Rodič jako největší nepřítel vývoje

„Největším nepřítelem zdravého vývoje dítěte je často jeho rodič,“ pozoruje doktorka Jana Martincová. Jak se toho jako rodič vyvarovat a na jaké extrémy je potřeba si dávat pozor?

Naše společnost se příliš často pohybuje radikálně ode zdi ke zdi. U péče o dítě jsou těmi zdmi na jedné straně přehlížení dítěte a jeho potřeb rodičem, na druhé nadměrná péče a organizace dítěte.

V kolektivních zařízeních, počínaje školkami pedagožky řeší zanedbanou péči v podobě řečových vad, neschopností dětí se hýbat, jejich nemotorností, nesamostatností apod., kdy v podstatě rodič ze zdravého dítěte udělá do 6 let nepéčí hendikepované. Na druhé straně pak čteme o helikoptérových rodičích, kteří ani na vteřinu nespustí z dětí zrak a čas jim plánují doslova minutu po minutě, aniž by dítě mohlo kreativně do čehokoliv zasáhnout nebo nést za něco samo i zodpovědnost.

Nebudete mi to věřit, ale často ty 2 na první pohled nesourodé skupiny mají i společné prvky. 

Ta první kupodivu přes nepéči ví, že má něco dělat, a dle slov učitelek se snaží fabulovat a okolí přesvědčit, že něco s dítětem dělá, ač opak je pravdou. Dítě to ale téměř vždy na rodiče „práskne“, např. paní učitelce na cílenou otázku odpoví, že včera s maminkou ani tatínkem logopedická cvičení nedělalo, nebo ve škole, že nečetli, a na otázku, co tedy dělalo, spontánně odpoví, že např. sedělo celé odpoledne u tabletu.

Helikoptérové rodičovství sice na první pohled vypadá jako naprostý opak, kde péče a aktivity s dítětem jsou nadměrné. Ale může jít také o zastírací manévr, nekreativnost rodiče, důvěru spíše v cizí nápady a autoritu místo pro jednou neplánovaně stráveného odpoledne se známky chaosu. Tito rodiče dítě vozí z jednoho kroužku do druhého, od jedné trenérky ke druhé, stále je někam směřují.

Co se mě jako rodiče týče, měla jsem k rozvoji dětí ráda kvalitní, nápadité hry, knížky nebo kroužky, které byly na jedné straně velkou inspirací, ale na druhé dávaly mně i dětem obrovský prostor k vlastním nápadům a jejich realizaci.

Rodič se dokonalým nerodí, ale stává. Od rodičů s více dětmi jsem dokonce slyšela, že to vychytali až u třetího dítěte.

Nás velmi rodičovsky zdokonalilo již to druhé, ADHD dítě. To nám svou úporností velmi rozšířilo komfortní zónu a co nebylo vůbec myslitelné u prvorozené dcery, u něj se stalo samozřejmostí. Však nám to také dcera dává lidově řečeno sežrat: „Cože, Ríša bude přes noc pryč? Ríša může přijít po půlnoci, zatímco já musela být v jeho věku v 6 doma? On může denně používat auto? A sám, bez dozoru?“

… snad nám tu naši tehdejší nedokonalost jednou dcera odpustí… :-)