Začalo to průšvihem...(a nebo právě naopak...) (Bea-Matyas)

Když mě Bol oslovil s prosbou sepsání svého příběhu, ráda jsem souhlasila. V současné době hodně rekapituluju, je to právě rok, kdy to všechno začalo. Proto si uvařte kávičku nebo oblíbený čaj, hezky se posaďte a čtěte. Poselství je jasné – jde to! :-)

Loňského září jsem měla pocit, že jsem na všechno sama. Přestože jsem měla hodného muže, začali jsme se odcizovat. Přestože jsem měla bezva kamarádky, začala jsem se uzavírat. Přestože jsem měla milující rodiče, začala jsem se jejich péčí dusit. Mé potíže vyvrcholily toho odpoledne, kdy syn poprvé spal ve školce. Dolehla na mě nesnesitelná tíha a já byla po měsíci hladovění a neschopnosti spánku na dně svých psychických i fyzických sil. Přestože jsem si nedovedla představit, že bych se zrovna já mohla ocitnout v psychiatrické léčebně, stalo se. V bohnickém krizovém centru jsem strávila pět dní a už tam jsem pochopila, že nastoupit tuto cestu byla správná volba.

Nastavené terapie mi daly hodně příležitosti mluvit. O sobě, o svých pocitech, o svých trápeních a snech. Nedlouho po svém nástupu jsem si uvědomila, že za čtyři roky doma, kdy jsem se starala o celou rodinu i domácnost, jsem úplně zapomněla pečovat o sebe. Nemyslím tím o svůj zevnějšek, stále jsem se snažila být pěknou a upravenou ženou, mám na mysli péči o svou duši. Najednou mi nezbýval čas, chuť ani odhodlání na nějaké své záliby a to byla chyba. V Bohnicích jsem si vzpomněla, jak ráda jsem vždycky psala, jak jsem kdysi vydala dvě knížky a jak jsem od dětství chtěla být spisovatelkou. Tohoto jsem se v léčebně chytila a po svém návratu domů jsem s plnou vervou začala tvořit.

Jako bych ten příběh měla v sobě schovaný už dávno. Slova padala na papír a já nemohla přestat. Vysedávala jsem nad klávesnicí a ťukala dlouho do noci a brzy ráno. Za měsíc byla Klára dopsaná. Oddychla jsem si, ale nutkání pokračovalo. Vrhla jsem se na další příběh a pak hned na třetí. Najednou jsem to nedokázala zastavit a tak je tomu vlastně dodnes. V psaní jsem objevila jedinečný ventil svých pocitů a nálad, nechat ožít postavu (která je mi tak podobná) jejím příběhem pro mě znamenalo vysvobození. Tím, že jsem začala tvořit, jsem si zase začínala věřit, šlo to pomalu, ale uvědomila jsem si svou sílu a svou schopnost vyprávět. Objevila jsem sama sebe a pak jsem jednoho dne zjistila, že se zase mám ráda. Byl to pro mě naprosto úžasný pocit, zase jsem byla šťastná.

Úplně logicky přišla na řadu otázka, co dál. Klára byla napsaná a já měla potřebu sdílet svůj příběh s ostatními. Protože jsem několik let pracovala jako redaktorka, navíc svět knížek mi je od dětství velmi blízký, věděla jsem, jaká nakladatelství chci oslovit. Nechtěla jsem se prodávat pod cenou. Sebrala jsem odvahu a dvěma dle mého názoru nejvhodnějším jsem ukázku Kláry poslala. Věděla jsem, že rukopisů chodí nakladatelům denně nekolik (překvapivě píše spousta lidí) a také to, že musím být trpělivá, že na odpověď si mohu klidně dva měsíce počkat, přesto jsem jako rozený beran nevydržela a opět se hned za týden snažila vzít dění do svých rukou. Manžel mi byl po celou dobu obrovskou oporou.

Rozhodla jsem se založit si živnostenský list. Sebrala jsem jedno pondělní odpoledne (úřední den) obě děti a vyrazili jsme na úřad. Kupodivu bylo vše vyřízeno rychle. Zaplatila jsem tisíc korun a mohla začít podnikat v redakční činnosti, maloobchodu a velkoobchodu. S manželem jsme se dohodli, že knihu vydáme vlastním nákladem, riskneme to a zainvestujeme. Udělala jsem si marketingový plán, dodělala poslední korektury (pomohla mi kamarádka) a oslovila internetové nakladatelství, kde jsme se dohodli, že hned následující ráno obdrží titul k tisku prvních sto kusů. Byla jsem nadšená.

A pak si se mnou opět osud pohrál. Večer před tím, než jsem chtěla knihu posílat k tisku za vlastní peníze, měla dcera nehodu a skončily jsme na pohotovosti (rybí kost v krku). Bylo půl desáté, když jsme se konečně dostaly na řadu a jen co jsme ordinaci opustily, došla mi SMS  od jedné velmi známé nakladatelky, že právě četla zaslanou ukázku a že se jí moc líbí. To byl hotový šok. Nevěděla jsem, co teď. S rozhodnutím mi pomohl můj milovaný muž. Stopli jsme vlastní tisk a důvěru vložili do rukou Motta. Pozastavila jsem si živnostenský list, neboť na autorskou tvorbu ho nepotřebuju, podepsala jsem smlouvu a čekala dlouhé čtyři měsíce, než jsem Kláru držela v rukou. Od začátku jsem si ji zamilovala.

Měla úspěch. Za první tři měsíce se jí prodalo tisíc výtisků. Denně jsem dostávala krásné maily od známých nebo cizích holek, které se v ní našly. Ta neskutečná podpora pro mě znamená moc. Díky ní jsem ve svém úsilí vydržela a díky ní věřím, že se mi to povede, že skutečně budu úspěšná spisovatelka, kterou psaní bude živit. Začátky jsou těžké, ale stojí za to. Patří k nim autorská čtení, vylepování plakátů, snaha dostat se do médií a hlavně odhodlání vytrvat a usilovně pracovat.

Za nedlouho vyjde další kniha, tentokrát Karla. Napsala jsem dětskou kuchařku Mama hotel a chystám se na příběhy z gynekologické ordinace. Jsem otevřená a upřímná. Díky tomu dostávám příležitosti, nyní například externí spolupráci pro můj oblíbený časopis Marianne. Koupila jsem si diktafon, nastudovala informace a chystám se na svůj první rozhovor.

Témata na knihy si vymýšlím sama, jak se člověk svěří, dostane se mu důvěry ostatních, a tak často slýchávám příběhy svého okolí. Je jich mnoho. Zabývám se sociálními otázkami, hodí se k mé citlivé povaze a schopnosti empatie. Nejsem životní optimista, baví mě nostalgie a mám pocit, že tento způsob vyjádření se mi sedí. Příběhy vznikají z momentálního pocitu, v hlavě mám ze začátku jen velmi hrubou kostru. Jak píšu, příběh se naplňuje. Záleží tedy hodně na mém aktuálním rozpoložení, na období, v němž se nacházím. Kláru jsem nechala na první dobrou, s Karlou jsem se pak prala ještě dalšího půl roku. Nyní se chystám na Klaudii. Je sice napsaná, ale ještě musí na „kosmetiku“:-). V tom je to kouzlo. Záleží jen na mně, jak kniha dopadne. Je to nesmírně osvobozující. Stejně tak jako zjištění, že přes všechny moderní aspekty dnešní velmi uspěchané doby, lidi stále čtou.

Můj táta mi často říkával: „Štěstí přeje připraveným.“ Nesnášela jsem to, ale dnes mu musím dát za pravdu. Po návratu z psychiatrické léčebny jsem dostala velikou šanci. Byla jsem připravena ji využít a nehodlám se jí vzdát. To samé přeju všem, které se zatím hledají!