Stezka „v korunách stromů“ (Buik)

Málokdy někomu něco doporučuji. Proč? Protože vím, že jsem jiná. To, co se líbí ostatním, mě moc nenadchne a naopak to, z čeho padám já do mdlob, přijde ostatním jako úplně normálně věc. Nicméně tuto stezku mohu opravdu všem jedině doporučit a myslím si, že se bude líbit.

Ještě před dovolenou jsme se dívali na nějaký pořad a v něm zmiňovali, že v Čechách je již také dokončena stezka „V korunách stromů“. A jelikož jsme jeli do Jižních Čech a tato stezka má být u Lipna, napadlo nás, že se tam vypravíme.

Musím říct, že naše příprava nebyla úplně ideální a tak nám musel bráchův synátor zjišťovat, kde konkrétně se stezka nachází a jak se k ní přesně dostaneme. Vyrazili jsme ve složení já a přítel, babička a bratrova dcera a samozřejmě Mareček. Když jsme se blížili k místu určení, viděli jsme jakoby rozhlednu. Jelikož jsme byli s prcíkem, tak jsme se snažili dostat co nejblíž k místu určení. Několikrát jsme se vraceli, až jsme se rozhodli autí nechat na parkovišti a prostě vyrazit ke stezce pěšky.

Je to překrásné místo, kam vyráží docela dost lidí. Záchytné parkoviště bylo plné k prasknutí. Nahoru se dalo dojít buď pěšky anebo lanovkou. Ale popravdě, lanovka byla poměrně drahá. Nedokázali jsme si představit, jak by nám přepravili kočár. Ale především, chtěli jsme se projít. Sice to nebyl příliš prudký kopec, ale i tak jsme se s přítelem docela zapotili. A o vstupném raději vůbec mluvit nebudu, protože v tomto složení jsme zaplatili 480,- Kč a to jsme v podstatě bratrovu dceru udali jako mladší 15 let a přitom je starší.

Ale všechno to „trápení“ rozhodně stálo za to. Nevím, jak jsou na tom vaše děti, ale ten náš vysloveně miluje stromy. A tady se k nim dostal opravdu hezky blízko. Málokdy vydrží v kočárku nespat, hlavně když to hezky drncá, ale zde vydržel celou dobu a usnul, až když jsme jeli zpátky k autu. U vchodu se zakoupí lístek a člověk projde dřevěnou bránou.

Jedná se o nejnižší bod stezky, a tudíž stromy tu vypadají takové, jaké je zná třeba z lesa – mohutné, ale koruna stromu je hodně daleko. Postupně se jede po dřevěné konstrukci stále výš. Je zde několik zastávek, na kterých se plní úkoly, prolézají prolézačky, člověk se dozví něco o zvířátkách, rostlinkách a stromech.

Pravda, toto příliš Máru nezajímalo – on se nemohl vynadívat na to, jak se mu koruny stromů stále přibližují. Ve chvíli, kdy se mohl koruny dotknout ručkou, ho táta vyndal z kočárku a jemu tak radostně zářila očička.

Nicméně stezka pokračovala ještě výš. Drandili jsme s kočárkem a moc se těšili na ochoz, ze kterého bude výhled kolem dokola. (Jedna malá výtka stavitelům – píší zde, že je to bezbariérové, ale v posledním patře rozhledy jsou schody, nevím, jak by se tam vozíčkář dostal.)

Ale jelikož nás bylo hodně a schody pro nás nejsou přeci žádný problém, vynesli jsme kočárek a tak se i Mareček dostal až úplně nahoru). Byla to nádhera, ten rozhled – Lipno před námi, krásně hřející sluníčko, modrá obloha, lesy kolem dokola, prostě opravdová nádhera.

Jenže čas je neúprosný a před námi byla daleká cesta nazpátek. Rychle snášíme kočárek a zase drandíme nazpátek k autu. Neodolali jsme, a když jsme jeli kolem Lipna, zastavili jsme se a udělali ještě jedno rychlé koupáníčko. I Mareček byl ve vodičce. Pak už jsme nasedli zase do auta a pospíchali domů.

Já osobně si myslím, že se výlet Marečkovi a i nám líbil. My jsme o stezce ještě dlouho horlivě debatovali. A Mareček? Ten usnul v autosedačce a řekla bych, že se mu o stezce i zdálo, protože se ze snu tak krásně a blaženě usmíval! Tudíž jestli máte tu možnost, jeďte se tam také podívat a dejte nám vědět, zda vás stezka stejně zaujala.

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.