Březen

Čtěte také:
I. díl - Soniks a její těhotenství
II. díl - Soniks a její těhotenství
III. díl - Soniks a její těhotenství
IV. díl - Soniks a její těhotenství
V. díl - Soniks a její těhotenství
VI. díl - Soniks a její těhotenství

Hned na začátku března, přesně 2.3. mi ve večerních hodinách odešla hlenová zátka. Prostě jsem šla na wc a ona odešla. Docela mě to vystrašilo, byla jsem ve 22. týdnu těhotenství a to je opravdu moc brzy. Nejraději bych jela pro jistotu hned do porodnice, jenže přítel byl na noční, a tak jsem byla sama doma. Honzík už spinkal, takže  jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když si půjdu lehnout a počkám do rána na přítele, který by mě odvezl do porodnice. Neměla jsem žádné bolesti, byla jsem bez kontrakcí, nešpinila jsem, a tak jsem šla spát. Ráno mě vzbudil přítel a já se cítila nějak divně. Začalo mě pobolívat v podbřišku jako při MS, a tak jsme oblékli prcka a jelo se.

Na příjmu se na mě podívala ultrazvukem paní doktorka, změřila mi čípek, který se ještě o trošku zkrátil, ale byl hraniční. Podívala se na mě zrcadly a zjistila, že to vypadá na počínající zánět. Udělala stěry a přijala mě k hospitalizaci s tím, že to není nic vážného, ale pro jistotu si mě tady na 3 dny nechají. Tašku jsme měla pro jistotu s sebou v autě, takže mi pro ni přítel skočil a já mezitím vyplňovala se sestřičkou veškerou administraci ohledně příjmu. Ubytovala jsem se na pokoji, který jsem měla celý pro sebe - byl pátek a tak se hodně propouštělo. V podstatě se se mnou nic nedělo, jen mi měřili ozvy srdíčka plodu, teplotu a dostala jsem vaginální tobolky na počínající zánět. Pak mi pro jistotu zvýšili dávku magnezia. Měla jsem relativní klid na lůžku, to znamenalo, že jsem měla sice co nejvíce ležet, ale na  jídlo jsem chodila do jídelny a pak jsme mohla na wc a do sprchy. Pořád jsme se uklidňovala, že tam jsem jen pro jistotu, že se v podstatě nic neděje, jen si mě chtějí pohlídat kvůli mé předchozí anamnéze (potrat, předčasný porod). Přítel si od pátku vzal OČR s tím, že pohlídá malého. Normálně by si vzal dovolenou, ale tu si teď  šetří na můj porod, aby mohl být se mnou. Docela mu to i vyhovovalo, na starém bytě bylo spoustu práce, co se musela udělat a čekala na něj.

V sobotu se můj stav mírně zhoršil, začalo mi tvrdnout bříško. První kontrakci jsem nevěnovala moc pozornost, ale když přišla druhá a pak třetí zazvonila jsem si na sestru, ta zavolala na lékaře a ten mě pro jistotu zkontroloval. Výsledek byl alarmující, čípek se mi zkrátil na 22 mm a to už je hodně málo. Okamžitě mi dali hořčík přes infuzi a pak ještě plegomazin injekčně do hýždě - po něm se nesmí 2 hodiny vstávat. Od této chvíle jsem měla už přísný klid na lůžku a mohla maximálně na wc. Byla jsem zoufalá. To přece není možné, aby se to během tak krátké doby zhoršilo. Volala jsem příteli a ten dojel i s Honzíkem. Honzík naštěstí spinkal a tak jsme si mohla s přítelem popovídat. Napadlo nás zavolat léčitelce Gábině, vysvětlili jsme jí problém a ta nám odpověděla, ať se pomodlím a nechám to pánu Bohu, že on se o to postará a možná nám miminko zachová. Večer mě ještě kontrolovala paní doktorka. Naštěstí se nezhoršoval. Zeptala jsem se, co by se dělo, kdyby infuze nezabraly. Odpověděla mi, že bych bohužel musela porodit. V té době by miminko odhadem vážilo kolem 440 gramů a ve 22. týdnu se miminka nezachraňují. Bylo by to vedené jako potrat. V noci se mi zdál děsivý sen, ve kterém jsem prožívala porod nezralého miminka a jeho následnou smrt. No v reálu bych to zažít nechtěla, ten sen mi bohatě stačil. V neděli jsem naštěstí už bolesti neměla, jen občas mi ztvrdlo bříško. Každou kontrakci jsem hlásila sestřičce a ta pak kontaktovala lékaře, který se na mě přišel podívat.

V pondělí byla velká vizita, na které mi zástupce primáře vysvětlil, že můj "uzávěr lahve" prostě nefunguje. Tím myslel děložní hrdlo. Bohužel to prý budu muset  vydržet vleže v nemocnici, aspoň tedy do nějakého rozumného týdne. No vyhlídky nic moc, ale aspoň jsem věděla, na čem jsem. V pondělí mě navštívila kamarádka a vrátila mi 2 knížky, které jsem jí půjčila. Přišla jako na zavolanou. Jedna knížka se jmenovala "Anděl vám žehná". Tuto knížku jsem si koupila den před tím, než mi před rokem Honzík přestal dýchat a hodně mi její andělské příběhy psychicky pomohly. Proto jsem ji brala jako dobré znamení toho, že nakonec bude všechno v pořádku. Tato návštěva byla velice příjemná a já jsem se hezky uvolnila.

V úterý jsem na pokoj dostala spolupacientku. Byla na začátku těhotenství a začala silně krvácet, takže jsme se podporovaly navzájem. Já ani ona jsme nesměly vstávat z postele a u obou hrozil potrat. Hned bylo na pokoji veseleji, mohla jsem si aspoň s někým povídat. V pátek ještě k nám přidali jednu starou bábinku po odstranění  dělohy a celkem jsme na oddělení byly přes víkend jenom 3. S bábinkou byla sranda, ze začátku jsme se ale docela bály, protože neustále chtěla chodit na wc, ale byla slabá a my se obávaly, že cestou sama upadne, takže jsme pro jistotu zazvonily vždy na sestru, která jí pomohla. Na druhý den bábince dali na noc prášek na spaní, ale to nejspíš neměli dělat. Bábinka totiž měla v noci bludy - stále zvonila na sestru a volala, že ji žerou myši..pak to pro změnu byly slepice. V tu noc jsme se vůbec nevyspaly, naštěstí na druhý den dali paní na druhý pokoj a my jsme se mohly konečně obě vyspat. Ve středu jsme obě měly kontrolní ultrazvuk. Já už jsem byla klidnější, hořčík jsem dostávala zase jenom v tabletkách a najednou cervikometrie dopadla na výbornou - čípek nebyl vůbec zkrácený naopak, jednalo se o normální nález. Dodnes si to neumím vysvětlit. Změřil to špatně pan doktor? Byl velice mladý. Nebo mi snad pomohl klid na lůžku? Anebo mi tak pomohla léčitelka Gábina? Každopádně to bylo v pořádku a mně se velmi ulevilo. Hned jsem to volala domů. Byli z toho nadšení. Odpoledne jsem měla další návštěvu, přišla mě navštívit bývalá spolupacientka, která se mnou ležela na pokoji, když jsem ležela na udržení ještě s Honzíkem. Ona měla tehdy před porodem, byla tam se mnou jenom chviličku. Čekala holčičku, ale když se holčička narodila, tak pan doktor prohlásil: "Ale vaše holčička má mezi nožkama něco navíc!" a z Janičky se stal Jakub. Malý Kubík už chodil, měl nádherné vlásky a byl o hodně větší než Honzík. A to i přesto, že Kubík je starší jen o 14 dní. Honzík byl oproti němu ještě miminko. Pověděla jsem jí všechno, co se dělo a pak záhadu s čípkem. Když jsem jí řekla, kdo ten čípek měřil, tak mi odpověděla, že by i věřila tomu, že to ten doktor špatně změřil. Je takový mladý, nezkušený. Nebo mi taky mohla pomoci léčitelka, ale o té se doktorům zmiňovat nemůžu.

Co se dělo mezitím doma

Přítel byl doma s Honzíkem na OČR a postupně třídil věci do krabic. Honzíkovi se to náramně líbilo. Tolik neznámých věcí, které mohl prozkoumat. Pak začal sám demontovat skříně, aby byly připravené na stěhování. Při jedné takové demontáži nedával přítel chvíli pozor, odešel do vedlejší místnosti a Honzík této chvilky bez dozoru  využil a vylezl na opřená dvířka od knihovny, aby se mohl podívat ven otevřeným oknem. Bohužel se postavil zrovinka na skleněnou část výplně dveří od knihovničky.  Naštěstí se mu nic nestalo, ale mohl se docela dost ošklivě pořezat. Mohlo to pod ním prasknout, je to přece jen sklo. Když jsem to slyšela, dostala jsem málem infarkt!

12. března přijela na Šumavu rodina od přítele. Přijeli mu pomoct se stěhováním. Táta od přítele nám koupil levnější kuchyňskou linku, chlapi stěhovali a babička hlídala a uklízela ve starém bytě. Honzíka ale neuhlídala.. V obýváku jsme měli na zdi nalepenou samolepicí tapetu s dětskými obrázky, a jak se strhla, zůstalo lepidlo z  tapety na stěně, takže se to muselo vyčistit toluenem. Ten pak dali na skříň, aby na něj Honzík nedosáhl. Skříň se odstěhovala a toluen se ocitnul na zemi. Samozřejmě ho našel Honzík, kterému se podařilo odšroubovat uzávěr, a celý se toluenem polil. Babička naštěstí zareagovala rychle. Honzíka vysvlékla, rychle ho osprchovala, převlékla, otevřela všechna okna a byla s ním na balkoně na čerstvém vzduchu. Taky se naštěstí nic nestalo, tedy kromě psychického šoku babičky. Bohužel to ale odneslo lino. Jak totiž babička převlékala Honzíka a pak jej sprchovala, tak zapomněla utřít rozlitý toluen a ten vyžral do lina díru. Babička byla z této události celá nešťastná a odmítla dál Honzíka hlídat.

Na druhý den měli Honzíka odvézt na Moravu, protože přítel musel jít pracovat, abychom měli z čeho platit nájem a já byla stále v nemocnici. I kdyby mě třeba pustili, nevědělo by se kdy budu muset do nemocnice zpátky a stejně bych Honzíka nesměla zvedat. Během pobytu rodičů Honzík začal odmítat kočárek a nejraději se procházel sám za ruku. Ušel tak i 200 metrů, ale bál se pustit.

Rodiče 15. března odjeli zpátky na Moravu a vzali si s sebou psa i Honzíka. Přítel tak zůstal doma sám. Starý byt zůstal prázdný a v novém bytě byly poskládané skříně a všechny věci v krabicích a  pytlích různě po bytě - no prostě šílený bordel. Přítel koupil barvu v Tescu, byla levná. Začal bílit byt a připravovat ho na předání, opravil taky dvoje dveře.  Do toho jsem mu zavolala já, že mě možná druhý den pustí domů. Už jsem byla bez bolestí, bez kontrakcí a nález na čípku byl v normě. V pátek mě měla ještě čekat  kontrolní ultrazvuk a podle něho se mělo rozhodnout.

V pátek mě opravdu pustili, a tak jsem zavolala příteli, aby si pro mě dojel. Ultrazvuk dopadl na výbornou, byla jsem ve 24. týdnu a miminko vážilo 440 gramů. V nemocnici také zjistili, že čekáme holčičku. Byla jsem nadšená, holčičku jsem si už dlouho přála – budeme mít páreček. Hned jsme to volali rodičům. Spolupacientku pustili v pátek také. Ještě jsme museli v jídelně počkat na propouštěcí zprávu. Pak si mě přítel odvezl už do nového bytečku. Byl to pro mě velký nezvyk.
 

Podle příběhu Soniks zpracovala Naďa Barochová.