Svatba

Den D

A je to tady, náš den D nadešel. Tolik příprav, starostí, plánování a všechno kvůli tomuto jednomu dni. A jak tento den vypadal?

Přípravová etapa

Bylo sedm hodin a já jsem probudila Martina s tím, ať jede pro fotografa a pak ať mě vyzvednou. Dám Marečkovi snídani a připravím věci, které musíme vzít ještě s sebou. Když tak poletuju po bytě, najednou zvoní telefon – volali z květinářství. Kytky sice dorazily, ale nejsou tak nakvetlé, takže je zapotřebí kytici něčím doplnit. Navrhují hortenzie. Já raději svoluji, protože stejně jiné řešení nemám a neznám. Na druhou stranu i výzdoba v restauraci je z hortenzií, tak proč ne.

Je tři čtvrtě na osm. Martin přijíždí s autem před dům. Jde ještě nahoru, aby mi se vším pomohl. Dáváme Máru do kočárku, strkáme ho do výtahu a jdeme pro tašky a krabice, které chceme také dát do výtahu. Vezmu za táhlo výtahu – nejde otevřít. Začíná se mi dělat špatně, Mára je ve výtahu a já nemůžu výtah otevřít. Zkoušíme klíče, zámek, cloumáme s dveřmi a ty se ani nehnou. Mára začíná v kočárku pomalu, ale jistě natahovat. Martina napadne stáhnout výtah i s Márou do přízemí a tam mu zkusíme odemknout. Ještě, že máme průhledný výtah – běžím podél výtahu a stále na Máru mluvím, aby se nebál a už neplakal. Dole dveře povolují a on se dostává ven. Chvilenku se potulíme, pozdravím se s fotografem a ujíždíme ke kadeřnici.

Kadeřnice se pouští do díla, stejně tak fotograf. Já se jen pozoruji v zrcadle a dochází mi, že nemám korunku do vlasů a že Martin určitě nevzal prstýnky. Ještě, že jsem mu v autě předala seznam věcí s časy, které je zapotřebí ještě udělat, vyzvednout, připravit. Martinovi píšu, ať dojede pro prstýnky – smsku posílám omylem babče. Babča píše, že prstýnky nemá! Babče odpovídám, že nemám korunku, jestli mi ji nedonese :oD. Začátek dne a já už mám totálně dost! Po chvilce přijíždí Martin i s korunkou, tak snad už jsem si vybrala všechno.

Oblékací a zdobící etapa

Je čtvrt na jedenáct, kadeřnice se protáhla. Angie už také dorazila ke kadeřníkovi, a tak je načase zavolat Martinovi, aby pro nás přijel. Čekáme u silnice, najednou zakvílí brzdy – Martin je zde. Nasedáme a on nás rychle veze k mojí mamče domů. Už stihl vyzvednout chlebíčky, jednohubky a teď ještě pojede pro kytky. Vybíhám schody, Angie mi sotva stačí. U mamči je snad celá rodina, rychle rozdávám stužky na zdobení aut a děti od bráchů jdou zdobit. V rychlosti nandávám prstové barvičky na polštářky, chystám tác a čtvrtky na obtiskování prstíků. Mára tam pobíhá, všichni povídají, jeden přes druhého, čas letí. Musíme v jedenáct odjíždět, protože ve dvanáct je obřad, ale máme přijet čtvrt hodiny před začátkem a ve středu města je uzavírka.

Prchám do ložnice, kde na mě čekají šaty. Teta, mamča a Angie mi pomáhají. Nejdřív nemůžu najít podkolenky, pak podprsenku a ani podvazek není tam, kde by měl být, ale po chvíli máme všechno, a tak posílám obléknout Angie a sama se snažím obléknout Máru. Přes ty šaty mi to prostě nejde! Nakonec pomáhá moje mamča. Vykukuju ze dveří, všichni na mě křičí, že by neměli vidět nevěstu, ale ženich je dole u aut, tak proč se neukázat. Proklouznu na balkon a vidím, že Martinova rodina se už řadí dole. Je tedy na čase prásknout do koní. Začínám nenápadně všechny sunout ke dveřím – každému dávám do ruky krabici, tašku a nebo něco, co je zapotřebí vzít dolů. Martin donesl nahoru kytky v mezidobí, co jsem se oblékala. Myrtu a mašličky jsme zkombinovali a stačili připevnit svatebčanům na poslední chvíli. Ještě v rychlosti beru malou vázičku a dávám jednu kytičku do klopy tatínkovi k fotce… Ano, teď už snad můžeme jít. Takže foto a vyrážíme pravou nohou z domovních dveří.

Dole mi bratr nabízí rámě (povede mě k oltáři místo tatínka). Martinovi přidělávám kytku do klopy, babičky už kytičky také nafasovaly, takže teď už jen nastoupit do auta a odjet jako poslední.

Předradniční a radniční etapa

Cesta probíhá v pohodě, nikde žádné velké fronty nebo zácpy, jak jsem se moc bála. Když máme odbočovat k radnici, tak se mě ještě bratr ptá, jestli nemá odbočit na druhou stranu, že ještě můžeme vzít roha. Se smíchem mu odpovídám, že dneska nebude okružní jízda městem, a tak odbočuje k radnici. Stavíme se na poslední místo v řadě a bratr mi rychle letí otevřít dveře. Je půl dvanácté, takže máme ještě čas – jdu tedy pozdravit všechny svatebčany a podat jim ruku. Po chvíli se ke mně hrnou i moje kamarádky a Martinovi kamarádi. Vyndávám urychleně Svatební strom a po chvíli se na něm objevují první otisky. Děláme pár foteček, ale Mára pobíhá sem a tam, tam a sem, moc to nejde ho někde s námi vyfotit. Svatebčané dostávají ještě napít, jsem moc ráda, že jsme s sebou vzali i nealko, protože jinak by nám uschly družičky :o).

Když už je chvíli po tři čtvrtě, bratr dává znamení, že se půjde dovnitř. Ženeme tedy všechny svatebčany před nás, protože my dva jdeme jako poslední. Zahlédnu také tetu Drážu, která nemá odvahu se k nám přidat. Vidím i kolegy z práce, paní účetní, maminky kamarádek. Ale to už jsme v letu. Vcházíme do čekací síně, kam si bereme své nejbližší a ostatní žádáme, aby se šli posadit do obřadní síně. Promlouvá k nám „instruktorka“, co a jak bude probíhat, kam se má postavit fotograf atd. Martin si ještě udělá legraci, že zapomněl prstýnky, ale ji to nevyvede z míry, protože to se jim tam už párkrát také stalo. Předáváme i takový ten polštářek, na kterém mají být prstýnky posazené. Sedáme si na pohovky, několikrát nás tam vyfotí a pak už jen čekáme na ten správný okamžik.

Obřadní etapa

Hodiny v místnosti odbíjí přesně dvanáctou, „instruktorka“ nás žádá, ať se seřadíme a můžeme vykročit. Nevím proč, ale chce se mi brečet. My s bratrem máme chvíli počkat, až se všichni posadí, a pak teprve máme jako poslední dorazit. Ještě vtipkujeme, že tam schválně necháme Martina čekat déle… nechali jsme a bratr zase z legrace nadhazuje, neutečeme? Neutekli jsme. Pomalu dokráčíme k Martinovi. Bratr mě předá a my se rychle chytáme za ruce. A je to tady, ten okamžik, kvůli kterému je celá tato eskapáda. Hraje svatební hudba, mluví pan oddávající a mně se chce zase brečet. Cítím, že mi cukají koutky – to budou zase fotky. Koukám se na ty umělé květiny, které zdobí obřadní síň, a snažím se myslet na něco jiného. Svědci jsou představeni, my jsme představeni a teď nadchází ten okamžik, kdy Martin má říct „ano“.  Ten se má, už to má za sebou, teď je řada na mně. I to moje „ano“ znělo tak nějak přiškrceně.

Teď je na řadě první manželský polibek – z naší strany je takový rychlý, že nás nestihl ani fotograf vyfotit. Pan oddávající proto se smíchem říká, zopakujeme si to, nemáme to vyfocené, čímž samozřejmě pobaví celou obřadní síň. Martin se nedá zahambit a pouští se do toho znovu, déle a lépe – fotograf má vyfoceno. Pan oddávající povídá dál ty dojemné věty, teď začal mluvit o dětech. Jako kdyby to ten náš malej věděl, že se mluví o něm. Začal žvatlat na celou obřadní síň, až jsme se na něj oba s Martinem otočili a všichni se začali smát.

Vivat, už jen podpisy, snad tam dojdu, jak moc se mi třesou kolena, a hlavně se nezabít, až budu scházet z toho schůdku, co tady mají narafičený. Klika, nespadla jsem. Nejdřív se podepisuje Martin, pak já. Začínám původním příjmením na druhý řádek, ale pro jistotu se ptám, jestli se podepisuji správně. Pak se chci podepsat novým příjmením – tvořím pouze Dostál a nevím, jak dál. Pan oddávající se začne smát a říká mi, tady někdo netrénoval. Rychle si přeříkám nové příjmení, abych věděla, jaká písmenka mi tam ještě chybí. Nakonec se podepisují svědci… Tak a je to za námi. Všichni nám jdou popřát.

Odjezdová a fotící etapa

Ještě než jsme zašli do radnice, domluvila jsem se s jedním známým. Vašík mu předal klíčky od babiččina auta – v autě na Martina čekal krásný a velký koňský chomout, to aby věděl, co ho se mnou bude čekat. Fotíme se na schodech radnice, a když už vycházíme ven, Martin zahlídne, s čím tam na něj venku čekají. Krásně si ho vychutnávají, než mu konečně chomout nasadí na krk. Já dostávám do rukou opratě, a tak pomalu scházíme ze schodů a já jen zkušebně zkouším zatáhnout a zastavit ho – je to v pořádku, vyšlapuje jako hodinky.

Než odjedeme na focení, dáváme všem svatebčanům a přihlížejícím napít, ať už alko či nealko, a také dostávají chlebíčky, jednohubky, malé dortíčky a tak podobně, aby nám chudáci cestou na obídek nemřeli hlady. Následně vyrážíme do parku, kde se budeme fotit. Část svatebčanů neodbočí do parku a jede rovnou do restaurace, ač všem bylo řečeno, kde bude focení probíhat. Začínáme se tedy fotit bez nich. Bavíme u toho všechny kolemjdoucí a kolem stojící lidi. Je jedna hodina, a tak voláme do restaurace, že tam kolem půl druhé dorazíme, aby začali ohřívat obídek. Fotky jsou jakýs takýs dodělány, a tak se můžeme sebrat a davově odjíždět.

Obídková etapa

K restauraci přijíždíme na čas. Vyndáváme věci z aut a lidé je pomalu odnáší k restauraci. Kuřáci začínají kouřit, a jelikož víme, že nás před vstupem čeká uvítací výbor s talířem na rozbití, vodou a vodkou, jdeme dost pomalu, aby všichni stačili dokouřit. To už nás vítají a nabízí nám přípitek, chápeme se skleniček. Dle očekávání v mojí je voda a v Martinově vodka, nicméně už dopředu jsem se rozhodla, že si zahraju na herečku, a i kdyby tam byla voda, budu dělat, že je to vodka. Povedlo se, dost lidí mi naletělo a pak se mě během hostiny chodilo ptát, co že jsme to měli v těch sklenkách. Najednou se ozvala ohromná rána, to jak talíř dopadl na zem, a my se pouštíme do zametání střepů. Pak už dovolujeme svatebčanům, aby si šli najít své jmenovky na stolech.

Oběd je naprostá klasika, ale nevidím na tom vůbec nic špatného, protože je naprosto úžasný. Jako přípitek čekalo cinzano, předkrm broskev plněná kuřecí směsí s křupavou bagetkou (Martinova maminka si stěžuje, že je toho málo). Pak přichází na řadu polévka – hudličková. Dostáváme velký brindák a čekají na nás lžíce s dírkami. Pro nás to ovšem není žádný problém, vždyť jsme zvyklí krmit Máru – takže do sebe dostáváme skoro celou polévku, čímž bavíme všechny hosty. Zakončuje to samozřejmě svíčková, když Martinova maminka vidí, kolik dostává knedlíků, okamžitě žádá, aby jí byly dány jen dva, protože to nemá šanci sníst – pak už je naprosto spokojená.

Etapa odpoledního programu

Po obědě jsme se šli ještě vyfotit na senového šneka, což byla ohromná legrace a moc jsme se u toho nasmáli. Fotit jsem se šla jen s manželem a družičkami. Mára odmítal spolupracovat.

Jako první bod na plánovaném odpoledním programu bylo házení kyticí. Nahnali jsme všechny svobodné dámy, ženy a dívky (tedy starší 18 let), aby se postavily do řady, a já jsem je chtěla omráčit kyticí. Tu chytla moje kamarádka, které mimochodem kartářka předpověděla, že se příští rok vdá – tak jsem zvědavá. Po návratu do restaurace se opět rozjela volná zábava.

Druhý plánovaný bod odpoledne bylo rozkrojení svatebního dortu. Musím říci, že na tento okamžik se všichni moc těšili, protože dort vypadal opravdu skvostně, takže nebyl nejmenší problém všechny opět nahnat do restaurace. Měli jsme dva dorty – jeden ovocný a pak ten klasický svatební, takže si lidé mohli klidně vybrat. Nejdřív jsem dávala Martinově straně příbuzenstva, až se moje příbuzenstvo začalo bát, že na ně nic nezbude :oD. Ale světe div se, dostalo se na každého, zbylo i na přidání a část dortu jsme měli ještě na druhý den.

Pak už byla zábava opravdu jen na svatebčanech. Hezky nám k tomu hrála hudba, kterou jsme si donesli. Raut postupně zaplnil rautový stůl. Mě i Martina nejdřív zděsilo, když se k rautu nikdo nehrnul. Rychle jsem proto řekla mladšímu bráškovi, že tam na něj čekají řízečky. A jak to tak bývá, jak se vrhne první člověk, během chvilky je tam fronta. Když jsme se dostali na řadu my s Martinem, bylo už po řízečkách. Proto jsme se nenápadně došli zeptat, jak to vypadá, jestli ještě budou. Hned nás uklidnili, že to byla teprve první část a že tam samozřejmě máme ještě další části. Já jsem si nandala ze svého ovocného talíře a byla jsem naprosto spokojená. Další fronta se pak vytvořila u gulášku, což mě také velice potěšilo. Ani nevím, co se v průběhu dělo, ale najednou bylo sedm hodin a bylo na čase, aby Mareček odjel s babičkou spinkat.

Zavolali jsme známému, který se měl postarat o odvoz. Nejdřív jsme ho pořádně nakrmili a pak jsme ho vyslali naším autem i s babčou a Márou domů. Když se vrátil, ještě vytáhl kytaru, a tak to bylo i velice příjemné zpestření večera. Lidé se začali pomalu vytrácet, každý na cestu dostal pytlíček s bonbony a moc nám děkoval za pozvání. Když už se začala blížit půlnoc a nás tam zbylo opravdu jen pár – Martin totiž všem oznámil, že oslava je pouze do dvanácti, protože náš svatební den je 23 a nikoli 24 :oD (ba ne, to bylo i z toho důvodu, abych nemusela bůh ví jak dlouho ponocovat) – navrhl jeho strejda, ať to tam uzavřeme a jdeme k nim domů a tam že můžeme pokračovat. Také z toho důvodu, že v restauraci měli mít druhý den další svatbu. Pomohli jsme po sobě uklidit, sbalili své věci, jako bonus jsme nafasovali ještě jednu obloženou mísu, kterou jsme nestihli sníst, a pomalu se vydali ke strejdovi.

Noční etapa

Poslední auto, které zbylo u restaurace, bylo to naše, a jelikož nás bylo na jednu jízdu moc, otočila jsem se se zbytkem lidí dvakrát. Na jednu stranu je to dobré, když nevěsta nemůže pít :o). U strejdy jsme byli asi do půl druhé. Skvěle jsme si popovídali, dojedli obloženou mísu, vypili, co se vypít dalo :oD, a to všechno s nádherným výhledem na osvětlený Liberec.

Pak už následovalo jen rozloučení a pomalu jsme vyrazili směr domů. Tady ještě následovala další party, jak to nazval Martin, a to party otvírání svatebních obálek. Musím říct, že i to nás velice potěšilo. A pak už jen následoval zasloužený... spánek :oD.