Belinda a usmíření s mámou

Několik měsíců jsem s rodičema nebyla ve styku. Žádná volání, žádné návštěvy, žádný kontakt přes SMS nebo e-mail. Když to takhle napíšu, vypadá to divně, ale přišlo mi, že tohle je jediný možný řešení našich vyhrocených vztahů, kdy jsme si neustále něco vyčítali a nedokázali jeden druhýho pochopit. Zpětně si myslím, že to byla chyba a že jsem se měla víc snažit, abychom se usmířili dřív, než k tomu v reálu skutečně došlo. Ale postupně.

Před dvěma týdny jsem na poště potkala kamarádku z dětství, bydlela na stejným patře jako my a pokud vim, její matka tam stále ještě bydlí. Překvapilo mě, že první, na co se při našem setkání po letech zeptala, bylo následující: „Co máma?“

Nevěděla jsem, co má na mysli a koktala něco v tom smyslu, že se teď moc nevídáme.

„Nevíš, že je v nemocnici?“ Divila se.

„Cože?“ Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. „Proč?“ Máma byla vždycky zdravá jako řípa.

„Na to by ses měla asi zeptat táty.“ Kamarádka se spěšně rozloučila a nechala mě stát s podacím lístkem a balíčkem před okýnkem, kde se mě pošťačka na něco ptala a já jí vůbec neslyšela. Obrátila jsem se a s nepodaným balíkem rychle pospíchala za tátou.

Otevřel mi skoro okamžitě. Jako by na mě čekal.

„Co je s mámou?“ Vyhrkla jsem hned mezi dveřma.

Táta dlouho mlčel a jen si mě prohlížel. Koukal se mi do očí a hledal slova.

„Řekni mi pravdu.“ 

Nadechl se a pak tiše odpověděl: „Maminka má rakovinu.“

Oči se mi zalily slzama a balík upadl na zem. Objala jsem tátu a šeptala, že mě to moc mrzí. Plakali jsme spolu, na všechno špatný mezi sebou jsme v ten moment úplně zapomněli.

Ještě to samý odpoledne jsem ji jela navštívit. Ležela na posteli, bledá, hubená a usmívala se na mě. Tiskly jsme si ruce a já jí říkala, jak moc ji mám ráda. Jak to zvládneme a že to bude dobrý.

Máma už je po operaci, čekají ji chemoterapie a pak dlouhá rekonvalescence. Prognózy jsou dobré, naštěstí se doktorům podařilo celý nádor odstranit, ale i tak nás čeká těžký boj. Věřím, že ho vyhrajeme.

Toho hroznýho dne jsem si uvědomila, jak strašný by bylo mámu nebo tátu ztratit. Jaký mám štěstí, že s nima ještě můžu být a že musím různý řeči spolknout, minulost neřešit a čas nám ještě společně vyměřený co možná nejlíp využít. Mámina nemoc je mou životní lekcí. Jsem její jediný dítě, jediná dcera a musím se k tomu postavit čelem – přesně tak, jak bych to jednou chtěla i od svých holek. 

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2090

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2096