilu, tedy v rozptylu normy,velká fontanela se uzavírá do 18 měs. věku dítěte.Sama si na internetu můžete vyhledat růstové grafy a zadávat míry.Hlavička dětem roste nepravidelně. Nemusíte mít obavy.

Dobrý den, o problematice období vzdoru včetně toho, jak k dítěti přistupovat bylo již napsáno mnohou literatury. Také na webu Babyonline je o období vzdoru dlouhý text, jsou tam rady, jak k dítěti přistupovat, aniž bychom lámali jeho osobnost a vůli. Doporučila bych vám si informace pročíst, případně zakoupit literaturu věnující se výchově dětí a v jejich různých vývojových obdobích. K vašemu dotazu mohu jen dodat, že často čím větší je dítě osobnost, tím dříve se objevuje a silnější bývá období vzdoru. Že se jedná o vývojový krok dopředu, i když to může být nepříjemné, kdyby toto období nepřišlo, tak by to znamenalo, že je něco ve vývoji špatně. Záchvaty vzteku jsou projevem nezralosti nervové soustavy dítěte, které neumí ovládnout, nebo jiným přijatelným způsobem dát najevo své negativní pocity. Dítě za ně nemůže, nedělá je schválně! Toto období odezní, je potřeba jej jen přečkat, zůstanou však osobnostní vlastnosti dítěte, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Pláči a křiku se pravděpodobně v této době úplně  vyhnout nedá, protože dítě nemá své emoce pod kontrolou. Snažit se zvládat situace v klidu se můžete zkusit naučit vy jako rodič, ale dítě se do afektu čas od času prostě dostane. Platí úměra, že čím více zákazů a omezení bude, tím se bude vztekat častěji. Zároveň však dítě potřebuje nastavit hranice a záchvatem vzteku by nemělo dosáhnout požadované věci. Obecně je lepší se zaměřit na situace, kdy si dítě o něco zvládne říct vhodným způsobem, podporovat verbální komunikaci, domluvu, vysvětlení. Ve školce určitě není vaše dcera jediným dítětem v období vzdoru a měli by si s ní umět poradit. Ve věku dvou let je dcera na školku ještě poměrně malá a její nezralá nervová soustava tak může přetížena, proto se afektivní záchvaty mohou zhoršovat. K zařazení dítěte do školky je třeba přistupovat individuálně, to co zvládne jedno dítě v určitém věku jiné dítě zvládnout nemusí, je to jako ve vývoji dětí, který je individuální.V přístupu k dítěti v době záchvatu obecně platí, že pokud už afektivní záchvat vznikne, pak se musí nechat odeznít. Žádné pokusy o uklidnění, tresty, vysvětlování nebudou účinné, jen projevy zhorší. Samozřejmě pomáhá předejít vzniku konfliktní situace, která se však často předvídat nedá. Je proto potřeba vyčkat až záchvat odezní, válení po zemi, křik, kopání apod. není nic neobvyklého. Reakcí okolí si nevšímejte, i když takový výstup na veřejnosti není nic příjemného. Poté co záchvat přejde do pláče je dítě již na dobré cestě k uklidnění a je potřeba ho nechat vyplakat. Teprve poté, co se uklidní můžete přejít k vysvětlování, domluvám apod. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, Váš dotaz byl zodpovězen již v sprnu, přikládám odpověď paní psycholožky: https://www.babyonline.cz/poradna/moceni-naschval/4151

Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, cákání ve vodě je oblíbenou kratochvílí dětí snad každého věku. Vždyť které dítě rádo necáká v kalužích v gumákách, necáká se v bazénku, oblíbenou radostí lezoucích dětí v naší rodině bylo cákat se v misce s vodou pro psy. Synovi zábavu nezakazujte, jenom ji usměrněte žádoucím způsobem. Teď v letních teplých měsících naopak můžete napustit vaničku, lavórek, bazének a nechat ho vycákat po libosti. Zároveň mu tak vysvětlete, kde se může cákat a kde ne, tj, že voda na pití se necáká. Můžete tomu předejít koupením speciálního hrnečku, nebo lahvičky na pití, které se nedají jen tak snadno vylít. Ohledně chození na nočník se už u některých dětí tohoto věku může začít dařit vysazování na nočník. Více se to však daří spíše se stolicí, pokud ji má syn pravidelnou a vypozorujete potřebu z jeho chování, tak jej můžete vysadit. Nevadí, že ještě sám nechodí, pokud stabilně sedí. Pokud se týká močení, tak dítě v tomto věku močí ještě hodně často, takže tam se to daří méně. Potřebu si však syn skutečně již občas uvědomovat může a tak je schopen ji i volně ovlivnit. Pro jeho účely cákání ve vodě je mu jedno o jakou se jedná tekutinu :-), nemá zábrany jako my dospělí. Je opět na místě mu ukázat a vysvětlit se kterou vodičkou si hrát může a se kterou ne. Nečekejte však okamžitý úspěch po jednom vysvětlení, budete muset být trpělivá, chuť zkoušet a zkoumat svět je silnější. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v 15 měsících pokračuje bouřlivý celkový pohybový i mentální vývoj. Jeho potřebou je zdokonalovat své motorické dovednosti a objevovat svět, potřebuje a vyžaduje stále nové podněty. Potřebuje také hodně pozornosti ze strany dospělých, samostatně u hry dlouho nevydrží, potřebuje změnu. Proto se snadno může stát, že mu známý svět doma nestačí a chce podnikat výpravy ven, což vám dává najevo boucháním do dveří a dožadováním se procházky. Pocit nudy jako takový si neuvědomuje, ale jeho chování vychází z jeho potřeb. Poskytněte mu tedy co nejvíce potřebných podnětů, choďte s ním na vycházky, objevujte s ním svět, povídejte si s ním a hrajte si s ním. Odmění se vám svou spokojeností a pokroky ve vývoji a v řeči. Na internetu je možné najít přímo tipy na možné hry s takto starými dětmi, které můžete se synem k vzájemné radosti obou vyzkoušet. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, noční pláč vašeho chlapce může souviset  s jeho vývojovým obdobím. Může se mu měnit potřeba spánku, v tomto věku děti často přecházejí ze dvou denních spánků jen na jeden a tento přechod může dočasně jejich spánkový mechanismus narušit. Syn může také prožívat úzkost související s vývojově podmíněným strachem z odloučení, který je typický pro děti v období 12 - 18 měsíce. Tento strach je vývojově podmíněný a neznamená tedy žádnou poruchu ve zdravém vývoji dítěte. Samozřejmě mu mohou růst i zoubky, což kvalitu spánku může snižovat. Malé dítě si nikdy své úzkosti nevymýšlí, nemá na to vývojové kapacity. Jen vám svým pláčem dává najevo, že se něco děje a že se necítí dobře. Na místě je proto hodně trpělivosti, chlapečka vždy utište, poskytněte mu podporu, ujištění, pochování. Ohledně spaní ve vaší posteli záleží na vás, jak budete chtít postupovat. Skutečně hrozí, že dítě si v tomto období na spaní s vámi zvykne a bude jej vyžadovat. Kontakt s rodiči mu navozuje pocit bezpečí. Pokud nechcete, aby s vámi syn spával, tak jej utište, pochovejte, uklidněte a pak byste ho měla vrátit zpátky do postýlky. Můžete u něj zůstat, hladit jej, konejšit a klidně a tiše na něj mluvit, dokud neusne. Další z krátkodobého pohledu rychlejší a účinnější možností je nechat jej spávat u vás v posteli a smířit se s nočním návštěvníkem. Některé děti se s postupujícím vývojem nemají problém vrátit do vlastní postýlky, některé si ale mohou spaní s rodiči vynucovat. Musíte zvážit a probrat s partnerem, co vám do budoucna více vyhovuje a podle toho chlapce zvykat. Samozřejmě pokud je dítě nemocné, nebo má nějakou jinou tělesnou nepohodu je na místě jej do postele rodičů vzít. Také neplatí, že když s vámi spal párkrát, tak už bude muset s vámi spát vždycky. Jste ale asi teď právě v době, kdy se tzv. "láme chleba" a záleží na vás, co si váš syn zafixuje. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Může se jednat o zvětšené krční mandle, nebo o prořezávání stoliček, jak píšete. Pokud lékař ORL má dovolenou, počkejte a stav sledujte, ale velmi doporučuji kontrolu ORL.

Dobrý den, vámi popisovaná situace byla zejmě skutečně inspirovaná zvídavostí dětí. Podkladem pro vznik zvědavosti mohly být dotyčné stránky, které syn zhlédl od spolužáka. Každé dítě je individualitou, ale zvídavost a touha objevovat je jim společná a nevyhýbá se ani vlastnímu tělu, případně tělu opačného pohlaví. V 11 letech však sexualita běžně ještě není na pořadu dne, to přijde až o něco později v pubertálním období. Hra na doktora a jí podobné patří do okruhu těchto sexuálně objevitelských her a nemá většinou jiný význam, než zkoumání a objevování těla. Pokud i náhodou dojde ke genitálnímu kontaktu jedná se většinou o nápodobu něčeho co dítě vidělo např. v televizi či u dospělých (milenecká dvojice v parku apod). Tyto dětské hry by neměly nijak narušit pozdější sexuální vývoj dítěte a to ve vašem případě ani jednoho zůčastněného, tedy ani neteře.

Synovi vysvětlete, ať objevitelské hry hraje pouze se svým vlastním tělem a v soukromí, spolužákovi ať řekne, že o stránky s erotickým podtextem nemá zájem, že se mu nelíbí. Na místě je také osvěta ohledně sexuálního chování, když už toto téma bylo nastoleno, můžete využít nabízené literatury, kde je vhodným a pro daný věk dostatečným způsobem vše popsáno a jsou zodpovězeny případné dotazy. Nad knihou je dobré si povídat společně a vysvětlit samozřejmě adekvátně věku případné nejasnosti (nezabíhat ale zbytečně do podrobností, dítě v tomto věku nepotřebuje znát přesně veškeré detaily např. sexuálního aktu).

S otcem dívky si promluvte, pokuste se jej uklidnit, že šlo s největší pravděpodobností skutečně pouze o nevinnou hru a pokud bude téma dále sexualizovat a tabuizovat, pak z něj může udělat problém, který se může odrazit na zdravém vývoji a také na vztahu obou dětí a potažmo obou rodin. Problém nemají děti, ty si pouze hrály, ale mohou jej udělat dospělí, třeba tím, že zabrání kontaktu dětí. Myslím, že to byste ani jeden nechtěli. Otec neteře také může s dívenkou adekvátně věku o sexualitě promluvit a poučit ji, čeho by se měla vyvarovat, co je a co není v pořádku, když po ní někdo chce, s podobně zaměřenou hrou se může setkat nejen v rodině. Pro klid je možné navštívit také například dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně a právě připravenost pro ovládání vyměšování je věc zralosti nervového systému, s inteligencí dítěte ani s nějakým vývojovým opožďováním nesouvisí. Na dceru proto netlačte, nejlepší by v této vámi popisované situaci asi bylo nácvik na nočník úplně přerušit, nechat jí pleny a vyčkat buď na její signály, nebo cca třeba po měsíci vysazování na nočník opět vyzkoušet. Jinak platí, že připravené dítě se konání potřeby na nočník či některé děti raději na záchod naučí v průběhu cca jednoho týdne. Nepřiměřený nátlak na dítě, které ještě není připraveno ovládat vyměšovací ústrojí může vést k jeho neurotizaci či případně blokaci nácviku a přinášet právě opačný efekt, než kterého chceme docílit. To že dcerka hlásí po vykonání potřeby je již předstupeň úspěchu, začíná si uvědomovat, že potřebu vykonává, jen ji ještě nedokáže účinně ovládat. Přeji hodně trpělivosti při nácviku chození na nočník a také při vyjednávání s prarodiči. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

píšete, že syn pláče, když slyší plakat nebo hlasitě mluvit ostatní děti. Domnívám se, že takovýto "solidární pláč" se objevuje už miminek v porodnici, kde se rozpláče jedno z nich a ostatní se přidají. Některým dětem to vydrží déle a pláč jiného dítěte je rozpláče i v pozdějším věku, a to i když jsou na děti jinak zvyklé. Určitě se tím nemusíte nijak stresovat.

Jak popisujete dále, Váš zdravotní stav Vám neumožňuje umožnit chlapečkovi častější kontakt s dětmi mimo váš domov. Zkuste třeba pouvažovat, zda by nebylo možné naopak nějaké děti dostat k vám domů. Možná máte známé, sousedy, kteří by rádi přišli se svými dětmi k vám na zahradu, aby měl syn možnost poznat další děti, možná by šlo seznámit se s nějakou maminkou na rodičovské dovolené i přes sociální sítě - ne každá má v okolí někoho, s kým by si mohla popovídat a její dítě si mělo s kým pohrát.

A třeba v budoucnu můžete pouvažovat u syna nad návštěvou nějaké miniškolky na pár hodin v týdnu, to by mu také mohlo prospět a pomoci rozvinout potřebné sociální kontakty.

Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, chování vašeho syna skutečně zavdává důvod k obavám, aby neublížil mladšímu sourozenci. V pozadí jeho chování může být nezvládnutá žárlivost na sourozence, nebo ale také další vlivy. Nemám dostatek informací, jak se syn choval předtím. Obecně ve věku 4 - 5 let si dítě ještě nedokáže plně uvědomit co znamená pojem smrti, myslí si, že se jedná o jinou formu života, nejvíce děti smrt ztotožňují se spánkem. Od 5 do zhruba 9 let ji personifikují (představují si ji jako nějakou osobu, smrtku apod.), od 9 let již chápou konečnost života a jejich koncept smrti je příliš neliší od toho dospělého, jeho vývoj je ukončen kolem 13 roku života. Přesto chování vašeho syna vykazuje ve více oblastech zvláštnosti, doporučila bych vám kromě co nejrychlejšího vyhledání dětského klinického psychologa také konzultaci u dětského psychiatra. Na syna se snažte vyhradit si co nejvíce času, zapojujte jej do svých denních aktivit včetně péče o miminko, samozřejmě pod vaším dozorem. Může dostávat také malé úkoly a povinnosti při péči o domácnost. Zkrátka jej zaměstnejte, aby mu nezbýval čas na takové nápady a měl by také být stále pod vaším dozorem, nebo zajistěte, aby neměl k domácím zvířatům volný přístup (ohrazení, plot apod. kolem zvířat). O situaci s ním mluvte, vysvětlujte mu to, veďte jej k empatii (vcítění se) do pocitů lidí i zvířat, kterým někdo ubližuje. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně, každé dítě je jedinečné, každé dítě tedy může začít ovládat své vyměšování v jinou dobu. Obecně lze říci, že vhodná doba na učení dítěte na nočník je  mezi cca 18 měsíci až 2 roky. Jedním ze signálů, že dítě již může být připravené je, že dokáže zůstat delší dobu suché a zadržet větší množství moči (má suchou plenu a pak vymočí větší množství moči). Zároveň je potřeba, aby bylo na takové rozumové úrovni (např. schopno splnit jednoduché pokyny), aby nácviku porozumělo a porozumělo či umělo vykonávání potřeby nějak pojmenovat (např. ee). Na dítě netlačte, rozhodně za případné nehody netrestejte, posilujte jej v tom, co se již podařilo. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými dětmi (co se jednomu dítěti daří v 18 měsících, to jiné může zvládnout třeba až ve 3 letech). U učení na nočník se jedná o zralost nervového systému, nikoliv o projev vyššího či nižšího intelektu nebo opoždění ve vývoji. Přeji hodně trpělivosti v nácviku. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kořeny chování vaší dcery budou zřejmě hlouběji v minulosti. Je možné, že neřešený problém ve vztahu k sourozenci narůstá a projevuje se nyní až bizardním chováním. Pokud se tedy nejedná o projev rozvoje nějakých psychických potíží. Navštivte se svou dcerou co nejdříve dětského klinického psychologa. Obraťte se na nějakého zkušenějšího odborníka. Dobré je obrátit se například na psychologické oddělení dětské nemocnice nebo při jiném zdravotnickém zařízení, kde mimo jinéposkytují služby zdarma. Doma zajistěte v zájmu zachování psychického zdraví syna, aby děti přicházely do kontaktu co nejméně, rozhodně nenechte dceru syna pronásledovat, nebo bude toto chování mít podobné následky na psychiku "oběti" jako stolking. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Zatím není třeba, pokud se stav do 1 roku neupraví, požádejte o ortopedické vyšetření.

Dobrý den. Nedovedu vám odpovědět, je to spíš otázka pro gynekologa nebo genetika.

Dobrý den, osobnostní ladění každého dítěte je odlišné. Všechny děti nejsou průbojné stejně. Představte si svět plný agresívních a průbojných jedinců. Pro společnost jsou potřebné všechny typy osobností. Vůbec vás proto nemusí mrzet jakou má syn povahu a jeho průbojnost se navíc v průběhu jeho vývoje může značně měnit. Důležité je přijímat syna takového jaký je. Do kontaktů jej nenuťte, ale v samostatném projevu ho podporujte, pokud se o to pokusí. Nemusíte se také obávat, že neprojeví své znalosti a dovednosti. Až dostatečně vyzraje a osmělí se, uplatní je. Ohledně doporučení logopedické péče návrh paní učitelky ihned nezamítejte s tím, že syn mluví krásně. Paní učitelka to určitě nemyslí osobně, myslí to s vaším chlapcem dobře a také má jistě pedagogické zkušenosti s dětmi jeho věku a tudíž i srovnání. Spíše se  s paní učitelkou zkuste pobavit o důvodu jejího doporučení. Pokud bude důvodem jejího doporučení to, že syn ve školce nemluví, tak jí situaci se stydlivostí syna vysvětlete přesně tak, jak jste popsala v emailu, ale pokud jsou důvodem možné vady výslovnosti, tak by bylo dobré zvážit konzultaci u klinického logopeda. Péči dětského klinického psychologa vám také pro syna doporučuji, nemusíte se obávat nátlaku, dětský psycholog je odborník, na dítě nijak netlačí a pracuje s ním citlivě. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze na základě vámi popisovaného chování, bez možnosti osobního kontaktu s dítětem není možné potvrdit či vyloučit vaše podezření. Může se jednat skutečně o všechny vámi popisované varianty. Obecně z vývojového hlediska je ve dvou letech dítě sebestředné a není schopné brát ohledy na druhého. Oheduplnosti a tolerance k jiným lidem se dítě teprve učí a tento proces trvá třeba celý život. Nemůžete tedy od syna očekávat, že sám od sebe porozumí, že máte miminko a nepoleze přes něj. To jej teprve musíte naučit. Samozřejmě je ve hře žárlivost na nejmladšího sourozence, proto také chlapec zvýšeně vyhledává fyzický kontakt s vámi, který se mu snažte poskytnout. Syn není ještě na takové vývojové úrovni, aby to rozumově pochopil. Nedokážu však zodpovědně posoudit, co je čím v jeho chování způsobené, navíc věk dítěte je na takové podezření poměrně nízký. Doporučila bych vám proto konzultaci nejdříve s ošetřujícím pediatrem vašeho syna a řídit se jeho doporučením. Ve výchově určitě nezapomínejte také na starší dceru, kterou považujete za šikovnou a bezproblémovou, aby nebyla upozaděná. Jinak vývoj dívky a chlapce se skutečně může dosti výrazně lišit, většinou jakoby v neprospěch chlapců stejného věku a to včetně vývoje řečového a sociálního. Nemusí však za tím být žádná patologie, ale odlišené tempo vyzrávání nervovené soustavy chlapců a dívek. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám příliš málo informací o celkovém psychomotorickém vývoji, vývoji řeči a chování vašeho synka. Podle popisovaných projevů chování se jeví jako dráždivější dítě, které těžko snáší nějaká omezení. Toto chování nemusí být patologické a může být ovlivněno temperamentem dítěte. Přesto bych vám na základě popisovaných potíží doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem, který zná vaše dítě od narození a případně zvážit konzultaci u dětského klinického psychologa nebo psychiatra. Více vám poradit nedovedu, nemám dostatek informací. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v tomto věku dochází k prudkému rozvoji představivosti a fantazie, jeho myšlení obsahuje magické prvky. Děti často nerozlišují, co je skutečné a co je výplodem jejich fantazie (např. uvěří tomu, co si samy vymyslely). Fantazie dětem pomáhá zpracovávat situace z reálného světa, často jí doplňují nějaké pro ně znepokojivé skutečnosti, mezery ve vědomostech, informacích. Chování vašeho syna nemusí znamenat nic patologického, pouze pro něj tyto hračky najednou zřejmě v jeho fantazii začaly znamenat nějakou hrozbu a dostal z nich strach. Můžete si s chlapcem  bez zlehčování či vyvracení jeho strachu o hračkách promluvit, třeba vám poví, proč se jich bojí. Jeho vysvětlení přijměte a může vám posloužit jako vodítko ke zpracování strachu konstruktivní formou. Můžete se jej také zeptat, co by mu pomohlo k zahnání strachu.

Dobrý den, doporučila bych vám konzultaci u dětského psychiatra k vyloučení možných hyperaktivních projevů u vašeho dítěte. Jinak váš syn potřebuje zatím váš dohled a péči. Jeho potíže v kontaktu se stejně starými dětmi mohou být ovlivněny také zatím omezenou schopností se vzájemně domluvit, protože méně mluví. Snaží se proto upoutat jejich pozornost a přimět je ke hře často i méně vhodným způsobem. Netolerujte však agresívní chování ve smyslu fyzického napadání dětí. Odvést v této situaci chlapce domů je vhodným řešením, aby toto výchovné opatření mohlo mít efekt neměl by se pro ten den již mezi děti vracet. Zkuste také omezit přílišné vysvětlování, jděte mu spíše příkladem. Nebojte se vstoupit do hry dětí a ukažte mu, jak komunikovat, jak si hrát. Agresivitu je potřeba ne zcela potlačovat, ale nasměrovat žádoucím způsobem, jak jsem již častěji ve svých odpovědích psala. Pokud chlapce na setkání s ostatními dětmi připravujete, nemějte na něj nereálné požadavky. Opravdu chcete, aby cizí děti hladil a pusinkoval? Stačí přece, když je slušně pozdraví. Také místo jmenování všech věcí, které dětem dělat nemá se zkuste spíše zaměřit na to, co by dělat měl a jak si má hrát. Váš syn je ještě malý a vzájemné spolupráci se teprve učí, tak mu dopřejte čas. Z problémových situací např. na trampolíně jej odveďte a pro tu chvíli by se také neměl už na trampolínu vrátit. Jen tak si odnese ponaučení, vaše domluvy pro něj zatím příliš neznamenají, zejména pokud vaše reakce a chování pak nejsou důsledné. Pokud se bude zlobit a plakat, je to v pořádku, vyjádřete mu pochopení, neměla byste ale ustoupit, jen ho nechat zármutek odžít a odeznít. Možné konfliktní situace ve školce nejsou vyloučené, pokud by se potíže vystupňovaly a syn potřeboval vzdělávací podporu, je možné a vhodné kontaktovat Pedagogicko psychologickou poradnu. Ohledně řečového vývoj bych doporučila konzultaci u dětského klinického logopeda. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Doporučila bych vyšetření rehabilitačním lékařem, zda by byla vhodná další rehabilitace.

Dobrý den, pro vývojové předškolní období, ve kterém se váš chlapec nachází, je mimo jiné charakteristická magičnost myšlení. Dítě v tomto věku a některé citlivější děti až do věku deseti let mají potíže rozlišit skutečnost od fantazie. Přesněji co je ve fantazii může považovat za skutečné a naopak. Je to období velkého rozvoje fantazie a vnitřního světa dítěte. Dítě si dokonce může vytvářet i imaginární kamarády, které bere všude s sebou, mluví s nimi a považuje je za skutečné. Tímto způsobem se dítě mimo jiné vyrovnává a zpracovává situace z okolního světa.  Fantazie vašeho syna jsou naprosto neškodné a normální. Pravděpodobně je to způsob, jak se vyrovnat s přáním, aby s ním jeho otec byl a mohl také s ním vše prožívat. Jeho fantazie mu nevyvracejte, nezlehčujte je, nebo se jim neposmívejte. Nejlépe bude, když je nebudete komentovat. Pokud je nechcete podporovat, pak je nerozvádějte. Navíc u vašeho chlapce jsou zřejmě známkou dobrého vztahu s otcem a jeho touhy s ním být. Zachování a vytváření dobrého vztahu s oběma rodiči je v zájmu vás všech, proto také vztah s otcem podporujte a rozvíjejte, na péči o syna spolupracujte. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Ano, to je v pořádku .

Dobrý den, rok a půl staré dítě se chová zcela autenticky, žije přítomností a prožívané emoce se u něj mohou rychle měnit. Popisované chování vaší dcerky se jeví normálně. Skutečně může při předávání plakat, zejména pokud si předtím hrála a loučí se s maminkou. Ve svém věku se teprve postupně od mateřské osoby osamostatňuje a odpoutává. Také po odžití emoce vyvolané loučením, může jak píšete " přepnout" a cítit se s vámi dobře a spokojeně. Nechte tedy holčičku její emoci odžít a nechte ji odeznít. Strach takto staré dítě také samozřejmě pociťuje, těžko však předem a na takové verbální úrovni, jak popisujete. Holčička mohla o strachu z otce někde slyšet mluvit, či se jí na to mohl někdo doptávat. Také to však nemusí takto být, mohla si pouze spojit odjezdy od matky a loučení s ní s osobou otce. Pro dítě v tomto věku je důležitý pravidelný režim, jednotný výchovný přístup. Jako dospělí byste se na předávání dítěte a dalších organizačních věcech měli v klidu domlouvat, dohodnuté dodržovat. O rodičích navzájem byste měli před dítětem měli mluvit pozitivně, vyhnout se kritice či případným negativním nebo návodným komentářům. Oba zůstává jejími rodiči, i když váš vztah mohl už skončit a vzhledem k věku dítěte vás ještě čeká dlouhá cesta. Je ve vašem zájmu a také v zájmu vašeho dítěte, aby si s vámi vytvořilo co nejlepší vztahy. V případě potíží se můžete obrátit například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, či Manželskou a rodinnou poradnu, které působí v každém krajském městě. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Pokud syn do půl roku nebude mluvit dvouslovné věty, kontaktujte pediatra.

Dobrý den, pouze podle popisu chování vašeho synka a bez možnosti chlapce vidět, vám nemohu zodpovědně odpovědět na dotaz ohledně jeho vývoje. Vývoj syna by podle některých popisovaných projevů mohl být nerovnoměrný. Píšete ale, že se starším synem chodíte na nějaká odborná vyšetření, je v řešení možnost poruchy autistického spektra. Pokud vám jde o vyloučení obdobných potíží u mladšího chlapce, pak bych vám doporučila dohodnut si konzultace u odborníků, kam chodíte se starším synem, což bych považovala za nejrychlejší řešení. Potom samozřejmě probíhá screening, který pravdivě vyplňte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Problémy bych více přisuzovala větrům, přidejte lactobacil a Espumisan.

Dobrý den, dětem jde primárně o pozornost rodičů, pokud mají pocit, že se jim jí nedostává v dostatečné míře, pak si o ni řeknou například tím, že začnou produkovat nějaké neobvyklé chování či činnosti. Zkuste se zamyslet, jestli v životě dcerky nedošlo k nějakým změnám,  nástup do školy, změna rodinné situace, sourozenec, přetížení dítěte např. tím, že dcerku již považujete za velkou a rozumnou a požadavky na samostatnost a zodpovědnost mohou být ještě nad její síly.Zkuste čas, který věnujete vyhledávání a ukrývání předmětů, které by mohla dcera zničit, věnovat jí. Povídejte si s ní, projevte zájem o její aktivity a činnosti, neshazujte je jako málo rozvíjející či stimulující, jakoby se "snižte" na její úroveň. Místo vyslýchání, proč dcerka něco zničila (což zřejmě vědomě ani neví) se jí zeptejte na co by si dneska chtěla hrát, co by chtěla podniknout a podle možností se jí věnujte. Dítě by mělo mít nějaké své povinnosti a zodpovědnost i kroužky a koníčky, avšak zkuste si doma promluvit a přehodnotit, zda toho po dceři nepožadujete příliš, zda není povinnostmi a kroužky zahlcená, zda má také nějaký volný čas.  Pokud dívenka i přesto stále něco bude ničit a dáváte jí již nějaké kapesné, pak je možné ji způsobenou škodu nechat z kapesného uhradit. Dítě potřebuje naučit se znát hodnotu peněz, neměli byste jí také automaticky dokoupit nové věci za ty, které zničila. Když zničila něco sourozenci, pak mu bude muset dát svůj sprchový gel k dispozici a k používání.

V případě přetrvávání potíží bych vám doporučila obrátit se na nejlépe na dětského klinického psychologa k odborné konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Obě situace mohou souviset se separační úzkostí. Pomalu postupně pokládejte dítě do postýlky, aby si zvyklo spát samo. Pro podporu vyzrávání mozkových funkcí nasaďte Pyridoxin 1xdenně 1/2 tbl. J e to vitamin B6.

Dobrý den, doporučila bych vám váš dotaz směřovat na laktační poradnu. Můžete při neklidu dítěte zkusit také jinou stimulaci, než pouhé přiložení k prsu. Laktační poradce vám na požádání může případně přijít i domů. Zdravím Mgr. Michalea Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dítě je ještě příliš malé, aby bylo možné posoudit příčiny jeho chování, na druhou stranu vám svým chováním něco signalizuje. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa a určitě by bylo vhodné obrátit se na soud, který by jasně vymezil styk vás i matky dítěte s dcerou. Můžete se obrátit na bezplatnou právní poradnu nebo občanskou poradnu, kde by vám měli doporučit jak postupovat. Další postup včetně případných znaleckých posudků ohledně styku s dcerou určí soud. Obecně je pro dítě důležitý kontakt s oběma rodiči. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Důvody neklidného spánku jsou různé,často je příčinou bolest břicha,doporučuje se nasazení proiotik.

K podpoře zklidnění lze nasadit Pyridoxin 1xdenně 1/2 tbl, je to vitamín B6.

Dobrý den, doporučila bych vám se co nejdříve objednat k dětskému klinickému psychologovi a začít situaci řešit. Vztekání vašeho syna byste neměla řešit také agresí (že mu nařežete, jak píšete). Synovu agresivitu tím jen podporujete a učíte ho, že se agresivitou řeší problémy a že je to tak v pořádku. Dělá to přece mamka i taťka. Synovo chování může také souviset s nevyjasněnou situací mezi vámi a jeho otcem. Kromě dětského psychologa by bylo vhodné zahájení podpory celé vaší rodiny formou například rodinné terapie, vztahový koučink atd. Je možné se obrátit na poradnu pro Rodinu a mezilidské vztahy, kde by vám mohli pomoci řešit vaši situaci komplexně. Synova agresivita je pouze symptomem, ne příčinou problému. Zdravím Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho chlapce bych nejdříve doporučila vyloučit nějakou organickou příčinu dlouhodobějších potíží s jídlem. Konzultujte situaci s ošetřujícím pediatrem a vyžádejte si odborná lékařská vyšetření, začala bych na alergologii. Za odmítáním jídla může být skrytá alergie na některou složku stravy (mléko, lepek...), syn se pak po jídle necítí dobře a jíst odmítá. Po vyloučení fyzické příčiny problému s jídlem a při pokračování potíží bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa. Ohledně jídelních návyků byste měla nabízet pestrou a vyváženou batolecí stravu (můžete k doporučení vhodné stravy kontaktovat nějakého dietního či výživového poradce). Chlapce do jídla nenutit, nabídnout jen jedno jídlo, nepředkládat další varianty, pokud jídlo odmítne, tak jej nechat od stolu odejít. Až bude mít syn hlad, sám si o jídlo řekne, potom nabídněte opět jídlo, které jste připravila. Vyvarujte se podávání něčeho sladkého nebo nějakých jiných pamlsků v době mezi jídly, nebo poté, co jídlo odmítne. Dítě se pamlsky zasytí a jídlo pak zase bude odmítat. Pokud zabavování u jídla nevadí vám a vašemu dítěti a syn jí, tak v něm pokračujte, pokud byste jej vnímali jako problém, začněte postupně odbourávat. Zapojte svého syna do jídla, ať se snaží jíst sám, udělejte z jídla odměnu, požitek a zábavu, ne trest a povinnost. Do  jídel, které synovi nechutnají a bude je odmítat jej nenuťte. Nabízejte také nová jídla a chutě, dříve oblíbená jídla může syn již odmítat, protože jeho chutě se mění. Při jídle se snažte chovat klidně, nedávejte najevo svoji nervozitu, syn vycítí vaše napětí a bude jídlo považovat za něco stresujícího. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně zdravotního stavu chlapce se nejdříve poraďte s jeho ošetřující lékařkou zda nezvážit nějako medikaci na podporu imunity. Dále bych vám doporučila konzultaci potíží syna u dětského klinicikého psychologa v místě vašeho bydliště. Vzhledem ke sklonu k psychosomatizaci (pocity na zvracení, častá nemocnost) a tomu, že syn do školky dlouhodobě chodit odmítá bych jako jednu z alternativ zvážila změnu školky. V dnešní době existuje velké množství předškolních zařízení, kde je méně dětí a možnost klidného a citlivého přístupu. Nebo docházku do školky skutečně na čas přerušit. Nejde zde o boj, kdo ustoupí, nebo neustoupí. Váš syn vám všemi prostředky, které má ve svém věku k dispozici dává najevo, že na docházku do školky není pravděpodobně ještě psychicky připravený a návštěva školky ho traumatizuje. Časté výpadky z docházky do MŠ z důvodu nemocí situaci ještě zhoršují.Nemám více informací například o příčině či vzniku potíží, proto vám na základě emailové konzultace nejsem schopna více poradit. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych pro vašeho syna odbornou konzultaci buď u klinického psychologa nebo u pedopsychiatra, který navrhne další postup péče, léčby a případně výchovná doporučení. Podle popisovaných projevů se může jednat o projevy ADHD syndromu, jehož diagnostika a léčba spadá do kompetence odborného lékaře psychiatra. Předčasné narození může být rizikovým faktorem vzniku. Více jen na základě emailové konzultace nedokážu posoudit. Vzhledem k výraznějším popisovaným potížím bych konzultaci u lékaře neodkládala. Agresivitu neřešte fyzickým trestáním, které ji pouze podporuje, ale tomuto chování zamezte, nejlépe přerušením dané činnosti (odveďte dítě, nechte ho sedět chvíli s vámi u stolu, vyčkejte až se uklidní v případě afektu). Nedovolte aby za své agresívní chování získal odměnu v podobě pokračování hry či činnosti. Na dítě mluvte klidným hlasem, pokyny zbytečně neopakujte, ale trvejte na jejich splnění. Pokud je ale chlapec v afektu, pak vaše pokyny ani vysvětlování nevnímá, s vysvětlováním vyčkejte až se zklidní a bude na příjmu. Další postup pak konzultujte s odborníkem. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problém Vašeho dítěte nemusí být závažný, ale nechápu, proč jí dáváte přípravky na „zlepšení trávení“, když netrpí zácpou. Zkuste je vynechat a také přemýšlejte, zda není problém ve Vaší rodině (starší sourozenec, neshody apod.), u dětí totiž podobné problémy mají psychický podklad. Samozřejmě je ale potřeba situaci řešit jednak s Vaší dětskou lékařkou (případné podrobnější vyšetření) a ev. s dětským psychologem. Zdravím Ludvíkovská

Dobrý den,

děkuji za váš dotaz a těší mě, že se snažíte reagovat na dcerčiny potřeby a nasloucháte jí.

Pokud je to ve vašich možnostech, dcerku bych ze školky vzala úplně a dala jí čas na to, aby zase získala pocit klidu a bezpečí, což jí v současné době můžete poskytnout jenom vy. 

Vyčkala bych, až se situace zklidní a dcera se ujistí, že vás neztrácí a znovu najde pevnější půdu pod nohama. Babičku, případně chůvu bych zapojovala postupně a citlivě, podle toho, nakolik bude dcerka chtít (např.aby hlídání probíhalo z větší části u vás doma, maximálně vzít holčičku na kratší procházku apod.) a teprve, až budete vy sama vidět, že je dcera klidnější a ochotnější k tomu, aby vyhledávala společnost i dalších lidí, pak bych ji zkusila dát zpět do klubíku, kam chodila původně. Vše bych nechala usadit alespoň několik týdnů (možná spíše měsíců). 

Dvouleté děti jsou opravdu ještě hodně malé a i když jsou třeba rádi ve společnosti dalších dětí, v tomto věku je ještě nijak nezbytně ke svému vývoji nepotřebují a pořád pro ně zůstává prioritou ta nejužší rodina, tj. máma, táta...Kolektiv počká a dcerka si ho daleko více užije, až bude trošku větší.

A - neodpustím si trošku takové klišé....čas letí a ta doba, kdy jsou děti malé a mají z vaší přítomnosti největší radost i užitek zároveň, ta hrozně rychle utíká.....

Přeji hodně radosti s dcerkou a ať se vám daří sladit mateřské i studijní povinnosti!

Míša

Dobrý den, Vlaďko,

děkuji za dotaz, ale především za to, že se snažíte vnukovi nahradit všechno, o co byl v prvních měsících života ochuzen.

Dobrá zpráva je, že se  i přes nepříznivý start do života v emocionální oblasti  správně vyvíjí a důkazem toho je právě vámi popisované chování chlapečka, které jste správně označila za separační úzkost.

Separační úzkost je pro vývoj dítěte velmi potřebné období, které nám ukazuje, že dítě dokázalo navázat vztah s nejbližším člověkem, což je velmi důležité pro jeho další zdravý vývoj.

Separační úzkost se obvykle dostavuje trochu dříve než ve 20 měsících, ale není nijak neobvyklá ani v tomto věku, navíc, když přihlédneme k tomu, že v dřívějším věku neměl vnuk vhodné podmínky k tomu, aby si takový blízký a bezpečný vztah k pečující osobě mohl vytvořit.

Přesto, že separační úzkost je důkazem toho, že je vývoj chlapečka na dobré cestě, jedná se především pro vás o náročnější období.

Dítě vyžaduje více vaší přítomnosti, více trpělivosti, více kontaktu s Vámi, více všeho. Vy jste teď ta jediná osoba, kterou potřebuje a ostatní ustupují do pozadí. Je třeba ostatním dětem (případně i dalším osobám) citlivě vysvětlit, proč malý potřebuje teď hlavně vás a ostatní odmítá. Neznamená to, že nikoho jiného nemá rád, jen teď potřebuje mít nablízku vás, jako tu nejdůležitější osobu, která mu nikam nezmizí a neopustí ho, obrňte se trpělivostí a vnukovi dávejte tolik pozornosti, co to jen jde. Starším dětem zkuste vysvětlit, že i ony mají za sebou toto období (i když třeba ne tak bouřlivé), popište jim, jak to teď bude nějakou dobu probíhat a vysvětlete jim, že vnuk se teď učí, že k vám do rodiny patří. Když Vám s tím starší děti pomůžou, zvládnete toto období společně lépe. I když je to náročné, věnujte jim dostatek času, je pravděpodobné, že můžou na vnuka žárlit a cítit se jím ohroženi.

Se separační úzkostí není třeba bojovat, jen ji přijmout jako přechodnou záležitost, která odejde stejně tak, jako přišla.

Věřte, že podlaha na umytí nějakou dobu počká, oběd jde uvařit přinejhorším i s dítětem v nosítku na zádech:-) a pohlazení se najde pro všechny děti.

Čím více se vnukovi teď budete věnovat, tím lépe období zvládne, získá potřebnou důvěru v to, že jste tady pro něj, nikam mu nezmizíte a on se bude moct dále spokojeně vyvíjet, postupně se zase pomalinku osamostatňovat, prozkoumávat svět a "pupeční šňůru" prodlužovat.

Zde více informací k tématu:

https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost

Přeji hodně radosti a trpělivosti se všemi vašimi dětmi :-)

Míša

Dobrý den, na podobný dotaz již paní doktorko odpovídala. Její odpověď si můžete přečíst zde: https://www.babyonline.cz/poradna/agresivita-u-dvouleteho-ditete/1253, https://www.babyonline.cz/poradna/maly-zlobil%3A%29/1355.

Dobrý den, za popisovanými potížemi vaší dcery s největší pravděpodobností stojí skutečně příliš mnoho změn realizovaných v krátkém časovém období - dudlík, cestování zřejmě s časovým posunem, dočasná změna místa pro spaní, konec odpoledního spánku, vaše těhotenství a případné změny ve vašem chování ať už uvědomované a objektivní (nemůžete dceru tolik zvedat a nosit, můžete být unavená a podrážděná) nebo nevědomé. Noční můry a děsy se sice u malých dětí mohou vyskytnout, avšak vámi popisované projevy jim příliš nenasvědčují. Vaše dítě má daleko spíše rozhozený rytmus včetně toho spánkového. Do situace vstupují ještě další vývojové vlivy - pravděpodobně počínající období vzdoru, menší potřeba spánku přes den. Můžete se snažit o zajištění co nejstabilnějšího prostředí včetně stabilního místa ke spánku a způsobu ukládání. V nastaveném uspořádání je potřeba vytrvat delší časové období (např. minimálně 14 dní), aby se mohl projevit efekt opatření. Není proto dobré, že pokud se objeví potíže s usínáním měnit dceři místo spaní. Sama také píšete, že ani ve vaší posteli lépe nespí. Rozhodněte se tedy kde chcete nebo preferujete, aby dcera spávala, a tam ji stabilně ukládejte. Můžete u ní zůstat a držet ji za ruku než usne, ale pokud to nepřináší očekávaný efekt, nemá smysl u opatření vytrvávat. Můžete naopak zkoušet nechat dceru usínat samotnou, nebo jen v nějakých intervalech za ní přijít, aby cítila váš zájem a blízkost. Pokud budou potíže přetrvávat i nadále do předpokládaného nástupu dcery do školky, pak bych vám doporučila kontaktovat nějakého odborníka nejlépe dětského psychologa k odborné radě a pomoci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, opakující se pohyb pravé ručky, jak jej popisujete, nemusí znamenat nic závažného. V tomto věku jde většinou o bezděčné pohyby, doporučuji při kojení dítě přidržovat tak, aby ručkami nemohlo volně pohybovat, dále sledujte, jak uchopí hračku (např. chrastítko ), levou i pravou rukou, zda nemá trvale zaťatou pěstičku, jak se pohybuje při převalení na bříško apod. V každém případě je na místě kontrola ošetřujícím dětským lékařem dříve, než máte domluvenou další preventivní prohlídku. S pozdravem MUDr. Ludvíkovská

Dobrý den, potíže vaší dcery se spaním by skutečně neměly souviset s jejím očkováním, v souladu s tím, co vám řekla vaše paní doktorka,  i když přechodně očkování (či spíše bolest po něm) mohlo spánek dítěte narušit. Daleko spíše se u vaší dcery jedná buď o projev vývojového spurtu, kdy roste a prudce se vyvíjí a má potřebu většího příjmu energie a tvorba mateřského mléka se tomu pozvolněji přizpůsobuje, nebo jí také mohou začít růst první zuby. Období růstu zubů může být zejména u citlivějších dětí spojené s poruchami spánku a případně i jídla. Časově se toto období zřejmě shodlo s dobou očkování. Přistupujte k dítěti klidně, dodržujte zaběhnuté rituály a návyky. Změny dosavadního spánkového režimu či ukládání nejsou vhodné a dítě, které je samo o sobě rozhozené ještě více zneklidňují. Zejména pokud se jedná o růstový spurt, tak potíže samy odezní s tím, jak se tvorba mateřského mléka přizpůsobí požadavkům dítěte (může to trvat několik dní). Pokud se jedná o zuby, pak mohou potíže se spánkem přetrvat déle do objevení prvních zoubků.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý večer, Markéto,

píšete, že Vašeho chlapečka vylekal všetečný nos princezny Bosany a od té doby na něj vzpomíná a také má obavy z usnutí. Je pravda,že  takto malé děti nemají  ještě rozvinutou schopnost rozlišovat fantazii a realitu, častěji se tedy stává, že se nějaký ten zážitek třeba z pohádky, může promítnout do nočních strachů.

Malé dítě jde proto těžko přesvědčit o tom, že něco není "doopravdy", ale jenom "jako". Spíš bych zkusila situaci odlehčit, pokud by o tomto zážitku měl sny ještě potřeba mluvit, ukázala bych mu třeba vysavač, kterého není třeba se bát, s tím, že Bosanin nos byl podobný, byl zvědavý, všude se chtěl podívat, všude "čmuchal", ale byl hodný, nikomu neublížil...Že podobný nos mají sloni, tím si podávají jídlo...Udělejte si z toho legraci. A nakonec - nos přece zmizel, když princezna snědla hruštičku...:-) 

Samozřejmě to neznamená, že syn nalezne v Bosanině nosu zalíbení, možná bude mít obavy dále, ale věřím, že to nebude trvat dlouho a nepříjemné vzpomínky překryje něco příjemnějšího. 

Nevím, zda večer vyprávíte synovi pohádky, pokud ne, tak moc doporučuji. Mám dobrou zkušenost hlavně s těmi, co si rodiče sami vymýšlí, to se pak do nich dá krásně zakomponovat podle potřeby ledacos, co se týká dítěte samotného, třeba jeho zážitky, co prožilo pěkného, připravit ho na to, co ho čeká (třeba návštěva mateřské školky, paní doktorky), popovídat o tom, proč si uklízet hračky/ oblékat se/chodit na nočník...:-D nebo případně se dá povykládat pohádka i o tom, že se někdo něčeho bojí (samozřejmě s dobrým koncem)..

Zkuste večerní rituál nějak zpříjemnit, nezmiňujte přes synem spánek, ale spíše zdůrazněte, že se spolu třeba podíváte na hvězdy, které ho v noci hlídají, aby se mu dobře spalo a pak si řeknete pěknou pohádku. Můžete mu rozsvítit nějaké malé světýlko nebo dát nějakou hračku, která bude spát s ním a bude na něj dávat pozor.

Přeji synovi klidné spaní a hezké sny.

Míša

Dobrý den. Tyto reflexy postupně mizí do 1 roku, zatím se nestresujte.

Dobrý den Deniso,

děkuji za Váš dotaz, který bych si dovolila rozdělit na dvě části. V té první zmiňujete poměrně časté buzení u Vašeho 11 měsíčního chlapečka, v té druhé zmiňujete jeho bouřlivé noční "záchvaty", které Vás poslední dobou znepokojují.

Začnu tedy tím častým buzením. Nepíšete víc o synově spánkovém režimu přes den, o tom, zda máte nastaveny nějaké večerní uspávací rituály, zda usíná syn sám, jestli je uspáván kojením apod. Vyjdu tedy z informace, že s Vámi spává v posteli. Rozumím tomu, že ho chcete mít nablízku (přitulení dítěte je tak příjemné!) a určitě je i praktičtější, že při každém probuzení nemusíte vstávat a vytahovat syna z postýlky :-) Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu: není možné, že právě společné spaní může mít svůj podíl na častějším buzení syna? Blízká přítomnost maminky je určitě pro dítě potřebná a uklidňující, mám ale pocit, že toto v noci tak úplně neplatí a mnoho dětí se v těsné blízkosti maminky naopak budí daleko častěji, než když spí ve své postýlce (a mají správně nastavené spací "návyky"). Osobně jsem zastáncem toho, že v noci je lepší, když mají děti (a tím pádem i rodiče) svůj vlastní prostor sami pro sebe. Určitě je dobré mít postýlku blízko postele, ale přece jen-vlastní postel je vlastní postel :-)

Samozřejmě záleží na každých rodičích, jak si vše nastaví a zda to tak celé rodině vyhovuje, pokud ale uvažujeme nad tím, co udělat pro to, aby dítě spalo lépe, je dobré pouvažovat i nad dosavadním uspořádáním, zda je to jediné možné řešení a zda na to nejít trochu jinak.

Více než vřele doporučuji pročíst knihu „Každé dítě může dobře spát". Je k dispozici i volně ke stažení, takže můžete začít čerpat praktické návody a příběhy mnoha dětí (a jejich mnohdy znavených rodičů) třeba hned. Najdete v ní myslím vše, co k dobrému spánku dětí potřebujete vědět J.

Tímto se dostáváme k druhé části otázky, která se týká synových nočních stavů , ze kterých máte s manželem obavy. Vše najdete krásně vysvětlené ve výše zmíněné knize, ale než si ji přečtete, alespoň stručně se dotkneme toho, oč se jedná.

Rozumím tomu, že tyto stavy, kdy nevíte přesně, co se s chlapečkem děje, zda nemá z něčeho strach, případně, zda se nejedná o nějaký vážnější zdravotní problém, vypadají mnohdy až děsivě a naplňují Vás obavami. Jsem ráda, že Vás mohu v tomto směru uklidnit. Nejen, že se z největší pravděpodobností o žádný zdravotní problém nejedná, ale syn neprodělává v noci žádné hluboké úzkosti a strachy, dokonce nejde ani o žádné hrozivé sny.

Oč se jedná: dítě přechází během noci z fáze hlubokého spánku do fáze neúplného probuzení (dítě polospí – polobdí) a zase zpět, do spánku hlubokého. Přechodová fáze je u většiny dětí plynulá, méně nápadná – dítě se pouze zavrtí, otočí, něco si zamumlají a opět upadnou do fáze spánku hlubokého. U části dětí, ke kterým zřejmě patří i Váš syn, jsou tyto přechody kostrbatější - déle zůstávají ve fázi polobdění a tam se právě odehrává ten noční pláč, křik, případně výrazné pohyby, kopání nohama apod. Nejde o sen, ale neúplné probuzení a déle trvá, než se pak dítě dostane zpět do fáze hlubokého spánku. Jedná se v podstatě o to, že není stále dokončen proces dozrávání mozku a proto tyto přechody nejsou tolik plynulé. Vše by se tedy mělo upravit samo, společně s dozráváním mozku. Protože děti v této polobdělé fázi příliš nereagují na jakékoliv uklidňující taktiky, naopak někdy se zdá, že uklidňování děti ještě více rozrušuje, nejlepší, co můžete udělat, je dítě v postýlce zkontrolovat, případně pohladit a počkat, až se samo zklidní tím, že se opět propadne do hlubokého spánku. Nejedná se o nic nebezpečného a pokud dítě jinak prospívá a je spokojené, jak píšete, není třeba se znepokojovat, jen to přijmout jako jednu z vývojových, tedy přechodných záležitostí, která sama odezní.

Držím Vám palce, ať se spaní daří!

Míša

Dobrý den, odpověď na váš dotaz je jednoduchá: VYDRŽTE! Týden je příliš krátká doba, váš syn se ještě stále s odevzdáním dudlíku vyrovnává, potřebuje si najít jiné spánkové uklidňující rituály. Je normální, že hůř a déle usíná, spí hůře a je neklidný. Můžete mu zkusit nabídnout nějaké jiné uklidňující předměty (šmudláček do postýlky, plenku, polštářek, autíčko - ať si sám vybere), které předkus nezpůsobují, nebo mu poskytnout fyzický kontakt (pomazlit se s ním), pokud bude chtít. Také odbourání odpoledního spánku souvisí s odebráním dudlíku, prostě bez něj nemůže zabrat. Pokud až doposud pravidelně odpoledne spával, pak spánek zřejmě stále potřebuje. Přechodné odbobí nedostatku spánku však vašeho chlapce nezabije a uvidíte, že jak se situace stabilizuje, pak bude zase usínat bez potíží a pravděpodobně se vrátí i odpolední spaní. Poskytujte mu příležitost ke spánku, v pravidelnou dobu, jak byl zvyklý jej odpoledne nechte odpočívat, čtěte si například knížky, povídejte si, věnujte se klidovým činnostem, i když neusne, tak si také odpočine. Večer jej také ukládejte v pravidelný čas, jak byl zvyklý, když měl dudlík, nevadí, že třeba hned neusne, činnosti před spánkem by také již měly být klidové. Pokud byste se k dudlíku vrátili, návyk by se okamžitě obnovil a ještě znásobil, také důsledky odebrání dudlíku v budoucnu by byly mnohem horší a neposlední řadě byste vaší nedůsledností ztratili kredit jako rodiče, což by se vám v budoucnu ve výchově nevyplatilo. Přeji vám proto hodně trpělivosti s vaším dítětem a ať překoná svůj návyk  co nejdříve. Buďte vlídní a důslední. Pokud by vás to jako matku hodně vyčerpávalo, můžete se při ukládání vystřídat s někým jiným z rodiny (manžel, babička). Postupovat byste ale měli všichni stejně. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vzhledem tomu, že jsem dětský psycholog se specializací na dotazy ohledně vývoje a potíží dětí, nemohu na váš dotaz kvalifikovaně odpovědět. Vaše potíže by však mohly souviset s přehnaným a idealizovaným očekáváním spojeným s narozením dítěte. Ve vašich snech a představách jste nepočítala s možnými komplikacemi, které mohou nastat a které také nastaly a začalo to již porodem a pak následnou péčí o dítě včetně kojení, která je nejen psychicky, ale také fyzicky náročná a vysilující. Žena - matka má přitom po porodu sama co dělat se sebou a se svým vlastním tělem. Určité pocity zklamání, obavy ze svého selhání i depresívní stavy mohou být a jsou v tomto citlivém poporodním období normální a pociťuje je prakticky každá žena a nemusí vůbec znamenat, že na péči o dítě není ještě zralá a připravená. Ne nadarmo se hovoří o období šestinedělí, které je takovou ochrannou lhůtou pro dítě i jeho matku. Přesto bych vám raději doporučila konzultaci u odborného lékaře - psychiatra, se kterým budete moci své potíže probrat a vyloučit či předejít rozvoji nějakých závažnějších poporodních psychických potíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den. Ano, je to normální.