Docent cestovatel
Rozhovor byl pořízen 27. února 2013
Pane docente, procestoval jste více než 80 zemí. Bylo to pracovně nebo i jako turista?
V poslední době cestuji do ciziny většinou pracovně, na mise nebo přednášet. Když jedu přednášet do některé ze zajímavých a bezpečných míst, cestuje se mnou někdy i moje rodina. Naposledy jsme takto byli na Mauriciu a ve Vysokých Tatrách, kde stál syn v necelých třech letech poprvé na lyžích. I když jsem s rodinou někdy jen večer nebo ráno, společné usínání je krásnější, než když je člověk na hotelech samotný. I takových nocí však zažiji každý rok hodně.
Zkusme ty země nebo skupiny zemí projet, vzpomenete si u každé nebo některých na nějaký zážitek, zajímavost, silný vjem, zhodnocení, zkrátka, co by stálo za zmínku?
Na humanitárních misích je zážitků obrovské množství, ale ze standardního cestování mě v poslední době pozitivně překvapilo zejména nádherné japonské Kyoto. Jinak z měst mám nejraději Sydney. Fascinující stavby jsou i indický Taj Mahal, jordánská Petra nebo samozřejmě velká čínská zeď. Z top zážitků mohu zmínit pozorování velryb v Tichém oceánu, koupání v nejvyšším vodopádu v Karibiku, sáňkování na písečných dunách v Brazílii, pohled z vrcholu mayské pyramidy v Mexiku či jízdu na slonovi pralesem korytem řeky v Thajsku. Tyto i mnoho dalších vzpomínek mi zůstanou v paměti do konce života. Líbil se mi i zážitek z muzikálu Chicago na newyorské Boadway nebo zápasy NHL a NBA ve Washingtonu a v New Jersey. Od dětství mám rád už samotnou atmosféru letiště a studoval jsem vždy s oblibou mapy a zeměpisné atlasy. Díky tomu jsou moje geografické znalosti dosud nadstandardní. Ve volných chvílích čtu cestopisy a několik jich vyšlo i s mých autorstvím v různých časopisech. Jsem prostě založením cestovatel.
Jak v těch zemích cestujete? Jak se přepravujete? Mají tam nějaká speciální vozítka nebo dopravu, kterou u nás neznáme?
Přesouváme se různými způsoby, v poušti jsem například jel 6 hodin na velbloudovi. Na poslední misi v Zambii jsme projížděli vesnice volským povozem. Z místních prostředků mám nejraději motorovou rikšu tzv. tuk-tuk. Jednu jsme pořídili z rodinného rozpočtu i našemu nemajetnému příteli Petimu na jihu Srí Lanky. Je černé barvy a je na ní napsáno jméno mého syna Dominik Alex Maďar.
To je krásné:-). Poprosím ještě blíže popsat ten 6hodinový zážitek na velbloudovi. To měl nějaké sedlo?
To byla taková moje bolestivá zkušenost, protože velbloud neměl žádné sedlo, pouze jsem nafasoval deku, opratě a hůl. Faktem je, že ten velbloud byl docela naučený, takže přimět ho jít mimo jeho běžnou trasu byl docela problém. Když jsem chtěl, aby jel rychleji a nechtěl jsem ho mlátit, švihnul jsem ho po zadku jednou, a pak už stačilo pouze ukázat mu hůl. Neměl třmeny, tak jsem se na něm držel pouze tlakem stehen. Jednak běžel jako kůň, ale pak se k tomu ještě kýval do stran. Po 6 hodinách, kdy jsem slezl, jsem měl ještě 3 dny pocit, že jej mám otištěného na hýždi, bolel mě celý člověk. Navíc to stálo poměrně hodně peněz, 150 dolarů v roce 1996, to byl strašný peníz, nastupoval jsem za 8000 Kč, to byla polovina mého nástupního platu, za takové utrpení, ale zase na takové krizovky člověk nejvíc vzpomíná.
Byl jste na něm nějak krytý před sluncem?
Bylo to v létě, měl jsem takový ten jejich turban s přesahem na krk, dlouhé kalhoty naštěstí, takže spálený jsem nebyl, ale bolel mě celý člověk a v podstatě to byl zážitek, který jednou za život stačí. Takže teďka mi stačí se na velblouda jenom podívat, ani na fotografování na něj už nesednu.
Trpěl jste někdy v zahraničí hlady?
Nijak zvlášť ne. A pokud náhodou někdy ano, člověk na fyzické trápení rychle zapomene a zůstane mu jen to hezké. Na jedné straně jsem na sebe přísný, pokud jde o bezpečné jídlo, na druhé straně rád zkusím některé místní speciality, ale musí být dobře tepelně zpracované. Na misích hlad není vzácný, ale v porovnání s tím, kdy jedli naposled naši pacienti, to nestojí ani za zmínku. Když už to nejde jinak, vydržím dlouho na čokoládě nebo mi stačí suchý chléb a kola. Rozhodně si je dám raději než kachní embryo, což je místní specialita ve Vietnamu.
Co je základním vybavením cestovatele?
To záleží od délky, účelu a charakteru cesty. Já jsem zatížený na multifunkční nožíky a svítidla, zejména na čelovku nedám dopustit. Obě tyto věci Vám mohou zachránit život. Mám i kvalitní vodotěsné hodinky s kompasem a výškoměrem. Jednou jsem si v džungli uvědomil, že pokud bych nás musel, např. kvůli zdravotní indispozici řidiče, vyvézt z džungle, bylo by to téměř nemožné. Každá zatáčka je stejná, bez jakéhokoli značení. Tak jsem si tu investici po návratu zdůvodnil potenciální vitální indikací. Projely se mnou již velký kus světa a zatím se osvědčily.
Jakými základními pravidly se na cestách řídíte (bezpečnostními i hygienickými)?
Člověk musí být informovaný a disciplinovaný. Když narazí na něco nového, musí použít zdravý rozum. Pravidel je poměrně hodně, nakonec jsem o tom napsal celou knížku Ochrana zdraví na cestách. Já už mám ale vžité automatizmy a ty mi už nedovolí udělat chybu.
Onemocněl jste někdy na svých cestách?
Na to, že jsem navštívil téměř 90 zemí na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, to bylo minimálně, jen pár jednodenních indispozicí, které jsem si vyléčil sám. Je to skoro až zázrak, když máme někdy na misích i několik stovek nemocných pacientů za den.
Jak trénujete imunitu?
Nijak zvlášť, musím říct. Mám spoustu různých aktivit, tak nemám čas na to, co by se mělo dělat. Snažím se, když už ne jinak, tak alespoň zařadit uměle vitamíny ve formě šumivé tablety, ale v podstatě nijak zásadně se nechráním. Možná je to u lékaře, který dělá infekce, i tím, že je exponován různým infekcím v rámci práce velmi často, až si časem imunitní systém vytvoří vyšší obranyschopnost. Potvrzuje mně to i spousta jiných lékařů, kteří na začátku kariéry byli nemocní často, ale teď již na ně něco jen tak nesedne. Hodně si dezinfikuji ruce, v ordinační dobu i 30x za den, Svým pacientům podávám ruce i v době chřipkové epidemie. Jinak jsem samozřejmě očkován proti všemu možnému, ale bohužel těch vakcín je tak málo, že to považuji jenom za úplné minimum, co můžu pro sebe udělat. Na misích v rizikových oblastech ale vždy beru antimalarika, probiotika, používám repelenty a každý večer si vystříkám místnost, ve které spím, insekticidem.
Cestujete s rodinou nebo sám?
Vždy, když to jde, snažím se i s rodinou. Musí to ale být oblast bezpečná pro malé dítě s kvalitní akutní lékařskou péčí. Za první rok a půl nalétal s námi syn 20 hodin, ale jen po Evropě, např. Mallorca, Kanárské ostrovy, Turecko. Potom už byl i mimo náš kontinent a teď jej čeká Dubaj a Thajsko. Nadstandardní očkování proti žloutence A, meningokokové meningitidě či planým neštovicím je u něj samozřejmostí. Očkování snáší fantasticky, dokonce i od tatínka.
Jakou nejdelší cestu jste absolvoval? Jak dlouho trvala a kam to bylo?
Nejdéle jsem byl v cizině na jeden zátah na Kubě. Koncem 90. let jsem tam jako mladý lékař absolvoval pracovní stáž v havanském institutu tropické medicíny. Měl jsem pronajatý byt blízko centra. Pracovalo se i v soboty a neděle zůstala na praní, žehlení a odpočinek. Na pláž za Havanou jsem se tak dostal jen jednou, těsně před odletem. Navíc jsem si platil většinu nákladů ze svého, takže jsem musel šetřit. Život s místními, s jejich běžnými radostmi i starostmi byl však zajímavý. Kubánci patří mezi nejvzdělanější národy světa. Ta izolace jim však samozřejmě ublížila.
Pokud ale myslíte největší přesun, byla to Austrálie. S mou výškou je tak dlouhá cesta v ekonomické třídě docela náročná, ale díky dvoudenní zastávce na Tchaj-wanu cestou tam i zpět se to dalo vydržet.
Má o Vás rodina starost? Jak s nimi udržujete kontakt?
Starost mají, ale svět je krásný a já nemohu jinak. Navíc naše pomoc chudým je posláním. Cestování mě nabíjí energií i spoustou dobrých nápadů, včetně založení humanitární organizace či odborného časopisu, které jsem dostal na cestách. A v zahraničí, i když ne vzdáleném, jsem potkal i manželku a rok na to jsme se v Chorvatsku zasnoubili. Nejhůř samozřejmě prožívají moje mise, které mohou být nejvíc nebezpečné. Vloni v srpnu v Mozambiku to vypadalo několikrát na zatčení.
Po občanské válce tam oficiální úřady nemají moc rády cizince toulající se bez předchozího nahlášení venkovem, ale to je přesně způsob, jak hledáme ty nejchudší a nejbezbrannější lidi naší planety, kteří zoufale potřebující pomoc. Když to jde, snažím se rodině ozvat alespoň esemeskou. Z poslední mise jsme psali blog na internet a jednou za týden jsme vysílali do Českého rozhlasu Hradec Králové, ale rodina o tom nevěděla. Nechtěl jsem je zbytečně stresovat detaily. Zpráva jednou za čas, že jsme v pořádku, za daných okolností stačí.
Rozhovor pořídila: Jana Martincová, fota: archív doc. Rastislava Maďara
Rozhovor je součástí Měsíce očkování, ve kterém nám právě pan doc. Maďar objasní význam očkování, zda je i v dnešní době potřebné, jaké je složení vakcín a jejich vývoj, odhalí nám prokázaná fakta a vyvrátí mnohé z mýtů o očkování.
Předchozí části rozhovoru:
Úvod
1. Práce v humanitárních organizacích
Následující části rozhovoru:
3. Manžel a tatínek, výchova
4. Životní styl
5. Významný vědecký pracovník a popularizátor očkování
Humanitární organizaci International Humanity, která vynakládá všech 100 % vybraných prostředků od donorů přímo na konkrétní projekty, můžete podpořit i Vy! Jaké jsou možnosti pomoci?
Předchozí článek:
Práce v humanitárních organizacích
Následující článek:
Manžel a tatínek
Související články
Aktuální soutěže
Aktuální testování
BMI
Kategorie BMI jsou zjednodušeným modelem, které nám pomáhají se zorientovat v naší tělesné hmotnosti. Body Mass Index (BMI) udává méně přesné údaje zejména u dětí, starších lidí a aktivních sportovců. Přesnější posouzení tělesné váhy než kalkulačka BMI může provést odborník, který zahrne i další parametry: např. pohlaví, věk, objem svalů, typ postavy a celkový životní styl.