Ještědování (Buik)

Snad mi nikdo nebude zazlívat, že se zde nebudu rozepisovat o našem randění, ale rovnou přejdu k prvnímu výročí. Protože ač jsem se snažila, jak jsem se snažila, pár chybek se mi tam tak nějak dostalo!

Nějak jsme nebyli schopní s přítelem stanovit, od kdy spolu chodíme, a tak jsme se prostě rozhodli pro jeden datum a ten ctíme jako začátek našeho vztahu (7. března). Naše výročí tak nějak vždy spojíme s Valentýnem, aby bylo opravdu co oslavovat, a v období od toho 14. února do 7. března zabukuji nějaké zajímavé místo a tam to pak oslavíme. U prvního výročí to bylo trošku jinak. Jednou jsme se s Martinem bavili a já se ho zeptala, jak si on jakožto chlap představuje žádost o ruku. On mi na to řekl, že by přítelkyni vzal třeba na Ještěd, zamluvil apartmá a o půlnoci ji požádal o ruku s květinou v ruce. Od té doby mi tak nějak uvízl Ještěd v hlavě – já jsem liberečák, ale nikdy jsem na Ještědu nespala. Takže když se blížilo výročí, zavolala jsem na Ještěd, zamluvila apartmán, hlavně aby byl s výhledem na Liberec a těšila se.
V den D končil Martin docela pozdě v práci, ale na druhou stranu, měla jsem tedy dost času na nákup a přípravu akce. Hned z práce letím nakoupit. Lahvinka vínka, raději dvě, energy drink, abychom vydrželi, různé mňamky na chlebíčky, něco sladkého pro našeho sladkého. A hurá domů, všechno připravit.

Problém číslo jedna – byla hnusná zima, všude sníh a já měla Martina vyzvednout v práci. Bylo by to super, kdyby nezavolal o hodinu dřív, než měl. Nastala panika. Rychle všechno naházet do přepravek. Skleničky, utěrku, něco k pití, mňamky, pitíčko. Něco sexy na sebe, pyžamo pro něj, aby neřekl. Tak, mám všechno? Ne, ještě mycí potřeby. Ufff, tak teď snad už. Když přijíždím k jeho práci, je tam celej zmrzlej a se špatnou náladou. „Kde si tak dlouho,“ jsou jeho slova místo pozdravu. „Jestli si to chceš vyžehlit, pojedeme na kebab.“ „Ne, Marti to nepůjde, mám v plánu něco jiného.“ Otáčím auto a mířím na Ještěd. Martin úplně naštvaně: „Kam to jedem?“ Já mu říkám: „Uvidíš.“ On na mě „Lucie, řekni mi, kam to jedem?“ „Zkazíš si překvapení, ale tak jedeme na Ještěd.“ (Občas tam tak jezdíme, třeba na západ slunce, nebo do kavárny na kafíčko.) Přestává nadávat a já ho velice ráda pouštím za volant, protože nahoře je led a toho já se při řízení bojím.

Problém číslo dva – dorazíme nahoru a já se ženu na recepci. Martin vůbec nechápe, ani když mu ukazuji klíček od pokoje a prosím ho, aby mi pomohl odnést věci. Říkám mu, musíš nenápadně, protože tam jsou lahve a ty se na pokoj nesmí nosit. Stále na mě nechápavě kouká a tak mu popřeji krásné výročí – to se začne už usmívat. Propašujeme náš náklad na pokoj, Martin se směje, že tady budeme snad týden, co všechno táhneme.

Poctivě jsem totiž přepravky zabalila, aby do nich nebylo vidět. Pak vyndávám skleničky a on chce otevřít láhev s vínem – hups, problém číslo tři je na světě - nevzala jsem otvírák. A tak nenápadně jde na recepci a jakoby nic říká, že jsme si na pokoj vzali lahvinku a jestli to nevadí. Recepční se usměje, a že je to v pohodě. Martin využívá jeho dobré nálady a požádá o zapůjčení otvíráku. Recepční vyprskne smíchy, ale otvírák nám půjčí, dokonce na celou noc.
Problém číslo čtyři – Stojíme v pokoji, lahvinka otevřená, naléváme si vínko, koukáme se z očí do očí a přejeme si krásné výročí. Otáčíme se k oknům, abychom se pokochali výhledem na rozsvícený Liberec a problém čtyři je na světě. Tak nějak mi nedošlo, že když je zima, budou okna na Ještědu zamrzlá. Hledáme tedy nějakou štěrbinku, skrz kterou aspoň zahlédneme Liberec, ale kde nic tu nic. Prostě když se daří, tak se daří.

Vrcholný problém číslo pět – večer hezky utíká, příjemně se bavíme, smějeme, povídáme, baštíme … atd. (jestli jste koukali na film Mamma mia, tak víte, co ty tři tečky znamenají :oD). Pak už skoro nastala půlnoc. Jen Martin byl celou dobu takovej divnej, nesvůj, nepoznávala jsem ho. Když už půlnoc opravdu bila na poplach, Martin se mě najednou zeptal: „Ale nechceš mě požádat o ruku, že ne!“ Můžu vám říct, že tím mě opravdu totálně dostal. Vybuchla jsem smíchy – určitě jsem probudila i sousedy. Uklidnila jsem ho, protože i já zastávám názor, že o ruku má přeci žádat muž a ne žena. Teprve potom z něj opadla veškerá obava a začal se konečně dobře bavit.

Byl to prima zážitek, a kdybyste nevěděli, kam si vyrazit na výročí, můžeme jedině doporučit! Ale pozor - nepočítat s tím, že když chlap řekne v tolik a tolik končím, že v tolik opravdu skončí, brát s sebou otvírák, v zimě nevyžadovat výhled na Liberec a především, NEŽÁDAT O RUKU! :oD

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.