Negativní chování dítěte k otci

Mojí dceři je 2,5 roku a je zatím jedináček. Problém je, že se začala negativně chovat k manželovi. Ten jezdí kamionem, přes týden je v práci, domů přijíždí většinou v pátek a zůstává do neděle/pondělí. I z toho důvodu se manžel snaží zapojovat do chodu domácnosti a péče o dceru jak nejvíc to jde. Tráví s dcerou rána, chystá jí snídani, když já ještě lenoším v posteli. Dopoledne spolu chodí na procházky, když já potřebuji připravit oběd. Odpoledne jsme spolu všichni jako rodina - hrajeme si, chodíme na procházky, hřiště, návštěvy k prarodičům, výlety. Večer dceru manžel občas uspává. Také se s manželem snažíme projevovat si vzájemně city, aby si dcera zvykla na existenci manžela v naší rodině, i když je většinu týdne mimo domov. Dcera se na svého tátu těší, každé ráno se na něho ptá, v pátek se nemůže dočkat jeho příjezdu. Bohužel taková situace trvá obvykle do soboty večer a v neděli už je vůči manželovi protivná, když se manžel snaží nenásilně si s ní hrát nebo ji s něčím pomoct, dcera na vše říká "táta ne" nebo "nemám ráda tátu". Nevím, jestli mám takové chování přisuzovat jejímu věku nebo je to žárlivost na manžela nebo stud. Dost se totiž stydí před opačným pohlavím (dospělými i dětmi), ale vždy se po chvíli otrká. Dceři jsem prostřednictvím jejích oblíbených pohádkových postav vysvětlovala, že tak jako se mají rády ony, my se máme taky všichni rádi a že by se nikomu nelíbilo, kdyby si nemohl hrát s ostatními. Zdálo se, že to dcera v rámci svých možností pochopila, chvíli manžela brala, ale pak opět začala se svým odmítavým postojem. Moc mě celá situace tíží, zvlášť když vím, jak moc to manžela mrzí (všechen ten čas mimo rodinu jí chce vynahradit o víkendu a být jejím tátou). Chtěla bych poprosit o radu, jak mám s dcerou jednat - zda jí věc vysvětlovat nebo na ni netlačit a nechat to být, až ji to přejde samo. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Dobrý den, po pečlivém přečtení vašeho dotazu mě napadá jedna důležitá souvislost, píšete, že dcerka se na tátu těší a je klidná a vše probíhá normálně až do sobotního večera. Protivná začne být až v neděli. I když takové malé dítě nemá ještě pojetí o čase, tak zřejmě dcerka tuší, že táta odjede. Může to vycítit i z vašeho a manželova chování. Nemá ještě příliš mnoho prostředků, jak to říci nebo dát najevo, ale zlobí se, a dává to manželovi najevo svým negativním chováním k němu. Manžel ať si její chování nebere osobně, je to malé dítě, neumí své pocity jinak vyjádřit. V podstatě je ale její chování spíše známkou dobrého vztahu a lásky k tátovi a smutku, že tatínek zase odjede. Netlačte proto na dcerku, manžel ať si s ní hraje tak, jako doposud. Když ho dcerka bude odmítat, ať se stáhne a zkusí to znovu třeba za chvíli, nebo ať vyčká, až se dcerka na něj sama obrátí. Někdy je přílišná snaha ze strany dospělých něco dětem vynahrazovat spíše kontraproduktivní, holčička přece ví, že je jejím tátou, má ho evidentně ráda a to jsou jen manželovy pocity viny, které do ní promítá. On přeci ve svém povolání nic jiného dělat nemůže, nemusí si proto vyčítat, že s dcerkou není, jezdí přece pravidelně domů a věnuje se jí příkladně. Někteří tátové jsou doma sice celý týden, ale o svých dětech téměř nic neví. Vy také nebuďte smutná, netrapte se chováním dcerky k manželovi, děti jsou na rozpoložení maminky velmi citlivé a vycítí, když něco není v pořádku a jsou pak ještě více rozhozené. Je také možné, že z vás vnímá i smutek, že váš manžel opět odjede a reaguje na celou situaci, kterou ale ve svém věku nedokáže lépe zvládnout. Jak dcerka poroste, bude toho více chápat, bude vědět, že tatínek neodjíždí napořád a že ji i vás má rád, i když s ní není. Musíte mít trpělivost, dělejte vše jako doposud, máte evidentně dobrou mateřskou intuici a umíte velmi pěkně reagovat na vaše dítě. Vyprávění pohádek je výborný nápad, ale v tomto věku ani nemůže mít trvalejší efekt, dcerka je ještě příliš malá, aby z příběhu dokázala něco dlouhodoběji vyvodit a řídit se tím. S pohádkami ale nepřestávejte, jak holčička poroste, tak jim bude rozumět stále více, můžete volit také jiné tvůrčí aktivity s dítětem, malovat, modelovat a povídat si o všem kolem vás. Vzhledem k věku vaší holčičky se připravte také na nástup období vzdoru, kdy může začít odmítat nejen tátu, ale třeba i vás, zlobit se, vztekat se, vzdorovat, je to v tomto věku znak normálního vývoje a postupného osamostatňování, prostě to berte jako vývojový krok kupředu. Přeji vám hodně trpělivosti. Ještě jedna poznámka ke studu, stud před opačným pohlavím u dětí vzniká většinou až později, až tak kolem sedmého roku věku. Tipovala bych, že u dcerky se spíše jedná o menší zkušenost ve styku s muži, cítí se pak nejistá a projevuje se to stydlivostí. Na stydlivější dítě je dobré netlačit, vyčkat, až se samo osmělí, je také možné pomoci v navázání prvního kontaktu, naučit ho některé seznamovací fráze, kterými může prolomit bariéru v kontaktu s dětmi či dospělými. Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Odmítavý postoj dcery k otci

Dobrý den, prosím o Vaši radu. Již několik týdnů se potýkáme s odmítavým postojem naší dcery (budou jí 3 roky) k otci. Manžel se chová k dceři velmi hezky, chce si s ní užít každou volnou chvilku, když přijede z práce, je (oproti mně) velmi trpělivý a vše jí s klidem vysvětluje. Jen co se manžel objeví doma s úsměvem na tváři a otevřenou náručí, dcera začne mít poznámky typu: "nechci tátu, ať jde pryč, nemám tě ráda atd." Je mi manžela moc líto, vždycky k dceři tíhnul a je vidět, že ho celá situace velmi trápí a já nevím, jak mu mám pomoci. Když je s ním sama, řekla bych, že je situace lepší, jenže horší je, že ji spíš ani nemůžeme přesvědčit, aby s ním šla na procházku nebo jela na výlet, aby s ní prostě mohl být sám. Na druhou stranu, když se u nás objeví babička, jsem na druhé koleji i já, vyhání mě, zažili jsme i scény, kdy brečela, že s námi nikam nejde, že zůstane u ní, ať jdeme pryč apod. Nedávno se nám narodil druhý potomek, ale výše popisovaná situace byla už předtím, jen si myslím, že je teď více umocněna tím, že chce být pořád se sestřičkou a nechce se od ní hnout ani na krok. Ale opět stejná situace - manžel jí nedokáže odlákat ani na procházku po městě, ale s babičkou jde. Děkuji.

Odpověď: Dobrý den, nemusíte si dělat starosti, vámi popisované chování je obzvlášť u dětí v batolecím věku tj. 1-3 roky naprosto normální, typické a je dokonce znakem zdravého vývoje rozdílných vztahů s oběma rodiči. Preference jednoho z rodičů se během dětství mnohokrát mění, to, co dnes může udělat jenom maminka, může třeba za týden být činnost pouze pro tatínka. Rozhodně není dobré bojovat o náklonnost dítěte, rodič, který aktuálně není na výsluní zájmu dítěte, by neměl na dítě zanevřít, nebrat situaci osobně, ale měl by si užívat chvíle „volna“ od rodičovství, dát dítěti čas a přenechat kompetence preferovanému rodiči ať si je také užije. Ve vašem případě navíc máte v rodině další malé dítě, kam může „odmítaný“ tatínek určitě napřít svoji pozornost a věnovat se mu. Pokud se vztahy k rodičům vyvíjí normálně, pak si dítě nakonec najde a vybuduje vyvážený vztah k oběma rodičům, případně dalším vychovatelům (babičce). Jinak obecně platí, že dítě opakuje takové chování, které vyvolává u dospělých pozornost a zájem a čím více boji o přízeň holčičky věnujete pozornosti, tím více její chování posilujete, dobré je děvčátko nenutit do společných aktivit s tatínkem, ale nabídnout jí je, a vyčkat, dát jí tak možnost projevit o ně sama zájem. Mít ale na paměti, že dospělý je ten, kdo určuje pravidla, tedy kdy a kam se půjde, určitě nereagujte tak, že dívenka projeví o něco zájem, tatínek všeho nechá a okamžitě s ní půjde. Obdobně postupujte i v kontaktu s babičkou, nevnucujte se dcerce, ponechte péči na babičce, pokud je to v jejích možnostech, tak ať si lásku vnoučátka také užije. Scény, že s vámi nechce odejít od babičky a „hlídání“ mladšího sourozence mohou být také projevem žárlivosti, kdy se dcera takto ujišťuje o vaší lásce a zájmu. Poskytujte jí chvíle, kdy s vámi může být také sama bez sourozence a užít si společných aktivit, zapojte ji do péče o malou, aby se mohla cítit důležitá, nutný však je vždy dohled rodičů, aby z přemíry péče, kterou neumí odhadnout, malé sestřičce neublížila. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

 
Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Negativní chování dítěte k otci - diskuze

  • Tak to známe taky
    Když byly holce 2 a půl, tak odmítala všechny kromě mě. Když pak hlídala babička a já pro ni přišla, tak dostala hysterický záchvat že nechce maminku a nechce domů. Bylo to strašný období, který trvalo rok než se dokázala ovládat, ale přežili jsme to  
    Chloé   | 03.11.2014 22:00:10
    Reagovat | URL příspěvku
  • Náš malej to má stejné
    Tedy alespoň v tom smyslu, že odmítá tátu. A to ho má každý den doma. Já osobně si myslím, že je to spíš určitý druh vzdoru. On za ním jde, upozorňuje na sebe, šťouchá do táty, prostě ho provokuje a ve chvíli, kdy táta přistoupí na tuto hru a třeba ho zvedne, že ho zlechtá, tak malej okamžitě začne křičet "pomoc, pomoc". Nebo cokoli, co je třeba udělat, obléknout, vyčistit zuby, nebo prostě cokoli - "Táta ne, maminka". Na druhou stranu, když přijde babička, tak to u nás pro změnu vypadá takhle "Maminka ne, babička".
    Už se moc těším, až toto období odezní, jen se děsím, jaké bude to další období :oD
    Buik   | 03.11.2014 21:00:32
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Adaptace na MŠ

| Pavla30 | 06.12.2016, 13:54
Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu, jak mám mluvit se synem o sebeobslužných činnostech ve školce. Jsou mu čtyři roky a po třech měsících ve školce stále odmítá chodit na záchod a pokud ho paní učitelka včas "nedotlačí" na záchod, počůrá se. Paní učitelka mu říká, aby šel na wc, ale prý se tam musí dostrkat, jinak nejde. Před paní učitelkou se nevyčůrá, když zůstane na záchodě sám, občas přijde počůraný nebo na procházce se počůrá. Prý nezáleží na tom, zda jsou na toaletě děti nebo ne. Chvilkami mi přijde, že to dělá naschvál. Paní učitelka nedokáže vypozorovat, proč to dělá, já také ne. První dva měsíce jsem o tom se synem mluvila, poslední měsíc jsem o čůrání neřekla ani slovo, to také nepomohlo. Již jednou jsem se na Vás obracela kvůli synovi, že ve školce jen stojí a kouká. Přijde mi, že ho to baví a nevidím v tom nic špatného. Do školky sice chodit nechce, ale jde bez jakýchkoli emocí, hezky se rozloučíme, on odejde do třídy a chce tam dle jeho slov "stát a pozorovat děti". Jako pokrok vidím to, že tam namaloval už i obrázek a začíná nazývat děti jejich jmény, když se spolu bavíme. Bohužel ani motivace na suchý kalhoty v podobě hračky nepomohla. Paní učitelky se ve školce snaží, ale nemohou se synem chodit pokaždé na záchod, když tam mají dalších 27 dětí. Doma chodí syn na záchod sám bez problémů. Chceme s paní učitelkou spolupracovat, ale nevím jak. Již jsem se objednala se synem k paní psycholožce, ale termín máme až za dva měsíce. Budu ráda za jakoukoli radu. Moc děkuji.

Dobrý den, problém vašeho chlapce konzultuje s dětským klinickým psychologem. Zatím využívejte metodu dohledu ze strany pedagožky v MŚ a pozitivní motivaci formou ocenění každého, byť i minimálního úspěchu (nechá se lépe nasměrovat na toaletu, odejde na ni na pokyn apod.). Dohodněte se s paní učitelkou na motivačním systému - oceněním může být například nálepka, smajlík, obrázek, který syn dostane od paní učitelky ihned, bezprostředně po zachycení vhodného chování, pokroku, dílčího úspěchu, ne odměna nárazová, jednorázová. Podobně by paní učitelka měla ocenit i každý pokrok v sociální interakci syna, jeho zapojení do společné práce apod. Doma se zaměřte také na rozebrání a ocenění učiněných pokroků, neúspěchy nezdůrazňujte, do školky syna pro případ nehody vybavte náhradním oblečením.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | dnes, 10:23
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce