Z handicapovaného dítěte olympijský vítěz!

Znáte to, milé dámy, každý den není takříkajíc posvícení. Ač se snažíte někdy sebevíc, vaše snaha může skončit na diletantství jiných. A to pak člověku přináší nejen problémy, ale i pocit neuspokojení. … a pak jistě u mnohých nastoupí „vzdávací“ myšlenky.

Pokud k nim máte sklony, tak právě pro Vás je tento velmi motivující příběh jako stvořený.

Znáte Wilmu Rudolphovou? To byla holčička, která se narodila do početné černošské a velmi chudé rodiny právě 23. června 1940. Narodila se předčasně a vážila pouze 2 kg. V dětství ji stíhala jedna nemoc za druhou, mimo těch dětských i dvojitý zápal plic. Po návštěvě lékaře oznámili její mamince, že ji slábne a deformuje se levá ruka a noha a že trpí nevyléčitelnou dětskou obrnou. Zpráva hodná zhroucení? Ne však pro paní Rudolphovou. Ta nakonec našla nemocnici 70 km vzdálenou od bydliště a tam dceru 2x týdně vozila na léčení. Toto trvalo celé 2 roky, než byla Wilma schopna chodit alespoň pomocí protézy. V nemocnici se maminka naučila, jak s dcerou správně cvičit. Všichni včetně Wilminých sourozenců se podíleli na její léčbě a cvičení. Díky přesvědčení o úspěchu a vytrvalosti nejen Wilminy maminky, ale celé rodiny a tvrdému cvičení začala Wilma ve svých 12 letech chodit bez berlí, protéz, ortopedických bot.

Nejen, že začala chodit, ale následovala příklad starší sestry a dala se na basketbal. Co víc, stala se basketbalovou hvězdou a dovedla svůj tým na národní šampionát. Poté nastoupila na dráhu atletickou, na které se dostavil úspěch již na její první olympiádě v roce 1956, kde získala bronz ve štafetě. Jak správně hádáte, to byl pouze začátek. V roce 1960 již coby první Američanka získala na olympiádě v Římě současně 3 zlaté medaile: sprint 100 a 200 m a štafeta. Cen bylo bezpočet. Co je však důležité, tak navzdory svému zdravotně neradostnému dětství se rozhodla žít svůj život naplno. Stala se tak zářným příkladem pro všechny postižené děti. A 3 roky po její smrti, roku 1997, byl – myslím si právem – 23. červen vyhlášen guvernérem Tennessee jako Den Wilmy Rudolphové právě v tomto státě.

Příklad toho, jak přes neúspěch a neutěšené podmínky si člověk svou vytrvalostí může „říci“ o skvělý život. Miluji tyto příběhy. Pomáhají zvláště v době, kdy se ne všechno daří.

Přeji všem, aby naše životy skýtaly pouze tyto příběhy se šťastným koncem. Vytrvejte!