Inzerce
Inzerce
Inzerce

Jak jsme zařizovali dětský pokoj (Buik)

S přítelem jsme bydleli dva roky v mém malém bytečku. Pro nás dva byl akorát, i když jak si tam postupně přinášel své věci, měla jsem pocit, že by bylo zapotřebí, aby byl byt nafukovací. Jednou jsem jen tak nadhodila, jestli bychom se neměli podívat po něčem větším.

Hned druhý den Marťa přišel s tím, že ve vedlejším paneláku je jeden byt 3+1 na prodej. Když mi ukazoval fotky, byla jsem i já velice nadšená. Hned další den jsme udělali prohlídku bytu a ten nás opravdu dostal. Sice ve čtvrtém patře pod střechou, ale v paneláku byl výtah, tak proč ne.

Když jsme vyřešili financování našeho hnízdečka, došlo k podpisu smlouvy, vystěhování původních majitelů a slavnostnímu předání klíčů. Byl to velice příjemný pocit, mít vlastní byt, ve kterém se můžete vyřádit. Zařizování je prostě supr – jo, to jsem si říkala na začátku. Pak začaly opravy, předělávky, úpravy a já měla pocit, že to snad nikdy neskončí.

Inzerce

V našem bytečku byla velká kuchyně s jídelnou, koupelna, toaleta, ložnice, obyvák a samozřejmě pracovna. Martin se těšil, jak si tam donese své nářadíčko – je vyučený „dřevař“, takže mi slíbil, že mi konečně udělá tu novou postel a tak. Bratr a jeho synátor nám pomáhali s opravami. Stále tvrdili, že do dovolené bude všechno hotovo. Odjíždíme na dovolenou a byt rozhodně není hotov. Není ještě ani vymalováno - jo to se mi honilo hlavou.

Na dovolené si ze mě všichni dělali legraci, že už nic nevydržím. Že už patřím do starého železa a tak. Byli jsme na Moravě a světe div se, nechutnalo mi vínko. Na kole se mi motala hlava, a když jsme poslední den dovolené jeli na lodičky, dostala jsem dokonce svalovou horečku.

Inzerce

Co dodat, při malování kuchyně se mi udělalo špatně a po návštěvě u doktorky bylo jasné, že s pracovnou je útrum. Musí se připravovat dětský pokoj.

Přiznávám, příprava dětského pokoje mě opravdu naplnila. Když jsme se stěhovali, tak mi tam kluci nanosili základní věcičky – skřínky, stůl, knihovničku. Nejvíc se mi líbilo, když jsem tam natírala postýlku po bratrancovi. První nátěr byl v pohodě, ale při druhém nátěru jsem se do postýlky skoro ani nevešla – člověk nemá nechávat vše na poslední chvíli.

Inzerce

Inzerce

Pak nám „dřevařskej“ udělal vestavěné skříně – paráda, konečně mám kam dát prckovi věcičky. Bratr dodal vyvýšenou postel, která bude fungovat jako přebalovací pult. A nakonec jsem na zdi nakreslila obrázky. Tak pokojíček připraven, jen tomu mimískovi se nechtělo. Mára na sebe dal hezky počkat, až když ho vystrašili vyvoláním, tak si to rozmyslel.

Myslím si, že pokojíček se mu líbí. V knihovničce má vystavěné plyšáky, vždy si před ní stoupneme a on pozoruje, očka přeskakují z jednoho na druhého. Přebalovací postel je supr, protože je veliká a on se na ní může převalovat. A co víc, když na ní leží, vidí i na obrázky na stěnách. Někdy se úplně přetočí, aby viděl i ty obrázky, co má nad hlavičkou. Zatím to jsou jen obrysy – moc se těším, až bude větší a my je společně vybarvíme!

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Jak jsme zařizovali dětský pokoj (Buik) - diskuze

Poradna

Agresivní chování

| Mishaaak | 17.02.2020, 18:17

Dobrý den, mám dotaz ohledně chování 6ti leteho syna. S jeho otcem již přes rok nežiji. Když jsme byli spolu, tak na mě její otec křičel, když se mu něco nelíbilo a tak jsme odešli a Kubík to bral tak, že je to dobre, že už na mě taťka nebude křičet. Nevím zda to s tím souvisí, ale teď jsme s bývalím přítelem relativně v pohodě a Kubík mi říká ať se nastehuju zpět k taťkovi, že uz na mě nebude křičet. Sám Kubík teď začal být agresivní když se mu něco nelíbí. Začne se vztekat, kopat a nezvladatelne křičet, že mu musim nařezat aby se uklidnil. Sama už na to nemám nervy a dnes už mě na toto chování upozornila i paní učitelka ve školce. Prosím o radu jak se v takovýchto situacích chovat? Budeme asi muset navštívit psychologa, protože já už to nezvládám. Také se bojím, že až o tom řeknu jeho otci, začne mi vyčítat, že je to moje vina, že jsem odešla. Prosím jaký na toto chování máte názor? Moc děkuji za radu. Míša

Dobrý den, doporučila bych vám se co nejdříve objednat k dětskému klinickému psychologovi a začít situaci řešit. Vztekání vašeho syna byste neměla řešit také agresí (že mu nařežete, jak píšete). Synovu agresivitu tím jen podporujete a učíte ho, že se agresivitou řeší problémy a že je to tak v pořádku. Dělá to přece mamka i taťka. Synovo chování může také souviset s nevyjasněnou situací mezi vámi a jeho otcem. Kromě dětského psychologa by bylo vhodné zahájení podpory celé vaší rodiny formou například rodinné terapie, vztahový koučink atd. Je možné se obrátit na poradnu pro Rodinu a mezilidské vztahy, kde by vám mohli pomoci řešit vaši situaci komplexně. Synova agresivita je pouze symptomem, ne příčinou problému. Zdravím Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | dnes, 10:17
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce